7 Tdo 1532/2016
Datum rozhodnutí: 01.03.2017
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1,3 tr. zákoníku, § 209 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoníku, § 250 odst. 1,3 písm. b) tr. zák.



7 Tdo 1532/2016-136
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 3. 2017 o dovoláních, která podali obvinění P. Ch. , a M. G. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 5 To 111/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 4/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. Ch. a M. G. odmítají .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byli obvinění P. Ch. a M. G. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, obviněný P. Ch. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a obviněný M. G. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Obviněný P. Ch. byl za tyto trestné činy a dále za organizátorství trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 5 T 17/2009, odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti specifikované ve výroku na sedm roků, přičemž podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Opavě a další obsahově navazující rozhodnutí. Obviněný M. G. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků a čtyři měsíce, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti specifikované ve výroku na pět roků. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř., podle § 229 odst. 2 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Kromě toho bylo rozsudkem rozhodnuto i ohledně obviněných J. K. a J. Š. a také o zabrání věci ve vztahu k zúčastněné osobě L. G.

Jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Ostravě spočíval v podstatě v tom, že
- obviněný P. Ch. jako jediný jednatel obchodní společnosti ROAZ cz, s.r.o., společně s obviněným P. G. (mezitím zemřelým) jako jediným společníkem této společnosti v době od 20. 5. 2009 do 30. 6. 2009 v O. a jinde s cílem zkrátit stát na spotřební dani tím, že na území České republiky dopraví z Polské republiky minerální oleje - motorovou naftu, kterou prodají a záměrně nepřiznají a nezaplatí spotřební daň, postupovali tak, že obviněný P. Ch. uzavřel za obchodní společnost ROAZ cz, s.r.o., s polskou obchodní společností OLEUM, Sp. z o.o., smlouvu, na jejímž podkladě bylo na území České republiky ve 28 případech specifikovaných ve výroku dovezeno 806 177 litrů motorové nafty, která byla následně prodána, aniž obviněný P. Ch. registroval obchodní společnost ROAZ cz, s.r.o., jako plátce spotřební daně a aniž informoval celní úřad jako správce daně o pořízení motorové nafty, jak to ukládalo ustanovení § 29 odst. 1, 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, bez toho, aby na depozitní účet správce daně složil zajištění podle § 60 odst. 13 cit. zákona, a aniž by podle § 9 odst. 1 cit. zákona daň přiznal a zaplatil, čímž byl stát zkrácen na spotřební dani o částku 8 021 595 Kč (bod I/1 rozsudku),
- obvinění P. Ch. a J. Š. společně s obviněným P. G. a I. M. (stíhaným v jiném řízení) v době od 2. 7. 2009 do 2. 9. 2009 v B., O. a jinde s cílem zkrátit stát na spotřební dani a na dani z přidané hodnoty tím, že na území České republiky dopraví z Polské republiky minerální oleje - motorovou naftu, kterou prodají a záměrně nepřiznají a nezaplatí spotřební daň a daň z přidané hodnoty, postupovali tak, že obviněný J. Š., který byl oprávněn jednat za obchodní společnost KAR KOLEKTION, s.r.o., na základě plné moci udělené jednatelem této společnosti I. M., uzavřel za tuto společnost s polskou obchodní společností OLEUM, Sp. z o.o., smlouvu, na jejímž podkladě bylo na území České republiky v 60 případech specifikovaných ve výroku dovezeno 1 877 559 litrů motorové nafty, která byla následně prodána, aniž obviněný J. Š. či I. M. registrovali obchodní společnost KAR KOLEKTION, s.r.o., jako plátce spotřební daně a aniž informovali celní úřad jako správce daně, jak to ukládalo ustanovení § 29 odst. 1, 2 zákona o spotřebních daních, bez toho, aby na depozitní účet správce daně složili zajištění podle § 60 odst. 13 zákona o spotřebních daních, a aniž přiznali a zaplatili spotřební daň podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních a daň z přidané hodnoty podle § 21 odst. 1, § 108 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, čímž byl stát zkrácen na spotřební dani o částku 18 682 030 Kč a na dani z přidané hodnoty o částku nejméně 5 591 451,56 Kč, a obviněný P. Ch. se na tomto jednání podílel jako prostředník pokynů obviněného P. G., který fakticky ovládal obchodní společnost KAR KOLEKTION, s.r.o., inkasoval finanční prostředky získané prodejem dovezené motorové nafty, rozhodoval o jejich použití atd., přičemž obviněný J. Š. na podkladě těchto pokynů kontaktoval řidiče polských dopravců, určoval místa, kam mají motorovou naftu dopravit, doprovázel je na tato místa od státní hranice, přebíral příslušné doklady, prováděl příslušné platby s použitím finančních prostředků poskytnutých obviněným P. G., vkládal je na území Polské republiky na bankovní účet obchodní společnosti OLEUM, Sp. z o.o., fakturoval dovezenou motorovou naftu po jejím prodeji a přijímal od obviněného P. G. za tuto činnost finanční odměnu (bod I/2 rozsudku),
- obvinění P. Ch. a M. G. společně s obviněným P. G. v době od 3. 9. 2009 do 7. 9. 2009 v J., O. a jinde s cílem zkrátit stát na spotřební dani a na dani z přidané hodnoty tím, že na území České republiky dopraví z Polské republiky minerální oleje - motorovou naftu, kterou prodají a záměrně nepřiznají a nezaplatí spotřební daň a daň z přidané hodnoty, postupovali tak, že C. M. jako jednatel obchodní společnosti TOKIBO, s.r.o., uzavřel za tuto společnost s polskou obchodní společností OLEUM, Sp. z o.o., smlouvu, na jejímž podkladě bylo v 6 případech specifikovaných ve výroku na území České republiky dovezeno 179 029 litrů motorové nafty, která byla následně prodána, aniž byla obchodní společnost TOKIBO, s.r.o., registrována jako plátce spotřební daně a aniž byl o pořízení motorové nafty informován celní úřad jako správce daně, jak to ukládalo ustanovení § 29 odst. 1, 2 zákona o spotřebních daních, bez toho, aby bylo na depozitní účet správce daně složeno zajištění podle § 60 odst. 13 zákona o spotřebních daních, a aniž byla přiznána a zaplacena spotřební daň podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních a daň z přidané hodnoty podle § 21 odst. 1, § 108 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty, čímž byl stát zkrácen na spotřební dani o částku 1 781 338,55 Kč a na dani z přidané hodnoty o částku nejméně 544 839,35 Kč, obviněný P. Ch. se na tomto jednání podílel jako prostředník pokynů obviněného P. G., který fakticky ovládal obchodní společnost TOKIBO, s.r.o., zajišťoval její finanční provoz, řídil páchání trestné činnosti, prostřednictvím obviněného P. Ch. úkoloval obviněného M. G. a jeho prostřednictvím i C. M., inkasoval finanční prostředky získané prodejem dovezené motorové nafty, rozhodoval o jejich dalším použití atd., a obviněný M. G. se na uvedeném jednání podílel tím, že dal popud k tomu, aby se C. M. stal společníkem a jednatelem obchodní společnosti TOKIBO, s.r.o., zajišťoval převod obchodního podílu na něho, předával mu podle pokynů obviněného P. G. finanční odměny, vezl ho k podpisu smlouvy, přivezl ho do Polské republiky za tím účelem, aby na bankovní účet obchodní společnosti OLEUM, Sp. z o.o., vložil prostředky za dovezenou motorovou naftu, předal mu tyto prostředky, předával mu příslušné listiny k podpisu a razítko obchodní společnosti TOKIBO, s.r.o., aby jimi mohl opatřit doklady o vkladu, které od něho převzal a předal je obviněnému P. G., vyřizoval záležitosti ohledně stáčiště motorové nafty a zřízení sídla obchodní společnosti TOKIBO, s.r.o., a dostával za tuto činnost od obviněného P. G. prostřednictví obviněného P. Ch. finanční odměnu (bod I/3 rozsudku),
- obvinění P. Ch., J. K. a M. G. společně s obviněným P. G. v době od 10. 9. 2009 do 20. 10. 2009 v O. a jinde s cílem zkrátit stát na spotřební dani a na dani z přidané hodnoty tím, že na území České republiky dopraví z Polské republiky minerální oleje - motorovou naftu, kterou prodají a záměrně nepřiznají a nezaplatí spotřební daň a daň z přidané hodnoty, postupovali tak, že obviněný J. K. jako jednatel obchodní společnosti FAMIO, s.r.o., uzavřel za tuto společnost s polskou obchodní společností OLEUM, Sp. z o.o., smlouvu, na jejímž podkladě bylo ve 32 případech specifikovaných ve výroku na území České republiky dovezeno 945 057 litrů motorové nafty, která byla následně prodána, aniž by obchodní společnost FAMIO, s.r.o., registroval jako plátce spotřební daně a aniž by o pořízení motorové nafty informoval celní úřad jako správce daně, jak to ukládalo ustanovení § 29 odst. 1, 2 zákona o spotřebních daních, bez toho, aby na depozitní účet správce daně složil zajištění podle § 60 odst. 13 zákona o spotřebních daních, a aniž by přiznal a zaplatil spotřební daň podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních a daň z přidané hodnoty podle § 21 odst. 1, § 108 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty, čímž byl stát zkrácen na spotřební dani o částku 9 403 348 Kč a na dani z přidané hodnoty o částku nejméně 2 794 474,62 Kč, obviněný P. Ch. se na tomto jednání podílel jako prostředník pokynů obviněného P. G., který fakticky ovládal obchodní společnost FAMIO, s.r.o., zajišťoval její finanční provoz, řídil páchání trestné činnosti, prostřednictvím obviněného P. Ch. úkoloval obviněné J. K. a M. G., inkasoval finanční prostředky získané prodejem dovezené motorové nafty, rozhodoval o jejich dalším použití atd., a obviněný M. G. se na uvedeném jednání podílel tím, že kontaktoval řidiče polských dopravců, určoval jim místa, kam mají motorovou naftu dopravit, doprovázel je na tato místa od státní hranice, přebíral od nich doklady související s přepravou motorové nafty a dostával za tuto činnost od obviněného P. G. prostřednictvím obviněného P. Ch. finanční odměnu (bod I/4 rozsudku).

Podle zjištění Krajského soudu v Ostravě obchodní společnosti, které motorovou naftu dovezly z Polské republiky, ji ihned prodaly obchodní společnosti Segestria system, s.r.o., kterou fakticky ovládal obviněný P. G., v které byl jednatelem M. Ch. (bratr obviněného P. Ch.) a která ji následně rozprodala dalším odběratelům.

Jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku u obviněného P. Ch. a jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. u obviněného M. G. byly posouzeny útoky, které spočívaly podle zjištění Krajského soudu v Ostravě v podstatě v tom, že tito obvinění společně s obviněným P. G. v rámci činnosti jím fakticky ovládaných obchodních společností v letech 2008-2009 objednávali a odebírali od jiných podnikatelských subjektů různé zboží bez uhrazení kupní ceny, přičemž již v době objednávání zboží neměli v úmyslu kupní cenu uhradit, ve dvou případech se toto jednání týkalo věcí, které si pronajali s úmyslem je nevrátit, a v jednom případě šlo o přijetí zálohy na zboží, které nedodali, a způsobili tak škodu v celkové výši obviněný P. Ch. více než 11 milionů Kč (body II/1-4 rozsudku) a obviněný M. G. více než 4 miliony Kč (body II/2-5 rozsudku).

O odvoláních, která podali obvinění P. Ch., M. G., J. K. a J. Š. proti všem výrokům a zúčastněná osoba L. G. proti výroku o zabrání věci, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 5 To 111/2015. Z podnětu odvolání obviněných P. Ch., M. G. a J. Š. byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody, který se týkal dvou poškozených, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo o náhradě škody ve vztahu k těmto dvěma poškozeným nově rozhodnuto výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř., podle § 229 odst. 2 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. Odvolání obviněného J. K. a zúčastněné osoby byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Obvinění P. Ch. a M. G. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.

Obviněný P. Ch. napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci proto, že jím zůstal nedotčen jeho se týkající výrok o vině. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že jeho jednání nenaplňovalo znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Vyvozoval to z okolnosti, že pokud jde o daňovou povinnost obchodní společnosti, v které byl jednatelem, dostavil se sám a dobrovolně na celní úřad, kde celou záležitost projednal. Vyjádřil názor, že tím se celnímu úřadu staly známými skutečnosti významné pro vyměření daně. Zdůraznil, že nemohl spáchat úmyslný trestný čin jen tím, že nepodal daňové přiznání na předepsaném formuláři, a připustil, že z jeho strany mohlo jít o nedbalost. Ve vztahu k daňové povinnosti ostatních obchodních společností, tj. těch, v nichž nebyl jednatelem, namítl, že se nijak nepodílel na jejich činnosti, takže nemohl spáchat trestný čin, pokud záležel ve zkrácení jejich daňové povinnosti. Vytkl nesprávnost skutkových zjištění týkajících se jeho součinnosti s ostatními obviněnými, což vztáhl i k výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Uvedl, že mezi těmito zjištěními a důkazy je takový nesoulad, že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný P. Ch. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby Krajskému soudu v Ostravě přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Obviněný M. G. napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci proto, že jím zůstal beze změny jeho se týkající výrok o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl nedostatek příčinné souvislosti mezi svým jednáním a následkem a také nedostatek zavinění. Zpochybnil skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině uvedeným zločinem, a vytkl jejich rozpor s důkazy v míře zakládající porušení práva na spravedlivý proces. Uložený trest označil za nepřiměřeně přísný. Obviněný M. G. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů v rozsahu napadené části výroku o vině a výroku o trestu, aby ho zprostil obžaloby pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a aby mu za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. uložil přiměřeně mírnější trest.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že skutkové námitky obviněných nejsou dovolacím důvodem, a jinak označil podaná dovolání za zjevně neopodstatněná. Proto navrhl, aby dovolání byla podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta. Vyjádření bylo předloženo obhájcům. Reagoval na něj jen obhájce obviněného P. Ch., který setrval na uplatněných námitkách.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání byla zčásti podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírají o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněná.

V první řadě musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci dalšího odvolání . Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. To znamená, že nestačí jen formálně deklarovat zákonný dovolací důvod, jestliže se s ním konkrétně uplatněné námitky obsahově míjejí. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, plyne z toho závěr, že dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem rozhodnutí, tudíž nejsou dovolacím důvodem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Jestliže se dovolatel snaží skutkovými námitkami prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu, odlišnou od skutkových zjištění soudů, pak se ocitá mimo rámec uvedeného dovolacího důvodu.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy a směřuje k dodržení zásady, že předmětem právního posouzení může být jen takový skutek, který byl zjištěn při dodržení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivé řízení.

Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy se projevuje zejména tím, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, že nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají v důkazech odpovídající obsahové zakotvení a jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, které je z hlediska ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. přijatelné.

Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a logicky výstižně zhodnotily a že v souladu s důkazní situací přijatelně zdůvodnily dostatečnost provedeného dokazování a nadbytečnost provádění dalších důkazů. V zevrubném odůvodnění Krajského soudu v Ostravě je ve vztahu ke každému bodu výroku o vině podrobně rozvedeno, k jakým zjištěním soud dospěl, z jakých důkazů vycházel a jak je hodnotil. Za tohoto stavu nevidí Nejvyšší soud žádný důvod k tomu, aby obsah důkazů znovu opakoval a komentoval je shodnými hodnotícími úvahami. Námitky obviněných P. Ch. a M. G. zaměřené proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, nejsou ničím jiným než polemikou s tím, jak soudy v rámci ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy. Tento rámec soudy nijak nepřekročily, jejich skutková zjištění nevykazují žádný extrémní rozpor s důkazy, takže nebylo dotčeno ústavně zaručené základní právo obviněných na spravedlivé řízení. Nejvyšší soud proto neměl důvod k tomu, aby do skutkových zjištění soudů jakkoli zasahoval. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, příp. že nepovažují provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.

Právní posouzení skutku uvedeného v bodě I výroku o vině jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 je u obviněných P. Ch. a M. G. ve shodě se zákonem. Tohoto trestného činu se dopustil mimo jiné ten, kdo ve větším rozsahu zkrátil daň, spáchal-li uvedený čin ve velkém rozsahu. Uvedené znaky byly jednáním obou obviněných jako spolupachatelů evidentně naplněny. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Zkrácením daně se rozumí každé jednání, jehož následkem je to, že daň nebyla vyměřena vůbec nebo byla vyměřena v nižší částce, než jaká správně odpovídala zákonu. Pachatelem může být kdokoli bez ohledu na to, zda je osobou, která má povinnost daň přiznat a zaplatit. Jestliže byla daň zkrácena jednáním spolupachatelů podle § 23 tr. zákoníku, odpovídá každý z nich jak za celý rozsah společného jednání, tak za celý rozsah způsobeného následku.

Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že výrok o vině obviněných P. Ch. a M. G. je správný.

Z celkového kontextu věci jasně vyplývá, že šlo o organizovanou, plánovitou, promyšlenou, koordinovanou a soustředěně provedenou akci. V relativně krátké době pěti měsíců bylo postupně čtyřmi obchodními společnostmi dovozeno velké množství motorové nafty zakoupené vždy od téže polské obchodní společnosti a tato motorová nafta byla vždy obratem prodána obchodní společnosti Segestria system, s.r.o., která pak zajistila její další distribuci na území České republiky. Společným rysem všech obchodních společností, které dovezly motorovou naftu, a obchodní společnosti Segestria system, s.r.o., bylo to, že je fakticky ovládal obviněný P. G. (přitom v obchodní společnosti ROAZ cz, s.r.o., byl společníkem). Obviněný P. G. měl uložený trest zákazu činnosti, který mu bránil v tom, aby mohl vykonávat funkci statutárního orgánu v obchodních společnostech, a proto svou faktickou kontrolu nad všemi zmíněnými obchodními společnostmi vykonával prostřednictvím jiných osob, které formálně zastávaly funkce statutárních orgánů (jednatelů), ale ve skutečnosti se řídily pokyny pocházejícími od obviněného P. G. a přijímaly za to od něho pocházející finanční odměny. Tak bylo dosaženo toho, že obviněný P. G. měl každý případ dovozu motorové nafty pod svým skutečným vlivem včetně okolnosti, že nebude přiznána ani zaplacena spotřební daň a daň z přidané hodnoty.

Dominantní role obviněného P. G. ovšem nic nemění na trestní odpovědnosti obviněných P. Ch. a M. G.

V případech, kdy motorovou naftu dovezla obchodní společnost ROAZ cz, s.r.o., tj. v případech uvedených v bodě I/1 výroku o vině, je odpovědnost obviněného P. Ch. podložena tím, že byl jediným jednatelem této společnosti a byl z tohoto titulu činný při dovozu nezdaněné motorové nafty touto společností. Obviněný P. Ch. sice nebyl jednatelem obchodních společností KAR KOLEKTION, s.r.o., TOKIBO, s.r.o., a FAMIO, s.r.o., tj. společností, které dovezly motorovou naftu v případech uvedených v bodech I/2-4 výroku o vině, a neměl k nim ani jiný formální vztah, avšak jeho faktická součinnost s obviněným P. G. jako organizátorem celé akce a s osobami formálně působícími ve funkcích jednatelů zmíněných společností byla významným prvkem, který spolupůsobil při dovozu nezdaněné motorové nafty i v těchto případech. Podstatou této činnosti obviněného P. Ch. bylo to, že zprostředkovával a zajišťoval kontrolu obviněného P. G. nad průběhem a výsledkem celé akce. Nelze tedy přisvědčit námitkám obviněného P. Ch. v tom smyslu, že s činností obchodních společností uvedených v bodech I/2-4 výroku o vině neměl nic společného. Neměl sice v těchto společnostech žádné formální postavení, ale ze zjištění soudů je bez pochybností zřejmé, že ve vztahu k osobám, které v uvedených společnostech formálně vykonávaly funkce statutárních orgánů, bylo jeho spolupůsobení jednou z příčin krácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty ve spojitosti s dovozem nezdaněné motorové nafty. Doba, po kterou obviněný P. Ch. takto jednal, spolu s rozsahem tohoto jednání svědčí o tom, že postupoval v dohodě s obviněným P. G. a v intencích jeho organizačních pokynů a opatření. Jednání obviněného P. Ch. tak bylo pevnou součástí uceleného systému krácení daní a rozhodně nešlo z jeho strany jen o nějakou ojedinělou či nahodilou asistenci bez znalosti skutečného smyslu a cíle celého postupu.

Správnost výroku o vině obviněného P. Ch. v bodě I/1 není nijak dotčena jeho námitkami týkajícími se jednání, které měl na celním úřadě dne 1. 7. 2009, tedy následujícího dne po posledním případě dovozu motorové nafty obchodní společností ROAZ cz, s.r.o. Z toho, co Krajský soud v Ostravě zjistil o obsahu namítaného jednání, vyplývá, že obviněný se v podstatě jen obecně informoval, jak postupovat při dovozu minerálních olejů z Polské republiky. Z obsahu jednání lze jednoznačně dovodit, že účelem, za kterým se obviněný dostavil na celní úřad, nebylo to, aby za obchodní společnost ROAZ cz, s.r.o., jejímž byl jednatelem, podal přiznání ke spotřební dani a zaplatil tuto daň, aby nechal registrovat tuto společnost jako dovozce zboží podléhajícího spotřební dani, aby na účet správce daně složil zajištění daně apod. Obviněný ostatně nic z toho po jednání na celním úřadě neučinil. Příznačné je, že po jednání obviněného na celním úřadě obchodní společnost ROAZ cz, s.r.o., již nepokračovala v dalších dovozech motorové nafty. Obviněný se v jejím nezdaněném dovozu nadále angažoval prostřednictvím jiných obchodních společností bez toho, že by v rámci svého faktického vlivu na činnost těchto společností, resp. osob, které v nich formálně zastávaly funkce statutárních orgánů, učinil cokoli pro to, aby tyto společnosti splnily své daňové povinnosti. Obviněný naopak vůči těmto společnostem, resp. osobám, vyvíjel v intencích pokynů hlavního organizátora takovou činnost, která směřovala k tomu, aby dovážená motorová nafta zůstala nezdaněna.

Pokud soudy konstatovaly, že obviněný P. Ch. ve vztahu k bodu I/1 výroku o vině nesplnil podmínky zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí podle § 33 tr. zákoníku, je třeba s tím plně souhlasit. Obviněný na adresu tohoto závěru soudů vytkl, že se nedomáhal účinné lítosti a že soudy dezinterpretovaly jeho námitky týkající se jednání na celním úřadě. Z obsahového smyslu uvedených námitek lze usuzovat, že obviněný měl na mysli nikoli to, že trestnost jeho činu uvedeného v bodě I/1 výroku o vině zanikla, nýbrž to, že tento čin nebyl trestným činem pro nedostatek úmyslného zavinění. Ani takto pojaté námitky obviněného nemohou zvrátit výrok o vině v uvedeném bodě. Úmysl obviněného zkrátit spotřební daň tu jasně vyplývá ze způsobu jeho jednání při samotném dovozu motorové nafty a následných dispozicích s ní. To, že se obviněný dostavil na celní úřad a informoval se o podmínkách dovozu, nebylo postupem, který by svědčil o nedostatku jeho úmyslného zavinění, zvláště když tento postup neměl žádný reálný výsledek v té podobě, že by obviněný splnil povinnosti, které ve vztahu ke spotřební dani měla společnost, za kterou jednal.

Není možné přijmout námitky obviněného P. Ch., že zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku nemohl spáchat pouhým nepodáním daňového přiznání. Tyto námitky by byly opodstatněné, pokud by celní úřad jako správce daně disponoval údaji umožňujícími vyměření daně. O nic takového se ale v posuzované věci nejednalo, neboť celní úřad - byť se z jednání s obviněným dověděl o dovozu - neznal skutečnosti rozhodné pro vyměření daně a musel si je sám opatřit vlastní vyhledávací činností, neboť obviněný v tomto ohledu neposkytl žádnou součinnost.

Obviněný M. G. nemohl úspěšně namítat nedostatek příčinné souvislosti mezi svým jednáním a zkrácením daní ani nedostatek úmyslného zavinění.

Ze skutkových zjištění soudů je patrno, že jednání obviněného M. G. bylo částí celého řetězu na sebe navazujících a vzájemně souvisejících činností směřujících k dovozu a rozprodeji nezdaněné motorové nafty.

Ve vztahu k dovozům uskutečněným obchodní společností TOKIBO, s.r.o., jak jsou popsány v bodě I/3 výroku o vině, spočívala účast obviněného M. G. v tom, že vyhledal C. M. coby osobu, která se bude řídit pokyny pocházejícími od obviněného P. G. jako organizátora dovozů nezdaněné motorové nafty, významně působil při tom, když byl C. M. instalován do funkce jednatele uvedené společnosti, v souladu s pokyny obviněného P. G. předával C. M. peněžní hotovost určenou ke vkladu na bankovní účet polské obchodní společnosti a písemnosti potřebné k provedení takového vkladu, následně je po provedení vkladu předával zpět obviněnému P. G., doprovázel autocisterny přivážející motorovou naftu na území České republiky, vyřizoval i další záležitosti významné pro realizaci záměru celé akce a přijímal za svou činnost peněžní odměnu pocházející od obviněného P. G.

Při dovozech uskutečněných obchodní společností FAMIO, s.r.o., jak jsou popsány v bodě I/4 výroku o vině, působil obviněný M. G. tak, že podle pokynů pocházejících od obviněného P. G. kontaktoval řidiče polských dopravců, určoval jim místa, kam mají dováženou motorovou naftu dopravit, přebíral od nich příslušné doklady atd. a i v těchto případech přijímal za svou činnost finanční odměnu pocházející od obviněného P. G.

Z toho je zřejmé, že činnost obviněného M. G. byla dílčí částí celé akce směřující k tomu, aby dovážená motorová nafta nebyla zdaněna. Jeho činnost měla vedle jednání ostatních aktérů povahu jedné z více příčin spolupůsobících při vzniku škodlivého následku. Zároveň to ale byla příčina dostatečně významná z hlediska zdárného dosažení zamýšleného cíle, jímž byl dovoz motorové nafty bez zdanění. Činnost obviněného v souhrnu vykazovala takovou míru příčinného významu, která již nabyla trestně právní relevance. Byla tudíž splněna podmínka trestní odpovědnosti obviněného M. G., která spočívá v příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem.

Úmyslné zavinění obviněného M. G. očividně vyplývá z okolností, které provázely dovoz motorové nafty obchodními společnostmi TOKIBO, s.r.o., a FAMIO, s.r.o. Jednotlivé případy dovozu byly zcela pod faktickou kontrolou osob stojících mimo organizační rámec uvedených společností a probíhaly bez toho, že by na ně měly statutární orgány těchto společností jakýkoli vliv. Ostatně sám obviněný M. G. významně působil při tom, kdy byl do funkce jednatele obchodní společnosti TOKIBO, s.r.o., instalován C. M. jako osoba vhodná z hlediska realizace záměru, který celá akce sledovala. Za daných okolností bylo i ze subjektivního hlediska obviněného M. G. snadno seznatelné, že cílem popsaného způsobu dovozu motorové nafty je vyhnout se zdanění. Způsob, jímž se obviněný zapojil do dovozu motorové nafty, svědčí o tom, že se s uvedeným cílem ztotožnil. Kromě toho participoval na výtěžku této činnosti, neboť přijímal finanční odměny pocházející od organizátora celé akce. O úmyslném zavinění obviněného M. G. tak není důvodných pochyb.

Pokud obviněný P. Ch. k výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (bod II) vztahoval námitky, podle kterých neměl nic společného s obchodními společnostmi, v rámci jejichž činnosti byly poškozeny jiné podnikatelské subjekty, pak nebylo možné těmto námitkám přisvědčit. Podvodné útoky byly páchány navenek prostřednictvím činnosti obchodních společností, které fakticky ovládal obviněný P. G. Vedle trestné činnosti spočívající v krácení daní se jednalo o oblast, v níž docházelo k protiprávnímu obohacování ke škodě podnikatelských subjektů, kterým bylo předstíráno, že za dodané zboží, služby či jiné výkony obdrží protihodnotu, ačkoli tu od počátku byl úmysl žádnou protihodnotu neposkytnout. Útoky spočívající v tomto klamavém jednání byly zčásti prováděny proti subjektům, jejichž důvěra byla vyvolána předcházejícím bezproblémovým uskutečněním menšího obchodu. I když obviněný P. Ch. neměl žádné formální postavení v obchodních společnostech fakticky ovládaných obviněným P. G., např. nebyl jejich statutárním orgánem, společníkem či zaměstnancem, zůstává skutečností, že poskytoval obviněnému P. G. takovou součinnost, která ve skutečnosti podporovala dosažení podvodného záměru a měla povahu úmyslného společného jednání ve smyslu znaků spolupachatelství. Přitom vztah obviněného P. Ch. k osobě obviněného P. G. byl velmi těsný, dlouhodobý, ustálený a kriminálně orientovaný. Z toho nelze přesvědčivě vyvodit nic jiného, než že obviněný P. Ch. nutně věděl o podvodné povaze činnosti uvedené v bodě II výroku o vině, ztotožnil se s jejím podvodným charakterem a úmyslně se na ní podílel společným jednáním, tj. jako spolupachatel.

K námitkám obviněného M. G., že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřený, je třeba pouze poznamenat, že tyto námitky nejsou dovolacím důvodem (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Výrok o vině obviněných P. Ch. a M. G. nevykazuje žádné vady, které by ho stavěly do rozporu se zákonem. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byli obvinění uznáni vinnými, a napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jímž byl výrok o vině obviněných ponechán nedotčen, nejsou rozhodnutími, která by spočívala na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tím pádem není napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci vadný ani z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který v podaném dovolání uplatnil obviněný P. Ch.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných P. Ch. a M. G. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. března 2017

JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu