7 Tdo 1519/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoníku



7 Tdo 1519/2016-31

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 23. 11. 2016 dovolání obviněného M. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 12 To 159/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 1 T 235/2014 a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 12 To 159/2016, a rozsudek Okresního soudu Praha východ ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 1 T 235/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha východ přikazuj e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Okresního soudu Praha východ ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 1 T 235/2014, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na jeden rok. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu Praha východ v podstatě v tom, že obviněný dne 20. 4. 2014 kolem 19,00 hodin v M., okr. P. v., ve sprše hráčských kabin fotbalového hřiště po předchozím slovním střetu úmyslně udeřil poškozeného P. Š. jednak hadicí do hrudi a jednak rukou do tváře, a to silou dostatečnou ke zlomení kosti, čímž mu způsobil zlomeninu dolní čelisti vlevo s projevy specifikovanými ve výroku o vině.

Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 12 To 159/2016, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mezích dovolacích důvodů obviněný namítl nedostatek subjektivní stránky trestného činu, neboť jeho jednání nebylo vedeno úmyslem způsobit poškozenému ublížení na zdraví. Poukázal na to, že pokud dal poškozenému facku, nebyl to úder způsobilý ke zlomení čelisti a tedy ke vzniku takové újmy, jakou je ublížení na zdraví. Uvedl, že ke zlomenině u poškozeného došlo kvůli oslabení kostního skeletu jeho dolní čelisti v důsledku neprořezaného zubu zanořeného do kosti. Mimo meze dovolacích důvodů obviněný uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, že soudy opřely tato zjištění o svědeckou výpověď poškozeného, kterou označil za nepravdivou. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu Praha východ věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání nebude vyjadřovat.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné v části namítající nedostatek subjektivní stránky trestného činu.

Jinak ovšem musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci dalšího odvolání . Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Námitky proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, nejsou dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže skutková zjištění soudů jsou v tak extrémním rozporu s důkazy, že je tím dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha východ, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor, zejména ne pokud jde o zjištění, že obviněný fyzicky napadl poškozeného mimo jiné úderem ruky do tváře, čímž mu způsobil zlomeninu dolní čelisti vlevo. Zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozeného, který podrobně, dostatečně konkrétně a celkově přesvědčivě popsal, za jakých okolností ho obviněný napadl, jakým způsobem k napadení došlo a jaké následky napadení pociťoval. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství pak bylo zjištěno nejen to, jaké zranění poškozený utrpěl, ale i to, že mechanismus jeho vzniku, jak ho prezentoval poškozený ve své svědecké výpovědi, odpovídá objektivnímu lékařskému nálezu. Soudy tudíž měly přijatelný podklad pro to, aby svědeckou výpověď poškozeného hodnotily jako věrohodnou a aby na jejím podkladě učinily příslušná skutková zjištění. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Citovanému ustanovení odpovídá podané dovolání v části, v níž obviněný namítl nedostatek subjektivní stránky trestného činu, a to ve vztahu ke skutkovému stavu, jak ho zjistily soudy. V tomto ohledu musel Nejvyšší soud námitkám obviněného přisvědčit.

Přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. O tom, že obviněný ublížil poškozenému na zdraví není pochyb, protože zlomenina čelisti v té podobě, jak ji zjistily soudy, má povahu ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. K trestní odpovědnosti obviněného se z hlediska subjektivní stránky trestného činu vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Nestačí ale jen to, že obviněný úmyslně udeřil poškozeného. Úmyslem obviněného musí být zahrnut také následek, tj. vznik takové poruchy zdraví, která má povahu ublížení na zdraví (viz č. 19/1963 a č. 22/1968 Sb. rozh. tr.). O naplnění subjektivní stránky trestného činu, tj. o úmyslném zavinění obviněného, vyvstávají vážné pochybnosti, které vyplývají z toho, že soudy se s touto otázkou přesvědčivě nevypořádaly.

Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Okresní soud Praha východ v odůvodnění rozsudku v podstatě nijak nevysvětlil, proč dospěl k závěru o úmyslném zavinění obviněného, pomine-li se paušální konstatování, podle něhož soud na základě provedených důkazů dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněný se dopustil přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jinému úmyslně ublížil na zdraví . Jinak je v odůvodnění rozsudku zdůrazněno, že obviněný byl průběhem zápasu rozčílen, že u něho nastalo emotivní vypětí, že mu velmi záleželo na průběhu zápasu, na nasazení hráčů a na výsledku a že hra poškozeného neodpovídala jeho představám. Odůvodnění rozsudku připomíná také úspěchy obviněného v bojových sportech a jeho angažmá na pozici kondičního trenéra v klubu H. S. P. Z toho Okresní soud Praha východ vyvodil, že tato dispozice obviněného svědčí pro závěr o tom, že udeřil poškozeného silou dostatečnou ke zlomení čelisti .

Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení vyslovil souhlas s Okresním soudem Praha východ a dodal, že pokud obviněný vedl takový úder do obličejové části poškozeného , pak si musel být vědom toho, resp. srozuměn s tím, že může způsobit uvedené poranění, obzvláště v situaci, kdy má nikoli zanedbatelné zkušenosti s bojovým sportem . V odůvodnění napadeného usnesení je pak ještě konstatováno, že obviněný musel vědět, že může úderem do obličeje takové poranění způsobit nejen s ohledem na své zkušenosti z bojových sportů, ale také v rovině obecné s tím musel být srozuměn .

Zmíněné úvahy nejsou dost dobře způsobilé přesvědčivě vysvětlit závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu ke způsobenému následku, jímž byla zlomenina čelisti poškozeného. Úmysl obviněného lze sotva vyvozovat z jeho emočního vypětí při předcházejícím fotbalovém zápase, z jeho zájmu na výsledku a z jeho nespokojenosti s hrou poškozeného. Úmysl obviněného není možné vyvozovat ani z toho, že ovládá bojový sport. To, že i při zmíněných okolnostech obviněný kontroloval razanci napadení a že z jeho strany nešlo o nějakou bezuzdnou a na zvýšenou míru či dokonce na maximum vystupňovanou agresi, svědčí již samotný způsob napadení, při kterém obviněný dal poškozenému facku, a krátce na to se vyjádřil v tom smyslu, aby byl poškozený rád, že nedostal pěstí. Jestliže by úmyslem obviněného bylo zranit poškozeného tak, aby šlo o ublížení na zdraví, bylo by logické, že by volil intenzivnější způsob napadení, typicky právě úder pěstí. To, že obviněný udeřil poškozeného silou dostatečnou ke zlomení kosti , vyjadřuje objektivní stav, nikoli však úmysl obviněného jako subjektivní stránku trestného činu.

Podstatou zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k činu. Autentickým zdrojem poznatků o zavinění tudíž je výpověď samotného pachatele. Pokud pachatel popírá úmysl, je možné vyvodit ho z objektivně zjištěných okolností, do nichž se úmysl různým způsobem promítá. Jde o takové okolnosti jako např. způsob provedení činu, intenzita útoku, povaha prostředku použitého k útoku, motiv útoku, celková situace, za jaké byl útok proveden, slovní projevy pachatele provázející útok, jednání pachatele po činu atd.

K posuzovanému incidentu došlo mezi obviněným a poškozeným jako spoluhráči fotbalového mužstva poté, co skončilo fotbalové utkání, během kterého obviněný vytýkal poškozenému chyby ve hře. Fyzické napadení ve sprše tak bylo vyvrcholením předcházejícího slovního střetu. Ze zjištění soudů je jasné, že obviněný udeřil poškozeného otevřenou rukou, tedy nikoli pěstí, kdy je úder již z tohoto důvodu mnohem silnější. Ostatně sám poškozený ve svědecké výpovědi v hlavním líčení výslovně uvedl, že ho obviněný udeřil otevřenou dlaní , a popsal úder tak, že od obviněného dostal facku . Poškozený ve svědecké výpovědi zmínil také následné vyjádření obviněného, podle něhož poškozený může být rád, že nedostal pěstí, protože by mu přerazil sanici .

Zlomenina čelisti není obvyklým následkem pouhé facky. Mezi způsobem, jímž obviněný napadl poškozeného, a vzniklým následkem v podobě zlomeniny čelisti poškozeného je tak očividný nepoměr, že je těžko slučitelný s úvahou o úmyslu obviněného způsobit uvedené zranění. Zjištění, že obviněný udeřil poškozeného silou dostatečnou ke zlomení kosti , nemá v kontextu posuzované věci ten význam, že by obviněný udeřil poškozeného takovou silou, která obvykle vede ke zlomení kosti, ale znamená, že v daném konkrétním případě byla ke zlomení kosti dostatečná síla, která jinak obvykle ke způsobení takového následku nestačí. Podstatný význam tu měla predispozice poškozeného, která je neobvyklá, takže pokud o ní obviněný nevěděl, sotva ji mohl předpokládat jako okolnost, při které i menší síla úderu může vést ke zlomenině. Na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství bylo zjištěno, že dolní čelist poškozeného byla zlomena v místě, kde se nacházel semiretinovaný (neprořezaný) zub 38. Tento zub byl zanořený do kosti a svým objemem způsobil oslabení kostního skeletu té části dolní čelisti, která byla zasažena úderem. Právě proto mohlo dojít k tomu, že úder otevřenou dlaní byl příčinou zlomení dolní čelisti poškozeného. Znalec MUDr. Zdeněk Šňupárek v hlavním líčení vysvětlil, že pokud by čelistní kost poškozeného nevykazovala uvedenou anomálii, nemůže vyloučit ani potvrdit, že by došlo ke zlomenině, ale zároveň uvedl, že při úderu otevřenou dlaní by ke zlomenině spíše nedošlo, zatímco při úderu pěstí by ke zlomenině došlo. Znalec vysvětlil i to, že čelistní kost v oslabeném místě, kde je dutina obsahující neprořezaný zub, může být zlomena jakýmkoli násilím. Pro názornost to doložil tím, že ke zlomenině může dojít dokonce i při pouhém kousnutí do tvrdé potravy. Je tedy namístě uzavřít, že ke zranění poškozeného nebyla nutná taková síla úderu, která obvykle vede ke zlomenině, a že ke vzniku zranění poškozeného mohla postačovat i menší síla úderu. To, co vyplývá ze znaleckého posudku a z výpovědi znalce, není možné interpretovat jako podklad pro úvahu, podle které ze subjektivního hlediska obviněného bylo předvídatelné, že dá-li poškozenému facku, způsobí mu tím zlomeninu čelisti. Aby bylo možné činit obviněného trestně odpovědným za takto vzniklý následek, muselo by zavinění obviněného zahrnovat i tu okolnost, která při vzniku následku významně spolupůsobila a která záležela v tom, že poškozený byl oslabenou konstrukcí čelisti predisponován ke zlomení čelisti i při takovém úderu, jaký obvykle ke zlomenině nevede. Ve vztahu k této okolnosti soudy nedovodily zavinění obviněného a neměly k tomu v dosavadních skutkových zjištěních odpovídající podklad.

Závěr soudů, podle něhož obviněný jednal ve vztahu ke způsobenému následku úmyslně podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zák., ze skutkových zjištění týkajících se způsobu, intenzity a dalších okolností útoku nijak přesvědčivě nevyplývá. Tím pádem nemůže obstát výrok o vině obviněného přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zák.

Rozsudek Okresního soudu Praha východ, jímž byl obviněný uznán vinným, je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byl ponechán beze změny výrok o vině a jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, je rozhodnutím, které je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu Praha východ jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu Praha východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2016

JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu