7 Tdo 1538/2011
Datum rozhodnutí: 15.12.2011
Dotčené předpisy: § 234 odst. 1 tr. zák.



7 Tdo 1538/2011-23

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání 15. prosince 2011 dovolání obviněné P. A. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 9 To 493/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 22/2009 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné P. A. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 1 T 22/2009, uznal obviněnou P. A. (dále jen: obviněná ) vinnou trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustila tím, že dne 17. prosince 2008 kolem 20. hodiny v Ch., poté, co k občanu SRN S. P. přistoupila zezadu nezjištěná osoba, chytla jej za ruku, zkroutila ji za záda a současně mu přiložila neurčený předmět ke krku, k poškozenému přistoupila, přikázala, aby se neohlížel a pak prohledala kapsy kalhot i bundy, odkud mu odcizila peněženku s částkou 248,- Euro v tehdejší hodnotě 6510,- Kč, dále s občanským, řidičským a technickým průkazem, s průkazem zdravotní pojišťovny a také kartami Master Card Gold a EC vydané Sparkasse Fichtelgebirge k účtu tam vedenému a pak, když neznámý útočník poškozeného odhodil a utekl, tohoto obžalovaná využila a s další na místě přítomnou ženou se ukryla v některém z poblíž stojících domů . Podle § 234 odst. 1 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, soud prvního stupně uložil obviněné za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., jímž byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 1 T 34/2009, ve znění rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2009, sp. zn. 50 To 473/2009, za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, obviněnou zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2009, sp. zn. 50 To 473/2009, stejně jako všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem k nastalé změně pozbyla podkladu.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 9 To 493/2010, z podnětu odvolání Okresního státního zastupitelství v Chebu zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Chebu, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 1 T 22/2009, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou vinnou trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a odsoudil ji podle § 234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti tří měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil obviněnou pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 1 T 34/2009, ve znění rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2009, sp. zn. 50 To 473/2009, stejně jako všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněné P. A. proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 1 T 22/2009.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 9 To 493/2010, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná popírá, že by se dopustila skutku, který je jí kladen za vinu a uvádí, že jde o pomstu ze strany poškozeného. Poukazuje na to, že soudy prvního a druhého stupně vycházely pouze ze svědecké výpovědi poškozeného S. P., která je však v rozporu jak s výpovědí samotné obviněné, tak i spoluobviněné N. K. Soudy obou instancí se nevypořádaly s těmito rozpory a v důsledku toho pak dospěly k nesprávným skutkovým závěrům a neposoudily věc v rozporu se základními zásadami trestního řízení ve prospěch obžalované, ač o její vině jsou vážné pochybnosti a měly užít zásadu in dubio pro reo a obviněnou zprostit obžaloby. Obviněná namítla, že skutkový stav věci zjištěný soudy prvního a druhého stupně je v rozporu s důkazy, které byly v rámci trestního řízení provedeny a v důsledku toho soudy obou instancí nesprávně aplikovaly příslušnou hmotně právní normu a nesprávně právně posoudily skutek jako trestný čin loupeže, který měla obviněná spáchat.

Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 9 To 493/2010, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 1 T 22/2009 a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se k dovolání obviněné nebude vyjadřovat a dodal, že souhlasí s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů výslovně stanovených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Přitom nestačí takový důvod pouze formálně deklarovat, ale je nutné, aby uplatněné námitky odpovídaly svým obsahem tomuto důvodu. Podání dovolání z jiného důvodu je ze zákona vyloučeno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu zásadně nemůže změnit.

Nejvyšší soud zjistil, že obviněná učinila obsahem svých dovolacích námitek jen námitky skutkové, které směřují proti učiněným skutkovým zjištěním a proti způsobu hodnocení důkazů a v podstatě jen opakuje námitky z řízení o odvolání. Za námitky skutkového charakteru je nutno považovat námitky obviněné, že se nedopustila skutku, který je jí kladen za vinu, i to, že jde o pomstu ze strany poškozeného. Stejně tak se nelze v dovolání zabývat skutkovými námitkami, že soudy prvního a druhého stupně vycházely pouze ze svědecké výpovědi poškozeného S. P., která je údajně v rozporu s výpovědí samotné obviněné, tak i spoluobviněné N. K. a že se nevypořádaly s těmito rozpory a v důsledku toho pak dospěly k nesprávným skutkovým závěrům a neposoudily věc v rozporu se základními zásadami trestního řízení ve prospěch obžalované, ač o její vině jsou vážné pochybnosti a soudy obou instancí tak měly užít zásadu in dubio pro reo a obviněnou zprostit obžaloby. Rovněž námitka, že zjištěný skutkový stav soudů prvního a druhého stupně je v rozporu s důkazy, které byly v rámci trestního řízení provedeny a v důsledku toho soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly příslušnou hmotně právní normu a nesprávně právně posoudily skutek jako trestný čin loupeže, který měla obviněná spáchat, je námitkou skutkovou a nelze se jí v dovolacím řízení zabývat. Těmito námitkami obviněná napadla rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. Obviněná tak sice formálně deklarovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinila tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.

V řízení o dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Uplatněný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř., a proto dovolání obviněné P. A. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. prosince 2011

Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek