7 Tdo 1548/2008
Datum rozhodnutí: 21.01.2009
Dotčené předpisy: § 201a tr. zák.




7 Tdo 1548/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. ledna 2009 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. B. a o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala v jeho neprospěch, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 6 To 239/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 129/2007, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obviněného z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 6 To 239/2008.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 33 T 129/2007, byl obviněný J. B. zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. (tj. že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný) pro skutek spočívající v tom, že (zkráceně uvedeno) dne 22. 6. 2006 v době kolem 14.30 hod. v P., po předchozím požití léku Keppra, Diazepam a Zoloft, z důvodu léčby pseudoepilepsie, ve stavu středně těžké prosté opilosti měl napadnout svou manželku M. B. tak, že ji měl za použití větší síly bodnout kuchyňským nožem s čepelí dlouhou 16,5 cm do oblasti krku na levé straně, čímž jí způsobil v rozsudku uvedená zranění, přičemž bodné poranění mohlo vést ke vzniku vzduchové embolie a v důsledku toho až k úmrtí poškozené, která v důsledku utrpěného zranění byla léčena, práceneschopna a následně se podrobila rehabilitaci od 22. 6. 2006 do 1. 10. 2006. Tímto jednáním měl podle obžaloby spáchat trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.

Městský soud v Praze, k odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, rozsudkem ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 6 To 239/2008, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. d) tr. ř., tj. že obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali řádně a včas dovolání jak samotný obviněný, tak i v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupkyně.

Obviněný J. B. v dovolání zpracovaném obhájkyní uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Konkrétně pak namítá, že se žádného protiprávního jednání nedopustil a v žádném případě nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že daný trestný čin spáchal, ale pro nepříčetnost není trestně odpovědný. S poukazem na své výpovědi, které byly od počátku trestního stíhání shodné, setrvává na svém tvrzení, že poškozená si zranění způsobila sama a navíc poranila i jeho. Při dvou protichůdných výpovědích jeho a poškozené, že z dalších nepřímých důkazů jasně vyplynula nevěrohodnost výpovědi poškozené. Naopak jeho výpověď je podporována dalšími důkazy, proto soud I. stupně správně dospěl k závěru, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena a podle § 226 písm. c) tr. ř. jej zprostil obžaloby. Městskému soudu v Praze pak vytýká, že se řádně nezabýval osobou poškozené, které není cizí sebepoškozování, že vzal jako důkaz fotografie poškozené pořízené jejím synem, přičemž je otázkou kdy je vůbec pořídil. Přesto je odvolací soud bere jako jeden ze stěžejních důkazů. Poukázal rovněž na to, že i z civilního opatrovnického spisu, který byl čten jako důkaz, vyplývají zdravotní problémy poškozené a její chování, přičemž ani MUDr. K., který ji ošetřoval, si žádných dalších zranění nevšiml a pokud by je měla, zajisté by se objevily v lékařské dokumentaci. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, také jasně uvedl, že si poškozená mohla poranění způsobit i sama. Je proto toho názoru, že nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec pro závěr učiněný odvolacím soudem a proto Městský soud v Praze věc nesprávně posoudil po stránce právní. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 6 To 239/2008, zrušil a soudu přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

Obviněný sám doplnil dovolání vlastním podáním. Uvedl, že v přípravném řízení popsal situaci podle možností své paměti. U hlavního líčení již v zájmu ochrany manželky jako osoby blízké, jí odmítl označit jako samopachatelku úrazu, protože v té době jej již žádala o návrat do společné domácnosti a o profesní spolupráci. Tím ale uškodil své vlastní věrohodnosti. Poukázal na to, že poškozená již v minulosti měla projevy sebepoškozování za účelem dosažení svých záměrů i ze žárlivosti na něj, kdy si po požití barbiturátů a alkoholu také přiložila kuchyňský nůž ke krku s výhrůžkou, že se bodne, pokud zavolá rychlou záchrannou pomoc. Tato událost pak vyvrcholila její hospitalizací v psychiatrické léčebně. Dále uvedl jako důkaz o schopnosti poškozené uvádět nepravdivé informace její výpověď z rozsudku o rozvodu jejího prvního manželství, kde uváděla, že nemá v dané době žádný partnerský vztah, ač v té době již měla s ním dlouhodobý intimní vztah. Rovněž poukázal na to, že fotografie poranění poškozené byly pořízeny až tři dny po incidentu, svědkové na místě činu viděli pouze poranění krku a až později poškozená uvedla další zranění, takže vyfotografovaná poranění nelze považovat za důsledek jeho útoku v okamžiku epileptického záchvatu. Je toho názoru, že do příjezdu záchranné služby a Policie ČR měla poškozená dostatek času doplnit si za účelem msty svá poranění, když on byl se zpožděním následným svědkem hodnocen jako zcela apatický, zhroucený, v bezvědomí a nemohl tedy být schopen vykonat takové množství poranění. Poukázal rovněž na to, že ač měla být poškozená při napadení z jeho strany v ohrožení života, sama jej pozvala zpátky k sobě do společného soužití, které trvá dodnes, když on má snahu zajistit synovi úplnou rodinu i za cenu vlastního ponížení od poškozené, která jej zasahující policejní hlídce prezentuje jako vraha v podmínce tehdy, pokud v současném manželském soužití (např. konflikt dne 29. 9. 2008) vznikne vypjatá situace. Obviněný proto žádá, aby byl v plné míře zproštěn obvinění, jak rozhodl soud I. stupně.

Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázala na to, že otázka příčetnosti obviněného v době činu byla náležitě objasněna, ale mimo pozornost odvolacího soudu zůstaly další okolnosti vyplývající ze znaleckého zjištění, které jsou významné pro právní posouzení věci, a to okolnosti objasňující vztah obviněného k navození záchvatovitého stavu. Od těchto okolností nelze při hodnocení jeho zavinění a následném právním posouzení skutku, odhlédnout. Podle znalce z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie MUDr. P. N., byl obviněný ve stavu středně těžké prosté opilosti po požití alkoholu, přičemž byl schopen zdržet se prvního požití alkoholu, regulovat další užívání a také předvídat následky požití alkoholu na svoji osobu a jednání. Soud I. stupně závěr o nepříčetnosti obviněného opřel výhradně o závěry a vysvětlení znalce z oboru neurologie MUDr. PhDr. L. H., CSc., které ale nehodnotil ve vztahu ke schopnosti obviněného odolat požívání alkoholu ani z hlediska reflexe vzniku záchvatů CPS (komplexní parciální záchvat). Posudek znalce neurologa je přitom věnován i genezi záchvatů prodělaných v týdnu předcházejícím předmětné události, v němž prodělal obviněný třikrát velký epileptický záchvat, kterému vždy předcházela konzumace alkoholu, jenž je u epilepsie přísně kontraindikován jako způsobilý provokovat tyto záchvaty a rušit účinek antiepileptik.

Odvolací soud pak své závěry opřel toliko o tu část znaleckého posudku, v níž se zjišťuje, že u obviněného se jedná o pseudoepilepsii v důsledku závažného zranění v minulosti, které se projevuje záchvatovými poruchami vědomí, kdy při záchvatu jsou rozpoznávací a ovládací schopnosti zcela vymizelé. Podle znalce v průběhu CPS může postižený vykonávat pohybové aktivity různého stupně složitosti. To se navenek projeví změnami v chování, které ve větší nebo menší míře odpovídají situaci. Podkladem takovéto zdánlivě volní činnosti může být automatické provádění pohybových programů, nebo reakce na podráždění smyslových center (halucinace), přičemž agresivita vůči okolí patří k obvyklým projevům takovéhoto záchvatu a napadání okolních osob je zcela běžné. Existenci takovéhoto parciálního epileptického záchvatu (CPS) u obviněného dne 22. 6. 2006, provázeného náhlou poruchou vědomí, zmateností a poruchou chování, nelze vyloučit, i když ji zpětně nelze zjistit.

Nejvyšší státní zástupně poukázala na to, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku tedy uvádí jen tu část závěrů znalce neurologa MUDr. PhDr. L. H., CSc., že pokud měl obviněný záchvat CPS, nastalo v jeho průběhu vymizení rozpoznávacích i ovládacích schopností a zavinění obviněného, že je možné hodnotit pouze ve vztahu k trestnému činu spáchanému v tomto stavu. Nevyvodil však odpovídající závěry ze znaleckého názoru, že konkrétní prodělaný záchvat byl podněcován alkoholem a obviněný opakovaně učinil zkušenost s následky požívání alkoholu jako způsobilého provokovat jeho epileptické záchvaty. Poukázala rovněž na to, že obviněný byl již v minulosti poučen, že alkohol je při léčbě epilepsie kontraindikován, jak o tom svědčí zpráva obsažena ve znaleckém posudku (neurologa), o který své závěry opírá odvolací soud a podle které byl obviněný v minulosti v tomto smyslu poučen a s následky porušení protiepileptické prevence měl bezprostřední zkušenost.

S odkazem na ustanovení § 201a odst. 1, 2 tr. zák., o trestném činu opilství, nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že si obviněný předchozí konzumací alkoholických nápojů a antiepileptik řešil pracovní stres, v daném týdnu již potřetí, přičemž si vlivem léků a alkoholu opakovaně přivodil záchvatovitý stav spojený se zmateností, ve kterém nebyl schopen ovládat své jednání ani rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost. V době útoku činila hladina alkoholu v jeho krvi 2,29 promile, přitom byl schopen zdržet se prvního napití alkoholu a dokonce i regulovat samotné jeho požívání. Podle nejvyšší státní zástupkyně se tak zaviněně přivedl do stavu nepříčetnosti aplikací alkoholu a antiepileptik minimálně z nedbalosti, když věděl, že požití alkoholu a léků vyvolává u něj záchvaty dané povahy a bez přiměřených důvodů spoléhal, že k tomu nedojde anebo sice o tom nevěděl, ač to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Proto jeho trestní odpovědnost za spáchaný trestný čin ve smyslu § 12 tr. zák. nelze vyloučit, když se do tohoto stavu přivedl nejméně v nepřímém úmyslu. Ve stavu nepříčetnosti se tak dopustil jednání, které má jinak znaky trestného činu a exkulpace z důvodu nepříčetnosti nepřichází v úvahu. Odvolací soud proto nesprávně hodnotil podmínky aplikace § 12 tr. zák., protože pokud je prokázána zaviněná nepříčetnost, má přednost kvalifikace skutku jako trestný čin opilství podle § 201a tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, i s ohledem na plné uplatnění práva obviněného na obhajobu, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tím pozbydou podkladu a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného pak nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření uvedla, že obviněný podstatu dovolacího důvodu shledává výlučně v nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel. Obviněný tak v dovolání nevytýká vady aplikace hmotného práva, ale porušení procesních předpisů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Navrhla proto, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obviněný se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně vyjádřil tak, že veškeré skutečnosti uváděné státním zástupce v dovolání měl znalec k dispozici a jsou součástí znaleckého posudku. Tyto skutečnosti uváděl státní zástupce i před odvolacím soudem, který se jimi zabýval včetně znaleckého posudku z oboru neurologie a jeho závěrů. Učinil proto stejný návrh, jako ve svém dovolání.

Jak obviněný tak i nejvyšší státní zástupkyně shodně podali dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Uvedeným požadavkům na hmotně právní argumentaci v rámci uvedeného dovolacího důvodu ale z podstatné části neodpovídají konkrétní námitky obviněného v jeho dovolání. Jeho námitky, že se žádného protiprávního jednání neodpustil, že soud I. stupně při dvou protichůdných výpovědích jeho a poškozené správně hodnotil její výpověď jako zcela nevěrohodnou a jeho obhajobu vzal za nevyvrácenou, že odvolací soud se naopak řádně nezabýval osobou poškozené, které není cizí sebepoškozování a i podle znalce si poranění mohla způsobit sama, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a přímo také napadá správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. Vyplývá to i z jeho námitky, že nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec pro závěr odvolacího soudu, který hodnotí jako nepřesvědčivý a nesprávný. Na zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozené jsou pak výhradně zaměřeny i námitky, které obviněný sám uvedl v doplnění dovolání, jak byly výše citovány.

Pouze jedinou větu, že skutek, který byl soudem zjištěn byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1 tr. zák., by bylo možné hodnotit jako obecnou hmotně právní námitku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by nebyla založena na námitkách výhradně skutkové a nikoli hmotně právní povahy, které nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když byly zcela mimo uplatněný dovolací důvod. Přesto však Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že pokud obviněný namítá otázku zásadně rozdílného hodnocení věrohodnosti výpovědi své a poškozené soudy obou stupňů, a na základě toho správnost zcela odlišných skutkových zjištění učiněných soudem odvolacím, namítá tak v podstatě zásadní (extrémní) rozpor mezi provedenými důkazy a na základě nich soudem odvolacím zjištěným skutkovým stavem. Nejvyšší soud proto z hlediska této námitky přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i řízení mu předcházející a zjistil, že dovolání obviněného je důvodné.

Podle § 263 odst. 7 tr. ř., z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k těm důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.

V odůvodnění napadeného rozsudku sice Městský soud v Praze uvedl, že na základě doplněného či opakovaného dokazování v řízení před odvolacím soudem lze ve věci znovu rozhodnout, toto dokazování však spočívalo toliko v provedení listinných důkazů přečtením lékařských zpráv, v přečtení znaleckého posudku z oboru neurologie, protokolu o výslechu znalce a provedení důkazu fotografiemi poškozené. Na základě pouze tohoto dokazování pak ale odvolací soud zcela zásadně jinak než soud I. stupně hodnotil výpověď obviněného a poškozené, když narozdíl od soudu I. stupně v podstatě považoval za věrohodnou výpověď poškozené a obhajobu obviněného za vyvrácenou. Tímto postupem, aniž tyto osoby sám znovu vyslechl ve veřejném zasedání, porušil ustanovení § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. a také § 263 odst. 7 tr. ř. in fine, podle kterého je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Bez opakování výslechu obviněného a poškozené, což jsou podstatné důkazy pro skutkové zjištění, tak odvolací soud nemohl zásadně změnit hodnocení těchto důkazů. Pokud přesto učinil zcela opačné skutkové zjištění, že bylo jednoznačně prokázáno, že poškozená byla napadena obviněným, je nutno tento stav hodnotit jako extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Existence tohoto extrémního rozporu je pak výjimečným případem umožňujícím v řízení o dovolání, kde obecně skutková zjištění zpochybňovat nelze, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i pro nesprávnost skutkových zjištění. Proto Nejvyšší soud, když shledal dovolání obviněného důvodným, zrušil z jeho podnětu rozsudek Městského soudu v Praze.

Pokud jde o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, spočívá jeho podstata v tvrzení, že se obviněný do stavu nepříčetnosti přivedl zaviněně, a proto jeho jednání mělo být právně posouzeno jako trestný čin opilství podle § 201a tr. zák. Tato námitka odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. také z hlediska této námitky přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí, jakož i předcházející řízení a zjistil, že také dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné.

Odvolací soud rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. d) tr. ř. (obžalovaný není pro nepříčetnost trestně odpovědný), když v souladu se zásadou in dubio pro reo dospěl k závěru, že z provedených důkazů nelze vyloučit závěr, že k útoku na poškozenou ze strany obviněného došlo v rámci komplexního parciálního záchvatu (CPS), v jehož rámci byly rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného zcela vymizelé. Pro momentální nepříčetnost danou tímto záchvatem tak shledal, že obviněný není za své jednání trestně odpovědný.

Dovolání Nejvyšší státní zástupkyně spočívá v názoru, že obviněný si vlivem léků a alkoholu již v předchozích dnech opakovaně přivodil záchvatovitý stav spojený se zmateností. Také v době činu se přivedl do stavu nepříčetnosti aplikací antiepileptik a alkoholu, a to zaviněně, nepřichází proto v úvahu exkulpace podle § 12 tr. zák., protože pokud je prokázána zaviněná nepříčetnost, má přednost kvalifikace skutku jako trestného činu opilství podle § 201a tr. zák.

Je skutečností, že obviněný v době činu i ve dnech krátce předcházejících, současně s léčbou antiepileptiky požíval také alkoholické nápoje, přičemž asi tři hodiny po činu byla v jeho moči zjištěna hladina 2,29 g/kg alkoholu. Obviněný současné užívání antiepileptik a alkoholu ani nepopírá.

Znalec neurolog ve znaleckém posudku považuje opakovaný abúzus alkoholu, kterým obviněný řešil psychicky náročné situace a konzumoval jej souběžně s antiepileptickou léčbou, za významný údaj , když alkohol je u epilepsie přísně kontraindikován, je způsobilý provokovat epileptické záchvaty a ruší účinek antiepileptik. Úplná abstinence od alkoholu je podle znalce nedílnou součástí preventivního režimu epileptika.

Z dokumentace obviněného znalce konstatoval stav po úrazu mozku před více než 25 lety, který se projevuje výskytem epileptických záchvatů. Tento stav byl po léčbě antiepileptiky dlouhodobě kompenzován. V letech 2005-6 ale došlo k dekompenzaci s opětovným výskytem epileptických záchvatů, podle znalce nejspíše v důsledku nadužívání alkoholu.

Tento závěr znalce o vlivu alkoholu na vznik epileptického záchvatu koresponduje s jeho názorem, že poúrazové ložisko může vyvolávat výskyt parciálních záchvatů, přičemž v době činu vyvolávající příčinou tohoto záchvatu mohlo být porušení léčebného režimu epileptika, konkrétně konzumace alkoholu, která obecně výrazně zvyšuje pravděpodobnost epileptického záchvatu . Byť tedy znalec vliv požitého alkoholu na vznik parciálního epileptického záchvatu hodnotí jako způsobilý k jeho provokování ( .nejspíše v důsledku nadužívání alkoholu, příčinou mohla být konzumace alkoholu, . výrazně zvyšuje pravděpodobnost epileptického záchvatu, vliv alkoholu je zcela typický, ), odvolací soud se otázkou možné aplikace ustanovení § 201a tr. zák. vůbec nezabýval a nezjišťoval, zda v době činu parciální epileptický záchvat u obviněného nastal proto, že účinek antiepileptik zrušil požitým alkoholem a zda tento alkohol případně u něj i záchvat vyvolal.

Setrvá-li tedy odvolací soud i po opětovném výslechu zejména obviněného a poškozené na svých skutkových závěrech, bude nutné se zabývat otázkou, zda se obviněný zaviněně nepřivedl do stavu nepříčetnosti, o jakou formu zavinění se jedná, a tedy zda ve smyslu § 201a odst. 2 tr. zák. tak použití § 12 ani § 201a odst. 1 tr. zák. nepřichází v úvahu, nebo je trestně odpovědný za trestný čin opilství podle § 201a odst. 1 tr. zák. K objasnění této otázky se zejména jeví potřebným zaměřit výslech obviněného, a případných dalších svědků, na bližší objasnění okolností zejména krátce předchozích případů záchvatů v daném týdnu, kde rovněž požívání alkoholu sehrálo svoji roli, a na základě toho pak doplnit znalecký posudek z oboru neurologie, nebo výslech znalce, o bližší kvantifikaci podílu alkoholu na vzniku záchvatu (CPS) i v době činu.

Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. ledna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš