7 Tdo 1505/2008
Datum rozhodnutí: 03.12.2008
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




7 Tdo 1505/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. prosince 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Q. T. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 39 To 25/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 11/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 101 T 11/2007, byl obviněný Q. T. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody.

Obviněný spáchal trestný čin tím, že v přesně nezjištěné době od 21:00 hodin dne 18. 11. 2005 do 14:00 hodin dne 29. 11. 2005 v O. P., okres K., z garáže na ul. N. Z., zapsané na listu vlastnictví č. 1474 pro katastrální území P. u O., jíž je vlastníkem, ač věděl, že není majitelem lešení, které tam bylo složeno a uskladněno s jeho souhlasem, toto z garáže odstranil a naložil s ním dosud nezjištěným způsobem, čímž vlastníku lešení společnosti R. p., s. r. o., O. P., způsobil škodu ve výši nejméně 174.105,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 39 To 25/2008, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterým napadl všechny výroky rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, neboť má za to, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, kde je podle něj tato vada způsobena nesprávným skutkovým zjištěním nebo odlišným hodnocením důkazů. V úvodu se obviněný zabýval otázkou nesprávného restriktivního výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu České republiky. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/04, s tím, že s ohledem na tento nález má být jeho dovolání shledáno přípustným a shledány v něm důvody spočívající v nesprávném právním posouzení skutku.

Namítl, že se krajský soud nevypořádal s odvolacími námitkami obhajoby jakož ani se všemi důkazy, které nebyly údajně hodnoceny ve spojitosti s jinými. V důsledku porušení ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. pak podle něj orgány činné v trestním řízení nezjistily skutkový stav, o něm nejsou důvodné pochybnosti. Namítl, že se oba soudy nezabývaly námitkami obhajoby, nezkoumaly je ani nezohlednily a ve svých rozhodnutích neodůvodnily, proč je pominuly. Obviněný vyjádřil nesouhlas se skutkem popsaným ve výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, s tím, že soud podle něj zcela uměle vytvořil konstrukci skutkové věty a neoprávněně a neopodstatněně ho obvinil z jednání, které nespáchal. Stejných pochybení se pak dopustil i soud odvolací.

Obviněný poukázal na to, že od počátku trestního řízení vypovídal, že byl osloven panem Š. a požádán o uskladnění lešení v jeho garáži. On jim svou garáž ukázal, avšak k dohodě o uložení lešení nedošlo. Obviněný tvrdí, že žádné lešení do své garáže nenechal uschovat, uložit či uskladnit, a že L. Š. a jeho čtyři spolupracovníci pouze využili situace, kdy jim obviněný ukázal, kde se jím vlastněná garáž nachází. Dále zdůraznil, že výpovědi svědků M. K., J. Š., K. B. a P. M. jsou rozporuplné. Rovněž soudům vytkl upuštění od provedení výslechů svědků Š., B. N. S. a R. S., kteří měli podle obviněného přispět k řádnému objasnění věci. Obviněný uvedl, že to byl právě svědek Š., kdo se zmocnil cizí věci, věc řádně nezajistil a způsobil tak škodu vlastníku firmy R. p. a zopakoval, že on se trestného činu nedopustil.

Obviněný nesouhlasí ani s rozhodnutím soudu druhého stupně a vytkl mu přijatý závěr, že jeho obhajobu považuje za účelovou a vyvrácenou. Podle obviněného nebylo zjištěno, kdo je majitelem či provozovatelem vozidla tov. zn. Avia, které mělo převážet lešení z původního místa uskladnění na místo jiné, na čí pokyn bylo toto vozidlo připraveno k jízdě, jakou registrační značku mělo zmíněné vozidlo a kdo dal pokyn svědkovi M. K., aby po návratu vůz, který posledně jmenovaný svědek řídil, opět ponechal v prostorách dvora objektu s klíči ve spínací skříňce. Zdůraznil, že proti jeho osobě nebyl vznesen jediný přímý důkaz, pouze rozporuplné výpovědi svědků a nebylo tedy bez pochybností prokázáno, že se dopustil trestného činu.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, nebo aby ve věci sám rozhodl a zprostil ho viny.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepřípustně napadl způsob, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily důkazy shromážděné v předmětné trestní věci, přičemž tak činil prostřednictvím polemiky s vykonanými skutkovými zjištěními. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu obviněný předložil dovolacímu soudu k posouzení i vlastní verzi průběhu skutkového děje, která je odlišná od podoby skutku, která je uvedena v tzv. skutkové větě pravomocného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Podle státního zástupce tedy obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku výlučně zpochybňoval šíři dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž takovou formu uplatnění námitek nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř., akceptovat.

V souvislosti s tzv. restriktivním výkladem ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který v dovolání poukázal obviněný, státní zástupce zdůraznil, že v dosavadních rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky v dovolacím řízení převažuje právě restriktivní výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se opírá o dosavadní judikaturu k výkladu a aplikaci tohoto dovolacího důvodu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, ze dne 28. 6. 2006. Uvedl, že takový výklad byl ale potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 95/04, ze dne 9. 9. 2004, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud České republiky ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu České republiky při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud České republiky k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu, sp. zn. III ÚS 177/04, ze dne 18. 11. 2004, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy podle státního zástupce o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. ř., jímž by byl Nejvyšší soud České republiky vázán.

Státní zástupce dodal, že v daném případě ani nedospěl k závěru o existenci extrémního nesouladu, který ovšem obviněný formálně ani fakticky nenamítl.

Státní zástupce proto uzavřel, že obviněný napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Toho si je nakonec sám obviněný vědom, když v úvodu dovolání s odkazem na restriktivní výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem uvedl, že vada rozhodnutí soudů obou stupňů je způsobena nesprávným skutkovým zjištěním nebo odlišným hodnocením důkazů, s tím, že žádá, aby právě v takových námitkách byl shledán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání uplatnil v podstatě shodné námitky jako v odvolání, tyto byly podstatou celé jeho obhajoby a soudy obou stupňů se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi.

Obviněný svými námitkami, že nebylo prokázáno, že by se uvedeného trestného činu dopustil, že se soudy v průběhu řízení nevypořádaly s námitkami obhajoby a nezohlednily údajné rozpory mezi výpověďmi jednotlivých svědků, a tak nesprávně posoudily všechny rozhodné skutečnosti a nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Obviněný v dovolání opakovaně popisuje svoji verzi průběhu skutkového děje, napadá výpovědi svědků, považuje je za rozporné a z provedených důkazů pak vyvozuje své vlastní závěry. Obviněný tak zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů a neuvádí žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Z konkrétních námitek obviněného je zřejmé, že skutek zjištěný soudem popírá, považuje ho za neprokázaný a neuvádí jedinou konkrétní námitku, která by zpochybňovala právní posouzení skutku tak, jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

Je tedy zřejmé, že obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu. Pokud obviněný namítá neprovedení důkazu výslechem svědka Š. a dalších uvedených svědků brojí tak v podstatě proti úplnosti provedeného dokazování, správnosti hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnosti a úplnosti skutkového stavu. Navíc je z rozhodnutí soudů a z obsahu spisu zřejmé, že přes snahu soudu prvního soudu nebylo možné výslech svědka Š. realizovat pro jeho nedosažitelnost, nicméně nalézací soud mohl učinit závěr o vině obviněného na základě důkazů před soudem provedených. Od provedení důkazu výslechem L. Š. a ostatních svědků soud prvního stupně usnesením na č. l. 144 tr. spisu upustil.

Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování a jeho hodnocení, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného.

Jediným důvodem opodstatňujícím zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být pouze případ existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Nejvyšší soud ale nezjistil žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Takový rozpor ostatně ani obviněný nenamítal.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že obviněný se námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.

Proto bylo dovolání obviněného Q. T. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a na základě výše uvedeného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. prosince 2008

Předseda senátu:

JUDr.Michal Mikláš