7 Tdo 1514/2016
Datum rozhodnutí: 07.06.2017
Dotčené předpisy: § 331 odst. 1,3 písm. b) tr. zákoníku, § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 332 odst. 1,2 písm. c) tr. zákoníku, § 12 odst. 2 tr. zákoníku



7 Tdo 1514/2016-II-146

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 7. června 2017 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných F. K., DiS. , Mgr. Č. S. , V. T. , a MUDr. L. K. , která podali proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 To 221/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 30/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. T. odmítá .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných F. K., DiS., Mgr. Č. S. a MUDr. L. K., odmítají .

Odůvodnění:
I.

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 14 T 30/2015, byl obviněný F. K., DiS., uznán vinným, že "jako referent Městského úřadu Boskovice (dále jen MÚ Boskovice), odbor dopravně - správních agend, na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 12. 2000 upravené dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 29. 11. 2001, a náplně práce ze dne 10. 2. 2012, jejímž obsahem je samostatné projednávání složitých a sporných případů přestupků a jiných správních deliktů proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích, v úmyslu opatřit sobě, ev. přestupci neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zejména zákonu č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen správní řád), kdy
1. dne 31. 10. 2013 při ústním jednání ve věci vedené na MÚ Boskovice pod Č.j.: DOP/DP336/2013 postoupené Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, Územním odborem Blansko-Vyškov, Dopravním inspektorátem (dále jen KŘP JmK, ÚO Blansko-Vyškov, DI), pod Č.j.: KRPB-121461/PŘ-2013-061806 pro podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ust. § 125c odst. 1 písm. c), k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon o silničním provozu), kterého se měla dopustit L. K., tím, že dne 17. 5. 2013 v 08.20 hod. řídila v B. na ul. D. jízdní kolo, kdy vlivem své podnapilosti (naměřena hodnota alkoholu ve výši 1,55 promile) narazila do chodníku a poté na přilehlý chodník upadla, čímž utrpěla zranění, se kterým byla převezena k lékařskému ošetření do nemocnice B., rozhodl dle ust. § 76 odst. 1, písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen přestupkový zákon) o zastavení řízení; v průběhu celého řízení v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě beztrestnosti nepostupoval v souladu s ust. § 2 odst. 4, a § 3 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ale naopak poté, kdy telefonicky Mgr. Č. S., advokátovi se sídlem B., H. č. , sdělil, že má v kanceláři paní L. K. a bylo by lepší, kdyby ju zastoupil právní zástupce a dále, že se s tím dá něco udělat, že ona teda není moc extra solventní, a zná moc lidí , dne 29. 10. 2013 ve své kanceláři na MÚ v Boskovicích, při jednání se zmocněncem L. K. Mgr. Č. S. se dohodli na vytvoření podmínek k rozhodnutí o zastavení řízení, kdy tomuto vysvětlil, jak má instruovat svou klientku, aby při následném dokazování vypovídala, konkrétně pak, aby uvedla, že na jízdním kole nejela, ale pouze jej vedla a z důvodu opilosti upadla s tím, že neexistují svědci tohoto jednání, a dále ohledně své výpovědi policistům, ve které potvrdila skutečnost, že jízdní kolo řídila, uvedla, že tuto skutečnost policistům nesdělila, že byla v šoku, že si to policisté tam napsali sami, v důsledku této výpovědi má Mgr. Č. S. navrhnout zastavení řízení s tím, že není prokázáno, že by jeho klientka jízdní kolo řídila, což Mgr. Č. S., který takto činil s vědomím, že vytváří podmínky k neoprávněnému zvýhodnění přestupce, učinil, přičemž následně dne 31. 10. 2013 při prováděném dokazování výslechu se L. K. držela určeného scénáře a vypověděla dle návodu F. K., DiS., sděleného jí Mgr. Č. S., v důsledku čehož následně ve své kanceláři F. K., DiS. ve spolupráci s Mgr. Č. S. a na základě jeho rad, vyhotovil rozhodnutí o zastavení řízení s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že jmenovaná jízdní kolo řídila, přičemž za tento přestupek je možno uložit sankci, a to pokutu ve výši 25.000 až 50.000 Kč, kdy následně dne 19. 11. 2013 L. K. navštívila F. K., DiS. v jeho kanceláři na MÚ v Boskovicích na ul. 9. k. č. , a nabídla mu v souvislosti s jeho úředním postupem ve výše uvedené projednávané věci úplatek, a to kalhoty rifle, a do budoucna slivovici, s tím, že kalhoty rifle mu osobně předala v jeho kanceláři dne 3. 12. 2013 a F. K., DiS. tento úplatek, s vědomím, že jej přijímá v souvislosti s postupem v projednávané věci, přijal, přičemž F. K., DiS. na základě spolupráce a rad zmocněnce přestupce Mgr. Č. S. tím, že v rozporu s důkazním stavem ve věci zastavil řízení proti L. K. vedené na MÚ Boskovice pod Č.j.: DOP/DP-336/2013, opatřil přestupci L. K. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že jí nebyla udělena sankce za přestupek, a to pokuta v minimální výši 25.000 Kč, čímž jí poskytl beztrestnost,
2. dne 19. 11. 2013 při ústním jednání ve věci vedené na MÚ Boskovice pod Č.j.: DOP/DP-413/2013, DOP/DP-35/2013 postoupené Policií ČR, KŘP JmK, ÚO BlanskoVyškov, DI, pod Č.j.:KRPB-178232/PŘ-2013-061806 pro podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ust. § 125c odst. 1 písm. d), k) zákona o silničním provozu, a přestupku dle ust. § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), kterého se měl dopustit J. B., tím, že dne 20. 7. 2013 v době kolem 23.30 hod. v obci O., jako řidič vozidla tov. zn. Nissan, r.z. , byl zastavován hlídkou Policie ČR, a to rozsvíceným červeným nápisem STOP POLICIE, na tento příkaz vozidlo nezastavil, pokračoval dále v jízdě a zastavil až na vjezdu k rodinnému domu, kde proběhla silniční kontrola, přičemž v průběhu silniční kontroly byl vyzván k podrobení se dechové zkoušky na alkohol, které se odmítl podrobit, dále byl vyzván k podrobení se lékařskému ošetření s odběrem krve, kterému se také odmítl podrobit a na výzvu k předložení řidičského průkazu, osvědčení o registraci vozidla a zelené karty, tyto doklady hlídce Policie ČR nepředložil; sepsal protokol o ústním jednání s vyjádřením obviněného přestupce J. B., který nevytiskl a nenechal podepsat obviněným přestupcem J. B., tomuto sdělil, že se za něho přimlouval pan T., který se dne 18. 11. 2013 spolu s osobou K. G., dostavil do kanceláře F. K., DiS. v B. na ul. 9. k. č. za účelem přímluvy za přestupce J. B., a s obviněným přestupcem se domluvil na další termín projednání na den 27. 11. 2013 v 15.00 hod., přičemž po odchodu obviněného přestupce J. B. telefonoval F. K., DiS. V. T. a domluvili si schůzku na den 20. 11. 2013 v kanceláři F. K., DiS., kam se dne 20. 11. 2013 V. T. dostavil, F. K., DiS. mu sdělil, že jediná možnost je věc táhnout jeden rok, kdy by si ho několikrát předvolal, pak by vydal rozhodnutí, do kterého by se odvolal, a prošlo by to do prekluze , V. T. mu sdělil, že nebude nic vzkazovat přes K., sedne s ním, nebo vezme chlapa, dojedou za ním, on sám mezi čtyřma očima s ním bude mluvit, aby mu to vysvětlil, dále V. T. sdělil F. K., DiS., že má napsat na papír , kdy F. K., DiS. uvedl něco a V. T. sdělil, že má napsat číslo tak, jak se patří, že slušnost je slušnost , F. K., DiS. sdělil, že napíše nějakou částku, ze které se vychází a kterou má s kamarádama , po napsání blíže neurčené finanční částky, si V. T. papír s napsanou částkou vzal, přičemž finanční hotovost měla být vyplacena až po promlčení přestupku, a tento předal v blíže nezjištěné době obviněnému přestupci J. B. v budově stanice technické kontroly v B. na ul. D. č. , tedy F. K., DiS. v průběhu řízení v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě beztrestnosti nepostupoval podle ust. § 2 odst. 4, § 3, a § 6 odst. 1 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a věc nevyřídil bez zbytečných průtahů, čímž, po slibu úplatku ze strany V. T., postupoval tak, aby opatřil obviněnému přestupci J. B. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že by mu nebyla udělena dle ust. § 125c odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu sankce, a to pokuta v minimální výši 25.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce minimálně jednoho roku, a takto aby zůstal beztrestným,
3. dne 23. 10. 2013 při ústním jednání ve věci vedené na MÚ Boskovice pod Č.j.: DOP/DP-400/2013 postoupené Policií ČR, KŘP JmK, ÚO Blansko-Vyškov, DI, pod Č.j.:KRPB-157170/PŘ-2013-061806-OSM pro podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit D. H., (ve spisovém materiálu je obviněný přestupce D. H. veden jako D. H.) tím, že dne 23. 6. 2013 v 22.00 hod. v obci K. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Peugot Boxer, r.z. , kdy mu byla při provedené silniční kontrole naměřena ve 22.05 hod. hladina alkoholu ve výši 0.29 promile a ve 22.10 hod. hladina alkoholu ve výši 0.29 promile, a k požití alkoholu před jízdou se doznal, v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě beztrestnosti nepostupoval dle ust. § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, naopak po vzájemné předchozí dohodě na vytvoření podmínek k rozhodnutí o zastavení řízení s Mgr. Č. S., zmocněncem přestupce, si před příchodem přestupce předepsal protokol o ústním jednání, kam napsal i vyjádření přestupce, následně, kdy v době vyhotovení rozhodnutí se přestupce D. H. nacházel mimo kancelář, vyhotovil za přítomnosti a v součinnosti se zmocněncem přestupce Mgr. Č. S., na základě jeho rad, který takto činil s vědomím, že vytváří podmínky k neoprávněnému zvýhodnění přestupce, v rozporu s důkazním stavem věci rozhodnutí o zastavení řízení dle ust. § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, přičemž za porušení přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu je možno uložit sankce zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel ve výši 6 měsíců až 2 roky a pokutu ve výši 2.500 až 20.000 Kč, tedy tímto postupem opatřil F. K., DiS. na základě součinnosti a rad zmocněnce přestupce Mgr. Č. S., přestupci D. H. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že mu nebyla udělena sankce zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v minimální době 6 měsíců a pokuta v minimální výši 2.500 Kč, čímž mu poskytl beztrestnost,
4. dne 12. 12. 2013 při ústním jednání ve věci vedené na MÚ Boskovice pod Č.j.: DOP/DP-88/2013 postoupené Policií ČR, KŘP JmK, ÚO Blansko-Vyškov, DI, pod Č.j.: KRPB-12625/PŘ-2013-061806 pro podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 6 a ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit D. P., tím, že dne 16. 1. 2013 v 09.00 hod. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Citroen, r.z. , při odbočování vlevo ze silnice III. třídy č. směrem k pekárně W. nedal přednost přecházejícímu chodci V. K., v důsledku čehož došlo ke sražení chodce, v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě beztrestnosti, nepostupoval dle ust. § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ale naopak, po vzájemné předchozí dohodě na vytvoření podmínek k rozhodnutí o zastavení řízení se zmocněncem přestupce Mgr. Č. S., dne 27. 11. 2013 ve své kanceláři na MÚ v Boskovicích na ul. 9. k. č. , při jednání s Mgr. Č. S., ve spolupráci s tímto vyhotovoval vyjádření Mgr. Č. S. k věci, ve kterém se snažili vymyslet podmínky a způsob zastavení řízení proti přestupci a které nakonec formulovali tak, že není prokázáno, že by obviněný z přestupku poškozeného V. K. srazil, naopak chtěl mu umožnit přejití komunikace, vozidlo zastavil a poškozený K. mu na vozidlo upadl, zřejmě v důsledku možného shození poškozeného jeho vlastním psem na vozidlo, očitý svědek není , a dne 12. 12. 2013 na témž místě sdělil Mgr. Č. S., jak to uděláme?, celou obhajobu jsme zaměřili úplně špatným směrem s tím, že v rozhodnutí o zastavení řízení dle ust. § 76 odst. 1, písm. a) přestupkového zákona, které vyhotovil dne 12. 12. 2013 po vzájemné dohodě, v součinnosti a na základě rad zmocněnce přestupce Mgr. Č. S., který takto činil s vědomím, že vytváří podmínky k neoprávněnému zvýhodnění přestupce, rozhodl v rozporu s důkazním stavem věci, zejména s výpovědí poškozeného V. K., s odůvodněním, že nedošlo k porušení § 5 odst. 2, písm. g) zákona o silničním provozu s tím, že nedošlo ke střetu vozidla s poškozeným; kdy za porušení ust. § 125c odst. 1, písm. f) bod 6 zákona o silničním provozu lze udělit sankci, a to pokutu ve výši 2 500 Kč až 5 000 Kč a udělení 5 bodů do karty řidiče, a tímto postupem tedy opatřil obv. F. K., DiS. na základě součinnosti a rad zmocněnce přestupce Mgr. Č. S., přestupci D. P. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že mu nebyla udělena sankce, a to pokuta v minimální výši 2.500 Kč a nebyly mu zapsány do karty řidiče body ve výši 5 bodů, čímž mu poskytl beztrestnost,
5. dne 25. 11. 2013 při ústním jednání ve věci vedené na MÚ Boskovice pod Č.j.: DOP/DP-423/2013 postoupené Policií ČR, KŘP JmK, ÚO Blansko-Vyškov, DI, pod Č.j.: KRPB-178289/PŘ-2013-061806 pro podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ust. § 125c odst. 1 písm. k), § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, kterého se měla dopustit V. S., tím, že dne 21. 7. 2013 v době kolem 02.20 hod. na silnici v katastru obce L. jako řidička jízdního kola z důvodu své silné opilosti nezvládla řízení jízdního kola a upadla na vozovku, kdy v důsledku pádu utrpěla zranění hlavy a vzhledem k tomu, že z důvodu zranění nebyla schopna provést orientační dechovou zkoušku na alkohol, Policie ČR zajistila odběr krve, přičemž jejím rozborem bylo zjištěno, že v době odběru měla v krvi 1,47 promile alkoholu; v průběhu dokazování sdělila obviněná přestupkyně V. S., že na kole nejela, možná jela na stupátku, neseděla na kole, neřídila ho , kdy toto F. K., DiS nezaprotokoloval, sdělil jí mimo protokol, že takové zranění si neudělá, když půjde opilá s jízdním kolem, zakopne a spadne , sdělil, že nechce, nebude dělat znalecké zkoumání, kdy se nechce dostat do situace, že osloví soudního znalce z oboru lékařství, který mu řekne ano, kdyby šla rychlostí průměrnou 3 km/h, což je normální klasická volná chůze a při tom spadnutí není možné utrpět zranění tohoto charakteru a v ten okamžik je někde jinde , dále jí F. K., DiS sdělil, že nebude ustanovovat soudního znalce, aby nějakým způsobem zjišťoval nějaké zranění, může se na to s prominutím vyprdnout , a nakonec jednání jí sdělil, že nechce předjímat nějaké rozhodnutí, nebude provádět nějaké další dokazování a že jí pošle, že se případně zastavuje , a dále, že možná to měli spíš vymyslet tak, že tam někdo vjel, možná by to bylo trošku lepší , a následně dne 18. 12. 2013 bez jakéhokoliv dalšího dokazování vyhotovil rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 7. 1. 2014, kterým dle ust. § 76 odst. 1, písm. c) přestupkového zákona rozhodl o zastavení řízení, tedy v průběhu celého řízení v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě beztrestnosti nepostupoval dle ust. § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, opatřil přestupci V. S. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že jí nebyla udělena dle ust. § 125c odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu sankce, a to pokuta v minimální výši 25 000 Kč, čímž jí poskytl beztrestnost,
6. dne 25. 10. 2013 při ústním projednání přestupku obviněného přestupce L. H., vedeného na MÚ Boskovice pod Č.j.: DOP/DP-393/2013 postoupeného Policií ČR, KŘP JmK, ÚO Blansko-Vyškov, DI, pod Č.j.: KRPB-175413/PŘ-2013-061806, pro podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu tím, že dne 29. 6. 2013 ve 21.20 hod. řídil na silnici č. v k.ú. Š. osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Felicie, r.z. , ve směru od obce C. do obce Š., aniž by měl vystavený řidičský průkaz, tedy porušil ust. § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu, v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě nižší sankce nepostupoval dle ust. § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť na základě žádosti (přímluvy) osoby Ing. M. L., ředitele Městské policie Blansko, při dokazování nevzal v potaz úřední záznam hlídky PČR, při prováděném výslechu přestupce L. H. jej zavádějícími otázkami naváděl ke sdělení nepravdivých údajů, resp. k odsouhlasení nepravdivých údajů, které sám v položené otázce sděloval, týkajících se úseku silniční komunikace, po které měl tento neoprávněně řídit motorové vozidlo, přičemž šetřením policejního orgánu byl bezpochyby zjištěn shora uvedený skutkový děj, zatímco obviněný zaprotokoloval vyjádření přestupce v tom smyslu, že řídil motorové vozidlo pouze na účelové komunikaci mezi silnicí č. a objektem bývalého kravína Osaka v k.ú. Š., neprovedl žádné doplnění důkazního stavu a na základě takto vědomě nesprávně provedeného dokazování rozhodl dne 25. 10. 2013 o překvalifikování jednání uvedené osoby na spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, a udělil mu pokutu ve výši 1.500 Kč bez udělení sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, přičemž za porušení ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod. 1 zákona o silničním provozu je nutno uložit sankci, a to zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu od 1 roku do 2 let a peněžitý trest ve výši 25.000 Kč až 50 000 Kč, kdy tímto postupem opatřil F. K., DiS. přestupci L. H. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že mu nebyla udělena pokuta v minimální výši 25 000 Kč a sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, v důsledku čehož může přestupce řídit motorová vozidla skupiny "B" na základě mu uděleného řidičského oprávnění a vydaného řidičského průkazu č. pro skupiny AM,B1,B ze dne 15. 7. 2013,
7. dne 25. 10. 2013 při ústním projednání přestupku obviněného přestupce A. Š., vedeného na MÚ Boskovice pod Č.j.: DOP/DP-392/2013 postoupeného Policií KŘP JmK, ÚO Blansko-Vyškov, DI, pod Č.j.: KRPB-169102/PŘ-2013-061806-POR, pro podezření ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu a přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu tím, že dne 9. 7. 2013 v 12.22 hod. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. VW Sharan, r.z. , v obci R. rychlostí 76 km/h, kdy překročil povolenou rychlost v obci a pří řízení držel v ruce hovorové zařízení, v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě nižší sankce nepostupoval dle ust. § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nezaznamenal do protokolu o ústním jednání vyjádření přestupce, že hlídka PČR jej mohla vidět držet v ruce hovorové zařízení , ale naopak zaznamenal, že A. Š. nedržel za jízdy v ruce hovorové zařízení, a na základě této protokolace v rozporu s výpovědí přestupce rozhodl pouze o přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, přičemž mu udělil sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 měsíce a pokutu ve výši 4.000 Kč, kdy tím, že o jednání spočívajícím v držení hovorového zařízení za jízdy ve svém rozhodnutí vedeném pod Č.j.: DOP/DP-392/2013 ze dne 25. 10. 2013 vůbec nerozhodl, poskytl obviněnému přestupci A. Š. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že mu přiznal za toto přestupkové jednání beztrestnost,
8. dne 21. 11. 2013, ve věci vedené MÚ Boskovice pod Č.j.: DOP/DP-572/2013 postoupené Policií ČR, KŘP JmK, Obvodním oddělením policie Boskovice pod Č.j.: KRPB-279240/PŘ-2013-061812-BUJ pro podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 125c odst. 1, písm. b) a f) zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit jeho známý Ing. M. B., tím, že dne 11. 11. 2013 ve 23.05 hod. byl v obci L. R. kontrolován hlídkou Policie ČR při řízení motorového vozidla tov. zn. Seat Altea XL, r.z. , přičemž u něj bylo provedeno přístrojem Dräger odborné měření na přítomnost alkoholu v dechu v čase 23.08 hod. s naměřenou hodnotou alkoholu ve výši 0,46 promile a v čase 23.16 hod. s naměřenou hodnotou alkoholu ve výši 0.42 promile, v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě možnosti řídit motorová vozidla do rozhodnutí správního orgánu nepostupoval dle ust. § 2 odst. 4 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, přičemž Ing. M. B. osobně ve své kanceláři v budově MÚ Boskovice na ul. 9. k. č. dne 13. 11. 2013 instruoval, jak má postupovat, aby mu mohl vrátit řidičský průkaz, kdy na základě jeho pokynů si Ing. M. B. převzal až dne 21. 11. 2013 rozhodnutí o odebrání řidičského průkazu č. , tedy v době, kdy již vypršela lhůta k zahájení řízení o odebrání řidičského průkazu dle ust. § 118b odst. 4 zákona o silničním provozu zahájeného dne 14. 11. 2013 pod Č.j.: SMBO-13817/2013/DOP, a tento řidičský průkaz č. mu vrátil, aniž by bylo fyzicky vyhotoveno rozhodnutí o vrácení řidičského průkazu č. osobě Ing. M. B. dle ust. § 118c odst. 1 zákona o silničním provozu s odkazem na ust. § 66 odst. 2 správního řádu (které by i tak bylo v rozporu se zákonem), přičemž toto rozhodnutí o vrácení řidičského průkazu bylo vyhotoveno dodatečně a bylo antidatováno pracovnicí MÚ Boskovice R. M., kdy tímto postupem opatřil F. K., DiS. Ing. M. B. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že Ing. M. B. měl možnost do rozhodnutí správního orgánu řídit motorová vozidla,
9. dne 25. 3. 2014 ve věci vedené na MÚ Boskovice pod Č.j.: DOP/DP-617/2013 postoupené Městskou policií Boskovice pod č.j. 2434/2013 ve věci podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit jeho známý J. N., tím, že dne 14. 11. 2013 v době kolem 13.52 hod. na ul. H. v B., jako řidič vozidla tov. zn. Volkswagen, r.z. , neoprávněně zastavil v působnosti zákazové dopravní značky B28 "Zákaz zastavení" s dodatkovou tabulkou "Mimo vozidel zásobování objektu R. n. ", rozhodl dle ust. § 66 odst. 3, písm. a) přestupkového zákona, že věc se odkládá, a to z důvodu, že došlé oznámení přestupku od Městské policie Boskovice č.j. 2434/2013 neodůvodňuje zahájení přestupku (myšleno patrně řízení o přestupku), kdy v odůvodnění rozhodnutí konstatuje, že obviněný přestupce J. N. se svým jednáním dopustil tohoto přestupku, celou věc ale posoudil jako tzv. bagatelní přestupek s tím, že z pořízené fotografie je zřejmé, že vedle vozidla, které řídil podezřelý se nachází ještě jedno volné místo a tudíž řidič vozidla, který prováděl zásobování objektu, měl možnost u daného objektu zastavit, tedy při rozhodování v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě beztrestnosti nepostupoval dle ust. § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, kdy tím, že přestupek dle ust. § 66 odst. 3, písm. a) přestupkového zákona odložil, opatřil svému známému obviněnému přestupci J. N. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že mu nebyla udělena dle ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu sankce, a to pokuta v minimální výši 1.500 Kč, čímž mu poskytl beztrestnost, přičemž takto rozhodl na základě návštěvy svého známého J. N. u něj v kanceláři dne 10. 1. 2014, kdy tento mimo jiné uvedl, že se mu to nelíbí, tak by byl rád, kdyby to nějak spláchli , na což mu F. K., DiS. sdělil jo, to nějak pořešíme, jo domluvíme se, že jak to přijde, tak já vám buď zavolám, nebo vás prostě písemně obešlu, aby to nějak bylo ,
10. ve věci vedené na MÚ Boskovice pod Č.j.: DOP/DP-177/2012 postoupené Policií ČR, KŘP JmK, ÚO Blansko-Vyškov, DI, pod Č.j.: KRPB-98263/PŘ-2012-061806-JAD ve věci podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ust. § 125c odst. 1, písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit jeho známý JUDr. A. W., tím, že dne 11. 4. 2012 v 08.38 hod. řídil v obci V., kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/h osobní motorové vozidlo tov. zn. Volvo, r.z. nedovolenou rychlostí, přičemž mu byla hlídkou Policie ČR naměřena rychlost jízdy 71 km/h, tedy po zvážení možné odchylky měřícího zařízení nejnižší skutečná rychlost jízdy 68 km/h, v úmyslu opatřit svému známému neoprávněný prospěch v podobě beztrestnosti nepostupoval dle ust. § 2 odst. 4, § 3, a § 6 odst. 1 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a věc nevyřídil bez zbytečných průtahů, ve věci od 12. 3. 2013, kdy byl přestupek projednán, nevydal rozhodnutí, ve kterém by obviněného přestupce JUDr. A. W. uznal vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ust. § 125c odst. 1, písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, jak uvádí v protokolu o ústním projednání přestupku ze dne 12. 3. 2013, ale naopak dne 22. 4. 2013 vydal rozhodnutí o zastavení řízení dle ust. § 76 odst. 1, písm. f) s odkazem na ust. § 20 odst. 1 přestupkového zákona, neboť zanikla odpovědnost za přestupek, kdy tímto jednáním obviněnému přestupci JUDr. A. W. opatřil neoprávněný prospěch spočívající v tom, že mu nebyla dle ust. § 125c odst. 4, písm. f) zákona o silničním provozu udělena sankce, a to pokuta v minimální výši 1.500 Kč a nebyly mu zapsány do karty řidiče body ve výši 2 bodů, čímž mu poskytl beztrestnost,
11. dne 6. 2. 2014 ve věci vedené na MÚ Boskovice pod Č.j.: DOP/DP-95/2013 postoupené Policií ČR, KŘP JmK, ÚO Blansko-Vyškov, DI, pod Č.j.: KRPB-11935/PŘ-2013-061806 pro podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ust. § 125c odst. 1, písm. i) bod 2, ust. § 125c odst. 1, písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit F. F., tím, že dne 14. 1. 2013 v době kolem 15.20 hod. na místní komunikaci v obci P. jako řidič traktoru tovární značky Zetor 5211, r.z. prováděl radlicí odklízení sněhu a při objíždění stojícího vozidla tov. zn. Avia, r.z. , které stálo při pravém okraji vozovky, neponechal dostatečný boční odstup a v důsledku toho radlicí zachytil o stojící vozidlo Avia, přičemž na tomto vozidle vznikla škoda ve výši 500 Kč, a aniž by setrval na místě a dopravní nehodu oznámil na Policii ČR, z místa odjel, vyhotovil rozhodnutí o zastavení řízení dle ust. § 76 odst. 1 písm. f) s odkazem na ust. § 20 odst. 1 přestupkového zákona, takto při rozhodování v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě beztrestnosti nepostupoval dle ust. § 2 odst. 4, § 3, a § 6 odst. 1 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a věc nevyřídil bez zbytečných průtahů, po podání odporu dne 13. 3. 2013 ze strany obviněného přestupce F. F. proti příkazu o uložení pokuty ve výši 2.500 Kč ze dne 4. 3. 2013 nepodnikl žádné kroky k řádnému objasnění věci, nenařídil ústní jednání, přičemž došlo dle ust. § 20 odst. 1 přestupkového zákona k zániku odpovědnosti za přestupek, kdy tímto jednáním obviněnému přestupci F. F. opatřil neoprávněný prospěch spočívající v tom, že mu nebyla udělena dle ust. § 125c odst. 4, písm. e) zákona o silničním provozu sankce, a to pokuta v minimální výši 2.500 Kč, čímž mu poskytl beztrestnost,
12. dne 10. 2. 2014 na základě prosby svého známého Bc. P. H., ve věci vedené na MÚ Boskovice pod Č.j.: DOP/DP-48/2014 postoupené Policií ČR, KŘP JmK, oddělením silničního dohledu, pod Č.j.: KRPB-12444/PŘ-2014-060007 pro podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ust. § 125c odst. 1, písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit MVDr. M. D., tím, že dne 14. 1. 2014 v 08.34 hod. řídil v obci S., kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h osobní motorové vozidlo tov. zn. Mercedes, r.z. , kdy mu byla hlídkou Policie ČR naměřena rychlost 90 km/h, při zvážení možné odchylky měřícího zařízení nejnižší skutečná rychlost jízdy 87 km/h, skartoval před Bc. P. H., již vyhotovený příkaz o uložení pokuty na částku ve výši 4.000 Kč, který nestihl odeslat obviněnému přestupci MVDr. M. D., tedy v řízení v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě beztrestnosti nepostupoval dle ust. § 2 odst. 4, § 3, a § 6 odst. 1 správního řádu, takto jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a aby věc vyřídil bez zbytečných průtahů, kdy tímto jednáním opatřil obviněnému přestupci MVDr. M. D. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že mu nebyla udělena dle ust. § 125c odst. 4, písm. e) zákona o silničním provozu sankce, a to pokuta v minimální výši 2.500 Kč a nebyly mu zapsány do karty řidiče body výši 3 bodů, čímž mu poskytl beztrestnost,
13. ve věci vedené na MÚ Boskovice pod Č.j.: DOP/DP-583/2013 postoupené Policií ČR, KŘP JmK, ÚO Blansko-Vyškov, DI, pod Č.j.: KRPB-29673/PŘ-2013-061806-SUJ pro podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ust. § 125c odst. 1, písm. a) bod 3, ust. § 125c odst. 1, písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit R. K., tím, že dne 5. 2. 2013 v 15.00 hod. na silnici č. v k.ú. Z. řídil nákladní motorové vozidlo tov. zn. Renault, r.z. , s návěsem r.z. , které bylo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemní komunikaci tak závažným způsobem, že bezprostředně ohrožovalo ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích (chybějící zadní kolo přívěsu a poškozený vak na pneumatickém pérování), a při silniční kontrole nepředložil hlídce Policie ČR svůj řidičský průkaz, v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě beztrestnosti nepostupoval dle ust. § 2 odst. 4, § 3, a § 6 odst. 1 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a věc nevyřídil bez zbytečných průtahů, od 25. 11. 2013, kdy byl určen oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 15 odst. 4 správního řádu, obviněného přestupce R. K. předvolal písemně dne 29. 1. 2014 na den 20. 2. 2014 v 08.00 hod. k podání vysvětlení, obviněný přestupce R. K. byl k podání předvolán na termín v době, kdy již zanikla dle ust. § 20 odst. 1 přestupkového zákona odpovědnost za přestupek, kdy tímto jednáním obviněnému přestupci R. K. opatřil neoprávněný prospěch spočívající v tom, že mu nebyla dle ust. § 125c odst. 4, písm. e) zákona o silničním provozu udělena sankce, a to pokuta v minimální výši 5.000 Kč a nebyly mu zapsány do karty řidiče body ve výši 5 bodů, čímž mu poskytl beztrestnost".

Podle rozsudku soudu prvního stupně tímto jednáním obviněný F. K., DiS., v bodech 1. a 2. výroku o vině sám v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe přijal a dal si slíbit úplatek, a spáchal takový čin jako úřední osoba, v bodech 1. 9. výroku o vině jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě, ev. jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a v bodě 10. 13. výroku o vině jako úřední osoba v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch nesplnil povinnost vyplývající z její pravomoci. Obviněná L. K. v bodě 1. výroku o vině jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytla a slíbila úplatek a spáchala takový čin vůči úřední osobě, obviněný Mgr. Č. S. v bodech 1. 3. a 4. výroku o vině úmyslně zejména dohodou na vytvoření podmínek a radou usnadnil obviněnému F. K., DiS., jako úřední osobě v úmyslu opatřit sobě, ev. jinému neoprávněný prospěch vykonávat jeho pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a obviněný V. T. v bodě 2. výroku o vině jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu nabídl úplatek a spáchal takový čin vůči úřední osobě.

V bodě ad 14. výroku o vině rozsudku byli pak obvinění F. K., DiS., a MUDr. L. K. uznáni vinnými, že F. K., DiS., v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky uplatnil dne 11. 11. 2013, na základě uzavřené pojistné smlouvy č. u společnosti Česká pojišťovna a.s., IČ: 45272956, se sídlem Spálená 75, 110 00 Praha (dále jen ČP a.s.) a lékařských zpráv vystavených fiktivně jeho otcem MUDr. L. K., který takto činil s vědomím, že tyto lékařské zprávy budou podkladem pro uplatnění pojistné události, pojistné plnění, kdy v Oznámení pojistné události Úraz sděluje společnosti ČP a.s., že dne 22. 9. 2013 utrpěl jeho syn tulipán *) , úraz spočívající v opaření horkou vodou levé horní končetiny, levé dolní končetiny s dobou léčení od 23. 9. 2013 do 29. 10. 2013 (38 dnů), přičemž dobu léčení dokladoval lékařskými zprávami o celkem 13-i ošetřeních údajného zranění vystavenými MUDr. L. K., kdy oznámení o pojistné události vyplňoval s vědomím, že úraz, tak jak je popsaný v oznámení pojistné události se nestal, na základě takto vypsaného oznámení pojistné události a předložených lékařských zpráv mu byla ze strany společnosti ČP a.s. dne 27. 11. 2013 na jeho účet č. vedený u Komerční banky a.s., ke kterému má dispoziční právo pouze on, vyplacena finanční hotovost ve výši 15.200 Kč, kterou na základě výzvy ČP a.s., která provedla vlastní šetření k oznámenému úrazu tulipána *) , dne 17. 2. 2014 ze svého účtu vrátil společnosti ČP a.s. Tedy obviněný F. K., DiS., v bodě ad 14. výroku o vině uvedl nepravdivé údaje při uplatnění práva na plnění z pojištění, a obviněný MUDr. L. K. v bodě ad 14. výroku úmyslně opatřením prostředků umožnil obžalovanému F. K., DiS., uvést nepravdivé údaje při uplatnění práva na plnění z pojištění.

Výše uvedeným jednáním tak podle rozsudku soudu prvního stupně spáchali:

obviněný F. K., DiS., v bodech 1. a 2. výroku o vině zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, v bodech 1. 9. výroku o vině přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodech 10. 13. výroku o vině přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a v bodě 14. výroku o vině přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku,
obviněná L. K. v bodě 1. výroku o vině zločin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku,
obviněný Mgr. Č. S. v bodech 1. 3. a 4. výroku o vině účastenství ve formě pomoci k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
obviněný V. T. v bodě 2. výroku o vině zločin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku,
a obviněný MUDr. L. K. v bodě 14. výroku o vině účastenství ve formě pomoci k přečinu pojistného podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, k § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Za uvedené trestné činy byli soudem prvního stupně odsouzeni:

obviněný F. K., DiS., podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, a podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro účely výkonu trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v celkové výměře 40 000 Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že ve stanovené lhůtě nebude tento trest vykonán (zaplacen), mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce odpovědného úředníka územní samosprávy, státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci, a to na dobu 4 let;
obviněná L. K. podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců;
obviněný Mgr. Č. S. podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii na dobu 36 měsíců;
obviněný V. T. podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
obviněný MUDr. L. K. podle § 210 odst. 1, § 67 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši 30 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že ve stanovené lhůtě nebude tento trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali, kromě obviněné L. K., všichni ostatní obvinění odvolání proti výroku o vině i trestu, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 To 221/2016, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

II.

Proti usnesení soudu druhého stupně podali obvinění F. K., DiS., Mgr. Č. S., V. T. a MUDr. L. K. řádně a včas dovolání, ve kterých shodně uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný F. K., DiS. , ve svém obsáhlém dovolání (cca 20 stran) poukázal předně na rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, podle kterých v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má být také zkoumáno, zda skutek byl prokázán, kdy podmínkou tohoto postupu je shledání extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, nebo použití důkazu získaného nezákonným způsobem. Konkrétně pak za nezákonný považuje podle soudů stěžejní důkaz zajištěný odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu (dále též jen odposlech ), a identickými vadami trpící záznamy o sledování podle § 158d odst. 1, 2 tr. ř., kdy jejich použitím podle něj došlo k vytvoření extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a odvolací soud tento nedostatek přes námitky obhajoby neodstranil. Příkaz Okresního soudu v Blansku ze dne 9. 8. 2013, jímž byl nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu, považuje za ryze formální, když soud pouze opsal návrh státního zástupce, vůbec nezkoumal důvodnost návrhu a v odůvodnění, mimo zmínky o trestním řízení prověřujícím 17 pochybnosti vzbuzujících přestupkových řízení, která pak následně nejsou vůči němu ani zmiňována, absentují konkrétní okolnosti odůvodňující vydání příkazu. V odůvodnění není také uvedeno nic k době trvání odposlechu a není popsáno ani jednání, které lze považovat za trestný čin. S ohledem na ustanovení § 88 tr. ř. a judikaturu k němu, považuje příkaz, jímž byl nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu, za zcela nezákonný a absolutně procesně nepoužitelný a stejnými vadami, že trpí i povolení se sledováním osob a věcí podle § 158d odst. 1, 2 tr. ř., vydané dne 9. 8. 2013 státní zástupkyní v Blansku, které je do posledního písmene totožné s příkazem k odposlechu.

Dále pak obviněný uvedl obsáhlé a podrobné další námitky ke všem jednotlivým bodům jeho jednání ad 1) až 14), jímž byl uznán vinným, a které lze po obsahové stránce demonstrovat na níže uvedených námitkách ke skutku ad 1) výroku o vině, kdy obviněný podrobně rozebírá důkazní situaci, poukazuje na ty jejich části, které považuje za významné, cituje části výpovědí nebo odposlechů, vlastním hodnocením provedených důkazů pak dospívá k závěru o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, o nenaplnění znaků dané skutkové podstaty trestného činu a o své nevině.

Ohledně výroku o vině ad 1) je podle obviněného závěr soudů, že nejednal v souladu s ustanovením § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, když spisový materiál policie obsahoval pouze úřední záznamy s údajnou výpovědí L. K., podle kterých se k jízdě na kole doznala a nebyl zjištěn žádný svědek, který by popsal nehodový děj. Tyto úřední záznamy, že ale nelze považovat za důkazy pro přestupkové řízení. Z úředního záznamu o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů, že naopak vyplývá, že jmenovaná byla dezorientovaná časově i místně, měla narušenou paměť a nevěděla, kdy přesně se nehoda stala. Podle obviněného si tak úřední záznamy odporují, panovaly nejasnosti ohledně řízení kola jmenovanou, a jak potvrdil Mgr. Č. S., L. K. přišla do jeho kanceláře s tvrzením, že kolo neřídila. Za této situace, že nemohl dospět k závěru o její vině, jeho rozhodnutí odpovídalo dostupným důkazům a žádné pochybení neshledala ani kontrola Odboru dopravní správy Krajského úřadu Jihomoravského kraje, který je také odvolacím orgánem. Soud prvního stupně, že se ale nezabýval uvedenými skutečnostmi, v důsledku kterých jeho rozhodnutí nemohlo mít jiný výsledek, a vycházel pouze z odposlechu jeho konverzace s Mgr. Č. S., kterému ale dne 29. 9. 2013 sdělil, že podle spisu tam není žádný svědek, který by objektivně viděl nehodový děj. Tuto okolnost, že by mu však nesdělil, pokud by měl jasné důkazy o řízení kola jmenovanou a hodlal by řízení ovlivnit v její prospěch. Obviněný tak své rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení považuje za správné a nemohlo podle něj dojít k zneužití pravomoci úřední osoby, protože chybí znak nezákonnosti jeho postupu. K trestnému činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku pak namítl, že soud prvního stupně vycházel pouze z nabídky riflí a do budoucna slivovice, k čemuž mělo dojít dne 19. 11. 2013, což se stalo tři týdny po rozhodnutí ve věci a nelze tak dovozovat, že se tak stalo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Také v tomto případě namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, když soudu prvního stupně vytýká, že nevzal v úvahu části odposlechu telefonického hovoru dne 24. 10. 2013, které cituje s tím, že mu L. K. hovořila o výprodeji v prodejně za poloviční ceny, což nemohl chápat jako nabídku úplatku a pokud by to jako úplatek mínila, nehovořila by o prodeji riflí, ale jako o daru. Takovouto nabídku a prodej riflí, že navíc učinila řadě jiných osob. Samotný hovor o riflích, že také absolutně nebral vážně. Proto namítl, že není dána subjektivní stránka a prodej riflí ani nezakládá žádnou výhodu, když byly zaplaceny a nebyly tak úplatkem. Ohledně slibu slivovice, že pak z odposlechu nevyplývá, že by na takovou nabídku závazně reagoval.

Stejným způsobem pak obviněný F. K., DiS., polemizuje s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, a na základě obsahu odposlechů a dalších důkazů sám činí odlišné skutkové i hmotněprávní závěry i ohledně dalších dílčích jednání, jímž byl uznán vinným. V případě skutku ad 2) uvedl, že podle odposlechu ze dne 20. 11. 2013 hodlal vydat rozhodnutí ve věci J. B., ohledně prekluze jen uvedl obecně známou skutečnost, slib úplatku dovozovaný soudem ze slov V. T. napište mu číslo , ale tento spoluobviněný u soudu vysvětlil tak, že požadoval napsání telefonního čísla. Zjištění soudu, že finanční hotovost měla být vyplacena až po promlčení přestupku, že nemá oporu v provedených důkazech a vychází pouze z důkazně nepoužitelného úředního záznamu. V případě skutku ad 3) , že soud prvního stupně založil na nepřesných časových údajích zjištění, že D. H. se doznal k požití alkoholu před jízdou. To ale nešlo objektivně prokázat, vycházel z jeho vyjádření o množství a době požití alkoholu, podle kterého po tak dlouhé době D. H. nemohl předpokládat ovlivnění alkoholem, nebyl proveden ani odběr krve a zastavení řízení, že tak bylo v souladu se zákonem. V případě skutku ad 4) , že absentuje znak nelegálnosti jeho postupu a rozhodnutí, když vlastním hodnocením důkazů dospěl oproti soudu prvního stupně k odlišnému závěru, že nebylo prokázáno, že by D. P. srazil chodce V. K. a porušil tak ustanovení § 5 odst. 2 písm. g) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Řízení, že proto zastavil důvodně, když přestupci nebylo prokázáno spáchání přestupku. V případě skutku ad 5) , že soud prvního stupně založil rozhodnutí o vině pouze na odlišném hodnocení důkazní situace zjištěné ve správním řízení. Podle odposlechu, že se snažil o přiznání V. S. k jízdě na kole, že si ale průběh nehody nepamatovala a jiné osoby ji sdělily, že na kole nejela. Ustanovení znalce, že by bylo nadbytečné, když by znalec mohl objasnit otázku povahy zranění ale ne, zda řídila kolo. Za dané důkazní situace, že nebyly podmínky pro uznání V. S. vinnou, věc pečlivě zvažoval a řízení zastavil. V tomto případě, že je kriminalizováno jeho správní uvážení a odlišný názor soudů, že stojí na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V případě skutku ad 6) , že soud prvního stupně považuje za nezákonný postup, když nevzal v úvahu úřední záznam hlídky PČR, ale tento úřední záznam, že není považován za důkaz a obsahuje pouze indicie, které se v průběhu řízení verifikují. Podle soudu zavádějící otázky, že byly pouze přediktováním výpovědi přestupce L. H. do srozumitelné formy a nelze z obsahu rozhovoru dovodit návodné otázky s cílem jinak popsat skutkový stav. Ohledně přímluvy Ing. M. L. obviněný F. K., DiS., poukázal na výpověď tohoto svědka v hlavním líčení, kde popřel, že by se jednalo o přímluvu a chtěl pouze zjistit informace o tom, jak to L. H. popisuje, zda byl postup takový, jak uvedla policie v protokole. Ve věci, že nebyl také jediný důkaz vyvracející tvrzení M. L. V případě skutku ad 7) , že v hlavním líčení vysvětlil, že měl pochybnosti o tom, zda přestupce A. Š. mohla hlídka PČR vidět držet hovorové zařízení, neboť auto mělo tmavá skla, sám přestupce před okresním soudem potvrdil, že v předmětnou dobu netelefonoval a nevyplývá to jednoznačně ani z odposlechu. Řízení ve věci telefonování tak nevedl proto, že neměl za prokázané, že by k telefonování došlo. S odkazem na ustanovení § 12 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle kterého se za více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení uloží sankce podle nejpřísněji postižitelného přestupku, považuje obviněný F. K., DiS., argumentaci soudů za zcela irelevantní a rozpornou s platnou právní úpravou, protože sankce byla uložena za přísněji postižitelnou rychlou jízdu, nezahrnutí držení hovorového zařízení tak na sankci nemělo žádný vliv a i při jeho zahrnutí by to dopadlo naprosto stejně. Nedošlo tak podle obviněného k neoprávněnému prospěchu přestupce a není ani motiv pro jeho zvýhodnění. V případě skutku ad 8) , že nemohl vykonávat pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, protože věc Ing. M. B. spadala do oblasti týkající se řidičských průkazů, řidičského oprávnění a bodového hodnocení, kde pravomoc ve věci měla výhradně svědkyně R. M., což vyplývá z její svědecké výpovědi před okresním soudem a ten také konstatuje na str. 28 rozsudku, že byl neoprávněnou osobou k rozhodování ve věcech zadržení řidičského průkazu policií. Dále obviněný nesouhlasí se zjištěním soudů, že zadržený řidičský průkaz vrátil, aniž by bylo vyhotoveno rozhodnutí o jeho vrácení, když řízení podléhá zákonu č. 500/2004 Sb., správní řád, a může být maximálně v souladu s § 66 tohoto zákona usnesením zastaveno, nikoliv tedy jak uvedl soud, aby bylo vydáno rozhodnutí o vrácení řidičského průkazu. V případě skutku ad 9) , že soud zpochybňuje jeho postup při kvalifikaci jednání jako bagatelní přestupek, aniž uvedl důvod svědčící o nesprávnosti tohoto závěru a polemizuje tak se správností správního uvážení správního orgánu. Namítá také nesprávnost hodnocení důkazů v tomto případě s tím, že pokud by soud hodnotil celý kontext odposlechu dlouhého rozhovoru, kdy se přestupce J. N. dostavil k němu do kanceláře bez předchozího ohlášení a rozčílený z nedávného problému s policií, musel by dospět k závěru, že on se jej snažil víceméně zbavit. V případě skutku ad 10) , podrobně uvedl časové údaje o průběhu řízení o přestupku JUDr. A. W., Ph.D., od obdržení spisu od policie dne 23. 4. 2012 s tím, že z důvodu námitek JUDr. A. W., Ph.D. (ve spise není kalibrační protokol, není doklad o proškolení osoby provádějící měření), požádal policii o doplnění spisu, následně jednání odročil, když se z jednání jmenovaný omluvil, k dalšímu jednání se jmenovaný nedostavil a tak dne 12. 3. 2013 projednal přestupek v jeho nepřítomnosti, ale poté bohužel z důvodu velkého množství práce nebyl již v krátkém časovém období schopen vydat rozhodnutí o vině JUDr. A. W., Ph.D. Pokud soud uvedl, že po dobu 30-ti dnů nevyhotovil písemné rozhodnutí a existenci úmyslu poskytnout výhodu dokládají pouze tím, že si s přestupcem tyká, tak toto zjištění je podle něj v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, když k jejich vzájemnému tykání v odposleších ze dne 9. 12. 2013 a 10. 1. 2014 uvedl před soudem JUDr. A. W., Ph.D., že k tomu došlo až po dlouhé době, cca 8 měsíců po vydání rozhodnutí. Obviněný F. K., DiS., proto považuje za neprokázané, že by si tykali již v době přestupkového řízení a že by tak byl jeho výsledek ovlivněn jejich vzájemným vztahem. V případě skutku ad 11) , obviněný také namítá extrémní rozpor s provedeným dokazováním, když ve věci vydal příkaz o uložení pokuty, proti kterému ale přestupce F. F. podal odpor. Pokud v odposlechu ze dne 27. 1. 2014 informoval po ukončení věci osobu jménem P. o tomto případě, stalo se tak v dlouhém rozhovoru mezi řečí, a pouze proto, že F. F. bydlí ve vedlejší vesnici od P. Namítá proto, že není žádný motiv vyhovět P., tedy zvýhodnit snad jeho známého. V případě skutku ad 12) obviněný F. K., DiS., namítá, že příkazní řízení není obligatorní fází přestupkového řízení a je na uvážení správního orgánu, zda zvolí tento postup. Proto soudy podle jeho názoru kriminalizují správní uvážení. Pokud skartoval vyhotovený a nepodepsaný návrh příkazu, nemohl přestupci MVDr. M. D. opatřit žádný neoprávněný prospěch, protože přestupkové řízení běželo dál, ale vzhledem k tomu, že byl v dubnu 2014 vzat do vazby, neměl již na jeho další průběh žádný vliv. Ohledně skutku ad 13) obviněný F. K., DiS., namítá, že policie postoupila spis MÚ Boskovice až po cca 9 měsících od spáchání přestupku, ač podle § 58 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je povinna věc přestupku oznámit na příslušný správní orgán do 30 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozví. Postupem policie tak byla správnímu orgánu zkrácena lhůta k vedení přestupkového řízení. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně, že R. K. opatřil neoprávněný prospěch neuložením pokuty minimálně ve výši 5 000 Kč a nezapsáním 5 bodů do karty řidiče, když věc konzultoval se znalcem, který potvrdil, že R. K. bezprostředně neohrožoval ostatní účastníky silničního provozu a podle názoru obviněného se tak jednalo o mírněji postižitelný přestupek. Popis skutku, že tak neodpovídá provedeným důkazům a okresní soud, že skutek nesprávně právně posoudil, protože tento nenaplňuje znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Ohledně skutku ad 14) obviněný F. K., DiS., pak namítá, že okresní soud porušil ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o subsidiaritě trestní represe, když z dokazování vyplynulo, že se předmětný úraz stal, ale byla pouze uvedena jiná než skutečná doba léčení, která byla pouze posunuta, nikoliv prodloužená. Popis skutku soudem v části, že se úraz nestal, je tak v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Posun doby léčení přitom neměl žádný vliv na výši plnění pojišťovnou, nenaplňuje znak uvedení nepravdivých údajů daného trestného činu a jedná se proto o nesprávné právní posouzení.

S odkazem na princip proporcionality, který se neomezuje jen na výměru trestu v rozmezí trestní sazby, pak obviněný F. K., DiS., považuje také uložený trest odnětí svobody v délce 4 let za neústavní.

Obviněný F. K., DiS., proto shrnul námitky tak, že v případech ad 1), 2), 10), 11) a 12) výroku o vině je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, a v ostatních případech spočívají rozhodnutí soudů na nesprávném právním posouzení skutku. Navrhl proto, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a Nejvyšší soud rozhodl podle § 265l odst. 1 tr. ř. Současně učinil návrh na přerušení výkonu trestu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Obviněný Mgr. Č. S. v dovolání také uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na extrémní nesoulad, a to mezi vykonanými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, když podle judikatury Ústavního soudu je nutno přihlédnout i k tomu, zda daný skutek byl skutečně prokázán. Proto předně namítá nezákonnost nařízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jakož i záznamů ze sledování osob a věcí s tím, že podle soudů tyto byly stěžejním důkazem. Uvedl, že podle § 88 odst. 2 tr. ř. musí být v odůvodnění příkazu, jímž se nařizuje odposlech, uvedeny m. j. konkrétní skutkové okolnosti, které jeho vydání a dobu trvání odůvodňují. Odcitoval obsah odůvodnění příkazu k odposlechu vydaný soudkyní Okresního soudu v Blansku (ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. V-18-6/2013 - Nt 144/2013) s tím, že se fakticky jedná o opsaný návrh státního zástupce. Namítá, že soud tedy vůbec nepřezkoumával důvodnost návrhu, když absentují konkrétní okolnosti odůvodňující vydání příkazu, není popsáno jednání, které lze považovat za trestný čin a není vůbec odůvodněna doba trvání odposlechu. Odposlech tak byl podle něj nařízen bez jediného konkrétního poznatku odůvodňujícího podezření ze spáchání trestného činu, je nezákonný, procesně nepoužitelný a pokud jej soud využil v rámci hodnocení důkazů, vytvořil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Identickou vadou, že pak trpí také záznamy o sledování osob a věcí, pořízené podle § 158d odst. 1, 2 tr. ř., když odůvodnění povolení vydaného dne 9. 8. 2013 státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Blansku pod č. j. V8-6/2013, je do písmene totožné s příkazem k odposlechu.

Podle obviněného Mgr. Č. S. bylo v řízení před soudem také nepochybně prokázáno, že s odposlechy a záznamy bylo v přípravném řízení manipulováno a vzbuzuje to pochybnosti o zákonnosti jejich pořízení a jejich autenticitě. Poukázal na předání záznamů útvarem zvláštních činností na nepřepisovatelném DVD , následně ale byly pro lepší orientaci odposlechy a záznamy seřazeny do jednotlivých složek, takže s nimi bylo možné nějakým způsobem nakládat (č. l. 141 a 143 tr. spisu), a také jemu byly na DVD poskytnuty překopírované odposlech k daným třem skutkům k nimž hovořil. Považuje proto za otázku, z kterého DVD byly odposlechy v hlavním líčení přehrávány.

Ohledně jednání pod body ad 1), 3) a 4) výroku o vině obviněný Mgr. Č. S. namítá ve vztahu k jednání obviněného F. K., DiS., že závěr soudu o tom, že tento nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a u jednání pod body ad 3) a 4), že chybí nezákonnost jednání či rozhodování správního orgánu. Dané jednání, že nenaplňuje ani ve vztahu k němu všechny znaky účastenství ve formě pomoci k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Konkrétně, že neměl úmysl napomáhat obviněnému F. K., DiS., k danému trestnému činu, jeho úmyslem byla pouze ochrana zájmu klientů, kterým poskytuje právní rady a staví obhajobu tak, aby byl klient ve sporu úspěšný. V tom podle obviněného nelze spatřovat úmysl k pomoci spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, když obviněnému F. K., DiS., neposkytoval žádné rady a nepřesvědčoval ani neutvrzoval jej v tom, aby zneužil pravomoc úřední osoby. Nikdy také nevyhotovoval správní rozhodnutí a nemohl dopředu vědět, jak správní orgán rozhodne. Nikdy neměnil skutkové okolnosti, neměnil a nenahrazoval ani provedené důkazy, které byly pevně dány zjištěnými okolnostmi a nedošlo ani k žádné dohodě mezi nimi ohledně vytvoření podmínek ke spáchání daného trestného činu. Podle obviněného Mgr. Č. S. jednání obviněného F. K., DiS., bylo správním uvážením, bylo v souladu se zákonem a nebylo trestné, tedy ani jeho jednání tak nemohlo být posouzeno jako pomoc k trestnému činu.

V další části dovolání pak obviněný Mgr. Č. S. uvedl konkrétní námitky k jednotlivým bodům ad 1), 3) a 4) výroku o vině, kde podrobně a obsáhle popsal důkazní situaci s tím, že z provedeného dokazování vyplynuly zcela odlišné skutkové okolnosti významné pro rozhodnutí, než uvedl soud prvního stupně. Konkrétně uvedl a odcitoval důkazy nebo části odposlechů, které měl soud zhodnotit tak, jak to považuje on za správné. Uvedl také, že některé části odposlechů zřejmě vůbec nebyly navrženy, a tedy ani provedeny jako důkaz, přičemž není zřejmé, proč se tak stalo, obsah odposlechů, že soud dezinterpretuje, k čemuž obviněný cituje části výpovědí a odposlechů a k tomu činí vlastní hodnocení jeho obsahu s tím, že z nich žádná jejich dohoda o vytvoření podmínek pro zastavení řízení nevyplývá. V případě jednání ad 4) výroku o vině, že to podporuje i skutečnost, že správní orgán zahájil řízení o kvalifikovanějším přestupku s podstatně přísnější sankcí, a to 3 měsíce poté, co převzal právní zastoupení. Je proto podle něj s podivem, proč by tak činil obviněný F. K., DiS., kdyby měli být dohodnuti na ovlivnění či manipulaci přestupkového řízení.

Protože u napadených skutků shledává extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, a napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněný Mgr. Č. S. navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a rozhodl podle § 265l nebo § 265m tr. ř.

Obviněný V. T. uplatnil v dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož existenci založil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro zamítnutí jeho odvolání, když v řízení předcházejícím napadenému usnesení byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předně uvedl s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou neúplná a nesprávná. Soud, že se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, když přestupce pan B. nebyl jeho kamarád, ale kamarád jeho kamaráda pana G., neměl tak potřebu, úmysl ani motiv ve svém věku nabízet ve věci přestupku nějaký úplatek komukoli a vystavovat se tak trestnímu stíhání, ale pouze zprostředkoval pro pana B., kterého do té doby vůbec neznal, telefonický kontakt na pana K. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o nevěrohodnosti tvrzení svědků ohledně papírku s telefonním číslem z důvodu, že on i pan K. uvedli, že na papírku bylo také jméno pana K., ale svědek B. uvedl, že tam bylo pouze telefonní číslo. Za významný považuje časový odstup, s jakým byl svědek B. na událost tázán, jakým způsobem a na jaký dotaz odpovídal. Drobný rozpor v tom, zda na papírku bylo pouze telefonní číslo nebo i jméno, nepovažuje ani za významný ve vztahu k nabízenému úplatku. Obviněný V. T. nesouhlasí ani s argumentací soudu prvního stupně, že telefonní kontakt mohl být promptně zjištěn pomocí internetového portálu, než komplikovaně přes osoby kamarádů, když soud nezjišťoval zda svědek má přístup na internet, jaké jsou jeho dovednosti s ním, internetový prohlížeč ani neobsahuje soukromé kontakty, ale zejména to nesvědčí pro závěr, že by byl nabízen nebo vyžadován úplatek. Dané jednání, že lze vykládat i pouze jako přímluvu bez poskytnutí protislužby a soud ani nevyloučil jiný možný závěr, že úředník mohl úplatek sám vyžadovat a nebyl mu tedy nabízen, přičemž jeho jednání jako kurýra by mohlo být maximálně účastí na trestném činu, což ale nebylo dokazováno.

Ohledně zvukových záznamů uvedl, že nebyly obžalobou předloženy a soudem přehrány celé, ale jen vybrané sekvence z nich, že z výpovědí svědků Bc. V. a Bc. K. vyplývá, že se zvukovými záznamy bylo určitým způsobem technicky manipulováno a byly vyselektovány jen určité hovory. Proto je považuje za získané a použité v rozporu s procesními předpisy, a to i z důvodu, že soudy nezkoumaly zákonnost příkazu k odposlechu, který musí splňovat zákonné požadavky, kdy formální a frázovité odůvodnění příkazu bylo opakovaně Nejvyšším soudem i Ústavním soudem označeno za nezákonný postup. Takto získané informace podle něj nemohou být použity jako důkaz. Pokud soudy vůbec nezkoumaly zákonnost informací získaných z odposlechů, neexistuje procesně žádný důkaz o jeho vině a z výpovědí svědků či obviněných v hlavním líčení je zřejmé, že shodně existenci úplatku popírají a byl předán pouze papírek s telefonním číslem.

Nesouhlas obviněný V. T. pak vyjádřil také proti obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že se vůbec nezabýval jeho konkrétními námitkami, nesouhlasí ani s argumentací odvolacího soudu, že podle nálezu Ústavního soudu (sp. zn. I ÚS 31/12) odvolací soud nemusí uvést v odůvodnění podrobnou odpověď na každý argument a může převzít argumentaci soudu prvního stupně. Podle obviněného toto nelze v jeho případě aplikovat, když vzhledem k logickým rozporům a pomíjení výpovědí svědků v jeho prospěch, se odvolací soud nemůže a nesmí ztotožnit s takovým odůvodněním a je povinen k jeho konkrétním námitkám přezkoumat správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.

V závěru dovolání obviněný V. T. uvedl, že soud nezvážil důkazy jednotlivě a v jejich souhrnu, nesprávně je interpretoval a učinil některé závěry, aniž k nim provedl dokazování či měl oporu ve spise, takže ve věci je extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, který ani odvolací soud neodstranil. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a dále postupoval podle § 265l tr. ř.

Obviněný MUDr. L. K. také uplatnil v dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ohledně jednání v bodě ad 14) výroku o vině, kde byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci na přečinu pojistného podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, spáchaném hlavním pachatelem F. K., DiS. Shodně jako uvedený hlavní pachatel namítá, že okresní soud porušil ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o subsidiaritě trestní represe, když z dokazování vyplynulo, že se předmětný úraz stal, ale byla pouze uvedena jiná než skutečná doba léčení, která byla pouze posunuta, nikoliv prodloužena. Popis skutku soudem v části, že se úraz nestal, je tak podle něj v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Posun doby léčení přitom neměl žádný vliv na výši plnění pojišťovnou, protože pokud by byla uvedena skutečná doba léčení úrazu, bylo by pojistné vyplaceno ve stejné výši. Protože nepravdivý údaj se musí týkat podstatných a důležitých okolností pro likvidaci pojistné události a poskytnutí plnění, ale je irelevantní, zda se úraz stal v pondělí či ve středu, namítá, že nebyl naplněn znak uvedení nepravdivých údajů daného trestného činu a jedná se o nesprávné právní posouzení. Proto obviněný MUDr. L. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a učinil rozhodnutí podle § 265l odst. 1 tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedl, že jejich námitky proti skutkovým zjištěním neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání a ve věci neshledává žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. K námitkám obviněných o nezákonnosti provedených odposlechů a k manipulaci se záznamy prostorového odposlechu, s výjimkou obviněného MUDr. L. K., který je neuplatnil, státní zástupce odkázal na závěry soudů obou stupňů, které se těmito námitkami zabývaly, neshledaly pochybení a s jejich závěry se ztotožnil. Přitom se státní zástupce ohradil proti tvrzením obviněných Mgr. Č. S. a V. T. ohledně manipulace se zvukovými záznamy, když z žádné relevantní skutečnosti takový postup nevyplývá a paušální a bezobsažné námitky těchto obviněných, bez věcného podkladu, hraničí s nepravdivým osočením policejního orgánu z nezákonného postupu.

Státní zástupce se pak konkrétně vyjádřil k námitkám obviněného F. K., DiS., které tento uvedl k jednotlivým bodům výroku o vině a pokud měly hmotně právní povahu, přičemž je shledal zjevně neopodstatněnými. Ohledně jednání v bodě 14) výroku o vině státní zástupce uvedl, že zde je sice určitý rozpor mezi tzv. skutkovou větou, která vychází shodně s obžalobou z toho, že k úrazu nezletilého vůbec nedošlo, a odůvodněním rozsudku, podle kterého k úrazu došlo. Závěr, že k úrazu došlo, že ale soud učinil přesto, že úraz nezletilého vylučovala jeho matka a nesvědčil pro to ani žádný jiný důkaz. Tato vada se ale podle státního zástupce trestní odpovědnosti podstatně nedotýká, když bez ohledu na to, zda k úrazu došlo, obviněný ohledně vzniku pojistné události uvedl nepravdivé okolnosti. Jejich význam nelze bagatelizovat, když právě posun v době úrazu mohl mít vliv na délku a způsob léčení, a tím i na výši pojistného plnění, když obviněný ani nevyhledal lékařské ošetření v Chorvatsku, což nutně vedlo k prodloužení délky léčení. Proto podle státního zástupce neobstojí ani odkaz na zásadu subsidiarity trestní represe, a to i v případě obviněného MUDr. L. K., který zneužil svého postavení lékaře jako osoby požívající ve společnosti vyšší důvěry. K námitkám obviněného F. K., DiS., proti výroku trestu, státní zástupce uvedl, že v dovolání nelze ani pod důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítat pouhou nepřiměřenost uloženého trestu, přičemž obviněnému byl uložen přípustný druh trestu a v rámci zákonné trestní sazby.

Státní zástupce proto navrhl, aby vzhledem k pouze skutkovým námitkám bylo dovolání obviněného V. T. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Odvolání ostatních obviněných, vzhledem k jejich námitkám odpovídajícím uplatněnému důvodu dovolání, pak navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

V replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněný F. K., DiS., uvedl, že trvá na své argumentaci v dovolání k jednotlivým bodům výroku o vině a reagoval na argumenty státního zástupce. K rozporům ohledně jednání v bodě 14) výroku o vině uvedl, že se nejedná jen o nějaký překlep, ale o vadu s dopadem na právní kvalifikaci i porušení zásady subsidiarity trestní represe. V podstatě shodně se k jednání ad 14) rozsudku v replice vyjádřil také obviněný MUDr. L. K.

III. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který uplatnili všichni obvinění, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Předně Nejvyšší soud zjistil, že obvinění v dovolání uplatnili shodné skutkové námitky, jimiž se již zabýval a vypořádal soud prvního stupně a v rámci řízení o jejich odvoláních jim nepřisvědčil ani soud odvolací. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že obvinění svými námitkami proti skutkovým zjištěním obsahově nenaplnili uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S výjimkou obviněného MUDr. L. K., kterého se odposlech netýká, ostatní obvinění svoji obhajobu založili především na námitce nezákonnosti nařízení odposlechu, resp. povolení sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř., a tím na vyloučení takto pořízeného odposlechu jako použitelného důkazu, a dále na zpochybňování hodnocení provedených důkazů, které sami hodnotí odlišně od závěrů soudů s tím, že jejich vinu vůbec nebo bez pochybností neprokazují. Vzhledem k důkaznímu významu odposlechu telefonických hovorů, resp. výsledků sledování osob a věcí, pro skutková zjištění soudů, byť se zásadně jedná o námitky procesní, a tedy nespadající pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se těmito námitkami Nejvyšší soud zabýval, a to z důvodu posouzení dodržení zásad spravedlivého procesu, když tyto důkazy byly významným podkladem rozhodnutí soudu prvního stupně o vině (s výjimkou jednání v bodě ad 14 rozsudku). Námitkami obviněných o nezákonnosti uvedených úkonů se přitom zabýval přednostně, když pouze v případě jejich zákonnosti, a tedy použitelnosti jako důkazu, má význam zabývat se dalšími námitkami obviněných, ať již proti správnosti skutkových zjištění obecně, tak i proti právnímu posouzení skutku.

IV.
Obviněný F. K., DiS., považuje za nezákonný důkaz zajištěný odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř., a identickými vadami trpící záznam o sledování osob a věcí podle § 158d odst. 1, 2 tr. ř., kdy jejich použitím podle něj došlo k vytvoření extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a odvolací soud tento nedostatek přes námitky obhajoby neodstranil. Konkrétně za nezákonný považuje příkaz Okresního soudu v Blansku ze dne 9. 8. 2013 (pozn. sv. č. 1/č. l. 135 tr. spisu), jímž byl nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu, který považuje za ryze formální, když soud pouze opsal návrh státního zástupce, vůbec nezkoumal důvodnost návrhu, v odůvodnění, mimo zmínky o trestním řízení prověřujícím 17 pochybnosti vzbuzujících přestupkových řízení, která pak následně nejsou vůči němu ani zmiňována, absentují konkrétní okolnosti odůvodňující vydání příkazu, není v odůvodnění uvedeno nic k době trvání odposlechu a není popsáno ani jednání, které lze považovat za trestný čin. S ohledem na ustanovení § 88 tr. ř. a judikaturu k němu, považuje příkaz, jímž byl nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu, za zcela nezákonný a absolutně procesně nepoužitelný, přičemž stejnými vadami, že trpí i povolení se sledováním osob a věcí podle § 158d odst. 1, 2 tr. ř. vydané dne 9. 8. 2013 státní zástupkyní v Blansku, které je do posledního písmene totožné s příkazem k odposlechu (pozn. sv. č. 1/č. l. 139 tr. spisu).

Podle § 88 odst. 2 tr. ř. (účinného v době vydání příkazu) nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se bezodkladně doručí policejnímu orgánu. V přípravném řízení opis příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudce bezodkladně zašle státnímu zástupci .

V souvislosti s námitkou procesní nepoužitelností odposlechu jako důkazu, a to z důvodu vad odůvodnění příkazu k odposlechu, již nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, ve vztahu k ustanovení § 88 tr. ř. vymezil podmínky, které odůvodnění příkazu má obsahovat. Podle uvedeného nálezu soudní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán ve vztahu k určité osobě, proti níž se již trestní stíhání pro dané trestné činy vede, nebo vůči níž je důvodné podezření, že se takových trestných činů dopustila. Pokud je řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, musí být v odůvodnění vyloženo, o jaké indicie se takový závěr opírá. Pouhé trestní oznámení samo o sobě, není-li doloženo alespoň indiciemi, z nichž lze důvodné podezření dovozovat, nepostačuje k nařízení odposlechů, neboť totiž nepostačuje ani k zahájení řízení k objasnění a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle § 158 tr. ř. Může tedy být vydán jen v řádně zahájeném trestním řízení pro zákonem kvalifikovanou trestnou činnost, a musí být podložen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání takového trestného činu. Příkaz musí být individualizován ve vztahu ke konkrétní osobě, která je uživatelem telefonní stanice. Pokud tato skutečnost nevyplývá ze zjištění, že se jedná o majitele telefonní stanice, musí být zdůvodněno na základě jakých zjištění je dovozováno, že ji má v držení a že ji skutečně používá, nebo ji v minulosti v nikoliv nepodstatné míře používala, a že tak bude s vysokou pravděpodobností činit i v budoucnu. Konečně musí příkaz alespoň v minimální míře konkrétně uvést, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny, a z čeho je to vyvozováno . Tyto závěry Ústavní soud dovodil z tehdy účinného znění § 88 tr. ř., podle kterého soudní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být písemný a odůvodněný , čímž nově vymezil a konkretizoval požadavky na obsah jeho odůvodnění.

V dalších rozhodnutích pak byly výše uvedené požadavky odůvodnění aplikovány na konkrétní trestní věci, ve kterých bylo namítáno nedostatečné odůvodnění daného úkonu. Jejich závěry lze vztáhnout i na příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř. Nejvyšší soud, v souvislosti s posuzováním zákonnosti vydání příkazů k domovním prohlídkám, uvedl v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510//2013, že z další judikatury Ústavního soudu, zejména např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, vyplývá, že smyslem a účelem povinnosti vyložit věcné důvody pro neodkladnost nebo neopakovatelnost úkonu v protokolu je zaručit transparentnost trestního řízení a jeho kontrolovatelnost, tj. zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů ex post (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1033/07). To plyne z toho, že smyslem a účelem požadavku existence protokolu o provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu je především vytvoření prostoru pro předestření věcných důvodů pro neodkladnost a neopakovatelnost úkonu v protokolu. [Ostatně zřejmě právě proto trestní řád explicite uvádí (v § 160 odst. 4 in fine tr. ř.), a tím zdůrazňuje povinnost uvést v protokolu o provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován (tato povinnost by byla vyvoditelná z trestního řádu i bez takové výslovné úpravy).] Z vyloženého přístupu k posuzování neodkladnosti nebo neopakovatelnosti a příp. absence náležitého odůvodnění konkrétními skutečnostmi v protokolu o provedení prohlídky jako neodkladného nebo neopakovatelného úkonu plyne, že jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovanost úkonu byly splněny, pak neexistence zdůvodnění sama o sobě byť je vadou řízení nedosahuje takové roviny, aby byla sama o sobě důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí. Jde pak totiž ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu. Takový právní názor je projevem v judikatuře Ústavního soudu (ale i Nejvyššího soudu) deklarované doktríny materiálního právního státu. Tím méně pak z logiky věci může dosahovat ústavně právní intenzity neexistence pouze formálních náležitostí protokolu o provedení neodkladného úkonu. Ostatně ústavně konformní je rovněž názor o možnosti odstranit nedostatek formálních podmínek protokolu sepsaného o jakémkoliv úkonu trestního řízení (tedy i o neodkladném nebo neopakovatelném úkonu), a to např. výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly (v postavení svědka). Blíže k tomu srov. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08. Z těchto hledisek se tedy velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu zaměřil na splnění věcných důvodů a posouzení okolností případu, svědčících pro neodkladnost předmětného úkonu, přičemž je třeba obecně zdůraznit, že v každém jednotlivém případě je nutno náležitě zvažovat povahu takového pochybení, a to zejména z materiálního hlediska, tedy zda i přes absenci náležitého odůvodnění zde podmínky neodkladnosti byly dány s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Neodkladnost předmětného provedeného úkonu v této trestní věci, tedy vydání příkazů k domovním prohlídkám, vyplývá ze souslednosti jednotlivých úkonů policejního i celního orgánu při prověřování podezření z trestného činu .

Tentýž senát Nejvyššího soudu uvedl v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, že Nejvyšší soud s ohledem na to, že na podkladě spisového materiálu neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními vztahujícími se m.j. i k zákonnosti odposlechů telefonních hovorů, nemá důvodu, aby se odchýlil od své dosavadní judikatury, podle níž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů v souladu se zákonem dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla v tomto směru o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitě č. 17/2002 pod č. T 408) .

Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 14 T 30/2015 vyplývá, že policejní orgán zahájil úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. dne 29. 7. 2013, a to pro podezření, že F. K., DiS., spáchal přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, když jako správní orgán MÚ Boskovice-dopravně správních agend, od 1. 1. 2011 do současné doby minimálně v 17 případech nerozhodl ve správním řízení o oznámení policejního orgánu o řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, kdy se jednalo o oznámení zaslané v průběhu roku 2011 a řidičům byla naměřena výše alkoholu minimálně 0,25 a výše.

Následně dne 9. 8. 2013 byl soudkyní Okresního soudu v Blansku vydán podle § 88 odst. 2 tr. ř. příkaz k odposlechu telefonního čísla užívaného F. K., DiS., s tím, že tento je důvodně podezřelý, že jako pracovník MÚ Boskovice na úseku dopravně správních agend, spáchal přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. V odůvodnění, které je z hlediska jeho obsahových náležitostí obviněnými napadáno v dovoláních, je ohledně skutkových okolností uvedeno, že nejméně od 1. 1. 2011 do současné doby minimálně v 17 případech nerozhodl ve správním řízení o oznámení policejního orgánu o řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, zaslaných tomuto správnímu orgánu v průběhu roku 2011 a 2012 týkajících se řízení motorových vozidel pod vlivem alkoholu, kdy řidiči byla naměřena hodnota alkoholu nejméně 0,25 a výše.

Pokud jde o relevantní skutečnosti nebo indicie, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání daného trestného činu, a kterými musí být příkaz k odposlechu podložen, těmito byly právě konkrétní poznatky o nerozhodnutí v daných konkrétních 17 správních řízeních. Již z nich vyplývá nejen jednoznačná individualizace osoby, o jejíž odposlech se jedná, ale také povaha jednání svědčící pro danou a k odposlechu nutnou právní kvalifikaci, jakož i skutečnosti, které jako významné pro trestní řízení mají být odposlechem zjištěny a z nichž je potřeba odposlechu vyvozována. Tyto konkrétní skutečnosti a indicie přitom, vzhledem k povaze prověřované možné trestné činnosti, zcela odůvodňovaly i stanovenou dobu trvání odposlechu, která není obviněným F. K., DiS., napadána v dovolání z hlediska její stanovené délky, ale právě proto, že v odůvodnění příkazu k odposlechu není zmínka k době trvání odposlechu. Soudkyně ale příkaz k odposlechu odůvodnila přesto poněkud formalisticky pouze uvedenými, i když z hlediska konkrétních indicií postačujícími skutečnostmi, když ze spisu vyplývaly, a měla je tedy soudkyně k dispozici, i další ještě konkrétnější skutečnosti, které policejní orgán zjistil vlastním prověřováním v době od zahájení úkonů trestního řízení a pro které vlastně vyvstal důvodný předpoklad, že nařízením odposlechu budou získané významné skutečnosti pro trestní řízení, které nelze zjistit jinak nebo jejich zjištění by bylo podstatně ztížené. Na č. l. 144 tr. spisu (sv. 1 tr. spisu) je záznam policie o stavu šetření ze dne 8. 8. 2013, z kterého vyplývá, že po zahájení úkonů trestního řízení policejní orgán vlastním šetřením v konkrétních věcech uvedených a podrobně specifikovaných v záznamu zjistil, že na MÚ Boskovice-odbor dopravně správních agend bylo v roce 2011 a 2012 zasláno oznámení o přestupku, o jízdě motorovým vozidlem pod vlivem alkoholu, kdy u konkrétně v tomto záznamu jmenovitě uvedených 20 osob tyto nebyly za toto své jednání potrestány zákazem řízení a pokutou a řidičský průkaz jim byl vrácen. Pro zdokumentování věci a zjištění důležitých skutečností pro trestní řízení, tak podle policejního orgánu vyvstala potřeba odposlechu F. K., DiS., užívaných telefonních čísel. Podle názoru Nejvyššího soudu z objektivně existujících a konkrétních zjištění policie, a to ještě před vydáním příkazu k odposlechu soudkyní okresního soudu, vyplývá nejen jednoznačná individualizace osoby, o jejíž odposlech se jedná, ale také zjevná povaha jednání svědčící pro danou a k odposlechu nutnou právní kvalifikaci, jakož i skutečnosti, které jako významné pro trestní řízení mají být odposlechem zjištěny a z nichž je potřeba odposlechu vyvozována. V souvislosti s námitkou obviněného F. K., DiS., o nekonkrétnosti popisu jeho jednání v nařízení odposlechu, nelze ani dospět k závěru, že by odposlechy byly zneužity jako prostředek k teprve dodatečnému opatřování podkladů pro samotné odůvodnění podezření, neboť již v době, kdy odposlech byl nařizován, existovalo odůvodněné podezření ze spáchání předmětné trestné činnosti obviněným F. K., DiS. Nelze také přehlédnout, že u odposlechu se zpravidla jedná o úkon v trestním řízení před zahájením trestního stíhání, tedy v době, kdy získané poznatky jsou často minimální a teprve prověřováním jsou získávány důkazy, které jsou podkladem pro posouzení, zda orgány činné v trestním řízení budou mít dostatek důkazů pro zahájení trestního stíhání konkrétní osoby. Počáteční menší rozsah důkazního materiálu, sestávající nezřídka jen z operativně pátracích úkonů, je tedy až následně rozšiřován o další důkazy, jakým je i výsledek odposlechu. Povaha a okolnosti prověřovaného podezření z páchání trestné činnosti, jakož i skutečnost, že se podařilo prokázat pouze případy časově spadající až do období po nařízení odposlechu (resp. po povolení sledování osob a věcí) a nikoliv předchozích 17 případů v období od 1. 1. 2011, pak jen potvrzují závěr, že dosažení účelu prověřování za dané situace jinak než odposlechem, by bylo minimálně podstatně ztížené a sledovaného cíle fakticky nebylo možno dosáhnout jinak. I tato podmínka uvedená v ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. tak byla splněna. Proto není významná v dovolání obviněným F. K., DiS., namítaná skutečnost, že žádný ze 17 případů zmíněných v odůvodnění příkazu k odposlechu pak nebyl řešen v rámci rozhodování o jeho vině. Všechny případy jeho jednání v bodech 1) až 13) výroku o vině, se totiž podařilo dostatečně zdokumentovat zejména právě použitím odposlechu (myšleno odposlech podle § 88 tr. ř. a zvukový záznam podle § 158d tr. ř.). Zjevně právě proto je i dalšími obviněnými v jejich dovoláních tento důkaz napadán jako nezákonný, a tedy v řízení před soudem nepoužitelný při posuzování prokázání jejich viny. To ostatně jasně uvedl ve svém dovolání obviněný V. T., že pokud soudy nepřezkoumaly zákonnost informací získaných z odposlechu, neexistuje procesně jakýkoliv důkaz o mé vině , když svědci i obvinění existenci úplatku v hlavním líčení popřeli. Že žádný ze 17 případů jednání obviněného F. K., DiS., zmíněných v odůvodnění příkazu k odposlechu, nebyl řešen v rámci rozhodování o jeho vině, tedy není podstatné, když se stále jedná o případy téhož pokračujícího jednání, pro které byly zahájeny úkony trestního řízení, byl nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu, jakož i vydáno písemné povolení ke sledování osob a věcí a po zahájení trestního stíhání pak podána obžaloba. Významné poznatky pak vyplývají zejména z výsledků záznamu o sledování osob a věcí podle § 158d odst. 1, 2 tr. ř., kde se jedná o úkon podléhající z hlediska jeho použitelnosti méně formálním zákonným podmínkám než odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř. (viz níže).

Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř., je výrazným zásahem do práva na ochranu soukromí. Případný nedůsledný postup soudce při jeho vydání na samém počátku trestního řízení, může vést k nezákonnému zásahu do uvedeného práva a k posouzení takového příkazu v řízení před soudem jako odposlechu nezákonně nařízeného, v důsledku čehož by se jednalo o důkaz nepoužitelný. Je tedy především odpovědností soudce vydávajícího takový příkaz, pokud v důsledku jeho nedůslednosti při vydání příkazu k odposlechu dojde následně ke zmaření celého trestního stíhání a účelu trestního řádu jen proto, že by se spokojil s formálním obecným odůvodněním návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu, nevyžádal si pro své rozhodnutí případné doplnění návrhu a ani sám v odůvodnění příkazu dostatečně nekonkretizoval dosud zjištěné skutečnosti odůvodňující vydání příkazu.

Ve světle výše uvedeného ohledně nařízení odposlechu, je pak nedůvodná námitka obviněných F. K., DiS., a Mgr. Č. S., že stejnými vadami trpí také záznamy o sledování, pořízené na základě povolení státní zástupkyně podle § 158d odst. 1, 2 tr. ř. Podle uvedeného ustanovení zákona se sledováním osob a věcí rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Pokud policejní orgán při sledování zjistí, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen záznam s obsahem této komunikace zničit a poznatky, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít (odst. 1). Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce (odst. 2). Pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků (odst. 3). Povolení podle odstavců 2 a 3 lze vydat jen na základě písemné žádosti. Žádost musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a, jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může ten, kdo sledování povolil, na základě nové žádosti písemně prodloužit vždy na dobu nejvýše šesti měsíců (odst. 4).

Z citovaného ustanovení § 158d odst. 4 tr. ř. je pak také zřejmé, že zákonné požadavky na odůvodnění žádosti i obsah povolení vydaného podle § 158d odst. 1, 2 tr. ř., nejsou stanoveny tak přísně, jako v případě nařízení odposlechu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř.

Nelze pak přisvědčit ani námitkám obviněných Mgr. Č. S. a V. T. o možné manipulaci s výsledky odposlechů. Z trestního spisu je zřejmé, že se nejedná o žádné manipulace, ale vzhledem k značnému obsahu záznamu, danému způsobem provádění odposlechu, pouze o výběr pro trestní řízení relevantních jejich částí. Vzhledem k obsahu vybraných částí odposlechu je ostatní obsah záznamů zjevně irelevantní, protože nemůže obsah vybraných částí nijak zpochybnit nebo zvrátit. K této námitce obviněných se přitom dostatečně a správně vyjádřil již odvolací soud na str. 14 napadeného usnesení. Z námitky obviněného Mgr. Č. S., že s odposlechy a záznamy bylo v přípravném řízení manipulováno, což u něj vzbuzuje pochybnosti o zákonnosti jejich pořízení a jejich autenticitě, přitom lze dovodit možnou podstatu obecného tvrzení o manipulaci s odposlechy. Poukázal-li totiž na předání záznamů útvarem zvláštních činností na nepřepisovatelném DVD a následné seřazení odposlechů a záznamů do jednotlivých složek, aby s nimi bylo možné nějakým způsobem nakládat (č. l. 141 a 143 tr. spisu), přičemž také jemu byly na DVD poskytnuty překopírované odposlechy k daným třem skutkům, možná pojem nepřepisovatelné zaměňuje za nekopírovatelné, což ale není totéž. Z nepřepisovatelného DVD nosiče, jehož obsah nelze přepisovat a tedy měnit, lze pořizovat kopie a nelze proto hovořit o manipulaci, kterou obvinění navíc uvádí zcela hypoteticky, bez jakékoliv konkrétní argumentace.

Nejvyšší soud tak shledal správným závěr soudů nižších stupňů o použitelnosti pořízeného odposlechu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř., resp. prostorového odposlechu v rámci sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř., v této trestní věci jako důkazu. Procesní námitky obviněných F. K., DiS., Mgr. Č. S. a V. T. jsou proto v tomto směru nedůvodné.

K odposlechům lze obecně dodat, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 7 Tdo 755/2016, k této problematice uvedl, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu je často podstatným a obsahově těžko zpochybnitelným důkazem v případech závažné trestné činnosti, která je pachateli zpravidla prováděna sofistikovaně a skrytě právě v zájmu zamezení jejího odhalení. V takovém případě je prostředkem umožňujícím pachateli vyhnout se trestní odpovědnosti zejména zmaření důkazní hodnoty odposlechu, a to tvrzením o nezákonném vydání příkazu k odposlechu a tedy o nepoužitelnosti odposlechu jako důkazu v řízení před soudem. Stává se proto pravidlem, že obhajoba obviněných je založena právě na zpochybňování formálních podmínek pro vydání příkazu k odposlechu, nebo na zpochybňování jeho obsahových náležitostí uvedených v ustanovení § 88 odst. 1, 2 tr. ř. (případně § 88a tr. ř. údaje o telekomunikačním provozu). V zájmu zachování zásad spravedlivého procesu je nutno trvat na tom, aby orgány činné v přípravném řízení, včetně soudce příslušného podle § 26 tr. ř. k vydání příkazu k odposlechu, důsledně respektovaly zákonné podmínky pro vydání příkazu k odposlechu a požadavky na jeho odůvodnění. V opačném případě se státní zástupce, jako strana v řízení před soudem, vystavuje nebezpečí důkazní nouze, neprokázání svých tvrzení v obžalobě a zmaření výsledků činnosti provedené zpravidla v pracovně i časově náročném přípravném řízení, a tím i zmaření účelu trestního řádu, kterým je podle § 1 odst. 1 tohoto zákona úprava postupu orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. V případě námitek nedostatečného odůvodnění příkazu k odposlechu, soud při posuzování otázky zákonnosti odposlechu nemůže ale sklouznout k přepjatému formalizmu a posuzovat zákonnost nařízení odposlechu pouze podle obsahu jeho odůvodnění, aniž by při pochybnostech přihlédl také k indiciím nebo skutečnostem vyplývajícím z obsahu spisu v době podání návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu.

Protože Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněných o nezákonnosti nařízení odposlechu, posuzoval dále skutkové námitky obviněných F. K., DiS., Mgr. Č. S. a V. T. o neprokázání jejich jednání, s ohledem na výsledky vyplývající ze všech soudem provedených důkazů, tedy i z odposlechu, resp. ze sledování osob a věcí.

V.
Z obsahu dovolání obviněných je zřejmé, že v dovoláním napadených bodech výroku o vině zejména popírají skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy soud ve věci provedl, resp. neprovedl, jak provedené důkazy hodnotil a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodil. Se způsobem hodnocení důkazů polemizují a považují hodnocení důkazů soudy za chybné. Obvinění tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňují za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je zásadně oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Nejvyšší soud není soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím, ale v pořadí již třetím soudem, jenž se oproti dvěma soudům nižších stupňů již věcí zabývá v řízení o mimořádném opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí ve věci, kdy zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považují obvinění. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, podrobně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, a především logicky vysvětlily.

Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, pokud zjistí extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin, když mezi obviněnými namítanými skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor. Natož extrémní, jak namítají obvinění. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Soud prvního stupně se ke všem rozhodným skutečnostem obsaženým ve výroku o vině dostatečně vyjádřil v odůvodnění rozsudku, podrobně uvedl jednotlivé důkazy, jasně uvedl úvahy, kterými se při jejich hodnocení řídil a dostatečně také odůvodnil, proč považuje na základě těchto důkazů vinu obviněných za spolehlivě prokázanou. S tímto odůvodněním a závěry soudu prvního stupně ohledně viny, potvrzenými soudem odvolacím, se Nejvyšší soud ztotožnil, a proto zcela odkazuje zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Jeho důkazům odpovídající skutková zjištění byla také správně podřazena pod jednotlivé skutkové podstaty trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými. Obecně hmotněprávní námitky obviněných jsou přitom ve své podstatě založeny primárně na popření těchto skutkových zjištění, resp. na jiném hodnocení důkazů, z kterého pak dovozují své námitky o nenaplnění znaků skutkových podstat daných trestných činů. Pouze na dokreslení důkazní situace, jež prokazuje nedůvodnost skutkových a následně i hmotněprávních námitek obviněných, Nejvyšší soud níže podrobněji uvádí pouze ty případy jednání uvedených ve výroku o vině, které se týkají více obviněných.

Pokud jde o jednání v bodě ad 1) výroku o vině, byl obviněný F. K., DiS., uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (též v bodě ad 2 až 9 výroku o vině) a zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (též v bodě ad 2 výroku o vině), obviněná L. K., která odvolání ani dovolání nepodala, byla v tomto bodě uznána vinnou zločinem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a obviněný Mgr. Č. S. (stejně jako i v bodech ad 3 a 4 výroku o vině) byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jednání spočívalo podle výroku o vině ad 1) v podstatě v tom, že dne 31. 10. 2013 při ústním jednání ve věci vedené na MÚ Boskovice pod č.j.: DOP/DP336/2013, pro podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 125c odst. 1 písm. c), k) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, kterého se měla dopustit L. K. tím, že dne 17. 5. 2013 řídila v B. jízdní kolo, kdy vlivem své podnapilosti (1,55 promile) narazila do chodníku a poté na přilehlý chodník upadla, čímž utrpěla zranění, rozhodl podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, o zastavení řízení, kdy v průběhu celého řízení v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě beztrestnosti nepostupoval v souladu s § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ale naopak poté, kdy obviněnému advokátovi Mgr. Č. S. telefonicky sdělil, že má v kanceláři paní L. K. a bylo by lepší, kdyby ju zastoupil právní zástupce a dále, že se s tím dá něco udělat, že ona teda není moc extra solventní, a zná moc lidí , dne 29. 10. 2013 ve své kanceláři na MÚ v Boskovicích, při jednání se zmocněncem L. K. Mgr. Č. S., se dohodli na vytvoření podmínek k rozhodnutí o zastavení řízení, kdy tomuto vysvětlil, jak má instruovat svou klientku, aby při následném dokazování vypovídala, konkrétně pak, aby uvedla, že na jízdním kole nejela, ale pouze jej vedla a z důvodu opilosti upadla s tím, že neexistují svědci tohoto jednání, a dále ohledně své výpovědi policistům, ve které potvrdila skutečnost, že jízdní kolo řídila, uvedla, že tuto skutečnost policistům nesdělila, že byla v šoku, že si to policisté tam napsali sami, v důsledku této výpovědi má obviněný Mgr. Č. S. navrhnout zastavení řízení s tím, že není prokázáno, že by jeho klientka jízdní kolo řídila, což Mgr. Č. S., který takto činil s vědomím, že vytváří podmínky k neoprávněnému zvýhodnění přestupce, učinil, přičemž následně dne 31. 10. 2013 při prováděném dokazování výslechu se L. K. držela určeného scénáře a vypověděla dle návodu obviněného F. K., DiS., sděleného jí Mgr. Č. S., v důsledku čehož následně ve své kanceláři F. K., DiS. ve spolupráci s Mgr. Č. S. a na základě jeho rad, vyhotovil rozhodnutí o zastavení řízení s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že jmenovaná jízdní kolo řídila, přičemž za tento přestupek je možno uložit sankci, a to pokutu ve výši 25 000 až 50 000 Kč, kdy následně dne 19. 11. 2013 L. K. navštívila obviněného F. K., DiS. v jeho kanceláři na MÚ v Boskovicích a nabídla mu v souvislosti s jeho úředním postupem ve výše uvedené projednávané věci úplatek, a to kalhoty rifle, a do budoucna slivovici, s tím, že kalhoty rifle mu osobně předala v jeho kanceláři dne 3. 12. 2013 a obviněný F. K., DiS., tento úplatek, s vědomím, že jej přijímá v souvislosti s postupem v projednávané věci, přijal, přičemž na základě spolupráce a rad zmocněnce přestupce Mgr. Č. S. tím, že v rozporu s důkazním stavem ve věci zastavil řízení proti L. K., opatřil jí neoprávněný prospěch spočívající v tom, že jí nebyla udělena sankce za přestupek, a to pokuta v minimální výši 25 000 Kč, čímž jí poskytl beztrestnost.

Obviněný F. K., DiS., ohledně tohoto výroku o vině nesouhlasí se závěrem soudů, že nejednal v souladu s ustanovením § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu a tento závěr je podle něj v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, když spisový materiál policie obsahoval pouze úřední záznamy s údajnou výpovědí L. K., podle kterých se sice k jízdě na kole doznala, ale nebyl zjištěn žádný svědek, který by popsal nehodový děj a úřední záznamy nelze považovat za důkazy pro přestupkové řízení. Z úředního záznamu o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů, že naopak vyplývá, že jmenovaná byla dezorientovaná časově i místně, měla narušenou paměť a nevěděla, kdy přesně se nehoda stala. Podle obviněného si tak úřední záznamy odporovaly, panovaly nejasnosti ohledně řízení kola jmenovanou, a jak potvrdil Mgr. Č. S., L. K. přišla do jeho kanceláře s tvrzením, že kolo neřídila. Za této situace, že nemohl dospět k závěru o její vině, jeho rozhodnutí odpovídalo dostupným důkazům a žádné pochybení neshledala ani kontrola Odboru dopravní správy Krajského úřadu Jihomoravského kraje, který je také odvolacím orgánem. Soud prvního stupně, že se ale nezabýval uvedenými skutečnostmi, v jejichž důsledku jeho rozhodnutí nemohlo mít jiný výsledek, a vycházel pouze z odposlechu jeho konverzace s Mgr. Č. S., kterému ale dne 29. 9. 2013 sdělil, že podle spisu tam není žádný svědek, který by objektivně viděl nehodový děj. Tuto okolnost, že by mu však nesdělil, pokud by měl jasné důkazy o řízení kola jmenovanou a hodlal by řízení ovlivnit v její prospěch. Obviněný F. K., DiS., tak své rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení považuje za správné a nemohlo podle něj dojít k zneužití pravomoci úřední osoby, protože chybí znak nezákonnosti jeho postupu. Obviněný Mgr. Č. S. pak k tomuto i dalším jednáním, jimiž byl uznán vinným (ad 3 a 4 výroku o vině) namítá, že neměl úmysl napomáhat obviněnému F. K., DiS., k danému trestnému činu, jeho úmyslem byla pouze ochrana zájmu klientů, kterým poskytuje právní rady a staví obhajobu tak, aby byl klient ve sporu úspěšný. V tom podle obviněného nelze spatřovat úmysl k pomoci spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, když obviněnému F. K., DiS., neposkytoval žádné rady a nepřesvědčoval ani neutvrzoval jej v tom, aby zneužil pravomoc úřední osoby. Nikdy také nevyhotovoval správní rozhodnutí a dopředu nevěděl, jak správní orgán rozhodne, nikdy neměnil skutkové okolnosti, neměnil a nenahrazoval ani provedené důkazy, které byly pevně dány zjištěnými okolnostmi a nedošlo ani k žádné dohodě mezi nimi ohledně vytvoření podmínek ke spáchání daného trestného činu obviněným F. K., DiS. Podle obviněného Mgr. Č. S. jednání obviněného F. K., DiS., bylo správním uvážením, bylo v souladu se zákonem a nebylo trestné, tedy ani jeho jednání tak nemohlo být posouzeno jako pomoc k danému trestnému činu.

S těmito námitkami se ale Nejvyšší soud neztotožnil, protože jsou v přímém rozporu s provedenými důkazy, zejména pak s obsahem odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (§ 88 tr. ř.) a zvukového záznamu pořízeného na základě operativně pátracího prostředku, tedy při sledování osob a věcí (§ 158d tr. ř.). Obsah takto pořízených zvukových záznamů, jejichž rozhodné části soud prvního stupně také cituje na str. 23 a 24 odůvodnění rozsudku, a Nejvyšší soud je prověřil také přímým poslechem ze zvukových nosičů založených v trestním spise, naprosto jednoznačně usvědčuje obviněné F. K., DiS., a Mgr. Č. S. z daného jednání, kterému pak u obou obviněných odpovídá i jeho právní kvalifikace soudem prvního stupně.

Pokud obviněný F. K., DiS., k trestnému činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku namítl, že soud prvního stupně vycházel pouze z nabídky riflí a do budoucna slivovice, k čemuž mělo dojít dne 19. 11. 2013, což se stalo 3 týdny po rozhodnutí ve věci a nelze tak dovozovat, že se tak stalo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, je toto tvrzení v přímém rozporu s provedenými důkazy. Konkrétně se jedná o záznam odposlechu telefonického hovoru již ze dne 24. 10. 2013, kdy obviněný F. K., DiS., telefonoval obviněné L. K. a předával jí telefonní číslo na obviněného Mgr. Č. S., aby za ním zašla. V tomto telefonickém hovoru se L. K. jednak dotazuje obviněného F. K., DiS., jak to pokračuje, že co tam má říct, že to neví (čas 01:20 záznamu), načež jí obviněný F. K., DiS., sděluje, že obviněný Mgr. Č. S. jí všechno vysvětlí co má vykládat . Přitom již v tomto hovoru mu obviněná L. K. nabízí, že má krásné rifle, načež jí obviněný F. K., DiS., sděluje, že se určitě zastaví. Nejednalo se tedy o nabídku riflí až dne 19. 11. 2013, tedy 3 týdny po rozhodnutí ve věci, jak tento obviněný namítá, a v souvislosti s obsahem uvedeného telefonického hovoru a s dalšími skutkovými zjištěními uvedenými v tomto výroku o vině je zjevné, že se tak stalo právě v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Lze sice přisvědčit námitce obviněného F. K., DiS., že v tomto hovoru dne 24. 10. 2013 L. K. nehovořila výslovně o darování riflí, když mluvila o výprodeji v prodejně, ale s ohledem na další důkazy a zjištěné skutečnosti již nelze přisvědčit námitce o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný F. K., DiS., totiž svoji námitku, že nabídku L. K. nemohl chápat jako nabídku úplatku a pokud by to jako úplatek mínila, nehovořila by o prodeji riflí, ale jako o daru, dovozuje izolovaně pouze z uvedené části jejich telefonického hovoru dne 24. 10. 2013, bez kontextu s důkazy dalšími. Podle záznamu komunikace mezi nimi v rámci sledování osob a věcí dne 19. 11. 2013 v kanceláři MÚ, ale obviněná L. K. výslovně uvedla, že mu přišla poděkovat, že to dobře dopadlo, děkuje mu, že jí to poradil, že mu přinese na vyzkoušení džíny, na které v prodejně dávají slevu 50%, on si je vezme domů a bude to od ní dáreček (čas 17:45 zvukového záznamu prostorového odposlechu). Toto zcela jednoznačné a zdokumentované vyjádření obviněné L. K. ohledně riflí jako o dárečku pro něj, ale jakoby pro obviněného F. K., DiS., neexistovalo, ač je z jeho dovolací argumentace zjevné, že podrobně zná obsah záznamů jak telefonických, tak i prostorových odposlechů. Nejvyšší soud ale prověřování námitek týkajících se skutkových otázek, resp. důkazní situace, v zásadních skutkových otázkách a při námitce extrémního rozporu, vždy věnuje věci patřičnou pozornost. Lze pak dodat, že při zmíněné komunikaci obviněná L. K. také uvedla, že nezapomněla ani na tu slivovici, ale ta zatím není, zatím se pálí (čas 17:12 zvukového záznamu prostorového odposlechu). Vzhledem k uvedeným skutečnostem je pak bez významu námitka obviněného F. K., DiS., že L. K. nabídku a prodej riflí učinila také vůči řadě jiných osob a hovor o riflích, že ani nebral vážně, resp. na nabídku slivovice, že závazně nereagoval. Obecně hmotněprávní námitka obviněného F. K., DiS., že není dána subjektivní stránka a prodej riflí ani nezakládá žádnou výhodu, když byly zaplaceny a nebyly proto úplatkem, tak vychází z jeho vlastního hodnocení důkazů a z jiných skutkových závěrů, než ke kterým dospěl soud prvního stupně. Proto jde o námitku primárně procesní a hmotněprávní povahu tedy nemá.

Hmotněprávní povahu má ohledně jednání ad 1) výroku o vině pouze námitka obviněného F. K., DiS., že rifle i slivovice jsou věci nepatrné hodnoty, není proto dána společenská škodlivost a jedná se o nepřiměřenou kriminalizaci v rozporu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku (ultima ratio). Podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu (sp. zn. Tpjn 301/2012) k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu ultima ratio , je trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně ( § 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V případě obviněného F. K., DiS., se ale rozhodně o méně závažné trestné činy nejedná. Rovněž lze uvést, že spodní hranice úplatku není zákonem stanovena. Výši úplatku je však třeba hodnotit v souvislosti s dalšími okolnostmi spoluurčujícími společenskou škodlivost konkrétního činu. Rozhodující je i to, v jaké oblasti společenského života došlo k úplatkářství. Při výkonu státní moci a správy nelze tolerovat žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty (viz rozhodnutí R 17/1978, Sb. rozh. tr.). K námitce ohledně hodnoty úplatku (v tomto případě, že se o úplatek nemůže jednat vzhledem k nepatrné hodnotě riflí a slivovice) pak shodné závěry Nejvyšší soud uvedl také v usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1127/2014, které lze vztáhnout i na dané jednání obviněného F. K., DiS., který se daného jednání dopustil jako referent MÚ Boskovice v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Námitka o porušení ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je proto zjevně neopodstatněná.

Výše uvedené pak svědčí i o nedůvodnosti skutkových námitek obviněného Mgr. Č. S., který namítá ve vztahu k jednání obviněného F. K., DiS., pod bodem ad 1) výroku o vině (shodně také ad 3 a 4 výroku o vině), že závěr soudu o tom, že tento nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Namítá-li, že dané jednání nenaplňuje ani ve vztahu k němu všechny znaky účastenství ve formě pomoci k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, že neměl úmysl napomáhat obviněnému F. K., DiS., k danému trestnému činu a jeho úmyslem byla pouze ochrana zájmu klientů, kterým poskytuje právní rady a staví obhajobu tak, aby byl klient ve sporu úspěšný, lze odkázat na již výše uvedené skutečnosti vyplývající ze záznamu odposlechu telefonického hovoru mezi obviněnými L. K. a F. K., DiS., ze dne 24. 10. 2013, kdy na dotaz L. K. jak to pokračuje, co tam má říct, že to neví , jí sdělil obviněný F. K., DiS., aby zašla za obviněným Mgr. Č. S., který jí všechno vysvětlí co má vykládat . Nikoliv tedy, jak uvedl Mgr. Č. S. v hlavním líčení a uvedl to i v dovolání, že mu L. K. sama popsala podstatné skutečnosti a sama uvedla, že na kole nejela. Již soud prvního stupně přitom na str. 24 rozsudku cituje jednoznačný obsah prostorového odposlechu komunikace ze dne 29. 10. 2013, ve které obviněný F. K., DiS., výslovně sděluje obviněnému Mgr. Č. S. k jaké výpovědi má obviněnou L. K. navést, uděláme to jednoduše, potřebuji, abys ji navedl aby tvrdila, že to kolo neřídila, že to kolo vedla, já to zastavím aby o tom mlčela a nikomu to nevykládala (čas 52:30 záznamu prostorového odposlechu na CD nosiči), přičemž se dále domlouvají na tom, na co se jí má Mgr. Č. S. při projednávání přestupku (pozn. při ústním jednání dne 31. 10. 2013) ptát. Že obvinění F. K., DiS., a Mgr. Č. S. jednali daným způsobem na základě vzájemné dohody, svědčí pak nepřímo také záznam prostorového odposlechu ze dne 19. 11. 2013 v kanceláři MÚ, kdy obviněná L. K. děkuje F. K., DiS., že to dobře dopadlo, jak jí to poradil.

V přímém rozporu s provedenými důkazy jsou tedy námitky obviněného Mgr. Č. S., že v jeho jednání nelze spatřovat úmysl k pomoci spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, když obviněnému F. K., DiS., že neposkytoval žádné rady, nepřesvědčoval ani neutvrzoval jej v tom, aby zneužil pravomoc úřední osoby, že nemohl dopředu vědět, jak správní orgán rozhodne, neměnil skutkové okolnosti, neměnil a nenahrazoval ani provedené důkazy, které byly podle něj pevně dány zjištěnými okolnostmi a nedošlo ani k žádné dohodě mezi nimi ohledně vytvoření podmínek ke spáchání daného trestného činu. Z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že jednání obviněného F. K., DiS., se kterým se obviněný Mgr. Č. S. dohodl na manipulaci s důkazy a vytvoření podmínek pro zastavení řízení ve věci přestupku L. K., nebylo správním uvážením v souladu se zákonem, jak v dovolání namítá Mgr. Č. S., ale trestným činem, a proto je trestné i jednání Mgr. Č. S. jako pomoc k danému trestnému činu.

Ohledně jednání ad 2) výroku o vině, kde byli uznáni vinnými obvinění F. K., DiS., zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a V. T. zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou obviněného V. T. proti obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kterému vytýká, že se vůbec nezabýval jeho konkrétními námitkami a nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 31/12, odvolací soud nemusí uvést v odůvodnění podrobnou odpověď na každý argument, ale může převzít argumentaci soudu prvního stupně. Podle uvedeného obviněného toto nelze v jeho případě aplikovat, když vzhledem k logickým rozporům a pomíjení výpovědí svědků v jeho prospěch, se odvolací soud nemůže a nesmí ztotožnit s takovým odůvodněním a je povinen k jeho konkrétním námitkám přezkoumat správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.

Předně lze uvést, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí je nepřípustné (viz § 265a odst. 4 tr. ř.). Odkaz soudu na odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně, se kterým se ztotožnil, pak neznamená, že se konkrétními námitkami obviněného v jeho odvolání (resp. dovolání) nezabýval. Shledal-li totiž odvolací soud úvahy a argumentaci tohoto soudu při hodnocení důkazů logickými, a z toho vyplývající skutkové závěry soudu nižšího stupně správnými, bylo by zcela nadbytečné a formalistické opakovat tuto argumentaci a závěry. Obviněný V. T. zjevně o opakování takové argumentace ani nestojí, ale vyjadřuje v podstatě nesouhlas s tím, že odvolací soud hodnotil důkazy stejně jako soud prvního stupně a dospěl ke stejným skutkovým závěrům, když podle názoru tohoto obviněného je hodnocení důkazů soudem prvního stupně vzhledem k logickým rozporům a pomíjení výpovědí svědků v jeho prospěch nesprávné a odvolací soud se podle něj nesmí ztotožnit s takovým odůvodněním.

Této povahy, a tedy skutkové jsou dovolací námitky obviněného V. T. ohledně jediného výroku o vině v bodě 2), který se jej týká, a kde byl uznán vinným zločinem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu nabídl úplatek a spáchal takový čin vůči úřední osobě. Ohledně tohoto jednání a též jednání v bodě ad 1) výroku o vině, byl spoluobviněný F. K., DiS., vůči kterému nabídka úplatku směřovala, uznán vinným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a ohledně tohoto jednání v bodě ad 2) a dalších jednání uvedených v bodech ad 1) až 9) výroku o vině, též přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Předmětné jednání v bodě ad 2) výroku o vině spočívalo v podstatě v tom, že dne 19. 11. 2013 při ústním jednání ve věci přestupku J. B., spoluobviněný F. K., DiS., s tímto přestupcem sepsal protokol o ústním jednání, který ale nevytiskl, nenechal podepsat přestupcem a následně mu sdělil, že se za něj přimlouval pan V. T. Po odchodu J. B. pak telefonoval V. T. a domluvil si s ním schůzku na den 20. 11. 2013 ve své kanceláři, kde mu pak sdělil, že jediná možnost je věc táhnout jeden rok, kdy by si ho (pozn. přestupce) několikrát předvolal, pak by vydal rozhodnutí, do kterého by se odvolal, a prošlo by to do prekluze . Následně obviněný V. T. řekl spoluobviněnému F. K., DiS., že má napsat číslo tak jak se patří, že slušnost je slušnost , načež sdělil spoluobviněný F. K., DiS., že napíše nějakou částku, ze které se vychází a kterou má s kamarádama , po napsání neurčené finanční částky si obviněný V. T. papír s napsanou částkou vzal a tento pak předal přestupci J. B., přičemž finanční hotovost měla být vyplacena až po promlčení přestupku. Obviněný F. K., DiS., tak podle soudu prvního stupně v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě beztrestnosti, nepostupoval podle § 2 odst. 4, § 3, a § 6 odst. 1 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a věc nevyřídil bez zbytečných průtahů, čímž, po slibu úplatku ze strany V. T., postupoval tak, aby opatřil přestupci J. B. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že by mu nebyla udělena podle § 125c odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu sankce, a to pokuta v minimální výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce minimálně jednoho roku, a takto aby zůstal beztrestným.

Přestupek J. B. spočíval v tom, že dne 20. 7. 2013 nerespektoval příkaz policie k zastavení vozidla a pokračoval v jízdě až ke vjezdu do rodinného domu, kde se pak odmítl podrobit dechové zkoušce na alkohol i lékařskému vyšetření s odběrem krve, odmítl předložit také řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla i tzv. zelenou kartu (pozn. doklad o pojištění vozidla).

Výše citovaná skutková zjištění okresního soudu jednoznačně vyplývají z provedených důkazů, a to především ze záznamu prostorového odposlechu dne 20. 11. 2013 v kanceláři obviněného F. K., DiS., na MÚ v Boskovicích. Z tohoto záznamu je zřetelné, jak obviněný F. K., DiS., sděluje obviněnému V. T., že jediná možnost je věc táhnout jeden rok, kdy by si přestupce J. B. několikrát předvolal, pak by vydal rozhodnutí, do kterého by se odvolal, a prošlo by to do prekluze. Pokud přesto obviněný F. K., DiS., v dovolání namítá, že není zřejmé, na základě čeho okresní soud ke svým skutkovým závěrům dospěl, z uvedeného odposlechu, že naopak jednoznačně vyplývá, že hodlal ve věci J. B. vydat rozhodnutí a prekluze je obecně známá skutečnost, postačí doplnit jeho navazující vyjádření aby se vlk nažral a koza zůstala celá po uplynutí jednoho roku já bych to zastavil kdyby se někdo ptal, třeba policie, já řeknu ano, je tam vydané rozhodnutí, že se odvolal a spadlo to do prekluze (čas 12:25 záznamu prostorového odposlechu na CD nosiči, ze dne 20. 11. 2013).

Soud prvního stupně na str. 24 a 25 rozsudku podrobně uvedl důkazy a hodnotící úvahy ze kterých vychází v bodě ad 2) výroku o vině jeho skutkové zjištění o průběhu řešení daného přestupku obviněným F. K., DiS. Tento sice ohledně zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku tvrdí i v dovolání, společně s obviněným V. T. a ve shodě i s výpovědí svědka, přestupce J. B. v hlavním líčení, že na papír napsal své telefonní číslo a nikoliv finanční částku jako výši úplatku, ale toto jejich shodné tvrzení je jednoznačně nepravdivé ve světle dalších důkazů, zjištěných okolností celého případu a zejména pak skutečností vyplývajících z odposlechu a záznamu o sledování osob. Obsah záznamu vzájemné komunikace obviněného F. K., DiS., s obviněným V. T., jak je také citována soudem prvního stupně v odůvodnění rozsudku, jednoznačně potvrzuje správnost skutkových zjištění o působení obviněného V. T. ve prospěch přestupce J. B., včetně nabídky úplatku a jejího přijetí F. K., DiS., který na výzvu V. T. výslovně uvedl, že na papír napíše nějakou částku (viz čas 13:35 záznamu prostorového odposlechu na CD nosiči). Nikoliv tedy telefonní číslo, jak obvinění shodně tvrdí ve své obhajobě a také v dovolání, když navíc toto tvrzení o telefonním čísle neodpovídá ani zaznamenanému vyhýbavému vyjadřování obviněného V. T. o napsání čísla, ani jeho obsahu, což platí i o zaznamenaném vyjádření obviněného F. K., DiS., o napsání částky ze které se vychází a kterou má s kamarádama . Toto vyjádření plně odpovídá částce peněžní. Naopak takovéto vyjádření by bylo zcela nelogické ve vztahu k napsání telefonního čísla. Správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, které mají spolehlivou oporu v provedených důkazech, pak jen potvrzuje skutečný průběh řízení o daném přestupku. Přestupce J. B., ač shodně s obviněnými mluví o napsání telefonního čísla, totiž ve své svědecké výpovědi v hlavním líčení potvrdil, že mu obviněný V. T. slíbil přímluvu v souvislosti s řešením přestupku, při jednání mu sdělil obviněný F. K., DiS., že bude pozván na další jednání, které však již neproběhlo a k jednání byl předvolán až v souvislosti s odvoláním, ale pak to již bylo promlčené.

V případě skutku ad 3) výroku o vině, který se týká obviněných F. K., DiS., a Mgr. Č. S., byli oba obvinění uznáni vinnými jednáním spočívajícím v podstatě v tom, že obviněný F. K., DiS., dne 23. 10. 2013 při ústním jednání ve věci vedené na MÚ Boskovice pro podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit D. H. tím, že dne 23. 6. 2013 v 22.00 hod. v obci K. řídil osobní motorové vozidlo, kdy mu byla při provedené silniční kontrole naměřena ve 22.05 hod. hladina alkoholu ve výši 0,29 (promile) a k požití alkoholu před jízdou se doznal, v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě beztrestnosti nepostupoval podle § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, naopak po vzájemné předchozí dohodě na vytvoření podmínek k rozhodnutí o zastavení řízení s Mgr. Č. S., zmocněncem přestupce, si před příchodem přestupce předepsal protokol o ústním jednání, kam napsal i vyjádření přestupce, následně za přítomnosti a v součinnosti se zmocněncem přestupce Mgr. Č. S., na základě jeho rad, který takto činil s vědomím, že vytváří podmínky k neoprávněnému zvýhodnění přestupce, v rozporu s důkazním stavem věci, vyhotovil rozhodnutí o zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, a tímto postupem opatřil F. K., DiS., na základě součinnosti a rad zmocněnce přestupce Mgr. Č. S., přestupci D. H. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že mu nebyla udělena sankce zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v minimální době 6 měsíců a pokuta v minimální výši 2 500 Kč, čímž mu poskytl beztrestnost.

Soud prvního stupně bez bližší konkretizace uvedl v odůvodnění rozsudku, že obvinění F. K., DiS., a Mgr. Č. S. (který ohledně jednání pod body ad 3 a 4 výroku o vině také namítá, že chybí nezákonnost jednání či rozhodování správního orgánu), jsou z tohoto jednání usvědčováni záznamy o sledování osoby ze dne 28. 8. 2013 a 23. 10. 2013 a dále listinnými důkazy ze správního spisu. Obviněný Mgr. Č. S. se již v předchozím řízení hájil tím, že žádnou radu správního orgánu nepotřeboval, nejednalo se o součinnost a jeho právní názory a argumentace jako zmocněnce přestupce, nepovažuje za rady. Daná situace, že vyznívala ve prospěch jeho klienta a řízení bylo na jeho návrh zastaveno.

Z obsahu záznamu prostorového odposlechu ale vyplývá, že se oba obvinění, které podle formy jejich celkové vzájemné komunikace spojuje velmi dobrý přátelský vztah, domlouvali na způsobu, jak za dané důkazní situace docílit zastavení řízení o přestupku D. H. Jednoznačně to vyplývá z obsahu prostorového odposlechu ze dne 28. 8. 2013, kdy obviněný F. K., DiS., v telefonickém rozhovoru s obviněným Mgr. Č. S., tomuto zjevně na jeho dotaz sděluje, že H. došel a má tam ve spisu jeho plnou moc (čas 01:24 záznamu tlf. hovoru) a v dalším telefonickém hovoru téhož dne jej žádá, že by se za ním rád stavil, že řeší toho H. (čas 01:10 zvuk. záznamu). Z prostorového odposlechu ze dne 23. 10. 2013 v kanceláři obviněného F. K., DiS., je pak zřejmé, že k němu přišel obviněný Mgr. Č. S., kterému sděluje obsah předem připraveného protokolu o výpovědi přestupce D. H. a doplňuje jeho obsah za přitakání obviněného Mgr. Č. S., který zjevně v reakci na skutečnost, že protokol byl obviněným F. K., DiS., připraven předem bez účasti přestupce i jeho právního zástupce, řekl obviněnému F. K., DiS., že jsem ti poslal dopředu mailem ten návrh , načež se dohadují kdo to řekne přestupci D. H. (který se dostaví do kanceláře až později) a obviněný F. K., DiS., pak uvedl já mu řeknu, že vzhledem k tomu, že byla změna termínu, že mi zástupce poslal vyjádření mailem, jo a obviněný Mgr. Č. S. s tím souhlasí. Po příchodu přestupce D. H. do kanceláře obviněného F. K., DiS., mu pak tento sděluje, že se řízení proti němu zastavuje, že jeho právní zástupce tady namítl něco ohledně množství alkoholu, vzhledem k tomu, co vy jste uvedl ten alkohol který jste požil a já nemám žádný důkaz, který by vaše vyjádření zvrátil ohledně množství požitého alkoholu a doby, je tam problém ohledně toho o jaký alkohol se jednalo, musím s vašim právním zástupcem souhlasit, protože při hladině 0,05 je těžko prokazatelné, co to byl za alkohol Policie tam napsala, že z vašeho dechu byl cítit alkohol, podle mě už asi nevěděli co tam napsat. (čas 19:35 až 43:42 záznamu prostorového odposlechu na CD).

Je tak zřejmé, že nelze přisvědčit námitce obviněného Mgr. Č. S., že žádnou radu správního orgánu nepotřeboval, že se nejednalo o součinnost a jeho právní názory a argumentace jako zmocněnce přestupce, že nepovažuje za rady. Z provedených důkazů je zcela jasně zřejmá jeho součinnost se spoluobviněným F. K., DiS., na přizpůsobování důkazní situace ve prospěch tohoto i dalších jeho klientů (přestupců). V přímém rozporu s výše citovaným obsahem vzájemné komunikace dne 23. 10. 2013 v kanceláři obviněného F. K., DiS., a to obviněného Mgr. Č. S. se spoluobviněným F. K., DiS., je pak námitka obviněného Mgr. Č. S., že měl předchystáno písemné vyjádření k výpovědi, které měl pan K. k dispozici a nějakým způsobem s ním pracoval , z čehož dovozuje zákonnost a standardnost svého postupu. Naopak je zřejmá správnost skutkových závěrů nalézacího soudu o předepsání daného protokolu o ústním jednání obviněným F. K., DiS., ještě před příchodem přestupce D. H., což se po vzájemné dohodě obou obviněných mělo přestupci vysvětlit zasláním vyjádření e-mailem předem.

Zjevně neopodstatněná je proto hmotněprávní námitka obviněného Mgr. Č. S. o nenaplnění znaků účastenství a o absenci subjektivní stránky, že neměl úmysl pomáhat uvedenému spoluobviněnému k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby a pouze chránil zájmy svých klientů. Nemohlo se proto ani jednat ze strany obviněného F. K., DiS., o pouhé správní uvážení a jeho jednání nebylo v souladu se zákonem, jak rovněž namítal obviněný Mgr. Č. S., ale naopak v příkrém rozporu se zákonem.

Namítá-li obviněný F. K., DiS., v dovolání ke skutku ad 3) výroku o vině, že jeho postup ohledně hodnocení ovlivnění alkoholem přestupce D. H., kterému bylo policejním orgánem dechovou zkouškou při kontrole naměřeno 0,29 (promile) alkoholu, byl v souladu s metodikou Ministerstva dopravy-odboru provozu silničních vozidel (č. j. 285/2009-160-OST), lze poukázat na skutečnost, že v této metodice je výslovně uvedeno, že s ohledem na nové znění § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. lze podle názoru Ministerstva dopravy pozitivní výsledek dechové zkoušky provedené některým z certifikovaných přístrojů považovat pro účely řízení o přestupku prováděného správním orgánem, kterému je záznam o provedené dechové zkoušce předán v rámci oznámení o přestupku, za přímý důkaz o ovlivnění alkoholem .

V souvislosti s tvrzením obviněného F. K., DiS., o postupu podle dané metodiky Ministerstva dopravy, lze také uvést, že ve zmíněné metodice je také uvedeno, že při práci s výsledky měření v řízeních sankční povahy, kterými jsou také řízení o přestupku, je nutno zohlednit faktory ovlivňující výsledek měření tak, aby v případě pozitivního výsledku byl řidič obviněn a případně také postižen za jednání, které je bez důvodných pochybností prokazatelné, tedy v případě deliktu spočívajícího v řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu za řízení vozidla s takovým množství alkoholu v organismu, které je zjištěno zcela spolehlivě, tj. jeho minimálním prokazatelným množstvím. Ke zjištění takové nejnižší prokazatelné hladiny alkoholu je třeba od výsledku měření vyplývajícího z výstupu analyzátoru alkoholu v dechu odečíst hodnotu zahrnující součet možných faktorů, které mohou výsledek měření ovlivnit. Ze závěru metodiky ČMI (pozn. Český metrologický institut zpracoval na základě požadavku Ministerstva dopravy Metodiku měření alkoholu v dechu) vyplývá, že s ohledem na faktory, které se mohou promítnout do výsledku měření, lze výsledek zkoušky provedené analyzátorem alkoholu v dechu považovat za pozitivní (tedy takový, kdy výsledek zkoušky prokazuje ovlivnění alkoholem) v případě, že výsledná naměřená hodnota je větší nebo rovna hodnotě 0,25 (g/kg). V případech, kdy je naměřená hodnota nižší než 0,25 (g/kg), tedy 0 0,24 (g/kg), je nutno ve smyslu uvedené metodiky považovat výsledek za negativní. Pokud by tedy takovým výsledkem bylo doloženo oznámení o podezření z přestupku učiněné Policií České republiky či obecní policií vůči správnímu orgánu, lze podle názoru Ministerstva dopravy z uvedené metodiky dovodit, že výsledkem takového měření nelze s jistotou prokázat požití alkoholického nápoje řidičem, resp. ovlivnění řidiče alkoholem. Bez dalšího důkazu je podle názoru Ministerstva dopravy, odboru provozu silničních vozidel, namístě odložit podezření. bude nutno v rozhodnutí o přestupku, jehož podkladem bude právě pozitivní výsledek dechové zkoušky provedené některým ze schválených analyzátorů alkoholu v dechu, pro správné stanovení právní kvalifikace přestupku vycházet z minimální prokazatelné hodnoty, ke které správní orgán dospěje snížením naměřené hodnoty o hodnotu 0,24 . K tomu je v dané metodice Ministerstva dopravy uveden také příklad: Je-li řádně provedenou dechovou zkouškou naměřená hodnota: 0,35 , pak po odečtení hodnoty 0,24 bude prokazatelně zjištěné množství alkoholu 0,11 , což je vzhledem k zákazu řídit pod vlivem jakéhokoli množství alkoholu (nulové toleranci) nutno považovat za řízení pod vlivem alkoholu, a tedy naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb. (o přestupcích) .

Z uvedené metodiky tedy předně vyplývá, že bez dalšího důkazu je podle názoru Ministerstva dopravy (MD), odboru provozu silničních vozidel, namístě odložit podezření v případech, kdy je naměřená hodnota nižší než 0,25 , tedy 0 0,24 , tedy kdy je nutno ve smyslu uvedené metodiky ČMI považovat výsledek za negativní. Pokud by tedy takovým výsledkem bylo doloženo oznámení o podezření z přestupku učiněné Policií České republiky či obecní policií vůči správnímu orgánu, lze podle názoru Ministerstva dopravy z uvedené metodiky ČMI dovodit, že výsledkem takového měření nelze s jistotou prokázat požití alkoholického nápoje řidičem, resp. ovlivnění řidiče alkoholem. V případě přestupce D. H. ale takovýmto orgánem bylo doloženo oznámení o podezření z přestupku s naměřenou hodnotou 0,29 a nikoliv nižší hodnotou než 0,25 . Dále z uvedené metodiky MD sice vyplývá, že pro správné stanovení právní kvalifikace přestupku je třeba vycházet z minimální prokazatelné hodnoty, ke které správní orgán dospěje snížením naměřené hodnoty o hodnotu 0,24 , ale současně je uvedeno, jak již bylo výše citováno, že vzhledem k zákazu řídit pod vlivem jakéhokoli množství alkoholu, tedy vzhledem k nulové toleranci, je nutno i danou sníženou hodnotu považovat za řízení pod vlivem alkoholu, a tedy naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb.

Soustředí-li obviněný F. K., DiS., své námitky pouze na ovlivnění přestupce alkoholem, tak jednání D. H. mělo u skutku ad 3) výroku o vině vyvolávat podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 125c odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Tento přestupek lze ale spáchat také jednáním uvedeným v písm. k) daného zákonného ustanovení, tedy porušením nebo nesplněním povinností řidiče, že nesmí požít alkoholický nápoj nebo užít návykovou látku během jízdy, nebo řídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky, nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky, kdy by mohl být ještě pod jejich vlivem.

Vzhledem k výše uvedenému, včetně zákazu řídit pod vlivem jakéhokoliv množství alkoholu, tedy vzhledem k tzv. nulové toleranci alkoholu za volantem, je bez významu argumentace obviněného F. K., DiS., že považuje své rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku za správné, protože vzhledem k době a množství požitého alkoholu a době kdy začal řídit vozidlo, jak to údajně uváděl přestupce D. H., a po odečtu 0,24 podle uvedené metodiky, činila hodnota alkoholu v krvi 0,05 , a tedy se jednalo o prakticky neprokazatelné množství. Jakým způsobem přitom obviněný F. K., DiS., naložil se zjištěním policie, že z dechu D. H. byl při prováděné silniční kontrole cítit alkohol, pak vyplývá z výše citovaného prostorového odposlechu. Z uvedených konkretizovaných skutečností vyplývajících z prostorového odposlechu je pak také zřejmé, jakým způsobem společně obvinění F. K., DiS., a Mgr. Č. S. dospěli k rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku D. H.

Obdobně jednoznačná je také důkazní situace ohledně skutku ad 4) výroku o vině, kdy obviněný F. K., DiS., dne 12. 12. 2013 při ústním jednání pro podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 6 a ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit D. P. tím, že dne 16. 1. 2013 řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Citroen a při odbočování vlevo nedal přednost přecházejícímu chodci V. K., v důsledku čehož došlo ke sražení chodce, v úmyslu opatřit přestupci neoprávněný prospěch v podobě beztrestnosti, nepostupoval dle ust. § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, tedy jako správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ale naopak, po vzájemné předchozí dohodě na vytvoření podmínek k rozhodnutí o zastavení řízení se zmocněncem přestupce Mgr. Č. S., dne 27. 11. 2013 ve své kanceláři na MÚ v Boskovicích, při jednání s Mgr. Č. S., ve spolupráci s tímto vyhotovoval vyjádření Mgr. Č. S. k věci, ve kterém se snažili vymyslet podmínky a způsob zastavení řízení proti přestupci a které nakonec formulovali tak, že není prokázáno, že by obviněný z přestupku poškozeného V. K. srazil, naopak chtěl mu umožnit přejití komunikace, vozidlo zastavil a poškozený K. mu na vozidlo upadl, zřejmě v důsledku možného shození poškozeného jeho vlastním psem na vozidlo, očitý svědek není, a dne 12. 12. 2013 na témž místě sdělil Mgr. Č. S., jak to uděláme?, celou obhajobu jsme zaměřili úplně špatným směrem s tím, že v rozhodnutí o zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, které vyhotovil dne 12. 12. 2013 po vzájemné dohodě, v součinnosti a na základě rad zmocněnce přestupce Mgr. Č. S., který takto činil s vědomím, že vytváří podmínky k neoprávněnému zvýhodnění přestupce, rozhodl v rozporu s důkazním stavem věci, zejména s výpovědí poškozeného V. K., s odůvodněním, že nedošlo k porušení § 5 odst. 2 písm. g) zákona o silničním provozu s tím, že nedošlo ke střetu vozidla s poškozeným, kdy za porušení ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 6 zákona o silničním provozu lze udělit sankci, a to pokutu ve výši 2 500 Kč až 5 000 Kč a udělení 5 bodů do karty řidiče, a tímto postupem tedy opatřil obviněný F. K. DiS., na základě součinnosti a rad zmocněnce přestupce Mgr. Č. S., přestupci D. P. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že mu nebyla udělena sankce, a to pokuta v minimální výši 2 500 Kč a nebyly mu zapsány do karty řidiče body ve výši 5 bodů, čímž mu poskytl beztrestnost.

Z prostorového odposlechu v kanceláři obviněného F. K., DiS., dne 12. 12. 2013 na MÚ Boskovice, je zřejmé jeho jednoznačné sdělení obviněnému Mgr. Č. S., jak to uděláme ? celou obhajobu u tohoto člověka (pozn. přestupce D. P.) jsme zaměřili úplně špatným směrem, ono to stačilo úplně jednoduše (čas 19:46 záznamu prostorového odposlechu na CD). Pak probírají okolnosti případu se závěrem, že nedošlo ke střetu vozidla s chodcem a obviněný F. K., DiS., čte předem připravené odůvodnění takového rozhodnutí. Přitom podle prostorového odposlechu již dne 27. 11. 2013 tamtéž oba společně koncipovali obsah vyjádření Mgr. Č. S. jako právního zástupce přestupce, domlouvali se, co tam napíší a co ne, načež obviněný F. K., DiS., uvedl, že řízení zastaví, protože nebylo prokázáno, zda došlo ke střetu vozidla s chodcem. Dne 11. 12. 2013 pak telefonicky sdělil obviněnému Mgr. Č. S., aby 12. 12. 2013 přišel na MÚ, že má rozhodnutí ve věci D. P.

Nejvyšší soud se proto neztotožnil s námitkami obviněného Mgr. Č. S., které v další části dovolání uvedl konkrétně k jednotlivým bodům ad 1), 3) a 4) výroku o vině, kde podrobně a obsáhle popsal ze svého pohledu důkazní situaci s tím, že z provedeného dokazování vyplynuly zcela odlišné skutkové okolnosti významné pro rozhodnutí, než uvedl soud prvního stupně. Konkrétně uvedl a odcitoval důkazy nebo části odposlechů, které měl soud zhodnotit tak, jak to považuje on za správné. Totéž platí i o jeho námitkách, že soud důkazy dezinterpretuje, k čemuž obviněný cituje části výpovědí a odposlechů a k tomu činí vlastní hodnocení jejich obsahu s tím, že z nich žádná jejich dohoda o vytvoření podmínek pro zastavení řízení nevyplývá.

Nejvyšší soud se výše podrobně vyjádřil pouze k některým částem jednání obviněných a zejména F. K. DiS., který ke každému z celkem 14 jednání, jimiž byl uznán vinným, uvedl řadu konkrétních skutkových námitek, přičemž stejný závěr o prokázání jednání, jímž byli všichni obviněni uznáni vinnými, platí pro celý výrok o vině, když i další obvinění podrobně zpochybňují každý výrok o vině, který se jich týká, sami hodnotí provedené důkazy a na základě toho dospívají k závěru o neprokázání jejich jednání. Zjevně tak v rozporu s účelem dovolání zaměňují dovolání za další odvolání a Nejvyšší soud staví do pozice soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, která mu ale podle zákona nepřísluší. Nejvyšší soud proto ohledně dalších částí výroku o vině plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů s tím, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně a především logicky vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy nebyl zjištěn žádný rozpor, natož extrémní a skutková zjištění mají v provedených důkazech spolehlivý podklad.

VI.
S výjimkou obviněného V. T., obvinění uplatnili v dovoláních také námitky proti právnímu posouzení skutku, tedy námitky formálně odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto námitky obviněných jsou v podstatě, stejně jako proti skutkovým zjištěním, opakováním jejich obhajoby v průběhu celého trestního stíhání, přičemž již soud prvního stupně se s nimi vypořádal způsobem, s kterým se ztotožnil i soud odvolací, když shodné námitky byly obsahem také jejich odvolání. Hmotně právní závěry soudu prvního stupně považuje za správné také Nejvyšší soud. Přitom námitky obviněných F. K., DiS., a Mgr. Č. S., kterými napadají správnost právní kvalifikace jejich jednání, vychází zejména z jejich interpretace skutkového děje, tedy primárně z jiného skutkového stavu. Takto namítají zejména absenci úmyslné formy zavinění u daných trestných činů, tedy úmyslu úřední osoby opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu nebo nesplnit povinnost vyplývající z její pravomoci, resp. v případě obviněného Mgr. Č. S. absenci úmyslu napomáhat k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby. Pokud oba tito obvinění namítají absenci nezákonnosti rozhodování správního orgánu, kdy obviněný F. K., DiS., poukazuje vedle podrobného popisu obsahu jednotlivých správních spisů také na výsledky kontroly Odboru dopravní správy KÚ Jihomoravského kraje, který neshledal žádné pochybení v jeho postupu při řešení přestupků, lze uvést, že tento kontrolní orgán vycházel z písemných podkladů, které obviněný F. K., DiS., vytvořil v rámci jednání, kterým byl právě v této trestní věci uznán vinný. Výsledky takové kontroly proto nemohou zpochybnit správnost rozhodnutí soudů v této trestní věci a navíc soud jimi není ani nijak vázán. Neobstojí ani argumentace obviněného F. K., DiS., že byly k dispozici pouze úřední záznamy, které nelze považovat za důkaz v přestupkovém řízení, když je z provedených důkazů zřejmé, že obsah důkazů, resp. výpovědi přestupců, ovlivňoval a přizpůsoboval je tak, aby pak na jejich základě mohl rozhodnout ve prospěch přestupců (viz např. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ke skutku ad 1, na str. 24).

Pokud jde o námitku obviněných K. K., DiS., a MUDr. L. K. ohledně jednání v bodě ad 14) výroku o vině rozsudku, že soudy porušily ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o subsidiaritě trestní represe, tato odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud k této námitce připomíná již výše uvedené, že podle trestního zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně ( § 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu ultima ratio ). V případě jednání ad 14) rozsudku se ale nejedná o méně závažný trestný čin a použití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe nepřicházelo v úvahu. I když se pominou okolnosti případu, kdy o úrazu matka nezletilého svědkyně P. K. nic nevěděla, ničeho si na synovi nevšimla a je si jista, že syn žádný úraz neutrpěl, kdy dále přes sjednané pojištění v zahraničí samotný obviněný F. K., DiS., nevyhledal lékařské ošetření v místě úrazu a po dohodě se svým otcem lékařem, obviněným MUDr. L. K., který si úraz podle svého vyjádření v hlavním líčení (dne 13. 5. 2015, č. l. 1520 a násl. tr. spisu) prohlédl a vedl léčbu po dobu jednoho týdne pobytu v nezletilého v Chorvatsku přes sociální síť Skype, přistoupili pouze k léčení úrazu spočívajícího v opaření levé ruky a také levé dolní končetiny horkou vodou na dálku po telefonu , i při skutkovém závěru soudu prvního stupně o skutečném vzniku úrazu ale jinde a v jiné době, je podstatná skutečnost, že i pouze za situace posunutí doby a místa vzniku úrazu byla podle výpovědi pracovníka pojišťovny svědka T. V. pojistná událost nelikvidní , tedy pojistné plnění vůbec nenáleželo. Proto bylo také dodatečně, po zjištění nepravdivých údajů o místě a době úrazu, pojišťovnou požádáno o vrácení již vyplaceného pojistného ve výši 15 200 Kč, což obviněný F. K., DiS., také učinil. Jeho jednání, kdy uvedl nepravdivé údaje při uplatnění práva na plnění z pojištění, které mu za dané situace nenáleželo, se tak nijak nevymyká z rámce běžných případů daného trestného činu a nelze jej považovat za méně závažné. Toto zjištění současně svědčí o zjevné neopodstatněnosti hmotněprávní námitky obviněného MUDr. L. K., že nebyl naplněn znak uvedení nepravdivých údajů skutkové podstaty daného trestného činu. Obviněný MUDr. L. K. uvedl v hlavním líčení na dotaz, proč byly vystaveny lékařské zprávy na 13 ošetření v délce 38 dnů, že během 14 dnů provedl 25 převazů, tyto převazy byly prováděny 2x denně. Přitom z předložených fotografií nezletilého z doby pobytu v Chorvatsku, které mají dokládat daný úraz, a tedy ještě předtím než obviněný MUDr. L. K. zahájil po návratu nezletilého z Chorvatska podle svého tvrzení intenzivní terapii aby urychlil léčení, je patrné pouze menší zarudlé místo na jeho levém předloktí, nepatrně i na levé noze a přesto, že v oznámení pojistné události byl uveden úraz spočívající v opaření horkou vodou levé horní končetiny a také levé dolní končetiny s dobou léčení 38 dnů, a kdy se zranění mělo následně léčit 2x denně převazy, nezletilý se na fotografiích bez jakékoliv ochrany zraněného místa na ruce nebo noze koupe v moři. Koupání ve slané mořské vodě s opařeninou horkou vodou již samo o sobě svědčí o tom, jak závažný byl úraz, který se podle závěru soudu prvního stupně skutečně stal, a za který bylo pojišťovnou vyplaceno pojistné plnění ve výši 15 200 Kč. Soud prvního stupně přitom správně uvedl, že obviněný MUDr. L. K. vystavením nepravdivých dokladů ve vztahu k úrazu také podstatně ztížil možnost kontroly formy a délky léčby, když tato nebyla zahájena lékařem ihned po úrazu, což také mohlo formu a délku léčby ovlivnit. Všechny podstatné okolnosti a skutečnosti byly známy jak obviněnému F. K., DiS., tak také jeho otci obviněnému MUDr. L. K. a jejich námitka ohledně subsidiarity trestní represe je proto zjevně neopodstatněná. Vzhledem k výše uvedené výpovědi pracovníka pojišťovny svědka T. V., je také nepravdivé tvrzení obviněného F. K., DiS., jakož i obviněného MUDr. L. K. v dovolání, že posun doby pojistné události neměl vliv na výši pojistného plnění, a protože bylo pojistné plnění vyplaceno, jevila se pojistná událost příslušnému pracovníkovi jako bezproblémová. Pracovníkovi pojišťovny se totiž daná pojistná událost jevila jako bezproblémová pouze pod vlivem nepravdivých tvrzení, údajů a dokladů obou obviněných, ale po zjištění jejich nepravdivosti byla pojistná událost zcela zjevně problémová a zejména nelikvidní. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného MUDr. L. K., že popis skutku v části tvrdící, že se úraz nestal, je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. V popisu skutku ad 14) je totiž uvedeno, že úraz, tak jak je popsaný v oznámení pojistné události se nestal , tedy nestal se ohledně nepravdivého místa a doby úrazu.

Podstatná část námitek obviněných byla zaměřena na zpochybnění skutkových zjištění soudů, přičemž u obviněného V. T. to byly veškeré jeho námitky, a proto neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání. Protože ve věci Nejvyšší soud neshledal obviněnými namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, bylo dovolání obviněného V. T. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Námitky odpovídající uplatněnému důvodu dovolání shledal Nejvyšší soud u ostatních obviněných zjevně neopodstatněnými. Proto byla jejich dovolání jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle § 265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu trestu odnětí svobody u obviněného F. K., DiS., toto rozhodnutí bylo časově vymezeno pouze do doby rozhodnutí o dovolání a pozbylo tak tímto rozhodnutím významu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.