7 Tdo 1539/2015
Datum rozhodnutí: 13.01.2016
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb., § 171 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb.



7 Tdo 1539/2015-25

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. ledna 2016 v Brně dovolání obviněného J. I. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 4 To 299/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 56/2014, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. I. odmítá .

Odůvodnění:


Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 3 T 56/2014, uznal obviněného J. I. (dále zpravidla jen obviněný ) vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že

1) dne 20. 4. 2013 v době kolem 4:00 hod. cestou z parku N. t. do ulice T. v J. H. požádal poškozeného M. D., o půjčení peněž. Poté co mu poškozený M. D. sdělil, že žádné peníze nemá, jej obviněný vyzval znovu k vydání peněz, přičemž ho následně udeřil pěstí do obličeje. V důsledku úderu obviněného poškozený M. D. upadl na zem. Z obavy z dalšího útoku obviněného poškozený vytáhl z kapsy kalhot krabičku cigaret zn. Viceroy v hodnotě 61 Kč, kterou mu podal s tím, aby si obviněný cigarety vzal a nechal ho být. Obviněný však ze země sebral mobilní telefon zn. Samsung Galaxy Pocket v hodnotě nejméně 1 700 Kč s předplaceným kreditem v hodnotě 200 Kč, který poškozenému M. D. při napadení vypadl z kapsy. Popsaným jednáním obviněný poškozenému způsobil krvácivé zranění nosu s hematomem na kořeni nosu a škodu odcizením věcí ve výši nejméně 1 961 Kč,

2) dne 20. 4. 2013 v době mezi 4:00 hod. až 4:15 hod. na chodníku před domem čp. .... na sídlišti U. N. v J. H. obviněný přistoupil zezadu k poškozené D. K., přičemž ji uchopil levou rukou za zápěstí, otočil ji k sobě a pevně ji držel navzdory snaze poškozené vyprostit se z jeho držení, a to po dobu neméně pěti minut, tj. do příjezdu vozidla taxislužby, které si předtím poškozená přivolala.

Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 1 T 65/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla odkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozeného M. D. na náhradu škody. Podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby pro skutky pod body 1) písm. a) až c) a 2) obžaloby, v nichž byl spatřován přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, neboť skutky uvedené v žalobním návrhu nejsou trestnými činy.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 4 To 299/2015, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a v celé zprošťující části. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému J. I. uložil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a dále za sbíhající přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a pokus přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14. 5. 2013, č. j. 1 T 65/2013-60, který byl obviněnému doručen dne 2. 6. 2013, souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 1 T 65/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla odkladu. Výrok o náhradě škody zůstal nezměněn.

Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného J. I. pro skutky označené v tomto rozsudku body 1) písm. a), b) a c) a 2), jimiž měl obviněný J. I. spáchat pokračující přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, neboť trest, k němuž by trestní stíhání mohlo vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl obviněnému již uložen pro jiný čin. Podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Proti odsuzující části rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Zahradníka včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů. Obviněný je přesvědčen o tom, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s rozpory ve výpovědích poškozeného M. D., což zakládá zmíněný tzv. extrémní nesoulad. Obviněný dále poukázal na to, že nemohl spáchat přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku uvedený pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu, protože soudy obou stupňů pominuly výpovědi svědkyně A. K. a L. S. a nesprávně dospěly k závěru o nevěrohodnosti jejich výpovědí.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 4 To 299/2015, v napadené části, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Dále souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř. Obviněný zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 3 T 56/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 4 To 299/2015.

Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se k dovolání obviněného J. I. nebude věcně vyjadřovat, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, když skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku o vině. Z těchto skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

Povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu musí soudy nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto poté hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky, které se týkají skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Obviněný uplatnil ve svém dovolání pouze skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud nezjistil žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného J. I. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání, které konal podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odkladu výkonu trestu odnětí svobody, neboť z ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup může podat Nejvyššímu soudu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový návrh na postup Nejvyššího soudu neučinil. Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle § 265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2016

JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu