7 Tdo 1508/2006
Datum rozhodnutí: 14.02.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1508/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. února 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného O. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 2 To 1247/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 8 T 55/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 8 T 55/2004, byl obviněný O. H., uznán vinným trestnými činy ad 1) podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., ad 2) podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., ad 3) - 7) podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ad 8) - 10) podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., ad 11) - 22) pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. částečně dokonaným a částečně nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 250 odst. 3 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku další poškozené na náhradu škody. Tímž rozsudkem byly odsouzeny i spoluobviněné M. Č. a J. H.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 2 To 1247/2005, z podnětu odvolání obviněného O. H., dalších obviněných a okresního státního zástupce v Olomouci napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněnému O. H. ve výroku o vině v bodech 11) - 22), ve výroku o trestu a výrocích o náhradě škody. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného O. H. uznal vinným ad 11), 13) - 22) trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák., částečně dokonaným a částečně nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a odsoudil ho podle § 250 odst. 3, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 226 písm. a) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 4 Zt 151/2003, ohledně dílčího útoku v bodě 12). Podle § 229 odst. 2, 3 tr. ř. a § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný O. H., prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť důvod dovolání je podle něj v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí a týká se výroku o vině v bodech 3) až 7) rozsudku soudu prvního stupně, přičemž se jedná o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. nesprávném hmotně právním posouzení. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v nesprávném právním posouzení naplnění zákonných znaků pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. pokud jde o skutek pod body 3 - 7) výroku o vině rozsudku. Soudy obou stupňů posoudily jeho jednání jako jeden pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaný pěti dílčími útoky. Toto posouzení je podle obviněného nesprávné a v rozporu se zákonným vymezením pokračování trestného činu v § 89 odst. 3 tr. zák., zejména pokud jde o znak blízké časové souvislosti. Jedná se přitom o dílčí útok uvedený pod bodem 3) na straně jedné a ostatní dílčí útoky uvedené pod body 4) - 7), když časová přetržka mezi dílčím útokem pod bodem 3) a 4) je 108 dní. Obviněný namítl, že jako samostatný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaný třemi dílčími útoky byla posouzena jednání pod body 8) - 10). Časová přetržka mezi dílčím útokem pod bodem 7) a dílčím útokem 8) je pouze 100 dní, tedy přesto, že časová přetržka mezi body 7) a 8) je kratší než mezi body 3) a 4), nebyla zřejmě mezi jednáními pod body 7) a 8) časová souvislost shledána a tato jednání byla posouzena jako samostatné trestné činy, zatímco pokud jde o dílčí útoky pod body 3) a 4) u těchto byla časová souvislost spatřována i při časové přetržce 108 dní a tyto dílčí útoky byly posouzeny jako jeden pokračující trestný čin. Obviněný je přesvědčen, že právní posouzení jednání uvedených pod body 3) a 4) jako jeden pokračující trestný čin je účelové s ohledem na výši škody, tak aby spolu se škodou, která měla být způsobena ostatními dílčími útoky pod body 5) - 7), bylo dosaženo částky 500.000,- Kč, tj. hranice pro posuzování škody jako škody značné (§ 89 odst. 11 tr. zák.), což se podle obviněného v jeho neprospěch promítlo i do celkové právní kvalifikace tohoto jednání podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák. Pokud by bylo ohledně jednání popsaných pod body 3) až 7) rozsudku soudu prvního stupně postupováno důsledně jako v případě jednání popsaných v bodech 8) až 10) ve vztahu k předcházejícímu dílčímu útoku uvedenému pod bodem 7), pak by dílčí útok uvedený pod bodem 3) musel být posouzen jako samostatný skutek a samostatný trestný čin podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 2 To 1247/2005, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil i rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, zejména rozhodnutí, kterým mu byl nařízen výkon uloženého trestu odnětí svobody.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou podle jeho názoru zjevně neopodstatněné. Státní zástupce je přesvědčen, že jsou naplněny všechny formální zákonné znaky pojmu pokračování v trestném činu . Obviněný podle něj přehlédl, že mezi dílčím útokem uvedeným pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a dílčími útoky uvedenými pod body 4) až 7) tohoto rozsudku nečiní časová přetržka 108 dní, nýbrž nejméně o dvacet dní méně. Dílčí útok pod bodem 3) byl završen dne 9. 11. 2001, dalšího dílčího útoku se obviněný nedopustil v přesně nezjištěný den po 25. 2. 2002, ale již dne 5. 2. 2002, jak je zřejmé z tzv. skutkové věty pod bodem 6) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Z hlediska naplnění znaku blízká časová souvislost je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, nemusí být ani zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců, pokud lze spolehlivě dovodit subjektivní stránku v jednání obviněného, tedy jeho úmysl v trestné činnosti pokračovat. Tak je tomu podle státního zástupce právě v případě obviněného O. H. Ten dílčími útoky popsanými pod body 3) až 10) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně způsobil pěti poškozeným v průběhu jednoho roku škodu nejméně 743.129,- Kč, proto ani obviněným uváděná doba 100 dní mezi útokem popsaným pod bodem 7) a 8) není na překážku závěru, že dílčí útoky jsou spojeny blízkou časovou souvislostí. Dodal, že obviněný na poškozených vylákal v souhrnu tak vysoké částky, že se úměrně tomu prodlužovala doba, po kterou je spotřebovával, než se znovu ocitl ve finanční tísni a vzniklou situaci řešil stejným způsobem. Státní zástupce je přesvědčen, že všechny dílčí útoky uvedené pod body 3) až 10) tvořily jediný pokračující delikt, který měl být právně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. toto pochybení podle něj znamená, že zákon byl porušen ve prospěch (omylem uvedeno v neprospěch ) obviněného, avšak vzhledem k marnému uplynutí lhůty k podání dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného, nelze dosáhnout nápravy tohoto protiprávního stavu.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného O. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. nesprávné hmotně právní posouzení skutků pod body 3) až 7) výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 8 T 55/2004, jako jediného pokračujícího trestného činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák., pokud jde o znak blízké časové souvislosti.

Protože námitky uvedené v dovolání obviněného po obsahové stránce odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se jimi zabýval a dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Podle § 89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu tedy je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel už od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru, přičemž jednotlivé útoky jsou charakterizovány stejnorodým způsobem provedení a časovou souvislostí. Z námitek obviněného je potom zřejmé, že je jimi zpochybňováno naplnění tzv. objektivní souvislosti, tzn. blízké souvislosti časové, a to pokud se týká skutků popsaných pod body 3) až 7) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkami obviněného ohledně nenaplnění podmínek pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zák., zejména blízké časové souvislosti, pokud jde o dílčí útoky uvedené pod body 3) až 7) výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 8 T 55/2004. Podle tzv. skutkové věty se obviněný dílčího útoku pod bodem 3) výroku o vině tohoto rozsudku dopustil na podzim roku 2001 do dne 9. 11. 2001, útoku pod bodem 4) po 25. 2. 2002, pod bodem 5) dne 12. 2. 2002, pod bodem 6) dne 5. 2. 2002 a útoku pod bodem 7) po 25. 2. 2002. Je tedy zřejmé, že dílčí útok pod bodem 3) byl završen dne 9. 11. 2001 a následujícího útoku se obviněný dopustil dne 5. 2. 2002, jak vyplývá z popisu skutku pod bodem 6) výroku o vině daného rozsudku. Další útoky pokračujícího trestného činu pak následovaly ve dnech 12. 2. 2002, po 25. 2. 2002, atd. Argumentuje-li obviněný tím, že časová přetržka 108 dnů mezi dílčím útokem pod bodem 3) a útokem pod bodem 4) měla bránit závěru o naplnění § 89 odst. 3 tr. zák., považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že pojem blízká časová souvislost nebyl judikaturou jednoznačně (např. v týdnech či měsících) vymezen, a že časovou souvislost nelze přesně ohraničit. Z hlediska naplnění formálního znaku blízká časová souvislost pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.) je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak, za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců (viz č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud např. v rozhodnutí publikovaném pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (sešit č. 5/2005) shledal existenci časové souvislosti v případě, kde tato prodleva představovala pouhé tři měsíce . Je tedy zřejmé, že v každém jednotlivém případě je třeba komplexně posuzovat všechny jeho okolnosti a jim odpovídající formální znaky vymezené v § 89 odst. 3 tr. zák.

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů je tedy zřejmé, že obviněný pěti podvodnými útoky způsobil třem poškozeným během čtyř měsíců (od listopadu 2001 do února 2002) škodu převyšující 500.000,- Kč, přičemž ani doba necelých tří měsíců mezi dílčím útokem pod bodem 3) a časově následujícím útokem pod bodem 6) výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 8 T 55/2004, není na překážku závěru, že dílčí útoky jsou spojeny blízkou časovou souvislostí. Je nutné znovu zdůraznit, že čím závažnější je předchozí dílčí útok, v případě majetkové trestné činnosti, čím vyšší je způsobená škoda, tím delší může být časový odstup od útoku následujícího. Vylákal-li tedy obviněný na poškozeném Ing. Z. J. v souhrnu 220.000,- Kč, skutek popsaný pod bodem 3) výroku o vině soudu prvního stupně, je logické, že s ohledem na tak vysokou částku peněz se úměrně tomu prodlužovala doba, po kterou je spotřebovával, než se znovu ocitl ve finanční tísni a vzniklou situaci znovu řešil podobným způsobem, takže odstup necelých tří měsíců do spáchání dalšího dílčího útoku pod bodem 6) výroku naplňuje i podle názoru Nejvyššího soudu požadovaný zákonný znak blízké časové souvislosti ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. Výhrady obviněného ohledně údajné účelovosti posouzení jeho jednání pod body 3) až 7) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako jediného pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nejsou namístě. V daném případě Nejvyšší soud vzhledem k uvedené době spáchání všech pěti dílčích útoků a za splnění dalších podmínek § 89 odst. 3 tr. zák., shledal mezi nimi blízkou časovou souvislost a přisvědčil soudům obou stupňů, že všech pět dílčích útoků obviněného je nutno kvalifikovat jako jediný pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Protože byly splněny všechny podmínky ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., tvoří dílčí útoky popsané pod body 3) - 7) výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 8 T 55/2004, jeden pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obviněný tak byl správně uznán vinným tímto trestným činem a jeho námitky ohledně nenaplnění podmínek pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zák., shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými, když obviněný při posuzování časové souvislosti, zcela pominul dobu spáchání dílčích útoků pod body 5) a 6) rozsudku soudu prvního stupně.

Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného O. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš