7 Tdo 1489/2012
Datum rozhodnutí: 09.01.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 1489/2012-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. ledna 2013 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného O. N. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 6 To 331/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 169/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 3 T 169/2011, byl obviněný O. N. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby podle svých sil zaplatil dlužné výživné.

Obviněný se přečinu dopustil tím, že v době od 1. 10. 2009 do 11. 10. 2011 v Č. ani jinde úmyslně nepřispíval na výživu nezletilého syna L. N., ač věděl, že tato povinnost mu vyplývá ze zákona o rodině a bylo v jeho možnostech a schopnostech přispívat na jeho výživu částkou 2.000,- Kč měsíčně, jak mu ostatně bylo stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 11. 2010, č. j. 8 Nc 73/2010-12, který nabyl právní moci dne 13. 1. 2011, a to do každého 15. dne v měsíci předem do rukou matky V. N., a za uvedené období tak dluží 48.000,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 6 To 331/2012, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť se domnívá, že v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v prvé řadě uvedl, že s rozhodnutím nalézacího soudu zásadně nesouhlasí a je nevinen. Je přesvědčen, že skutková zjištění soudů znamenají popření zásad spravedlivého řízení, neboť jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a postrádají obsahovou spojitost s důkazy. Skutkové zjištění, že úmyslně nepřispíval na výživu syna, je podle něj založeno výlučně na jediném usvědčujícím důkazu, a to na výpovědi matky nezletilého. Podle obviněného není pravda, že na výživu syna nepřispíval, když naopak matce nezletilého pravidelně dával v hotovosti částky cca 7.000,- Kč až 8.000,- Kč měsíčně, z čehož 4.200,- Kč bylo na platbu inkasa a zbývající část na výživné pro syna. Jiný důkaz o tom že neplatil výživné před soudem, proveden nebyl. Obviněný tak uzavírá, že soudy na základě jediného důkazu (výpovědi matky nezletilého) došly ke skutkovému závěru, že nepřispíval na výživu svého syna, když z jiných důkazů toto zjištění podle něj nevyplývá. Popsané hodnocení důkazů tak podle obviněného vybočuje z mezí zásady volného hodnocení důkazů, a to tak, že výsledná skutková zjištění stojí v extrémním rozporu s důkazy, neboť jsou opakem toho, co je obsahem ostatních důkazů. V závěru dovolání obviněný poukázal na odbornou literaturu řešící problematiku výkladu dovolacích důvodů Nejvyšším soudem.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu I. i II. stupně a sám ve věci rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby nebo aby přikázal soudu I. stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl, a to se závazným právním názorem, aby byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval soud II. stupně a obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu jako odvolání (č. l. 80 tr. spisu). S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že obviněný svými námitkami nenaplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný v dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom směru, že by skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů nenaplňoval znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Uplatnil toliko námitky, že je nevinen, že není pravda, že by na výživné na syna nepřispíval, naopak dával matce nezletilého cca 7.000,- Kč až 8.000,- Kč měsíčně. Namítal, že soud dospěl ke skutkovým zjištěním pouze na základě jediného usvědčujícího důkazu, a to výpovědi matky nezletilého a jiný důkaz, který by prokazoval neplacení výživného, proveden nebyl. Domnnívá se, že hodnocení důkazů soudy tak vybočuje z mezí zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, proti rozsahu dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud I. stupně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i soud odvolací. V podstatě namítl, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení těch důkazů, o něž opřely svá zjištění, že v dané době úmyslně neplnil svoji vyživovací povinnost k nezletilému synovi.

Je tak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, však žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Vady, které napadenému usnesení a předcházejícímu řízení vytkl, mají tudíž v celém rozsahu povahu vad skutkových, nikoliv hmotně právních.

Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). V této souvislosti k námitce obviněného, že skutková zjištění stojí v extrémním rozporu s důkazy, je namístě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Způsob, jakým se soudy vypořádaly s důkazy, které byly provedeny, lze akceptovat. Soudy vyložily, proč obhajobě obviněného neuvěřily a proč naopak považují výpověď matky nezletilého za věrohodnou, vysvětlily též, o jaké důkazy a z jakých důvodů opřely závěr o vině obviněného. Soudy se také přesvědčivě vypořádaly se základní obhajobou obviněného, že měsíčně přispíval matce nezletilého částkou cca 6.000,- Kč až 8.000,- Kč na chod společné domácnosti (obviněný žil s nezletilým a jeho matkou společně v rodinném domku), přičemž obviněný sám nerozlišoval peníze určené na výživné a na chod domácnosti. Tato skutečnost však byla zcela vyvrácena výpovědí matky nezletilého jak v rámci trestního řízení, tak rámci řízení o výživném. Obviněný navíc ani žádné platby nebyl schopen během trestního řízení doložit. Skutečnost, že nehradil výživné v době od 1. 10. 2009 do 30. 11. 2010, je rovněž potvrzována pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 8 Nc 73/2010 (č. l. 17 tr. spisu), kde mu byla uložena povinnost uhradit dlužné výživné (ve výši 28.000,- Kč) za uvedené období. Nejvyšší soud na tomto místě podotýká, že je prvořadou povinností rodiče vyživovat své děti do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit, a úměrně tomu přizpůsobit nakládání s majetkovými hodnotami včetně peněžních prostředků, přičemž vůči výživnému nelze započítávat jakékoliv jiné pohledávky.

Nejvyšší soud v projednávané věci tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem a neshledal existenci namítaného extrémního nesouladu. Učiněná skutková zjištění evidentně nejsou případem svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný O. N. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnily a nemohl tedy být naplněn ani uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného O. N. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. ledna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš