7 Tdo 1539/2012
Datum rozhodnutí: 23.01.2013
Dotčené předpisy: § 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoník



7 Tdo 1539/2012-42
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. ledna 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného N. V. K . , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 12 To 43/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 1/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 3 T 1/2012, byli obvinění N. V. K. a P. G. R. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byli odsouzeni podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, přičemž pro výkon tohoto trestu byli podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1 odst. 2 tr. zákoníku byli dále odsouzeni k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl zproštěn obžaloby obviněný S. P.

Obvinění se zločinů dopustili tím (zkráceně), že v přesně nezjištěné době od 13. 12. 2010 si po vzájemné dohodě ještě s dalšími zatím neztotožněnými osobami, v úmyslu získat finanční prostředky z bankovních účtů třetích osob, dosud nezjištěným způsobem opatřili nejméně dvě skimmovací zařízení, sloužící k nelegálnímu kopírování identifikačních a přístupových dat k účtům cizích osob z paměťové části platebních karet, včetně zjištění PIN kódů a jejich archivace, a následně v době obviněný N. V. K. nejméně od 13. 12. 2010 do 5. 2. 2011 a obviněný P. G. R. nejméně od 30. 12. 2010 do 5. 2. 2011 na území České republiky v P., P. a P., v úmyslu získat data z paměťových částí platebních karet a tyto následně použít ke zhotovení padělků platebních karet, N. V. K. a P. G. R. dílem společně, dílem každý sám, nainstalovali uvedená technická zařízení na bankomaty, provozované Českou spořitelnou, a. s., Komerční bankou, a. s., a ČSOB, a. s., přičemž takto získaná data zasílali blíže nezjištěným způsobem dalším dosud blíže neztotožněným osobám pravděpodobně do zahraničí, na napadených bankomatech používali jako tzv. testovací karty platební karty č. ....., která byla vydána dne 7. 10. 2010 na jméno C. V. P., .......... a .......... na jméno obžalovaného N. V. K., a .......... na jméno P. G. R., vydané First Investment Bank, Dragan Tzankov 37, 1797 Sofia, Bulharsko, kdy při transakcích těmito testovacími platebními kartami požadovali vyplacení částky 0,- Kč, a následně skimmovali údaje z pravých platebních karet, získali tak údaje z nejméně 1.500 kusů pravých platebních karet s tím, že věděli, že na základě takto získaných údajů budou na neznámém místě, pravděpodobně v zahraničí, zhotoveny padělky platebních karet, které následně dosud neztotožněné osoby využijí k neoprávněným výběrům finančních prostředků, k čemuž skutečně došlo, přičemž v době od 14. 1. 2011 do 23. 1. 2011 na území USA a Keni tyto padělky platebních karet užily dosud nezjištěné osoby celkem v 560 případech u karet České spořitelny, a. s., a to ve 181 případech k výběru finančních hotovostí v celkové hodnotě nejméně 1.064.188,92 Kč a ve 379 případech k pokusu o výběry finančních hotovostí v celkové hodnotě cca 1.942.142,- Kč (celkem 3.006.330,92 Kč), dále byly užity celkem v 10 případech u karet Komerční banky, a. s., k výběru finančních hotovostí v celkové hodnotě 71.677,78 Kč a k pokusu o výběry finančních hotovostí v celkové hodnotě 213.373,02 Kč (celkem 285.050,80 Kč), ve 3 případech u karet Raiffeisenbank, a. s., k výběru finanční hotovosti ve výši 24.725,84 Kč a k pokusu o výběry finančních hotovostí v celkové hodnotě 28.529,16 Kč (celkem 53.255,- Kč) a v 1 případě u platební karty UniCredit Bank, a. s., k výběru finančních hotovostí v celkové hodnotě 11.227,40 Kč a k pokusu o výběry finančních hotovostí v celkové hodnotě 31.793,81 Kč (celkem 43.021,21 Kč), tedy celkem v 574 případech neoprávněných transakcí ve výši 3.387.657,93 Kč, byla tato částka jednak neoprávněně odčerpána z účtů třetích osob ve výši 1.171.819,94 Kč a dále došlo k pokusům o neoprávněné výběry finančních hotovostí ve výši 2.215.837,99 Kč, a to celkem ve 22 případech uvedených ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně tímto jednáním nainstalováním skimmovacího zařízení a nelegálním kopírováním identifikačních a přístupových dat k účtům cizích osob z paměťové části platebních karet, včetně zjištění PIN kódů a jejich archivace, a následným zneužitím platebních karet, způsobili České spořitelně, a. s., škodu ve výši 1.064.188,92 Kč, a dále se pokusili způsobit škodu ve výši 1.942.142,- Kč, Komerční bance, a. s., škodu ve výši 71.677,78 Kč, a dále se pokusili způsobit škodu ve výši 213.373,02 Kč, Raiffeisenbank, a. s., škodu ve výši 24.725,84 Kč, a dále se pokusili způsobit škodu ve výši 2.361,- USD (dle kurzu platného ke dni 4. 1. 2011 škodu ve výši 18.275,- Kč) a 10.254,16 Kč, celkem 28.529,16 Kč, UniCredit Bank Czech Republic, a. s., škodu ve výši 11.227,40 Kč, a dále se pokusili způsobit škodu ve výši 31.793,81 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění a státní zástupce v neprospěch obviněných. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 12 To 43/2012, všechna odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný N. V. K. dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a § 265b odst. 2 tr. ř. V úvodu uvedl, že nebylo podle jeho názoru bez pochyb prokázáno, že ve všech jednotlivých případech byl osobou, která spáchala uvedené trestné činy, skutečně a výlučně on a stejně tak jednáním popsaným ve skutkové větě nenaplnil všechny zákonné znaky zločinů podle § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný konkrétně namítal, že nebylo prokázáno, že došlo k zajištění skimmovacích zařízení, že byla tato zařízení ke kopírování karet na konkrétních bankomatech skutečně použita, že byla data u skutků pod body 20 22 jakkoli zkopírována. Jediné co podle obviněného bylo možno zjistit, kolik karet a bankovních operací bylo vždy na jednom bankomatu použito, jestli však došlo ke zkopírování všech karet či jen některých není vůbec jisté. Obviněný je přesvědčen, že popis skutku ve skutkovém návětí je v přímém rozporu s jednotlivými skutky, jakož i není jasné, jak soud dospěl k závěru o množství skimmovaných bankovních karet v počtu min. 1.500 ks. Nelze podle obviněného uzavřít, čím byl naplněn znak ve větším rozsahu podle § 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a proč je větším rozsahem (pozn. správně značným rozsahem ) již počet 1.500 ks bankovních karet. Dále namítá, že skutečnost, že došlo ke zkopírování nějakých údajů je pouze zpětná domněnka nalézacího soudu, která nemá jakoukoli oporu v provedeném dokazování. Znalecký posudek tuto skutečnost podle obviněného nepotvrzuje, neboť znalec údajně nebyl sto uvést, že jde o skimmovací zařízení sloužící ke kopírování dat. Provedené důkazy podle obviněného směřují toliko k domněnkám, nikoli ke skutkovým zjištěním, že byla v konkrétních dnech na konkrétních bankomatech nasazena skimmovací zařízení. Obviněný dále nesouhlasí se závěrem, že používal testovací kartu, když prováděl nezpochybněné bankovní operace, výpisy bank považuje za neúplné a namítá, že jeho návrh na doplnění dokazování byl soudem odmítnut. Je přesvědčen, že banky byly mylně označeny za poškozené, ačkoli těmi byli pouze klienti bank jako majitelé finančních prostředků na účtech. Výslechy těchto poškozených nebyly provedeny. Obviněný se hájí tím, že prováděl pouze platné bankovní operace, které podle něj nelze zpochybnit, a soudy jen na základě nich odvodily jednotlivé skutky. Dále se domnívá, že ke ztotožnění jeho osoby došlo na základě nezákonných důkazů, jako byl monitoring osob provádějících bankovní operace, prohlídka jiných prostor a domovní prohlídka. Nebylo také podle něj prokázáno, že by sebe nebo jiného obohatil, že by uvedl někoho v omyl, že by způsobil škodu na cizím majetku, na tom nemění nic ani skutečnost, že došlo k nějakým cizozemským výběrům. Nebylo prokázáno ani spojení s dalšími osobami a nebyla naplněna podstata organizované skupiny. Na závěr obviněný vyjádřil přesvědčení, že mu byl zcela v rozporu s ustanoveními § 37 tr. zákoníku a 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let a k tomu v podstatě doživotní trest (pozn. vyhoštění) spočívající v nemožnosti třeba jen transferu přes Českou republiku. Uložené tresty jsou podle něj nepřiměřené a kruté a trest vyhoštění na dobu neurčitou považuje per analogiam za trest doživotní ve smyslu § 265b odst. 2 tr. ř., když tento mu byl uložen aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Obviněný shrnul, že nebyl řádně ztotožněn pachatel trestného činu, nebyla prokázána objektivní stránka trestného činu, tedy že bylo v konkrétních případech nasazeno na bankomaty nějaké zařízení, není možné dojít k závěru, že by někoho uváděl v omyl s úmyslem se obohatit a způsobit škodu. Obviněný se domnívá, že se nejedná o skutková zjištění, ale o nepodložená a neprokázaná tvrzení obžaloby. Soudy navíc na většinu jeho námitek údajně nereagovaly a oprávněné námitky přešly.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný převážně jen opakuje důvody, jejichž podstatu již dříve uvedl ve svém odvolání. Poukázal, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku není uvedeno, že by se obviněný nějakým způsobem obohatil sám. Výběry z bankomatů provedly nezjištěné osoby na území USA a Keni. Obviněnému bylo kladeno za vinu jen to, že spolu s dalšími osobami opatřoval pro tyto výběry data z platebních karet. Na obviněného podle státního zástupce nedopadá ta část právních vět, ve kterých obohatil sebe . Ve zbytku (obohatil jiného ) jsou však právní věty v souladu s popisem skutku a odpovídá jim i správná právní kvalifikace, neboť obohacení jiného je pro citovanou kvalifikaci plně postačující. Státní zástupce považuje tyto vady právních vět za pouhou nesprávnost v citaci znění zákona, která nemá podle něj žádný vliv na soulad skutkové věty a právního posouzení, a proto nemůže být důvodem pro zrušení rozhodnutí v řízení o dovolání. Pokud jde o námitku obviněného, zda 1 500 kopírovaných karet naplňuje znak podle § 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve značném rozsahu , státní zástupce uvedl, že soud dovodil znak ve značném rozsahu z počtů zhotovených karet falešných a nikoliv z počtů skimmovaných karet pravých (viz na str. 29 odůvodnění rozsudku). Státní zástupce částečně dává obviněnému za pravdu v tom, že počet skimmovaných karet v počtu min. 1.500 ks podle něj nemá dostatečnou oporu ve skutkové větě a jistě nevyplývá ani z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, nicméně tyto skutečnosti jsou podle něj otázkou skutkového stavu, který nemůže být napaden cestou dovolání. Pokud považuje obviněný za důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. ř. uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou s tím, že se jedná per analogiam o uložení trestu odnětí svobody na doživotí, je taková analogie podle státního zástupce zcela nepřiléhavá. Dovolání podle citovaného ustanovení je možné jen u doživotních trestů odnětí svobody a tedy nikoliv u jiných trestů. Podle státního zástupce všechny ostatní uvedené argumenty obviněného jsou pouze projevením jeho nesouhlasu s prováděním důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem a potvrzenými soudem odvolacím. Státní zástupce ani neshledal nic, co by mohlo nasvědčovat extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Pokud obviněný hovoří o slabé ochraně magnetických karet, jedná se podle státního zástupce o pouhé obecné stesky, nepodstatné pro znaky skutkové podstaty předmětných trestných činů. Ohledně uloženého trestu, který je podle obviněného krutý a nepřiměřený, je zřejmé, že důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být toliko uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu. Nic z toho však obviněný nenamítá.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání obviněného je založeno na v podstatě totožných námitkách, které jsou součástí jeho odvolání (č. l. 1799 tr. spisu) a soud II. stupně se jimi zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Obdobné námitky byly součástí také celé obhajoby obviněného. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť se domnívá, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného z velké části nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde výlučně o námitky skutkové, kterými obviněný opakovaně zpochybňuje dosavadní skutková zjištění soudů nižších stupňů, přičemž namítá nesprávnost hodnocení důkazů a úplnost dokazování. Za skutkové námitky je nutno považovat výhrady obviněného, že nebylo prokázáno, že osobou, která spáchala uvedené trestné činy byl skutečně on, neboť on prováděl jen platné bankovní operace, jakož ani nebylo prokázáno, že by na bankomaty byla instalována skimmovací zařízení a že by byla kopírována jakákoli data z karet. Provedené důkazy vedou podle obviněného toliko k domněnkám a nikoli ke skutkovým zjištěním. Zároveň obviněný brojil proti znaleckému posudku, který údajně také nepotvrdil, že došlo ke zkopírování jakýchkoli údajů. Mezi námitky skutkové je nutno zahrnout rovněž výhrady obviněného, že soudy na jeho oprávněné námitky nereagovaly a jeho návrhy na doplnění dokazování odmítly.

Pokud jde o námitku stran údajně nesprávného určení poškozených v trestním řízení, kdy se obviněný domnívá, že poškozenými nebyly banky, ale klienti bank, jako majitelé finančních prostředků na účtech, Nejvyšší soud uvádí, že také touto námitkou se soudy pečlivě zabývaly. Nejvyšší soud na tomto místě nad rámec dovolání pouze potvrzuje správný závěr soudů. Při řešení otázky, komu v daném případě vznikla škoda, bylo nutné vycházet z toho, že peněžní ústav zřizuje účet pro majitele zpravidla na základě smlouvy o běžném účtu. Vklady na těchto účtech přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně nakládat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku, která je součástí jeho majetku (viz rozhodnutí č. 14/2006 Sb. rozh. tr.). Uzavřením smlouvy mezi peněžním ústavem a majitelem účtu vzniklý dvoustranný závazkový vztah je mimo jiné charakterizován tím, že peněžní ústav je povinen přijímat na účet peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a nakládat s nimi podle pokynů majitele účtu. Při provádění výplat z účtu se peněžní ústav řídí pokyny majitele účtu. Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu tak nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Neoprávněným odčerpáním finančních prostředků z účtů byla tedy způsobena škoda uvedeným bankám, které byly v takovém případě i v procesním postavení poškozených.

Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou obviněného, že ke ztotožnění jeho osoby došlo na základě nezákonných důkazů, jakými byl monitoring osob kamerami bankovních ústavů a dané prohlídky. Odhlédneme-li od skutečnosti, že také tyto námitky spadají pod tzv. skutkové námitky, jimiž se dovolací soud zásadně nemůže zabývat vzhledem k zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zřejmé, že totožnou námitkou obviněného o údajné nezákonnosti důkazů se řádně zabývaly soudy obou stupňů a náležitě se s ní vypořádaly (viz především rozhodnutí soudu I. stupně na str. 26 a 27; rozhodnutí odvolacího soudu na str. 22). Správně posoudily, že uvedené důkazy byly získány i provedeny v souladu se zákonem a zároveň jimi nebylo zasaženo do garantovaných práv a svobod obviněných. Pokud jde o záznamy z kamer umístěných bankami u svých zařízení - bankomatů, soudy správně poukázaly na ustanovení § 89 odst. 2, odst. 3 tr. ř. podle kterého za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Vyjma důkazu získaného nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení, který nesmí být použit v řízení (s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila). Je zřejmé, že důkazy získané ze zařízení, které má sloužit výhradně k ochraně oprávněných zájmů klientů bank, a které žádným způsobem nezasáhly do ústavně garantovaných práv a svobod obviněného, jsou důkazy získané zákonným a ústavně konformním způsobem a mohou být použity pro potřeby trestního řízení. Stejně tak domovní prohlídka, která byla provedena na základě příkazu (viz. č. l. 174, sv. 2. tr. spisu) plně vyhovujícího zákonným požadavkům. Průběh domovní prohlídky (o čemž svědčí protokol o provedení domovní prohlídky na č. l. 177 a násl. tr. spisu) je v souladu s ústavním pořádkem a je procesně použitelným důkazem v trestním řízení. Namítá-li přitom obviněný, že se domovní prohlídky zúčastnil příslušník městské policie, který jen odložil stejnokroj, je tato námitka bez významu, pokud to nebyl příslušník Policie ČR, či pracovník soudu nebo státního zastupitelství. Další námitka o nepřítomnosti nestranné osoby při prohlídce jiných prostor je v rozporu s protokolem o této prohlídce (sv. č. 2, č. l. 247 tr. spisu), a obviněný sám ani jeho obhájkyně se přitom této prohlídky nezúčastnili.

Pokud jde o námitku obviněného, že nebylo prokázáno spojení s dalšími osobami a nebyla ani naplněna podstata organizované skupiny, Nejvyšší soud pouze podotýká, že obviněný ani nebyl uznán vinným spácháním uvedeného zločinu jako člen organizované skupiny. Námitka je tedy nedůvodná.

Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný těmito námitkami nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, jakož i s jejich hodnocením soudy obou stupňů. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných přečinů tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů také vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání. Existenci takového rozporu ostatně ani obviněný nenamítal.

Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného, které uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňují, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými. Obviněný se především domnívá, že svým jednáním nemohl naplnit všechny zákonné znaky zločinů podle § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť nelze podle něj uzavřít, čím má být naplněn znak ve větším rozsahu podle § 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný se také domnívá, že mu nebylo prokázáno, že by obohatil sebe.

Trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný a spáchá takový čin ve značném rozsahu. Zda je trestný čin podle tohoto ustanovení spáchán ve značném rozsahu, je třeba vždy posoudit na základě konkrétních okolností případu, zejména na základě počtu opatřených anebo padělaných či pozměněných platebních prostředků a jejich využitelnosti v posuzovaném případě, pokud již byly použity, i rozsahu v jakém se tak stalo. Důležité je rovněž zda pachatel (spolupachatelé) jednal ojediněle, anebo zda šlo o soustavnou nebo déle trvající činnost. Z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně je pak zřejmé, že se těmito hledisky řídil a správně shledal za naplněnou i tuto okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Především je nutné uvést (jak ostatně poukazuje i státní zástupce), že soud nedovodil znak ve značném rozsahu z přibližného počtu naskimmovaných pravých karet (ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně uvedený počet min. 1500 ks), jak se domnívá obviněný, ale právě ze souhrnu různých hledisek, jakými byla výše způsobené škody (částka, která byla pomocí padělaných platebních karet neoprávněně odčerpána z účtu peněžních ústavů) přesahující jeden milion korun, skutečnost, že se obvinění dopustili celkem 22 dílčích útoků proti bankomatům poškozených peněžních ústavů, přičemž skimmovací zařízení instalovali na bankomaty opakovaně, zejména na frekventovaná místa a obvinění tím získali velké množství dat k výrobě padělků platebních karet. Nejvyšší soud souhlasí se způsobem hodnocení okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a souhlasí s názorem soudu I. stupně vyjádřeným v rozhodnutí na str. 29 a 30, že také tento znak skutkové podstaty uvedeného zločinu byl jednáním obviněných naplněn. Námitka obviněného je v tomto směru zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o námitku obviněného, že mu nebylo prokázáno, že by sebe obohatil, lze mu přisvědčit v tom, že v právní větě výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně se skutečně nachází formulace, že obvinění ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatili tím, že někoho uvedli v omyl a způsobili takovým činem značnou škodu. Podle skutkové věty a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je pak zřejmé, že obviněnému bylo kladeno za vinu, že sám nebo společně s druhým obviněným instalací skimmovacího zařízení opatřoval pro další nezjištěné osoby data z platných a pravých platebních karet. Výběry z bankomatů na základě padělaných karet již provedly jiné osoby na území USA a Keni. V příčinné souvislosti s jednáním obviněného (obviněných) došlo ke škodě na majetku bank a k obohacení jiného. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Z dikce ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku ( kdo sebe nebo jiného ) přitom vyplývá, že se jedná o dva alternativní znaky, a pro naplnění dané skutkové podstaty plně postačí, obohatí-li pachatel buď pouze sebe, nebo pouze jiného. Zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob. Soudu I. stupně tak lze vytknout nepřesnost v tom, že ač z podstaty zjištěného jednání vyplývá, že jednáním obviněných došlo k obohacení na straně osob blíže neurčených, tedy osob, které na podkladě dat získaných obviněnými neoprávněně prováděli v zahraničí výběry pomocí padělaných bankovních karet, v právní větě uvedl, že obvinění obohatili nejen jiného ale také sebe. Tato nepřesnost však nemá žádný vliv na správnost právního posouzení skutku, a tím ani na správnost rozhodnutí soudu I. stupně, když z popisu skutku vyplývá zcela bez pochybností správný subjekt obohacení, tato skutečnost je zaznamenána i v právní větě a vyplývá také z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Tuto námitku obviněného shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.

Obviněný v dovolání dále uplatnil námitky proti výroku o trestu, s tím, že soudy mu v rozporu s ustanoveními § 37 tr. zákoníku a § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložily trest odnětí svobody v trvání 8 let a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Tento trest považuje obviněný za krutý a nepřiměřený. Takové námitky však uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. rovněž nenaplňují. Obviněný touto námitkou v podstatě vyjadřuje, že soudy nesprávně hodnotily všechny okolnosti případu a trest považuje za nepřiměřeně přísný. Uvedená námitka nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pod tu jeho část, v níž je důvod dovolání vymezen jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení, tj. jiné než právní posouzení skutku.

Samotný výrok o trestu lze napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a v daném případě to nepřicházelo ani v úvahu, neboť mu byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby.

Pokud jde o výrok o trestu, obviněný v dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř. , podle něhož lze dovolání podat též tehdy, byl-li uložen trest odnětí svobody na doživotí. Obviněný má tento důvod za naplněný, neboť mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, který znamená prakticky doživotní zákaz byť jen transferu přes Českou republiku. Per analogiam ho tak považuje za trest odnětí svobody na doživotí. Nejvyšší soud však shledal, že tato námitka nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, neboť analogie jaké se domáhá obviněný, není v trestním právu možná. Pro trestní právo je navíc ústavně zcela zakázána (čl. 39 Listiny základních práv a svobod). Takové ústavní řešení trestněprávní analogie je výslovným zakotvením všeobecných právních zásad nullum crimen sine lege (žádný trestný čin bez zákona) a nulla poena sine lege (žádný trest bez zákona). Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř. se tedy týká pouze rozhodnutí, kterým byl uložen trest odnětí svobody na doživotí podle § 29 odst. 1, 3 tr. zákoníku a nelze ho uplatnit u jiného trestu. Obviněný svou výhradou proti uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou vyjadřuje toliko svou nespokojenost s tímto trestem, který rovněž považuje za krutý a nepřiměřený. Taková námitka však nenaplňuje uplatněný dovolací důvod ani jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z velké části nenaplnily a hmotně právní námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Pokud v řízení nebyl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř. také nebyl námitkami obviněného naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. ledna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš