7 Tdo 1522/2012
Datum rozhodnutí: 09.01.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.



7 Tdo 1522/2012-14

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. ledna 2013 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné L. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 61 To 381/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 118/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 3 T 118/2011, byla obviněná L. Š. uznána vinnou přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a byla odsouzena za tento přečin a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zákona, z jehož spáchání byla uznána vinnou trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 150 T 75/2011, trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, z jehož spáchání byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 1 T 85/2011, podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 150 T 75/2011, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 1 T 85/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Po vyhlášení tohoto rozsudku obviněná do protokolu o hlavním líčení výslovně uvedla, že se vzdává práva na odvolání, a to i za osoby ze zákona oprávněné. Práva na odvolání se po vyhlášení rozsudku do protokolu o hlavním líčení vzdal i státní zástupce.

Obviněná přesto proti rozhodnutí soudu I. stupně podala odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 61 To 381/2012, podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl, neboť bylo podáno osobou, která se ho výslovně vzdala.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání proti výroku o trestu, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedla, že se k trestnému činu doznala, avšak i tak má podle ní soud povinnost přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Tuto povinnost však soud podle jejího názoru nesplnil, nezjišťoval kým bylo potvrzení vypracováno, nezohlednil její doznání při výměře trestu a nezohlednil ani další polehčující okolnosti. Obviněná nepopírá, že se dopustila trestného činu, avšak trest, který jí byl uložen, považuje za nepřiměřeně přísný.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a dále postupoval podle § 265l tr. ř.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat a současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) musel především posoudit otázku, zda je podané dovolání obviněné L. Š. přípustné ve smyslu ustanovení § 265a tr. řádu. Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného není přípustné.

Z obsahu trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 vedeného pod sp. zn. 3 T 118/2011 vyplývá, že obviněná se výslovně vzdala odvolání bezprostředně po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, a to i pro osoby ze zákona oprávněné (viz č. l. 193 tr. spisu). Práva na odvolání se vzdal rovněž státní zástupce a nepodal ho v zákonné lhůtě ani poškozený. Ze spisu je dále zřejmé, že obviněná odvolání následně proti rozhodnutí soudu I. stupně přesto podala (viz č. l. 201 a násl. tr. spisu). Soud II. stupně odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl, neboť bylo podáno osobou, která se ho výslovně vzdala, aniž by napadené rozhodnutí podle § 254 odst. 1 věcně přezkoumával.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterému lze vytýkat vady taxativně uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Existence takovéto vady je ale podmíněna tím, že soud II. stupně svým postupem pochybil některým ze způsobů tam uvedených. Dovolání je tedy přípustné, jestliže soudu II. stupně lze vytýkat, že buď sám při rozhodování o odvolání způsobil vadu zakládající některý z důvodu dovolání, anebo že takovou vadu, kterou způsobil již soud prvního stupně, v opravném řízení neodstranil, ač tak měl a mohl učinit.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání. Z podnětu odvolání přezkoumává soud druhého stupně zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad.

Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, obviněný může svým dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn a povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. řádu, a který neměl povinnost přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. řádu, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Zásadně tedy platí, že pokud soud II. stupně některé výroky rozhodnutí soudu I. stupně nepřezkoumal ani nebyl povinen (neboť ze strany obviněné a státního zástupce odvolání nemohlo být podáno a jiné odvolání podáno nebylo), není přípustné napadat tyto výroky dovoláním.

Pokud tedy s ohledem na právě uvedené podala obviněná dovolání proti výroku o trestu (neboť ho považuje za nepřiměřeně přísný) a odvolací soud tento výrok (ani výrok o vině) nepřezkoumal ani nebyl povinen přezkoumat, pak je zřejmé, že odvolací soud o tomto výroku nerozhodoval. Takové dovolání je nepřípustné, neboť směřuje proti výroku, který nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu. Dovoláním je tedy ve skutečnosti napadáno nikoli rozhodnutí soudu II. stupně, ale rozhodnutí soudu I. stupně.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že pokud obviněná L. Š. podala své dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, které meritorně nepřezkoumával a ani nebyl povinen přezkoumávat odvolací soud, nelze považovat její dovolání za přípustné. Proto bylo podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněné jako nepřípustné odmítnuto, přičemž vzhledem k tomuto závěru Nejvyšší soud dále nezjišťoval, zda je v podaném dovolání řádně uplatněn některý dovolací důvod, případně jestli námitky obviněné je vůbec možné podřadit pod určitý zákonem stanovený dovolací důvod.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. ledna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš