7 Tdo 1490/2006
Datum rozhodnutí: 14.12.2006
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1490/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. prosince 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. L., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 31 To 365/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 481/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 4 T 481/2004, byl obviněný uznán vinným:

1) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době na jaře roku 2004 v Č. L. nabízel V. V., psychotropní látku metamfetamin, zvanou pervitin, tedy látku uvedneou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. o návykových látkách,

2) dvěma trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že:

- v nezjištěný den v létě roku 2004 v Č. L. dvakrát udeřil do obličeje V. V., vyhrožoval jí a zároveň jí přiložil ke krku nůž s tím, že pokud se o jeho osobě zmíní policii, podřízne ji,

- dne 26. 8. 2004 v Č. L. vyhrožoval K. V., a P. V., kteří ho žádali, aby v bytě M. V. počkal do příjezdu policie, pořezáním, přičemž je ohrožoval s nožem v ruce.

Za to byl podle § 187 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci bylo odvolání obviněného proti rozsudku soudu I. stupně zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. /v úvodu dovolání se v důsledku zřejmého omylu uvádí písm. e) /, když si je jist, že se předmětných skutků nedopustil a s ohledem na důkazy, jakož i jím navržené a neprovedené důkazy byl porušen § 2 odst. 5 tr. ř. Konkrétně k výroku o vině ad 1) namítá, že ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. navrhoval výslech dalších osob, které by objasnily, že náčiní na výrobu psychotropní látky nebylo jeho, ale do bytu V. V. je donesl její bývalý přítel a již před jeho příchodem k ní byl v jejím bytě vyráběn pervitin, který ona užívala. Soud I. stupně se ale spokojil s tím, že svědek P. není k zastižení. Bylo to nesprávné tvrzení, protože se nacházel ve věznici a bylo možno jej vyslechnout. Tím došlo k porušení procesního práva daného ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Toto porušení procesního práva pak vyústilo v nesprávný skutkový a následně i právní závěr. Krajský soud tak neměl pro právní výrok z hlediska hmotného práva zjištěny takové skutečnosti, které mohly vyústit ve výrok o vině pod bodem 1) rozsudku. Svědci P. a M., že velice dobře věděli, jak vše bylo a čí bylo náčiní, resp. kdo jej do bytu přinesl a pokud by je soud vyslechl, odstranily by se rozpory a pochybnosti a rozhodně by nemohl být uznán vinným tímto skutkem pod bodem 1) rozsudku. Oba soudy by si mohly učinit i objektivní názor na věrohodnost výpovědi V. V.

Ohledně výroku o vině ad 2) obviněný namítá, že pokud by tvrzení V. V. bylo pravdivé, soudy neobjasnily, proč údajné napadení nahlásila na policii až za více jak jeden měsíc poté. Navíc v den, kdy se měl tohoto trestného činu dopustit, že byl prokazatelně mimo Č. L., což bylo potvrzeno pracovními listy zaměstnavatele. Neprovedením tohoto navrženého důkazu pak ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. došlo opět k porušení procesního práva, práva na obhajobu a při pochybnostech byla porušena zásada in dubio pro reo. Jedná se o pomstychtivý výmysl V. V. a soudy se ani nevypořádaly s tím, proč navržený důkaz neprovedly, když nemůže jít o libovůli soudů. Je proto toho názoru, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podle § 197a odst. 1 tr. zák., protože bylo vadné skutkové nazírání na celý tento tr. čin a pak došlo k vadnému uplatnění právní normy .

Rovněž ohledně výroku o vině ad 3) obviněný namítá existenci procesních vad, když zůstala v pochybnostech a značných rozporech pokud jde o to, kdo kým měl být napaden , údajně poškození, že jsou osoby blízké, mohli být domluveni a jejich tvrzení byla přesto rozporná. Nepodařilo se prokázat, kdo byl útočníkem a kdo ohroženým, ale byl to on, kdo se po napadení ze strany V. a V. musel nechat ošetřit. Oba soudy ale nepřipustily důkaz aby si vyžádaly lékařskou zprávu, ze které by bylo nadevší pochybnost prokázáno, že byl ohrožen na zdraví a nikdo jiný, než oba jmenovaní, mu ublížení na zdraví nemohli způsobit. Rozpory v jejich výpovědích považuje za podstatné a proto i v tomto případě namítá vadné hodnocení důkazů v jeho neprospěch a porušení zásady in dubio pro reo, protože v pochybnostech měl být zproštěn viny. Protože se soudy nevypořádaly s jeho argumenty a návrhy na provedení důkazů, jejich pochybení vyústilo ve vadný právní závěr a aplikaci práva na nedostatečně zjištěný skutkový děj. Proto ve věci shledává existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V závěru dovolání pak obviněný navrhl, aby jej buď Nejvyšší soud ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., anebo aby zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný v zásadě opakuje svoji obhajobu z průběhu celého trestního řízení a náležitě se jí zabýval i soud druhého stupně. Obviněný veškeré své námitky buduje na tvrzení své neviny, nesprávnost právní kvalifikace dovozuje z nesprávných či neúplných skutkových zjištění a údajné nedostatky ve zjišťování skutečného stavu věci zase odvozuje od údajných procesních nedostatků v řízení. Ve skutečnosti ale neuvedl naprosto žádné výhrady v oblasti aplikace hmotného práva, ale brojí výlučně proti skutkovým zjištěním. Jeho námitky tak nemůžou naplnit uplatněné důvody dovolání. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou upraveny zákonem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Jak ale vyplývá z obsáhlého dovolání obviněného, žádná z uplatněných námitek ale věcně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, protože směřují výhradně proti zjištěnému skutkovému stavu, jak to ostatně obviněný také opakovaně v dovolání uvádí. Obviněný se námitkami ohledně neprovedení jím navržených důkazů, nesprávného hodnocení důkazů a konečně i zpochybňování věrohodnosti výpovědi V. V., K. V. a P. V., snaží prosadit svoji verzi skutkového děje a zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. s tím, že mu spáchání předmětné trestné činnosti nebylo prokázáno. Nezpůsobilost námitek naplnit uplatněný důvod dovolání vyplývá jednoznačně i z opakované námitky o porušení zásady in dubio pro reo , která se uplatní právě při zjišťování skutkového stavu věci postupem podle § 2 odst. 5 (a také odst. 6) tr. ř., jehož porušení obviněný rovněž namítá. Jeho námitky o vadné aplikaci práva nebo nenaplnění skutkového podstaty trestného činu podle § 197a odst. 1 tr. zák., tak vychází z popírání soudy zjištěného skutkového stavu, jak to ostatně v rámci své obhajoby činil v řízení před soudy obou stupňů.

Takové námitky ale nelze úspěšně uplatňovat v řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem určeným pouze k nápravě těch procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř. Mezi tyto vady ale nepatří nedostatky v zjištění skutkového stavu, kterým se zabývá především soud I. stupně, případně soud odvolací. Z odůvodnění rozhodnutí těchto soudů přitom vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a zjištěným skutkovým stavem na straně jedné a právním posouzení věci na straně druhé, takže Nejvyšší soud v tomto směru neshledal žádný rozpor.

Protože námitky obviněného neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nemůžou proto naplnit ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. totiž obviněný nijak blíže nespecifikoval, ale z obsahu dovolání a ze skutečnosti, že odvolání bylo projednáno ve veřejném zasedání a zamítnuto podle § 256 tr. ř., je zřejmé, že žádná z alternativ tohoto důvodu dovolání nepřichází v úvahu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2006

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš