7 Tdo 1501/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku



7 Tdo 1501/2016-37

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. listopadu 2016 v Brně o dovoláních obviněné M. P. , roz. M., a obviněného K. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 3 To 367/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 17/2015 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. P. a K. P. odmítají .

Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 2 T 17/2015, uznal obviněnou M. P. (dále zpravidla jen obviněná ) a obviněného K. P. (dále zpravidla jen obviněný ) vinnými přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchali tím, že

obviněná M. P.

1) jako předsedkyně Bytového družstva Křížová 5, IČ: 28324358, se sídlem Křížová 55/5, 603 00 Brno, v sídle družstva z jeho účtu č. ..., případně z pokladny družstva dne 22. 4. 2010 vyplatila částku 20.000,- Kč, dne 6. 9. 2010 vyplatila částku 20.000,- Kč, dne 30. 5. 2011 vyplatila částku 7.000,- Kč, dne 20. 6. 2011 vyplatila částku 6.000,- Kč, dne 22. 7. 2011 vyplatila částku 3.000,- Kč, dne 23. 8. 2012 vyplatila částku 15.000,- Kč, tj. celkem 71.000,- Kč na svůj účet č. ..., dne 21. 11. 2011 vyplatila částku 9.000,- Kč na účet syna D. M. č. ..., dne 26. 9. 2012 vybrala částku 30.000,- Kč v hotovosti z pokladny družstva,

což činí celkem 110.000,- Kč, jako odměnu za výkon funkce předsedkyně bytového družstva a dne 26. 9. 2012 částku 12.000,- Kč K. P. za výkon funkce předsedy výboru Společenství vlastníků Brno, Křížová 55/5, IČ: 29258049, se sídlem Křížová 55, 603 00 Brno, a to přesto, že tento krok neměla odsouhlasen členskou schůzí bytového družstva a nebyla tak k výplatě těchto odměn jakkoliv oprávněna,

2) dne 28. 8. 2012 převedla z účtu bytového družstva č. ..., vedeného u České spořitelny, a.s., na svůj účet č. ..., vedený u České spořitelny, a.s., částku 77.000,- Kč, přestože dne 21. 8. 2012 z tohoto svého účtu převedla na účet bytového družstva pouze částku 52.500,- Kč na úhradu daně z převodu nemovitosti, přičemž rozdíl mezi těmito dvěma finančními částkami ve výši 24.500,- Kč si ponechala,

když po odpočtu částky 19.000,- Kč vyplacené I. T. za úklid společných prostor v období od února do června 2010, způsobila Bytovému družstvu Křížová 5, IČ: 28324358, se sídlem Křížová 55/5, 603 00 Brno, škodu v celkové výši 127.500,- Kč,

obviněný K. P.

jako bývalý předseda výboru Společenství vlastníků Brno, Křížová 55/5, IČ: 29258049, se sídlem Křížová 55, 603 00 Brno, bez souhlasu shromáždění vlastníků, dne 22. 3. 2012 neoprávněně převedl částky ve výši 66.000,- Kč a 15.000,- Kč, dne 6. 4. 2012 neoprávněně převedl částku ve výši 15.000,- Kč a dne 17. 4. 2012 neoprávněně převedl částku ve výši 1.287.486,- Kč, tzn. celkem 1.383.486,- Kč, z účtu společenství vedeného ve Fio bance č. ... na svůj spořicí účet vedený v ZUNO bank č. ..., přičemž část takto získaných finančních prostředků ve výši 1.019.000,- Kč byla dne 30. 9. 2012 vložena na úvěrový účet Bytového družstva Křížová 5 č. ... a dne 30. 9. 2013 byl proveden vklad mimořádné splátky jistiny ve výši 296.606,89 Kč na úvěrový účet družstva č. ..., přičemž zbývající část ve výši 67.879,11 Kč si ponechal, čímž způsobil Společenství vlastníků Brno, Křížová 55/5, IČ: 29258049, se sídlem Křížová 55, 603 00 Brno, škodu ve výši 67.879,11 Kč.

Za tento trestný čin byli obvinění odsouzeni podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné M. P. uložena povinnost nahradit poškozenému Bytovému družstvu Křížová 5, IČ 28324358, se sídlem Brno, Křížová 55/5, škodu ve výši 127.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% z částky 127.500 Kč od 15. 1. 2015 do zaplacení. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému K. P. uložena povinnost nahradit poškozenému Společenství vlastníků Křížová 55/5, IČ 29258049, se sídlem Brno, Křížová 55/5, škodu ve výši 96.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo poškozené Bytové družstvo Křížová 5, IČ 28324358, se sídlem Brno, Křížová 55/5, odkázáno se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 3 To 367/2015, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného K. P. zrušil napadený rozsudek ve výroku, kterým mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému Společenství vlastníků Brno, Křížová 55/5, IČ 29258049, se sídlem Křížová 55, 603 00 Brno, škodu ve výši 96.000 Kč a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl, že obviněný K. P. je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit poškozenému Společenství vlastníků Brno, Křížová 55/5, IČ 29258049, se sídlem Křížová 55, 603 00 Brno, škodu ve výši 67.879,11 Kč. Tímto rozsudkem podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obžalované M. P. Poškozené Společenství vlastníků Brno, Křížová 55/5, IČ 29258049, se sídlem Křížová 55, 603 00 Brno, bylo podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáno se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podali obvinění M. P. a K. P. prostřednictvím obhájkyně Mgr. et Mgr. Kamily Mesiarkinové včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Namítli v něm nesprávné právní posouzení skutku a vytkli odvolacímu soudu, že ve vztahu k odvolání obviněného K. P. v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok o vině a trestu. Dále namítli, že nenaplnili znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Z obchodního zákoníku ani ze stanov družstva totiž nevyplývá žádné zákonné ani smluvní omezení obviněných jako statutárních orgánů při uzavírání smluv. Oba obvinění byli oprávněni z titulu svých funkcí oprávněni uzavírat smlouvy samostatně, bez přivolení členských schůzí družstva a společenství, příp. jiných osob. Namítli, že závěry soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Uvedli, že je zcela nepřípustné, aby soudy v trestním řízení zasahovaly do smluvní autonomie osob vstupujících do právních vztahů a podmiňovali existenci a platnost uzavřených závazků skutečnostmi, jež nevyplývají ani ze zákona, ani ze stanov daných právnických osob, a to ex post, tedy po proběhlém právním jednání. Obvinění uvedli, že soud se nevypořádal se skutečností, že účetnictví bylo řádně vedeno a obviněné M. P. tak vznikl nárok na úhradu sjednané odměny. Soudy se také nevypořádaly se svědeckými výpověďmi a pomíjí předloženou emailovou korespondenci prokazující poskytování služby outsourcing. Namítají, že trestnímu soudu nepřísluší posuzovat platnost či neplatnost soukromoprávních smluv a že nelze přičítat k tíži odsouzených, že plnili splatné závazky společenství a družstva s péčí řádného hospodáře. Nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že si lze jen těžko představit, že by poškozené subjekty schválily takovou výši odměn pro obžalované, resp. pro jejich firmu . Ohledně obviněného K. P. uvedli, že předmětné smlouvy nebyly uzavřeny v době jeho odvolání z funkce předsedy společenství, protože o svém odvolání se dozvěděl, až už byly tyto smlouvy uzavřeny. Obvinění prohlašují, že peněžní prostředky použili na úhradu splatných závazků právnických osob a nepřisvojili si je bez právního titulu, a z tohoto důvodu zde chybí úmysl spáchat trestný čin. Sjednáním smluv se měl zabývat civilní soud a jsou přesvědčeni, že samo sjednání nevýhodné smlouvy nelze kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry. Plnění nevýhodné smlouvy nedosahuje takové společenské škodlivosti, která by odůvodňovala uplatnění trestní represe. Vytýkají odvolacímu soudu, že neaplikoval zásadu ultima ratio a domnívají se, že jejich jednání nevybočuje z obvyklých jednání osob v jejich funkcích a i podstata sjednaných závazků, včetně sjednané ceny za poskytované služby, je adekvátní. Obviněný K. P. namítl, že byl rozhodnutím odvolacího soudu podstatným způsobem zkrácen na svých právech, protože jeho výhrady v odvolání směřovaly nejen k výroku o náhradě škody, ale především do výroku o vině a trestu, což odvolací soud nereflektoval.

Obvinění z těchto důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 3 To 367/2015, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce k dovolání obviněných M. P. a K. P. uvedl, že obvinění pro svoji argumentaci zvolili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., neboť mají za to, že rozhodnutí jednak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a jednak v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Po přezkoumání námitek obviněných, které podřadili pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejvyšší státní zástupce dospěl k závěru, že ve skutečnosti ani jednu z těch, které směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, nelze pod deklarovaný dovolací důvod zahrnout. Obvinění totiž v uvedeném ohledu ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, neboť napadají pouze soudy učiněná skutková zjištění. Z hlediska uplatněných námitek je dovolacím důvodem pouze námitka, ve které obvinění uvedli, že odsuzujícím výrokem o vině došlo k porušení ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, které není možné přiznat důvodnost. V dalším obsahu dovolání obvinění napadají pouze údajně nesprávné hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, čímž uplatňují pouze námitky skutkového a procesního charakteru. Ve skutečnosti se tedy domáhají toho, aby na základě jiného hodnocení byly jiným způsobem posouzeny skutky, pro které byli uznáni vinnými a za které jim byl uložen trest. Takové skutečnosti však pod deklarovaný dovolací důvod podřadit nelze. Pokud obvinění vznesli námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, učinili tak prostřednictvím argumentace, která o žádném extrémním rozporu nesvědčí. Extrémní rozpor nemůže být odvolatelem pouze tvrzen, ale musí být podložen konkrétním poukazem na zřejmé nesprávnosti, které jsou odrazem svévole.

Výrok, kterým byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, není v žádné kolizi s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, protože obvinění se posuzovaného činu dopustili takovým jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení překročilo rámec obvyklého narušení soukromoprávních vztahů a nabylo jasných rysů kriminálního činu. Proto není možné akceptovat úvahu, že pokud byly poškozené subjekty dotčeny jednáním obviněných, měly věc řešit pouze prostředky práva civilního. Obvinění zcela zjevně zneužili situace, kdy se ocitli v pozici osob oprávněných jednat jménem družstva a později společenství vlastníků jednotek. Aniž by došlo k odsouhlasení výše odměn statutárních zástupců členskou schůzí bytového družstva, vyplácela si obviněná M. P. jako předsedkyně odměnu za výkon funkce a svému manželovi obviněnému K. P. pak rovněž bez odsouhlasení shromáždění vlastníků poskytla odměnu za výkon funkce předsedy výboru společenství vlastníků, přičemž s penězi družstva i jeho účetnictvím zacházela zcela nepřehledným způsobem, takže i při převádění peněz družstva došlo k tomu, že část finančních prostředků zůstala na jejím účtu. Své role zneužil i obviněný K. P., a to jako předseda výboru společenství vlastníků, kdy rovněž bez odsouhlasení výše odměn statutárních zástupců shromáždění vlastníků si vyplácel finanční prostředky a rovněž velmi neprůhledným způsobem nakládal s finančními prostředky společenství tak, že při převodech peněz z účtu společenství vlastníků došlo k tomu, že část finančních prostředků zůstala na jeho účtu. Obvinění tedy evidentně disponovali s peněžními prostředky, které jim byly svěřeny za účelem hospodaření v souladu se stanovami, přičemž si svévolně, nárazově a nelogicky vybírali finanční prostředky, a to dokonce tak, že tyto ani nenavazovaly na jimi tvrzené schválené odměny, které však ve skutečnosti schváleny schůzí bytového družstva ani shromážděním vlastníků bytů nikdy nebyly. Způsob, jakým obvinění nakládali s prostředky družstva a společenství vlastníků, byl evidentně v rozporu se zájmy těchto subjektů, a to i v tom případě, pokud z finančních prostředků družstva a společenství vlastníků uhradili finanční částky za neposkytnuté služby, a to ve svůj prospěch, jestliže uvedeným způsobem došlo ke vzniku škody, a to ve svůj prospěch, jestliže uvedeným způsobem došlo ke vzniku škody ve výši uvedené v rozsudečném výroku, nelze uvažovat o tom, že by se obvinění nedopustili jednání trestného a že by celou věc bylo možné řešit jinými než trestně právními prostředky.

Nejvyšší státní zástupce připomenul k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 254 tr. ř. a které jsou obsahem ustanovení § 256 a násl. tr. ř., vyplývá, že odvolací soud rozhoduje o odvolání jako celku, přičemž tento řádný opravný prostředek buď zamítne nebo podanému odvolání zcela nebo zčásti vyhoví, takže zruší napadené rozhodnutí buď v celém rozsahu, nebo pouze v té části, v níž shledá vadu. Jestliže soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby pouze částečně, ve zbytku ho již nezamítá (k tomu přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17/2002, č. 417, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 23/2003, č. 531). Pokud tedy v posuzované trestní věci odvolací soud po provedeném přezkumu dospěl k závěru, že napadený rozsudek je z důvodu chybného rozhodnutí o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. u obviněného K. P. vadný a z toho důvodu k odvolání jmenovaného obviněného postupoval tak, že uvedenou část zrušil, nemohl již rozhodnout o tom, že odvolání dalším výrokem podle § 256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného zásadně tvoří jediný celek, tedy jeden opravný prostředek a nelze mu tudíž dílem vyhovět a dílem je zamítnout. Odvolací soud zcela zřetelně částečně vyhověl opravnému prostředku obviněného K. P., což vyjádřil ve výroku podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř., kdy byl napadený rozsudek soudu prvého stupně částečně zrušen ve výroku o náhradě škody obviněného K. P. Ve zbytku námitek z odvolání, kterým nebylo vyhověno, již nebylo třeba odvolání zamítat, takže v tomto směru tedy co do zamítnutí neúspěšné části odvolání nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně.

Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněných M. P. a K. P. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání mají v podstatě obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Námitky proti skutkovým zjištěním, tj. hodnocením důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních námitek.

Obvinění vznesli v dovolání skutkové a procesní námitky. Těmito námitkami napadli rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud se proto nemohl těmito námitkami zabývat.

Nejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obvinění uplatnili již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, a tyto námitky byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku nalézacího soudu. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 7/2002 T 408). Porovnáním námitek obviněné uplatněných před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení s námitkami, které uplatňuje nyní v dovolání, je zřejmé, že obvinění uplatňují v podstatě takové námitky, s nimiž se již nalézací soud a také odvolací soud v souladu se zákonem vypořádaly. Obvinění zjevně zaměňují dovolání za další odvolání a přehlížejí, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. ř.

Základní námitkou obviněných je námitka nesprávného právního posouzení skutku, zejména to, že nenaplnili znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, protože z obchodního zákoníku ani ze stanov družstva nevyplývá žádné zákonné ani smluvní omezení statutárních orgánů při uzavírání smluv. Obvinění jsou přesvědčeni, že byli z titulu svých funkcí oprávněni uzavírat smlouvy samostatně, bez přivolení členských schůzí družstva a společenství, příp. jiných osob.

Podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu.

Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000,- Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.
Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Za věc v právním smyslu se považuje ovladatelný hmotný předmět a ovladatelná přírodní síla. Za cizí věc se tradičně považují zejména cizí hotové peníze. Vzhledem k tomu, že i na peněžní prostředky na účtu je třeba ve smyslu § 134 odst. 1 tr. zákoníku vztáhnout ustanovení o věcech, je možno i peněžní prostředky vložené na účet zpronevěřit. Z hlediska odlišení od trestného činu krádeže a trestného činu podvodu je u trestného činu zpronevěry podstatné, že musí jít o cizí peněžní prostředky na účtu svěřené pachateli. Nemusí jít jen o cizí věc individuálně určenou, ale může se jednat i o druhově určené věci, jestliže má držitel povinnost vrátit tytéž věci, a ne jen věci určitého druhu a množství, anebo zbaví-li se pachatel při jejich přisvojení možnosti je vrátit. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem.
Skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc nebo jinou majetkovou hodnotu pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem. Za svěřenou cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu je nutno pokládat i výtěžek, který byl za svěřenou věc nebo jinou majetkovou hodnotu získán pachatelem podle úmluvy mezi ním a osobou, která mu věc nebo jinou majetkovou hodnotu svěřila (rozhodnutí č. 67/1954 Sb. rozh. tr.). Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci.

Za splnění podmínek § 116 tr. zákoníku může mít trestný čin zpronevěry charakter pokračujícího trestného činu. Obvinění vybírali peníze v blízké časové souvislosti, jde tedy o tzv. pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku.

Obvinění namítli, že závěry soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. S ohledem na principy vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Obvinění neuvedli, v čem spatřují tento rozpor, proto se Nejvyšší soud touto námitkou nezabýval. Není úkolem Nejvyššího soudu domýšlet, co obvinění jejich námitkami zamýšleli.

Obvinění uvedli, že je nepřípustné, aby soudy v trestním řízení zasahovaly do smluvní autonomie osob vstupujících do právních vztahů a podmiňovali existenci a platnost uzavřených závazků skutečnostmi, jež nevyplývají ze zákona, ani ze stanov daných právnických osob, a to ex post. Obvinění namítli, že se soud nevypořádal se skutečností, že účetnictví bylo řádně vedeno a obviněné M. P. vznikl nárok na úhradu sjednané odměny a také se svědeckými výpověďmi a pomíjejí předloženou emailovou korespondenci prokazující poskytování služby outsourcing.

Ze skutkových zjištění soudů, z provedeného dokazování a zejména ze zápisů o členských schůzích vyplývá, že žádné odměny členskou schůzí schváleny nebyly. Povinnost odsouhlasení výše odměn statutárních zástupců členskou schůzí bytového družstva vyplývá z článku 21, bod 1, písm. k) stanov Bytového družstva Křížová 5 a povinnost odsouhlasení výše odměn statutárních zástupců shromáždění vlastníků členskou schůzí vyplývá ze stanov Společenství vlastníků jednotek, konkrétně z článku VII., bod 3, písm. l), jak uvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 12. Obvinění čerpali částky zcela nárazově jako odměny za výkon funkce zálohově bez specifikace důvodu. Tyto částky byly zaúčtovány do účetnictví bez bližší specifikace a čerpány bez souhlasu schůze bytového družstva nebo shromáždění vlastníků. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že v případě obviněné M. P. na členské schůzi, která měla navazovat na ustavující schůzi družstva konanou dne 15. 12. 2008, ke schválení odměn nedošlo. V případě obviněného K. P. na chůzi konané dne 28. 7. 2011 nedošlo k odsouhlasení odměn ve výši 3.000 Kč měsíčně pro předsedu a 1.000 Kč pro místopředsedu Společenství vlastníků Brno, Křížová 55/5, protože v době, kdy tato schůze proběhla, byl již obviněný K. P. z funkce odvolán.

S námitkou řádného vedení účetnictví a poskytováním a uzavřením smlouvy o outsourcingu se oba soudy řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí na str. 5, smlouva o vedení účetnictví byla uzavřena v době, kdy obvinění již byli odvoláni z funkcí Společenství vlastníků, proto nelze jejich nároky na odměny považovat za oprávněné. Pokud se týká smlouvy o outsourcingu, nikdo ze svědků o těchto smlouvách nic nevěděl a bylo prokázáno, že společnost Gastrofree spol. s.r.o. neprováděla pravidelnou měsíční činnost pro poškozené subjekty. Oba soudy dospěly k závěru, že tyto smlouvy byly vyhotoveny a dodány později, za účelem vyvinit obviněné. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky, které se týkají skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce nerespektování zásady ultima ratio. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Tak tomu však v tomto případě není. Jakékoliv úvahy o subsidiární úloze trestní represe nejsou v tomto případě vůbec namístě.

Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněných, vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněných, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Soudy obou stupňů posoudily zcela správně, že obvinění naplnili znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obvinění naplnili všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že jejich úmysl směřoval k přisvojení cizí věci, která jim byla svěřena a způsobili tak svým jednáním větší škodu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace trestného skutku je správná a námitka obviněných je zcela neopodstatněná.

Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.

Obviněný K. P. namítl, že rozhodnutím odvolacího soudu byl podstatným způsobem zkrácen na svých právech, protože jeho výhrady v odvolání směřovaly nejen do výroku o náhradě škody, ale především do výroku o vině a trestu, což odvolací soud nereflektoval.

Pokud rozhoduje o vině odvolací soud, musí být součástí výroku předně výrok o zrušení rozsudku soudu prvního stupně, resp. jeho částí, a musí být též uvedeno, na základě kterého z podaných odvolání oprávněných osob ke zrušení došlo. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Nejvyšší soud neshledal, že by obviněný byl rozhodnutím odvolacího soudu zkrácen na svých právech a že by výrok odvolacího soudu byl neúplný.

Závěr soudu o vině obviněných spočívá na správných skutkových zjištěních, které vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění soudů mají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a napadené rozhodnutí splňuje požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1258/08). Právní kvalifikace skutku je proto zcela správná.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných M. P. a K. P. jsou zjevně neopodstatněná, proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016

JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu

Z důvodu úmrtí předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka usnesení podepsal člen senátu JUDr. Petr Hrachovec (§ 129 odst. 5 tr. ř., § 138 tr. ř.).