7 Tdo 1484/2003
Datum rozhodnutí: 14.01.2004
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1484/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 14. ledna 2004 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 3 To 170/02, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 85/98, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 85/98 podal obviněný V. K. dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 3 To 170/02. Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 2 T 85/98, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. c) zák. č. 256/2001 Sb. (dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu) a byl mu podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 3 To 170/02, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uloženém trestu a sám znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. (dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.) uložil obviněnému podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu obviněného zařadil do věznice s dozorem. Dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, a to na dobu tří let.

Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění, že obviněný v Teplicích v přesně nezjištěné dny od II. čtvrtletí roku 1994 do ledna 1996 jako soukromý podnikatel a plátce daně z přidané hodnoty, celkem ve třinácti případech, vyhotovoval falešné faktury a jiné účetní doklady o nákupu zboží v hodnotě nejméně 31.118.062,? Kč, včetně DPH, na základě těchto dokladů pak vypracovával přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterých neoprávněně nárokoval nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty v celkové výši 5.534.794,80 Kč, z čehož mu byla vyplacena částka 3.884.309,80 Kč, o kterou poškodil český stát, a učinil tak, když (bod 1 výroku rozsudku) dne 20. 7. 1994 odevzdal na Finančním úřadě v T. přiznání k dani z přidané hodnoty za II. čtvrtletí roku 1994, ve kterém neoprávněně nárokoval vrácení nadměrného odpočtu DPH ve výši 3.309.524,- Kč, která mu byla finančním úřadem poukázána".

V rámci svého mimořádného opravného prostředku obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že "zejména skutek uvedený pod bodem 1 byl nesprávně posouzen jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 148 odst. 2, 3 tr. zák. namísto správného právního posouzení jako trestný čin nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení podle § 148b tr. zák.". Dále obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy při rozhodování o trestu nepřihlédly k okolnostem případu a jeho osobním poměrům a nevyužily při ukládání trestu znění § 40 tr. zák. Další skutečností, která podle názoru obviněného měla vést soud k aplikaci ustanovení § 40 tr. zák. bylo to, že trestní řízení trvalo více jak devět let, a to bez zavinění obviněného. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 2 T 85/98, a Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 3 To 170/02, a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém obsáhlém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a shledal, že dovolání je ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou k tomu v souladu s ustanovením § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. oprávněnou, prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla podle § 265e tr. ř. zachována.

Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1. Přísnější právní kvalifikace /podle odst. 3 písm. c) § 148 tr. zák./ se použije, pokud pachatel způsobí takovým činem značnou škodu.

Z právní věty výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem vyplývá, že soud dospěl k závěru, že obviněný neoprávněně nárokoval u Finančního úřadu v T. dne 20. 7. 1994 vrácení nadměrného odpočtu ve výši 3.309.524,- Kč, a tato částka mu také byla finančním úřadem poukázána. Uvedené jednání bylo jedním (prvním) z celkového počtu dvanácti útoků, které byly posouzeny jako dokonaný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. spolu s nedokonaným jednáním, kdy obviněnému v jednom případě jím neoprávněně nárokovaný odpočet DPH ve výši 1.650.485,- Kč nebyl vyplacen.

Obviněný v podaném dovolání poukazuje na to, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno nikoli podle § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák., jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, ale podle § 148b tr. zák. jako trestný čin nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení. V souvislosti s uvedenou argumentací obviněného je potřebné uvést, že tak, jak je jednání obviněného popsáno v tzv. skutkovém zjištění soudu prvního stupně a se kterým se ztotožnil také soud odvolací, vykazuje znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, kterým byl uznán vinným. Subjektivní stránkou tohoto trestného činu se podrobně zabýval zejména krajský soud v odůvodnění svého rozsudku a vzhledem k námitkám uplatněným obviněným v odvolání, zabýval se jí také Vrchní soud v Praze. V rámci mimořádného opravného prostředku však dovolání do uvedené oblasti nesměřovalo, bylo zaměřeno na konstatování, že jednání soudem zjištěné mělo být kvalifikováno podle jiného ustanovení trestního zákona.

Trestného činu nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení se dopustí ten, kdo nesplní svoji zákonnou oznamovací povinnost vůči správci daně a ohrozí tak ve větším rozsahu řádné a včasné vyměření daně jinému nebo její vymáhání. Přísnější právní kvalifikací bude uznán vinným pachatel, který jednáním shora uvedeným způsobí značnou škodu. Vzhledem k výše uvedenému je potřebné poukázat na to, že zatímco pachatelem trestného činu podle § 148 odst. 2 tr. zák. může být kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že ve vztahu k příslušné povinné platbě byla jím získána neoprávněná výhoda, případně získána neoprávněná výhoda jiným subjektem, pachatelem trestného činu nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení podle § 148b tr. zák. může být jen fyzická osoba jednající za některý ze subjektů, který má uloženou zákonnou oznamovací povinnost vůči správci daně. Shora již bylo konstatováno, že o aplikaci ustanovení § 148b tr. zák. lze hovořit za předpokladu, že pachatel takového trestného činu nesplní oznamovací povinnost vůči správci daně a ohrozí tak ve větším rozsahu řádné a včasné vyměření daně jinému subjektu. Ze skutkového zjištění však vyplývá, že obviněný V. K. jako plátce daně z přidané hodnoty vyhotovoval falešné faktury a jiné účetní doklady a v přiznáních k dani z přidané hodnoty neoprávněně nárokoval nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti bylo nutno dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

V dovolání obviněného zazněly také výtky na stranu soudů, které obviněný směřoval do oblasti skutkových zjištění či hodnocení důkazů (bod III. dovolání obviněného). Ve vztahu k těmto námitkám musí Nejvyšší soud uvést, že prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ lze vytýkat pouze vady právní; nikoli vady skutkové. V rámci dovolacího řízení jako řízení o mimořádném opravném prostředku nelze totiž přezkoumávat skutková zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak bude popis skutku obsažený ve skutkové větě výroku o vině.

Obviněný v podaném dovolání dále vytýká soudům, že v jeho případě neuplatnily ustanovení § 40 tr. zák. Uvedená námitka, která má vztah k uloženému trestu (§ 40 tr. zák. - mimořádné snížení trestu odnětí svobody), byla uplatněna v rámci dovolacího důvodu vymezeném v § 265b odst. 1 písm. g) tr. zák. S tímto dovolacím důvodem však nekoresponduje a bylo by ji možno právně relevantně namítnout pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněným uplatněn nebyl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud své rozhodnutí v neveřejném zasedání, aniž musel ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. trestní věc obviněného meritorně přezkoumávat.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann