7 Tdo 1519/2006
Datum rozhodnutí: 10.01.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1519/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 1. 2007 o dovolání obviněného R. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 8 To 303/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 180/2005 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 9 T 180/2005, byl obviněný R. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a dále za trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 9 T 102/2003, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 8 To 225/2005, podle § 224 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmi let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. posoudil Obvodní soud pro Prahu 2 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný R. B. dne 9. 12. 2001 kolem 00:24 hodin v P. po ulici Č. a. ve směru od V. n. ke křižovatce s ulicí E. řídil osobní motorové vozidlo zn. N. S. registrační značky KLO 06-50 nedovolenou rychlostí v rozmezí 73 až 82 km/h, čímž porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., přitom jel v pravém jízdním pruhu určeném pro odbočování vpravo, avšak na uvedené křižovatce v rozporu s ustanovením § 4 písm. c) zákona č. 361/200 Sb. nerespektoval toto dopravní značení, v jízdě pokračoval v přímém směru, objel vozidla stojící v levém jízdním pruhu určeném pro jízdu v přímém směru, jejichž řidiči zastavili v blízkosti hranice křižovatky, v důsledku porušení těchto povinností řidiče se střetl s chodci A. O. a J. S. přecházejícími vozovku ulice Č. a. za křižovatkou mimo vyznačený přechod pro chodce a způsobil J. S. vážná zranění, jimž poškozený téhož dne podlehl, a A. O. otřes mozku, mnohočetné odřeniny a zhmožděniny dolních končetin a zlomeninu lýtkové kosti vpravo, tedy zranění, kterým byla poškozená podstatně omezena v obvyklém způsobu života po dobu čtyř týdnů.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 8 To 303/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v rozsahu zahrnujícím rozhodnutí o vině a trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V rámci těchto dovolacích důvodů namítl, že pro posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. nebyly splněny podmínky jednak v tom, že tu nebyla příčinná souvislost mezi porušením jeho povinností jako povinností řidiče a vzniklým následkem, neboť chodci přecházeli vozovku v místě, kde nebyl přechod, a on nemohl toto jejich chování předvídat, jednak v tom, že nebyla splněna materiální podmínka stanovená v § 88 odst. 1 tr. zák. pro to, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Následek, jímž bylo zranění chodců a smrt jednoho z nich, evidentně byl v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Tímto jednáním byl způsob jeho jízdy při projíždění křižovatky. Okolnost, že chodci přecházeli vozovku mimo vyznačený přechod, je třeba hodnotit jako porušení pravidel silničního provozu z jejich strany, přesto však není důvodem pro závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem. Za situace, kdy obviněný při jízdě do chodců narazil, je jasné, že jeho jednání bylo příčinou zranění chodců a smrti jednoho z nich.

Pokud obviněný namítal, že nemohl přítomnost chodců na vozovce mimo vyznačený přechod předvídat, nejde o otázku příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, nýbrž o otázku jeho zavinění ve vztahu k vzniklému následku. Ani v tomto ohledu nelze námitkám obviněného přisvědčit, protože okolnosti, které vyústily ve vzniklý následek, byly ve skutečnosti velmi dobře předvídatelné.

Obviněný hodlal projet křižovatku v přímém směru. K tomu sloužil levý jízdní pruh, zatímco pravý jízdní pruh byl určen pouze pro odbočení vpravo a neměl za křižovatkou navazující pokračování. Vozovka totiž byla za křižovatkou užší o jeden jízdní pruh a přímo na ni navazoval levý jízdní pruh vozovky před křižovatkou. Z toho je zřejmé, že projetí křižovatky v přímém směru, ke kterému obviněný v evidentním rozporu s dopravním značením zvolil pravý jízdní pruh, muselo být spojeno s návratem na úroveň levého jízdního pruhu. Takový jízdní manévr je sám o sobě nebezpečný. V posuzovaném případě byla jeho nebezpečnost zvýrazněna tím, že v levém jízdním pruhu, určeném pro projetí křižovatky v přímém směru, stála tři vozidla, a to z toho důvodu, že řidič prvního z nich reagoval na přítomnost chodců na vozovce, byť mimo vyznačený přechod, a nechával je přejít. Okolnost, že v jízdním pruhu určeném pro zamýšlený směr jízdy obviněného stála vozidla, jasným a i pro obviněného srozumitelným způsobem signalizovala to, že v prostoru křižovatky nebo těsně za ní reálně může být taková situace, která brání volnému a bezpečnému projetí křižovatky v přímém směru, včetně toho, že tato situace může být vyvolána přítomností chodců na vozovce. Lze připustit, že situace na křižovatce a těsně za ní byla z důvodu přítomnosti stojících vozidel z hlediska obviněného, který se ke křižovatce blížil, nejasná a nepřehledná, avšak tím spíše bylo vyloučeno, aby obviněný spoléhal na možnost bezpečného projetí křižovatky. Pokud na to obviněný přesto spoléhal, svědčí to jen o tom, že si nejasnou a nepřehlednou situaci vyložil jednostranně ve svůj prospěch, což je v rozporu s povinností účastníka provozu na pozemních komunikacích chovat se ohleduplně a ukázněně, jak stanoví § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.

K nesprávnému způsobu jízdy při projíždění křižovatky přistupuje to, že obviněný do křižovatky, na které byla z jeho hlediska nejasná a nepřehledná situace, vjel rychlostí nejméně 73 km/h, tedy rychlostí, která byla již citelným překročením rychlostního limitu platného pro jízdu v obci (§ 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb.) a která byla zároveň i nepřiměřená daným okolnostem vyplývajícím z povahy a uspořádání křižovatky, z přítomnosti vozidel stojících v jízdním pruhu určeném pro ten směr, jímž zamýšlel jet i obviněný, a ze snížené viditelnosti ovlivněné noční dobou (§ 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.).

Vzhledem k tomu, že obviněný se rozhodl projet křižovatku způsobem, který byl v očividném rozporu s dopravním značením a který již v důsledku samotného uspořádání křižovatky a jízdních pruhů nemohl být bezpečný, a že tak učinil v rychlosti, která byla nedovolená a nepřiměřená, lze jeho jízdní manévr při projíždění křižovatkou charakterizovat jako vyloženě riskantní, hazardérský a bezohledný. V žádném případě nešlo o pouhé nezvládnutí situace, jejíž vznik by byl pro obviněného nepředvídatelný.

Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku, že obviněný ve snaze zabránit střetu s jiným vozidlem strhl řízení doprava a že poté došlo ke střetu jeho vozidla s chodci. Vozidlem, se kterým případně hrozil střet, bylo poslední ze tří vozidel stojících v levém jízdním pruhu určeném pro přímý směr jízdy. To, že vozidla stojí, bylo viditelné z dostatečného odstupu při tom, jak se obviněný ke křižovatce blížil, a obviněný mohl snadno za těmito vozidly rovněž zastavit. Změna směru jeho jízdy a přejetí do pravého jízdního pruhu tedy rozhodně nebyla vynucena potřebou nějaké náhlé a neočekávané reakce na překvapivou přítomnost jiného vozidla, ale byla evidentním projevem záměru projet křižovatku bez zastavení za použití pravého jízdního pruhu.

Soudy ve svých rozhodnutích odpovídajícím způsobem specifikovaly povinnosti, které obviněný jako řidič porušil, a správně je hodnotily jako důležité povinnosti ve smyslu § 224 odst. 2 tr. zák. Námitka obviněného, že nebyla splněna materiální podmínka stanovená v § 88 odst. 1 tr. zák. pro to, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, rozhodně nemůže obstát. Obviněný tuto námitku spojoval se skutečností, že sami chodci spoluzavinili nehodu tím, že přecházeli vozovku mimo vyznačený přechod. Tuto skutečnost nelze ve prospěch obviněného přeceňovat. Především je nutné konstatovat, že obecná povinnost účastníka provozu na pozemních komunikacích chovat se ohleduplně, jak je stanovena v § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., zahrnuje povinnost chovat se ohleduplně i k ostatním účastníkům provozu, kteří sami případně porušili své povinnosti. Dále je třeba zdůraznit, že z hlediska míry, s níž ke vzniku nehody přispěla každá ze stran, jasně dominuje jednání obviněného. Obviněný viděl, že nemůže projet křižovatku s použitím jízdního pruhu určeného pro přímý směr, viděl, že v tomto pruhu stojí vozidla, a snadno proto mohl a dokonce i měl předpokládat, že situace v křižovatce nebo těsně za ní brání volnému průjezdu. Přesto do křižovatky vjel pravým jízdním pruhem, který nebyl pro přímý směr jízdy určen, a pokračoval v jízdě ve směru, který byl blokován stojícími vozidly, jejichž řidiči nechávali přejít chodce přes vozovku. Obviněný do chodců najel z jízdního pruhu, který k jeho skutečnému směru jízdy nebyl určen, navíc rychlostí, která byla daleko za hranicemi rychlosti přiměřené konkrétní situaci. Bez významu není ani to, že chodce nechávali přejít vozovku mimo vyznačený přechod řidiči vozidel stojících v jízdním pruhu, ve kterém správně měl jet i obviněný vzhledem k zamýšlenému směru jízdy, což u chodců logicky vyvolalo dojem, že mohou bezpečně přejít. Nicméně i když lze chování chodců považovat za lehkomyslné a i když tímto jednáním sami porušili pravidla provozu na pozemních komunikacích, je jejich účast na vzniku nehody podstatně menší, než je účast obviněného, který se na vzniku nehody podílel jednáním, které bylo mimořádně riskantní, očividně hazardérské a velmi bezohledné. Za tohoto stavu je plně podložený závěr, že porušení důležité povinnosti ze strany obviněného je okolností, která podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a která proto ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. odůvodňuje přísnější právní kvalifikaci skutku podle § 224 odst. 2 tr. zák.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.

Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný namítal nepřiměřenost uloženého trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze dovoláním výrok o trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. proto, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil. Jeho námitky proti výroku o trestu nespadají pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Proto se Nejvyšší soud výrokem o trestu dále nezabýval.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec