7 Tdo 1505/2016
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 1505/2016-125

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 22. března 2017 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných J. S. st. , J. S. ml. , M. M. , a J. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 2 To 33/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 3/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 3 T 3/2015, byli obvinění J. S. st., J. S. ml., M. M. a J. K. uznáni vinnými pod bodem 1) zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a obvinění J. S. st. a J. K. pod bodem 2) zvlášť závažným zločinem zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byli odsouzeni J. S. st. podle § 170 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný J. S. ml. podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. M. podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný J. K. podle § 170 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Obvinění se zločinů dopustili tím, že J. S. st., J. S. ml., M. M. a J. K. 1) v obci S., část B., okres K. V., dne 19.10.2014 v době kolem 16.00 hodin, v domě č.p. ... , navzájem srozuměni se svým počínáním, poté, co obžalovaný J. S. st., v místnosti umístěné v přízemí domu a užívané jako kancelář, udeřil holí do zad poškozeného M. V., a poškozený následně holí, které se zmocnil, udeřil obž. J. S. st., do oblasti hlavy, vyběhl poškozený z domu na dvůr, kde jej za přítomnosti obžalovaných M. M. a J. K. napadl pěstí a otevřenou dlaní obž. J. S. ml., v důsledku čehož poškozený opakovaně upadl na zem, poté jej k pokynu obž. J. S. st., odtáhli obžalovaní J. S. ml., a J. K., za doprovodu obžalovaného M. M., na dílnu, kde ho položili na zem a obžalovaný J. S. ml., mu k pokynu obž. J. S. st., svázal ruce páskou, kterou mu poskytl obžalovaný J. K., kterého poté obžalovaný J. S. st., z dílny vykázal, na to obžalovaní J. S. st., J. S. ml., a M. M. fyzicky poškozeného napadli, a to kopy do břicha, hlavy, nohou a boku, poté k požadavku obžalovaného M. M. přinesl obžalovaný J. K. provaz a opětovně k výzvě obžalovaného J. S. st., dílnu opustil, kdy dle instrukce obžalovaného J. S. st., měl za úkol nikoho na dílnu nepouštět, přičemž obžalovaní přítomní na dílně poškozenému svázali dolní končetiny pod koleny provazem, pověsili ho hlavou směrem k zemi na zdvihací elektrické zařízení tzv. kočku, kterou obsluhoval obžalovaný J. S. st., a opětovně jej napadli údery pěstí do hlavy a těla a na holé tělo mu přikládali svářečku, kterou obsluhoval obžalovaný M. M., obžalovaný J. S. ml., jej střelil vzduchovkou do hrudníku, přičemž na zdvihacím zařízení jej ponechali, s možností částečné opory rukou a zad, zavěšeného až do 23.30 hodin, kdy byl na dílnu přivolán obžalovaný J. K., který poté, co obžalovaný M. M. sundal poškozeného ze zdvihacího zařízení, poškozeného k pokynu obžalovaného J. S. st., umyl a převlékl, přičemž v důsledku popsaného jednání poškozený utrpěl těžkou újmu na zdraví v podobě mučivých útrap a oboustranného poškození nervů dolních končetin způsobeného jejich zaškrcením provazem, a to nervus peroneus communis, jakožto důležitého orgánu, nervus tibialis a nervus suralis, dále mnohočetné oděrky a krevní výrony na hlavě, hrudníku, břiše, hýždích, horních a dolních končetinách, zástřel hrudníku vpředu vlevo, pohmoždění mozku na rozhraní spánkového a týlního laloku oboustranně, což si vyžádalo lékařské ošetření s následnou hospitalizací v Nemocnici v Karlových Varech v době od 24.10.2014 do 4.11.2014, kdy do současné doby se u poškozeného projevuje chůzová nestabilita, zkrácení chůzového intervalu v důsledku oslabení nohou a jejich bolestivosti a obtíže při delším sezení či změnách polohy obvinění J. S. st., a J. K. 2) bezprostředně po jednání popsaném v bodě 1) obžalovaný J. K. k pokynu obžalovaného J. S. st., odvedl poškozeného M. V., do místnosti nacházející se u dílny, kde jej připoutal na lůžku levou rukou k topení pouty, která mu za tímto účelem předal obžalovaný J. S. st., který nadále disponoval klíči k poutům a v průběhu uvěznění poškozeného napadl údery otevřenou dlaní do obličeje, přičemž poškozenému bylo umožněno pouze vykonat toaletu v doprovodu obžalovaného J. K., který mu poskytoval vodu a chléb a takto obžalovaní znemožnili poškozenému svobodný pohyb až do ranních hodin dne 24.10.2014, kdy se mu podařilo se z pout vyvléct a dům opustit, přičemž v důsledku jednání popsaného v bodech 1) 2) , kdy byl poškozený vystaven déletrvající extrémní stresové zátěži výjimečně nebezpečného až katastrofického charakteru a mimořádně vystupňovaným mučivým duševním a tělesným útrapám, včetně fyzické bolesti, extrémního strachu o život a zdraví a strachu z dalšího jednání obžalovaných za situace, kdy byl po několik dní zbaven osobní svobody, utrpěl těžkou újmu na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy závažné intenzity, která jej více než šest týdnů významně omezovala v obvyklém způsobu života v oblasti společenské, pracovní, kulturní, sexuální i v běžných záležitostech každodenního života.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání všichni obvinění a státní zástupkyně. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 2 To 33/2016, podle § 258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu ohledně obviněných J. S. st. a J. K., přičemž v tomto rozsahu podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl a při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a zvlášť závažným zločinem zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, odsoudil J. S. st. podle § 170 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Obviněného J. K. odsoudil podle § 170 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání M. M., J. S. ml. a státní zástupkyně.
II.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali všichni obvinění prostřednictvím obhájců řádně a včas dovolání.

Obviněný J. S. st. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. M. Majera uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož znění odcitoval. Má za to, že v řízení před soudy obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Soudy porušily jeho právo na obhajobu tím, že ignorovaly v řízení provedené důkazy navržené obhajobou prokazující jeho nevinu a neprovedly řadu podle obviněného zcela stěžejních důkazů, které také mohly jednoznačně prokázat jeho nevinu. Z tohoto přístupu soudů pramení podle něj nesprávné právní posouzení jeho jednání a nesprávné rozhodnutí ve věci, které nemá podle obviněného oporu v provedeném dokazování. Mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů existuje podle názoru obviněného extrémní rozpor. Ten spatřuje především v tom, že nalézací soud nevedl řízení vůči jeho osobě korektně a nestranně, porušil princip rovnosti stran a neprováděl důkazy svědčící v jeho prospěch. Důkazy, které v jeho prospěch byly provedeny, soud zpochybnil, svědky označil za nevěrohodné a k jejich výpovědím nepřihlížel. To pro něj fakticky znamenalo nemožnost prokázat svou nevinu. Nezákonnost řízení podle obviněného prohloubil vrchní soud, který sice vyslechl na návrh obhajoby svědka P. T., ale další důkazy zamítl a výpověď tohoto svědka označil za naučenou a nevěrohodnou, a to podle obviněného bez řádného zdůvodnění. Podle obviněného byla nalézacím soudem nepřípustně činěna korekce dotazů obhajoby na poškozeného, kdy obhájce musel předem písemně sdělovat soudu, jaké dotazy bude klást poškozenému. K osobě poškozeného nebylo možné klást jakékoli dotazy, které by zpochybnily jeho věrohodnost a verzi, kterou si soud na danou věc vytvořil. Nebylo umožněno ani řádné šetření na místě činu, když soud vycházel pouze z neúplného a neobjektivního ohledání místa činu. Nebylo tak podle obviněného dostatečně zjištěno (až do předložení fotodokumentace a videozáznamu Mgr. Š. J.), že trubka, ke které měl být poškozený připoután, je fakticky kus gumy, který bylo možno lehce odtrhnout, že zdvihací zařízení již řadu let nefunguje, že místnost ve které měl být poškozený připoután je přístupná nejen zaměstnancům, ale také cizím lidem, jejichž výpověď byla soudem zamítnuta. Soud mohl také ze šetření zjistit, že pokud by poškozený jakkoli zavolal, slyšeli by ho nejen zaměstnanci, ale také cizí lidé, jejichž výpověď však byla zamítnuta. Při šetření by také bylo zjištěno, že v domě a bezprostředním okolí bylo mnoho jiných příležitostí, kde by mohl být poškozený připoután, aby ho nikdo neslyšel a neviděl, pokud by skutečně mělo dojít k popsanému násilnému činu. Není zřejmé, proč měl být poután v místnosti s tak komfortním vybavením, a není jasné, kde měl po dobu připoutání poškozeného v dílně bydlet svědek M. M. Dále není podle obviněného jasné, proč poškozený po útoku neopustil jeho dům nejbližší cestou a ve velmi špatném zdravotním stavu unikal daleko do polí, k benzinové pumpě ve vedlejší vesnici, když mohl běžet blíže, a to ke statku či penzionu. Šetřením na místě se soud podle obviněného mohl lépe zorientovat v domě. Provedením navrhovaných důkazů (majitele vozidla Seat, RZ ..., který měl podle tvrzení B. V. v K. V. dne 20. 10. 2014 odvrátit krádež tohoto vozidla právě poškozeným M. V.) soudy také mohly zjistit, že se poškozený ve dnech 20. a 24. 10. 2014 pohyboval v K. V. a nemohl být připoután ke gumové trubce a zjistily by, proč došlo k poraněním poškozeného a kdo mu je způsobil. Negativní pohled soudů na jeho osobu dokazuje jejich přístup k prováděným znaleckým posudkům, kdy znalecké posudky vyhotovené z podnětu obhajoby byly odmítnuty. Ačkoli poškozený doznal, že praštil obviněného do zátylku, nebylo proti němu vedeno žádné trestní řízení a tento jeho útok byl bagatelizován a omlouván. Soudy se podle obviněného o jeho osobu fakticky nezajímaly, ignorovaly čestná prohlášení v jeho prospěch, nepřihlédly k jeho bezúhonnosti a dobré pověsti, když naopak osoba poškozeného je osobou s pochybnou minulostí. Soudy podle obviněného nepřihlédly ani k tomu, že byl zjištěn skutečný motiv poškozeného, který chtěl získat částku 180 000 Kč za to, že u soudu řekne pravdu o jeho nevině. Trestní řízení tak bylo vůči jeho osobě vedeno nekorektně, neúplně a tendenčně. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a přikázal věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

Obvinění J. S. st. a J. S. ml. podali společné obsáhlé dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Š. Jirky, které opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mají za to, že soudy dospěly k nesprávném právnímu posouzení jejich jednání, které nemá oporu v provedeném dokazování a existuje mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními extrémní rozpor. V této souvislosti poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu zabývajícími se problematikou extrémního rozporu. Podle obviněných bylo provedenými důkazy především prokázáno, že se jednání, za které byli odsouzeni, nemohli dopustit, že si poškozený vše vymyslel ze zištných důvodů a byl to on, kdo jednal protiprávně tím, že připravoval loupežné přepadení J. S. st. V této souvislosti obvinění obsáhle citovali z výpovědi svědkyně J. V. Pokud jde o výpověď obviněného J. K., uvedli, že evidentně popsal události v inkriminovaný den v zájmu a na nátlak poškozeného M. V., což tento obviněný také v rámci hlavního líčení vypověděl. V této souvislosti opět obsáhle citovali z výpovědi tohoto obviněného. Obvinění dále poukázali na výpovědi svědků M. M., M. V., J. V., B. V., S. S., L. T. a D. T., kteří potvrdili, že se předmětného dne 19. 10. 2014 na dílně domu v B. nic nedělo a nic nezaznamenali. Tito svědci se také vyjadřovali o osobě obviněného J. S. st. jako o sice přísném a důsledném, ale spravedlivém a empatickém, pomáhajícím sociálně slabým. Naopak vykreslili osobu poškozeného jako závislého na drogách, nevypočitatelného, nespolehlivého, agresivního. Obvinění zdůrazňují, že byl jednoznačně prokázán loupeživý motiv poškozeného při útoku na obviněného J. S. st. dne 19. 10. 2014. Poté citovali z výpovědi svědkyně R. J. z hlavního líčení, která uvedla, že obviněný J. S. ml. byl dne 19. 10. 2014 u ní na návštěvě a tedy mimo dům v B. V další části dovolání obvinění opět obsáhle citovali z výpovědí svědků J. T., L. T., D. T., B. V. Poukázali na čestná prohlášení mnoha osob, ke kterým soudy nepřihlédly, a ze kterých má podle nich vyplývat, že J. S. st., je osobou empatickou k potřebám druhých a naopak poškozený je osobou, od které by nikdo nikdy nečekal nic dobrého. Obvinění v další části dovolání obsáhle a podrobně citovali ze závěrů ve věci vypracovaných znaleckých posudků, vyhotovených na pokyn obhajoby či obžaloby a z výpovědí znalců. Dále citovali z výpovědi poškozeného M. V. a poukázal na čestné prohlášení svědka P. T., který podle nich rozhodně nebyl žádným tzv. svědkem na objednávku, jak nesprávně posoudil vrchní soud. Obvinění zdůraznili, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními obou soudů, která jsou podle nich v extrémním rozporu s provedenými důkazy, které pro lepší přehlednost citovali v dovolání. Soudy podle nich bez jakéhokoli relevantního vysvětlení označily jimi předvolané svědky za nevěrohodné, kdy jde podle nich o naprosto svévolnou interpretaci provedených důkazů. Obvinění dále citují z rozhodnutí nalézacího soudu ohledně osoby obviněného J. S. st. a s touto argumentací vyjadřují nesouhlas. Zopakovali, že obviněný J. S. st. byl osobou sice přísnou avšak spravedlivou a pomáhající, kdežto poškozený byl osobou závadovou. Podle obviněných soud prvního stupně zcela svévolně a v extrémním rozporu s provedenými důkazy určoval, kteří z vyslechnutých svědků jsou věrohodní a kteří nikoli. Nevěrohodnými pak podle nich byli svědci, kteří vypovídali v jejich prospěch. Takový postup svědčí podle obviněných o podjatosti nalézacího soudu, když tyto námitky nebyly odvolacím soudem vyslyšeny. Užitá právní kvalifikace tak nemá podle nich základ v provedeném dokazování. Jsou přesvědčeni, že měli být obžaloby zproštěni. Obvinění proto navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí obou soudů a aby je sám zprostil obžaloby.

Obviněný M. M. podal dovolání a doplnění dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr. V. Vyčichlové. Opřel ho o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že je přesvědčen, že ve vztahu k jeho osobě je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Zdůrazňuje absenci své účasti u jednání kladeného mu za vinu a jeho důsledků. Setrvává na tom, že jeho vina nebyla prokázána, neboť se na místě činu nenacházel ani nacházet nemohl, což bylo potvrzeno výpověďmi svědků, které obviněný považuje za zcela věrohodné. Poškozený si podle něj z důvodu nějaké jeho amnesie pouze učinil vlastní úvahu o tom, že když tam obviněný M. M. jindy bývá, patří do jakési součinnosti. On se však na žádném trestném činu nepodílel. Pro jeho vinu nesvědčí podle něj ani jeden přímý ani nepřímý důkaz. Rozhodnutí o jeho vině považuje za nespravedlivé a neprokázané. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ve vztahu k jeho osobě zrušil rozhodnutí soudu I. i II. stupně a přikázal, aby byla věc znovu projednána a rozhodnuta.

Obviněný J. K. podal dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. P. Tišera, které také opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy podle něj naprosto nesprávně vyhodnotily v řízení provedené důkazy, řadu důkazů, které mohly prokázat jeho nevinu, bez řádného odůvodnění neprovedly, což má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutím soudů bylo podle obviněného porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu. Je přesvědčen, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů existuje extrémní rozpor. Napadená rozhodnutí jsou podle obviněného postavena především na výpovědi poškozeného M. V., na jedné z jeho výpovědí, okrajově na výpovědi přítelkyně poškozeného, svědkyně V. H. a znaleckých posudcích vypracovaných na žádost soudu I. stupně či policie. Podle obviněného nebylo především prokázáno, že by se předmětný skutek vůbec stal, natož že jej spáchali obvinění. Výpověď poškozeného M. V. považuje obviněný za zcela nevěrohodnou, když tento v průběhu trestního řízení svou výpověď celkem 4x změnil, aniž by věrohodně vysvětlil proč tak činil. Nejprve tvrdil, že jej někdo zmlátil a neví kdo, přičemž tato výpověď byla vcelku podrobná a podle obviněného by si ji poškozený nebyl schopen vymyslet. Poté si poškozený najednou vzpomněl, že ho nezmlátili cizí lidé, ale že jej mučili obvinění, to vše za situace, kdy je policií přesvědčován, že nemusí lhát, že oni stejně ví, kdo to udělal a sdělí poškozenému jména potenciálních podezřelých. Podle obviněného si poškozený nevzpomněl, ale byl na něj činěn nátlak ze strany policie, čemuž podle obviněného odpovídá následné jednání poškozeného, který dne 9. 1. 2015 učinil advokátní záznam, v němž doznal, že ho nemučili obvinění, že si vše vymyslel, že jeho zranění způsobili lidé, jimž dlužil peníze. Obviněný v této souvislosti odmítá odůvodnění nalézacího soudu, že tak měl poškozený činit ze strachu před obviněnými. Toto odůvodnění považuje za absurdní spekulace, které nemají podklad v provedeném dokazování. Navíc v době, kdy poškozený učinil toto prohlášení, se již podle obviněného neměl ze strany obviněných čeho obávat, když obviněný J. S. st. byl ve vazbě a v rámci vyšetřování se již v podstatě nic nedělo. Tyto nejasnosti nebyly soudy zdůvodněny. Ve vztahu k věrohodnosti poškozeného poukázal obviněný na jeho sociální anamnézu, kdy ho v podstatě všichni obvinění a svědci označili za nikde nepracujícího, nespolehlivého a dissociálního člověka, uživatele drog, který měl potíže respektovat pravidla. Takový člověk má podle obviněného sklony co nejjednodušším a nejefektivnějším způsobem získat finanční prostředky. O snížené věrohodnosti podle něj svědčí také závěry znaleckého posudku vypracovaného na osobu poškozeného z oboru psychologie a psychiatrie. Poškozený navíc v době před vyhlášením rozsudku opakovaně kontaktoval jeho a svou sestru, aby zašli za rodinou S. pro peníze, kdy mělo jít o 200 000 Kč za stažení obvinění. Tuto skutečnost bylo možno podle obviněného zjistit důkazem výpisu telefonních hovorů. Obviněný v této souvislosti poukázal na to, že mu bylo znemožněno přednést návrh na doplnění dokazování, když dostal slovo až po ukončení dokazování a soud už tento důkaz neprovedl. Neprovedením tohoto důkazu tak bylo podle obviněného zkráceno jeho právo na spravedlivý proces. Šlo podle něj o stěžejní důkaz, který měl potvrdit snahu poškozeného o získání majetkového prospěchu na úkor obviněných za to, že řekne pravdu. Podle obviněného je poškozený naprosto nevěrohodnou osobou a soudy měly takto i k jeho svědectví přistupovat. Pokud jde o výpověď jeho samotného, uvádí, že zpočátku vypovídal v souladu s výpovědí poškozeného, k čemuž ho motivovala snaha o získání majetkového prospěchu, jak se původně s poškozeným domluvili. Poté si však uvědomil, k čemu se vlastně propůjčil, kolika lidem může zničit život a učinil při hlavním líčení doplňující výpověď, ve které popsal události, jak se skutečně odehrály a věrohodně vysvětlil, z jakého důvodu vypovídal jinak. Závěr soudů o tom, že jeho prvotní výpověď je věrohodná, je podle obviněného čirou spekulací. Zdůraznil, že se skutečně na způsobu výpovědi na počátku s poškozeným domluvil. Tuto verzi podle obviněného podporuje i fakt, že ho poškozený kontaktoval, aby šel za rodinou S. a požadoval finanční prostředky za to, že obvinění stáhne. Přitom měl důkaz přímo u sebe v mobilním telefonu, kdy jeho provedení navrhoval, ale soudy mu nebylo vyhověno, což obviněný považuje za účelové. Právě z důvodu neustálých kontaktů ze strany poškozeného navrhoval konfrontaci mezi ním a poškozeným, čemuž nalézací soud nevyhověl. Obviněný nesouhlasí s odůvodněním soudu, že to bylo z důvodu strachu poškozeného z obviněných. Podpořit nevěrohodnost výpovědi poškozeného mohly podle obviněného i další důkazy, které však nebyly provedeny, především jde o důkazy o tom, že poškozený nemohl být mučen a vězněn po dni 19. 10. 2014, když byl v tu samou dobu viděn na různých místech v K. V. a nezraněn, mimo jiné jak se pokouší dostat se kovovou tyčí do zaparkovaného vozidla, o čemž vypovídala svědkyně B. V., jejíž výpověď posoudil soud jako lživou a odmítl provést důkaz výpovědí jejího přítele J. O. Podle obviněného je tato svědkyně velmi věrohodná. Soudy neuvěřily ani výpovědím svědků L. T. a D. T., kteří viděli poškozeného dne 20. 10. 2014 v O. nezraněného a dne 23. 10. 2014 již zbitého. Obviněný poukázal na to, že z řady výpovědí svědků vyplývá, že se předmětný den 19. 10. 2014 a následující dny v dílně ani domě v B. nic nedělo, nic neregistrovali. Svědek M. M. navíc potvrdil, že v předmětné dny na dílně spal a nikdo se v ní nenacházel. Podle obviněného je nepochybné, že by si mučeného poškozeného někdo musel všimnout. Nalézací soud však uvedené výpovědi shledal nevěrohodnými a odvolací soud tyto závěry naprosto mechanicky potvrdil. Obviněný poukázal také na způsob hodnocení výpovědi svědka P. T. odvolacím soudem, se kterým nesouhlasí. Podle názoru obviněného oba soudy naprosto rezignovaly na to, aby se pokusily zjistit skutečnou pravdu. Zdůraznil, že si poškozený vše vymyslel. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu I. i II. stupně a věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedl, že dotčená soudní rozhodnutí netrpí žádnými vnitřními rozpory, natož aby se jednalo o rozpory extrémní. V řešené věci proti sobě stojí dvě verze skutkového děje, a to verze obviněných na straně jedné, a verze obžaloby, resp. poškozeného na straně druhé. Krajský soud podle něj precizně, logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč považuje verzi obviněných za nevěrohodnou, resp. proč neuvěřil důkazům, které měly dle obviněných svědčit v jejich prospěch, viz str. 54 65 rozsudku krajského soudu. Obvinění tak podle státního zástupce sice formálně namítají existenci extrémních rozporů, ve skutečnosti jim jde jen o to, aby prosadili svou, pro ně příznivější verzi skutkového děje, kterou však krajský soud s logickým odůvodněním označil za nevěrohodnou. Pokud jde o námitky opomenutých důkazů, nepovažuje je státní zástupce za opodstatněné. Uvedl, že není povinností soudu akceptovat veškeré důkazní návrhy, a to zejména tehdy, jde-li o důkazní návrhy nadbytečné. V řešeném případě přitom soudy měly podle jeho názoru k závěru o naplnění všech znaků předmětné trestné činnosti dostatek důkazů s dostatečnou vypovídací hodnotou. V řízení před soudy neshledal státní zástupce zásah do základních práv obviněných. Pokud obvinění jen obecně zmiňují vady právní kvalifikace, uvádí, že tzv. skutková věta vykazuje veškeré znaky trestné činnosti, která je obviněným kladena za vinu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud shledal, že obvinění ve svých dovoláních uplatnily shodně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že obvinění postavili svá dovolání na stejných námitkách jako své řádné opravné prostředky odvolání. Shodnými námitkami obviněných se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud II. stupně, který také doplnil dokazování o důkaz výslechem svědka P. T. (č. l. 2419 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněných a zabýval se jimi již nalézací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že adekvátně a dostatečně reagovaly na shodné námitky obviněných v průběhu trestního stíhání. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání obviněných je zřejmé, že jejich námitky dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si jsou ostatně obvinění vědomi, když svá dovolání postavili shodně na námitkách neúplného dokazování, tzv. opomenutých důkazech a extrémním nesouladu, přičemž v této souvislosti poukázali na nálezy Ústavního soudu zabývajícími se touto problematikou. V tomto směru je ale praxe Nejvyššího soudu již dlouhodobě v souladu s uvedenými nálezy Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor). Námitky obviněných neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je zcela založili na námitkách, kterými naprosto pomíjí skutkový stav zjištěný soudy a skutečnost, že jejich obhajoba byla soudy zcela vyvrácena, trvajíc na své verzi průběhu skutkového děje, kterou nadále jako jedinou považují za správnou, a které měly podle nich uvěřit také oba soudy.

Všichni obvinění považují skutek popsaný v tzv. skutkové větě za neprokázaný a výpověď poškozeného za lživou. Obvinění shodně brojí proti rozsahu provedeného dokazování, kdy soudy měly vyhovět jejich návrhům na doplnění dokazování a shodně brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy, který považují za neobjektivní a nikoli nestranný. Namítají především nesprávné hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného. Ale v podstatě soudy podle nich nesprávně hodnotily výpovědi všech svědků i výpovědi všech obviněných, a to proto, že nepřistoupily na jejich prosazovanou verzi průběhu skutkového děje, kterou jedinou obvinění považují za správnou. Namítají nesprávné hodnocení závěrů znaleckých posudků. Svoji účast na trestné činnosti popírají, ke skutku tak jak je popsaný ve skutkové větě podle nich vůbec nedošlo, poškozený si vše ze zištných důvodů vymyslel. Obviněný M. M. a J. S. ml. namítají, že se v předmětné době na místě činu ani nenacházeli. Neprovedením navrhovaných důkazů došlo podle nich k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces. Podle obviněných zůstalo dokazování neúplným a soudy nemohly bez takových důkazů rozhodnout o jejich vině. V podstatě ve svých dovoláních obsáhle předestírají také dovolacímu soudu veškeré v průběhu trestního řízení provedené důkazy, avšak zcela odlišným způsobem než soudy je hodnotí a vyvozují z nich odlišné závěry. V dovoláních sice obecně v souladu s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shodně uvedli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž ale pouze odcitovali zákonné znění tohoto dovolacího důvodu. Jejich konkrétní námitky ale neodpovídají uvedenému dovolacímu důvodu, protože jsou založeny výhradně na tvrzeních zpochybňujících nikoliv hmotněprávní posouzení soudy zjištěného skutku, ale procesní postup soudů při dokazování a hodnocení důkazů.

Z obsahu dovolání všech obviněných je tak zřejmé, že obvinění svými námitkami zcela popírají skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy krajský a vrchní soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Především považují dokazování za neúplné, se způsobem hodnocení provedených důkazů obsáhle polemizují, jednotlivé důkazy vytrhávají z kontextu a na základě svého hodnocení prosazují své závěry, ke kterým měly podle nich dospět také soudy. Jiné závěry, tedy jiný způsob hodnocení důkazů soudy, považují za chybný. Obvinění tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňují za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Ohledně namítaného neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby, což byla stěžejní námitka všech obviněných, lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno . V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další).

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je především zřejmé, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování a pokud šlo o návrhy na provedení důkazu výslechem navrhovaných svědků, či jiných důkazů, které byly soudy zamítnuty, šlo o případy, kdy skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení byl důkaz navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak a soudy je považovaly za nadbytečné, což ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily. Pro skutečnost, že se soudy důsledně zabývaly důkazními návrhy obviněných, svědčí doplnění dokazování výslechem svědka P. T. u odvolacího soudu. Podstatné je, že se soudy zabývaly návrhy na doplnění dokazování, přičemž ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly, z jakých důvodů provedení navržených důkazů zamítly. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné k námitce obviněného J. S. st. podotknout, že nalézací soud neprovedl záznam z DVD nosiče pořízený obhájcem obviněných Mgr. Š. Jirkou, na kterém tento demonstroval ohebnost plastové trubky napojené k topnému tělesu, neboť bylo především zjištěno, že záznam byl proveden s ročním odstupem od události, navíc poškozený ve výpovědi u hlavního líčení specifikoval, že byl připoután ke kovové části nacházející se mezi topným tělesem a regulačním kohoutem. Uvedl také, že zkoušel pouta uvolnit, ale nepodařilo se mu to. Nejvyšší soud odkazuje v této souvislosti na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu na str. 52 55 a odvolacího soudu na str. 9 a konstatuje, že s ohledem na důkazní situaci, měly soudy dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.

Z provedeného dokazování je tak zřejmé, že si jím soudy vytvořily důkazní základnu nezbytnou a dostatečnou k rozhodnutí o vině obviněných. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Je zřejmé, že soudy provedly rozsáhlé dokazování, které jim umožnilo zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněných hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. To ostatně potvrdil k námitkám uplatněným v odvolání již odvolací soud, který se se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem ztotožnil, dokazování doplnil a dostatečně své rozhodnutí odůvodnil.

Od počátku přistupovaly soudy k hodnocení důkazů obezřetně s vědomím existence dvou zcela odlišných verzí skutkového děje. Pečlivě také hodnotily osoby jednotlivých obviněných i poškozeného, k čemuž byly v průběhu trestního řízení vyhotoveny a jako důkaz provedeny znalecké posudky z oboru zdravotnictví odvětví psychologie a odvětví psychiatrie na všechny uvedené osoby. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že znalecký posudek je důkaz jako kterýkoliv jiný a stejně jako ostatní důkazy jsou jeho závěry předmětem hodnocení soudem jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s dalšími důkazy. Zejména nalézací soud se pečlivě zabýval všemi v trestním řízení předloženými znaleckými posudky k osobám obviněných a poškozeného, přičemž své hodnotící úvahy ve svém rozhodnutí na stranách 38 50 podrobně rozvedl a odůvodnil, z jakých důkazů pro vyvození svých závěrů vycházel a proč. Posouzení rozporů v závěrech znaleckých posudků, jak je obvinění namítají, je tak již jen věcí hodnocení provedených důkazů soudem.

Skutečnost, že se skutek stal tak jak je popsán ve skutkové větě a pachateli byli právě obvinění, byla prokázána především výpovědí poškozeného M. V. a důkazy, jimiž byla potvrzena pravdivost jeho výpovědi o brutálním zbití, trýznivém zacházení a jeho následném zbavení osobní svobody právě ze strany obviněných (nikoli verze o napadení poškozeného a poškození jeho zdraví ze strany jiných neznámých osob na úplně jiném neznámém místě, jak se snaží namítat obvinění). Zejména soud nalézací se podrobně zabýval postupným vývojem ve výpovědi poškozeného, popisuje ve svém rozhodnutí postupné vybavování si jednotlivostí předmětných událostí ze strany poškozeného, což je v souladu se znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie (str. 55 rozhodnutí soudu I. stupně). Usvědčující výpověď poškozeného dává do souvislosti se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jímž byla objektivizována poranění poškozeného a jeho újma na zdraví, když mechanismus vzniku poranění odpovídá popisovanému způsobu zacházení s poškozeným ze strany obviněných. Nalézací soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvádí své hodnotící úvahy ke shodným (jako nyní v dovolání) námitkám obviněných, že poškozený zpočátku neoznačil jako pachatele obviněné, (učinil tak až v nemocnici, kam byl odvezen dne 24. 10. 2014 po přivolání rychlé záchranné pomoci zaměstnanci čerpací stanice, kam poškozený unikl, a to ze strachu z pro něj všudypřítomného vlivu rodiny S.), že poškozený neutíkal tou nejkratší cestou pro pomoc a zda vůbec mohl takovou vzdálenost k čerpací stanici v takovém stavu uběhnout (skutečnost, že mohl koresponduje se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství na str. 36 a 56 rozhodnutí nalézacího soudu). Nalézací soud také podrobně hodnotil, co vedlo poškozeného k sepsání prohlášení u jednoho z tehdejších obhájců obviněného J. S. st. Mgr. J. Lisce (č. l. 301 tr. spisu). Usvědčující výpověď poškozeného je podporována rovněž výpovědí jeho přítelkyně svědkyně K. H., která zejména popisuje dobu, kdy poškozený odjel do B. dne 19. 10. 2014 s tím, že od daného dne do 24. 10. 2014 (kdy dostala zprávu od orgánů policie) poškozeného postrádala, nemohla se s ním spojit, popisuje svou komunikaci se sestrou poškozeného prostřednictvím zprávy na Facebooku, kdy se dověděla, že poškozený měl udělal nějakou kravinu a že ho dlouho neuvidí . Rovněž popisovala zdravotní stav poškozeného a svou vědomost o následném nátlaku na něj ze strany obviněných za účelem stažení obžaloby. Usvědčující výpověď poškozeného je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy (str. 50 52 rozhodnutí soudu I. stupně), jako záznamem o převozu poškozeného dne 24. 10. 2014 rychlou záchrannou službou do nemocnice včetně fotodokumentace jeho poranění, protokolem o provedení domovní prohlídky včetně fotodokumentace prostor a zařízení (zdvihací zařízení tzv. kočka, topení) v domě J. S. st. v B. Nález biologického materiálu (krve) v dílně pod tzv. kočkou a na topení, přičemž ve stopě č. 15 byl zjištěn DNA profil poškozeného. V neposlední řadě usvědčující výpověď poškozeného koresponduje s výpovědí obviněného J. K., kterou obviněný učinil v přípravném řízení, potvrdil (vyjma užití pout) v hlavním líčení dne 12. 5. 2015 jako pravdivou a popsal skutkový děj v zásadě shodně s výpovědí v přípravném řízení. Nalézací soud ve svém rozhodnutí věnuje velkou část výkladu svého hodnocení věrohodnosti výpovědí obviněného J. K. a zejména hodnocení jeho popisného, souvislého a podrobného líčení události, vyznačujícího se logickou strukturou a korespondujícího s výpovědí poškozeného, ve srovnání s jeho změněnou výpovědí u hlavního líčení dne 23. 6. 2015, kterou shledal nevěrohodnou a neuvěřil jí. Nalézací soud tak evidentně hodnotil důkaz výpovědí poškozeného, jakož i další provedené důkazy, jak jednotlivě tak ve vztahu k ostatním provedeným důkazům. Věrohodnost usvědčující výpovědi poškozeného byla podporována dalšími ve věci provedenými důkazy nikoli tak jeho následná verze a verze obviněných. Na základě takového hodnocení pak soud vzal zcela oprávněně za prokázané jednání obviněných tak, jak je popsáno ve skutkové větě, včetně participace obviněných J. S. ml. a M. M., když výpovědi svědků, jež se snažili poskytnout obviněným alibi na rozhodnou dobu, soud shledal nevěrohodnými a náležitě svůj závěr odůvodnil. Soudy také zcela oprávněně shledaly nevěrohodnými výpovědi svědků, kteří popisovali výskyt, pohyb a zdravotní stav poškozeného dne 19. 10. 2014 na místě činu, jakož i v následujících dnech, kteří popisovali, že poškozeného opakovaně viděli ve dnech po 19. 10. 2014 pohybovat se po K. V. a O. zcela zdravého, kdy až dne 22. 10. 2014 měl vypadat jako že byl někým zmlácen, měl kulhat, což je ovšem v rozporu s tím, že až dne 24. 10. 2014 byl poškozený odvezen rychlou záchrannou službou z benzínové stanice nedaleko B., ale také je nelogické, že byl v uvedené dny, ačkoli se měl volně pohybovat po různých městech, nekontaktní pro svou přítelkyni (se kterou plánoval společné bydlení).

Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. soudy oprávněně shledaly obhajobu obviněných za vyvrácenou.

V odůvodnění svých rozhodnutí soudy řádně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.

Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněných nenaplnily jimi shodně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle § 265b tr. ř. Protože ve věci nebyl shledán ani obviněnými namítaný extrémní rozpor, byla jejich dovolání posouzena jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. byla odmítnuta.

Ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněných, tedy jeho posouzení jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v důsledku toho k jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud uvádí následující. V řízení o dovolání Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž zásah do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby bylo zachováno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se proto vždy zabývá i procesními námitkami obviněných, kterými napadají proces dokazování a skutková zjištění soudů, byť tyto námitky přímo důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Pokud mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je shledán namítaný extrémní rozpor, jsou napadená rozhodnutí na podkladě uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem zrušena. V opačném případě je dovolání odmítáno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2017


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu