7 Tdo 151/2013
Datum rozhodnutí: 13.03.2013
Dotčené předpisy: § 248 odst. 1 tr. zák., § 248 odst. 3 písm. c) tr. zák.



7 Tdo 151/2013-43
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. března 2013 v Brně dovolání obviněného P. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 4 To 478/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 76/2011, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Č. odmítá .

Odůvodnění:

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 3 T 76/2011, uznal obviněného P. Č. (dále jen obviněný ) vinným pod body 1) až 4) rozsudku trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Podle § 248 odst. 3 tr. zák. odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 2 tr. zák. výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let s dohledem. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. uložil obviněnému povinnost, aby ve lhůtách stanovených probačním úředníkem, nejméně však jedenkrát za tři měsíce, v prvních dvou letech běhu zkušební doby, dokladoval své osobní a majetkové poměry a zejména výši a způsob náhrady škody, kterou trestnou činností způsobil. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce či prokuristy obchodních společností na dobu osmi let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti podle živnostenského zákona v předmětu podnikání zprostředkování obchodu a služeb, provádění staveb, jejich změn a odstraňování na dobu osmi let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 4 To 478/2012, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil z podnětu odvolání obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek ve výrocích o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný je povinen zaplatit podle § 228 odst. 1 tr. ř. poškozené obchodní společnosti METROS, s. r. o., se sídlem Bystrá 2243, Praha 9 Horní Počernice, částku 192.579,19 Kč, a společnosti TONSTAV-SERVICE, s. r. o., se sídlem Okružní 630, České Budějovice, částku 560.417,90 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tyto poškozené společnosti se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Ludmily Háječkové včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) a l) tr. ř.

Obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Uvedl, že chtěl vždy dodržet své závazky, ale jeho společnosti nebyly proplaceny faktury vystavené odběratelům a společnost proto neměla finanční prostředky na zaplacení svým dodavatelům. Poukázal na to, že v rozsudku odvolacího soudu není uvedeno, kdy si měl přisvojit uvedený stavební materiál. Namítl, že v rámcových kupních smlouvách ani ve Všeobecných dodacích a obchodních podmínkách nebylo uvedeno, že by jeho společnost nemohla do zaplacení kupní ceny dále nakládat se stavebním materiálem. Jednání bylo podle něj nesprávně hmotně právně kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., neboť si nepřisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a nezpůsobil na cizím majetku značnou škodu. Výhrada vlastnického práva byla podle jeho názoru sjednána neplatně, protože společnosti, které prodávaly stavební materiál dopředu věděly, že tento materiál bude zabudován do stavby. Obviněný vytkl soudům vady v dokazování, protože nebyly provedeny některé důkazy a provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny. Obviněný také namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy.

Na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl nesprávnou hmotně právní kvalifikaci skutku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný spatřuje v rozhodnutí odvolacího soudu, který nerozhodl o zproštění obžaloby a o výrocích o vině a trestu, které učinil soud prvního stupně. Obviněný namítl, že ve skutkových větách rozsudku soudu prvního stupně chybí popis doby, ve které měl skutek spáchat, jakým způsobem byl stavební materiál použit pro potřebu společnosti, komu konkrétně byl stavební materiál zabudován do stavby a kdy, kdo a jakou finanční částku nezaplatil za materiál dodaný jeho společností.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že soudy neprovedly všechny navržené důkazy. Protože soudy nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, měl odvolací soud rozhodnout podle zásady in dubio pro reo a obviněného zprostit obžaloby.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 4 To 478/2012, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 3 T 76/2011, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný uplatnil převážně obdobné námitky jako v řízení o odvolání, odvolací soud se jimi zabýval a v souladu se zákonem se s nimi vypořádal. Obviněný podle jeho názoru naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Dále uvedl, že námitka obviněného ohledně druhotné platební neschopnosti nemůže obstát, protože pokud jeho společnost dlouhodobě hospodařila se ztrátou a spěla k likvidaci, obviněný si musel být vědom toho, že pod tlakem množství závazků nebude moci uhradit odebraný materiál dříve, než jej zabuduje do staveb, a že pravděpodobně nebude moci realizovat úhradu ani později. Jestliže obviněný opakuje v podstatě jen námitky z řízení o odvolání, je podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší státní zástupce dodal, že další námitky obviněného neodpovídají žádnému z uplatněných, ale ani jiných důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. K námitce, že v rozsudku soudu druhého stupně chybí rozhodnutí ohledně výroků o vině a trestu poukázal na to, že v odvolacím řízení není přípustné ve věci téhož obviněného odvolání zčásti vyhovět a zčásti je zamítnout.

Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má v podstatě obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného jako celek je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání posuzován pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu věci, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu věci, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.

Judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 7/2002 408). Porovnáním námitek obviněného uplatněných v odvolacím řízení s námitkami, které uplatňuje nyní v dovolání, je zřejmé, že obviněný uplatňuje všechny podstatné námitky, s nimiž se odvolací soud v souladu se zákonem vypořádal.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují skutkové námitky, které obviněný formuloval tak, že nespáchal trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, protože za odebrané zboží neplatil proto, že ani jemu neplatili jeho odběratelé a poukazuje přitom na neutěšenou situaci na stavebnictví. Pod tento dovolací důvod nelze podřadit ani námitku, že si nepřisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, protože ze skutkových zjištění soudů vyplývá opak. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn ani námitkami proti údajným pochybením při dokazování, která podle obviněného spočívají v tom, že soudy neprovedly úplné dokazování ve věci, důkazy nesprávně hodnotily a je proto dán rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a právní kvalifikací skutku. Obviněný zahrnul pod uplatněný dovolací důvod také námitku, že mu byl uložen nepřiměřený trest. Nepřiměřenost trestu však není žádným dovolacím důvodem.

Pokud jde o zásadu in dubio pro reo, je třeba zdůraznit, že jde o zásadu procesního charakteru. Jestliže obviněný namítá, že nebyla aplikována, namítá vadnou aplikaci procesních ustanovení trestního řádu, a nikoli vadnou aplikaci hmotněprávních ustanovení trestního zákona. Zásada in dubio pro reo znamená, že za situace, kdy dalším dokazováním nelze odstranit důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Z toho vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, a nikoliv k hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 453/2009). Námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.

Právními námitkami jsou jen námitky absence subjektivní a objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009. Pokud jde o subjektivní stránku tohoto trestného činu, je třeba odkázat na správné závěry soudů obou stupňů, přičemž neobstojí poukaz obviněného na tzv. druhotnou platební neschopnost. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu. Obviněný zpochybňuje naplnění této stránky a současně nenamítá, že došlo k jednáním, která jsou v popisu skutku ve výroku o vině (tzv. skutkové větě). Obviněný zahrnuje pod tento dovolací důvod také námitku, že výhrada vlastnického práva je neplatná, protože společnosti, které prodávaly stavební materiál, věděly o tom, že tento materiál bude zabudován do staveb. Obviněný v této souvislosti argumentuje dále tím, že v rámcových kupních smlouvách nebo Všeobecných dodacích a obchodních podmínkách nebylo uvedeno, že by do zaplacení nemohla firma (správně má být: společnost ) obviněného s předmětnými věcmi dále podnikat. S uvedenou námitkou se správně vypořádal ve svém rozhodnutí již odvolací soud a Nejvyšší soud proto pro stručnost (§ 265i odst. 2 tr. ř.) odkazuje na příslušnou část odůvodnění jeho rozhodnutí. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.:

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný namítl, že: Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) (chybí: tr. ř. ) rovněž odkazujeme na námitku nesprávné kvalifikace skutku, kdy máme za to, že obžalovaný měl být obžaloby zproštěn. . Obviněný opírá svou stručnou námitku o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jeho základní námitka směřuje proti kvalifikaci skutku. Jde tedy o námitku, kterou lze vznášet jen v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.:

Dovolání z tohoto důvodu lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí, nebo je neúplný. Obviněný namítá, že v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí výrok o zproštění obžaloby a dále chybí výrok o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný tuto námitku konstruuje tak, že pokud odvolací soud částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě škody, fakticky tím nevyhověl jeho odvolání proti výrokům o vině a trestu, a proto v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výroky o vině a trestu, které učinil soud prvního stupně. Odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o jediné odvolání, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, pod č. 417). Ze zákona je vyloučeno, aby odvolací soud rozhodl o nedělitelném odvolání tak, jak si to představuje obviněný, tedy aby zčásti zamítl odvolání a zčásti odvolání vyhověl, nehledě k tomu, že obviněný tuto námitku spojil s námitkou, že chybí výrok o zproštění obžaloby, přičemž z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný je přesvědčen, že by měl být zproštěn obžaloby v celém rozsahu. Nejvyšší soud zjistil, že výrok rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7.2012, sp. zn. 4 To 478/2012, je úplný a odpovídá zákonu. Námitky podřazené pod tento důvod dovolání shledal zjevně neopodstatněnými.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.:

Tento důvod dovolání spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod obsahuje dvě alternativy jeho naplnění. Obviněný v dovolání neuvedl, o jakou alternativu opírá své námitky, ačkoliv je to jeho povinností podle § 265f odst. 1 tr. ř. Místo toho uplatnil znovu námitky, které podřadil již pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a doplnil je námitkami skutkovými o tom, že došlo k procesním pochybením a že nebyly opatřeny všechny navrhované důkazy.

Nejvyšší soud je v řízení o dovolání vázán vymezením dovolacího důvodu, které je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., protože zároveň limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, jimiž je podle dovolatele opodstatněna existence uplatněného důvodu dovolání, musí věcně odpovídat některému zákonem stanovenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tyto důvody je třeba chápat materiálně, a proto nestačí na ně jen formálně poukázat v podaném dovolání, aby bylo učiněno zadost ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Odvolací soud nezamítl ani neodmítl odvolání obviněného, naopak o něm rozhodl. Je zcela zřejmé, že žádná z uplatněných námitek obviněného svým obsahem neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání. Dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je v této části zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že nesprávné hmotně právní posouzení skutku nelze dovozovat z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je podle odůvodnění rozsudku evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který zcela pokrývá znaky trestného činu.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je ve svém celku zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2013

Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek