7 Tdo 1496/2006
Datum rozhodnutí: 14.12.2006
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1496/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. prosince 2006 o dovolání obviněné J. R. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 5 To 250/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 52/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 1 T 52/2006, byla obviněná J. R. uznána vinnou pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. a podle § 222 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na čtyři roky.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná J. R. odvolání proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 5 To 250/2006, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou pokusem ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák., a to na stejném skutkovém základě, jak byl zjištěn již soudem prvního stupně. Za to byla odsouzena podle § 221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří let.

Obviněná spáchala trestný čin tím, že dne 1. 11. 2004 okolo 11:45 hod. v P., ul. N. e., jako řidička osobního vozidla Fiat Punto vjela do protisměru, kde u sloupu veřejného osvětlení měla slovní rozepři s poškozenou V. K., která zde venčila psa, najela uvedeným vozidlem do poškozené, která odskočila, načež obviněná na ni najela podruhé intenzivněji, v důsledku čehož poškozená upadla na zem a tímto svým jednáním způsobila poškozené pohmoždění lehkého stupně měkkých tkání na přední ploše části obou bérců.

Obviněná podala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 5 To 250/2006, prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obsáhlém dovolání odvolacímu soudu vytkla, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, které podle ní spočívá v tom, že jednala v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. způsobit poškozené tzv. prosté ublížení na zdraví. V této souvislosti uvedla, že závěr o zavinění je možné učinit jen tehdy, když je prokázáno, že obviněná věděla o možnosti způsobit předmětný následek, nikoli že s touto možností byla pouze srozuměna. Dále se ohradila proti tomu, že odvolací soud nijak neodůvodnil svůj závěr o tom, že byla srozuměna s tím, že poškozené může najetím vozidla do člověka ublížit na zdraví.

Obviněná soudům dále vykla, že se nezabývaly tím, že zda nedošlo k zániku trestnosti jejího jednání podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., když upustila od dalšího jednání, přestože v něm mohla pokračovat. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Nejvyšší soud k námitce obviněné týkající se jejího zavinění uvádí, že podle § 3 odst. 3 tr. zák. je k trestnosti činu třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Podle § 4 písm. b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně i tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn. Srozumění pachatele u tzv. nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, se kterým je však srozuměn (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck 2004, 52s.).

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že obviněná si chtěla vynutit průjezd komunikací v protisměru, a to i proti vůli poškozené, která se jí snažila v tomto protiprávním jednání zabránit tím, že jí stála v cestě. Tohoto protiprávního cíle se obviněná snažila dosáhnout prostřednictvím toho, že svým vozidlem dvakrát najela do poškozené, přičemž musela vědět, že najetím byť i menší intenzitou do chodce může této osobě ublížit na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. Z průběhu skutkového děje je také zřejmé, že byla s takovým trestněprávním následkem srozuměna, když do poškozené po předchozí pohrůžce, že ji přejede , pokud jí bude bránit v jejím protiprávním jednání, dvakrát najela, a to tak, že do poškozené najela nejprve málo a poté s ohledem na to, že její jednání nevedlo k tomu, aby poškozená ustoupila, najela do ní intenzivněji, v důsledku čehož poškozená upadla na zem. Odvolací soud tak dopěl ke správnému a pečlivě odůvodněnému závěru, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák., když věděla, že svým jednáním může poškozené způsobit ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák., a pro případ, že jej způsobí, s tím byla srozuměna (srov. č. l. 96 spisu).

K výtce obviněné, že trestnost jejího jednání zanikla podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., protože dobrovolně upustila od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu, Nejvyšší soud poukazuje na to, že podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. zaniká trestnost pokusu trestného činu, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu. Dobrovolnost upuštění je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost ani mu nehrozí žádné nebezpečí, a přesto se rozhodne od dokonání upustit. Pachatel musí tedy jednat s vědomím možnosti trestný čin dokonat v souladu se svými představami a sám z vlastní vůle se rozhodne upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu. O dobrovolné upuštění však nejde tehdy, když pachatel od dokonání trestného činu upustil v převážné míře pod vlivem překážky anebo z obavy z odhalení, které mu skutečně nebo jen domněle hrozilo (srov. č. 21/1972 Sb. rozh. tr.). Z provedených skutkových zjištění je zřejmé, že obviněná zanechala svého jednání poté, co poškozená v důsledku nárazu vozidla upadla na zem a dva strážní, svědci M. J. a K. Š., kteří incident viděli, se jí vydali na pomoc. V dané věci tedy obviněná nezanechala svého jednání dobrovolně, ale z obavy z možného odhalení.

Nejvyšší soud dále podotýká, že pro posouzení otázky, zda trestnost činu pokusu trestného činu zanikla je podstatné zjištění, zda se jednalo o pokus ukončený či pokus neukončený. Z popisu skutku vyplývá, že se jednalo o pokus ukončený, když obviněná ještě před ukončením útoku dvakrát najela vozidlem na poškozenou, která v důsledku toho upadla na zem, přičemž k ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. nedošlo jen náhodou. Také z těchto důvodů se nemohlo jednat o dobrovolné upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu ve smyslu § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2006

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek