7 Tdo 1473/2016
Datum rozhodnutí: 01.02.2017
Dotčené předpisy: § 220 odst. 1 tr. zákoníku



7 Tdo 1473/2016-26
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 1. února 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné D. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 5 To 406/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 95/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 4 T 95/2012, byla obviněná D. D. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním uvedeným ve výroku o vině rozsudku, které v podstatě spočívalo v tom, že v K., okres B., jako obchodní zástupkyně společnosti Provident Financial, s. r. o. (pozn. dále jen Provident), která byla na základě Smlouvy o obchodním zastoupení povinna vyplnit čitelně nezbytné údaje na základě předloženého občanského průkazu, či dokladu o povolení k trvalému nebo dlouhodobému pobytu zákazníka, jednat se společností a zákazníky vždy obezřetně, důvěryhodným způsobem a s odbornou péčí, a provést v domácnosti zákazníka posuzovací návštěvu, při které ověří doklady žadatele o půjčku, a byla oprávněna jménem uvedené společnosti uzavírat smlouvy o půjčce, s osmi osobami konkrétně uvedenými ve výroku o vině v období od 17. 10. 2010 do 14. 11. 2010 uzavřela a na místě vyplatila smlouvy o půjčce, přičemž si do žádostí o poskytnutí půjčky nechala A. S. nadiktovat záměrně zkreslené údaje o rodném čísle žadatelů, o jejich pracovním poměru, ačkoli se jednalo o osoby nezaměstnané, případně i jejich smyšlená jména, a tímto jednáním způsobila uvedené společnosti celkovou škodu ve výši 88 000 Kč. Za tento přečin byla obviněná podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

Proti rozsudku soudu I. stupně podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 5 To 406/2015, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., když bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, aniž pro to byly splněny procesní podmínky a napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, konkrétně jejího zavinění.

V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedla, že soud I. stupně na str. 11 odůvodnění rozsudku shledal u ní zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, s čímž se zcela ztotožňuje, protože věděla, že může způsobit následek trestného činu, nechtěla jej způsobit, ani s ním nebyla srozuměna, ale naopak spoléhala bez přiměřených důvodů, že jej nezpůsobí. Soud I. stupně, že správně na str. 10 odůvodnění rozsudku uvedl, že spoléhala na to, že při ověřování rodného čísla by jí společnost sdělila, že s tímto člověkem smlouvu uzavírat nemá, od manažerky by se také dozvěděla, kdyby bylo nahlášeno špatné rodné číslo, přičemž neznala ani fintu s úpravou rodného čísla. Těchto důvodů, na které spoléhala, využil A. S. a uvedl ji v omyl. Proto namítá, že jejím zaviněním nemohl být nepřímý úmysl, ale vědomá nedbalost, jak správně uzavřel soud I. stupně, i když vzápětí na str. 11 odůvodnění tento soud uvedl, že vzal za prokázané, že porušila smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek a způsobila tím jinému nikoli malou škodu, čímž po všech stránkách naplnila znaky skutkové podstaty přečinu poručení podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněné tak soud logicky dospěl k závěru o jejím zavinění ve formě vědomé nedbalosti, avšak uznal jí vinnou, ačkoliv jí měl pro nedostatek zavinění obžaloby zprostit. Vzhledem k této vadě, že tak odvolací soud mohl postupovat jediným způsobem, a to zrušit daný rozsudek a věc vrátit soudu I. stupně, nebo ji zprostit obžaloby. Nikoliv ale nezákonně zamítnout její odvolání podle § 256 tr. ř. s tím, že uvedená vada je jen nepřesností a byl u ní dán nepřímý úmysl.

Dále obviněná v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že výše zmíněné námitky k otázce zavinění platí i pro tento důvod dovolání a dodala, že nevěděla, že pokud zašle ke kontrole p. D. rodné číslo, jméno, bydliště a pracoviště žadatele, tak jediným kontrolovaným údajem bude rodné číslo. Spoléhala proto, že kontrolou všech zasílaných údajů by byl zjištěn problémový žadatel a nedostala by souhlas s poskytnutím půjčky, tedy spoléhala, že nezpůsobí následek trestného činu. Po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, že v celém řízení ani nebylo prokazováno, zda věděla, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna a jednala tak v nepřímém úmyslu. Naopak bylo prokázáno, že věděla, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek Okresního soudu v Bruntále, a zprostil ji obžaloby, nebo aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu I. stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné shrnula zjištění, ze kterých vycházel soud I. stupně, jakož i povinnosti vyplývající pro obviněnou ze Smlouvy o obchodním zastoupení, kterou podepsala, přičemž absolvovala také předepsané školení, měla možnost seznámit se s pravidly uzavírání smluv a se systémem vyhodnocování bonity zákazníků pomocí SMS zpráv a věděla jaký povinný postup má při uzavírání smluv dodržovat. Pokud si nechala nadiktovat údaje a sama je na místě nezkontrolovala, zda souhlasí s údaji v dokladech, postupovala v rozporu s povinným postupem. Muselo jí také být jasné, že k zapsání chybného údaje mohlo dojít i při samotném diktování, aniž by šlo o záměr další osoby. Byla proto podle státní zástupkyně srozuměna s tím, že uvedeným způsobem může dojít k chybnému zapsání údajů v důsledku její nedůsledné, resp. chybějící kontroly, které by reálně nemohlo být odhaleno s ohledem na obviněné známý postup kontroly. Musela tak být srozuměna s velmi pravděpodobnou eventualitou takovéhoto výsledku, uzavření smlouvy o půjčce se zákazníkem nesplňujícím podmínky pro uzavření smlouvy, a to s velmi reálnou perspektivou škodlivého následku na majetku společnosti Provident. Státní zástupkyně proto uvedla, že v jednání obviněné je namístě spatřovat přečin podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný formou nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitka obviněné o nedostatku úmyslné formy zavinění tomuto důvodu odpovídá, čímž také vymezila rozsah dovolacího přezkumu na otázku existence zavinění ve formě alespoň nepřímého úmyslu, jak to uvedl soud odvolací, a vyžaduje to ustanovení o úmyslném přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou.

Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Zvláště nesnadné je prokazovat nepřímý úmysl, zejména jeho volní složku, tj. srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. Nepřímý úmysl nelze jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o nepřímém úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a proto také z nich lze na formu zavinění usuzovat. Tyto okolnosti je však třeba hodnotit všechny v jejich souvislosti. Nelze přikládat zásadní význam jen některé z nich (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 85/2001).

Z hlediska zjišťování zavinění proto nelze pominout samotnou obviněnou uváděné její zdravotní problémy, ohledně kterých také její spolupracovnice, svědkyně I. A. uvedla, že věděla o zdravotních problémech obviněné, která hůř viděla, mívala problémy se čtením. Obviněná tak již svým zdravotním stavem byla do jisté míry limitována v řádném plnění svých povinností obchodního zástupce, což ale neeliminovala zvýšenou důsledností a kontrolou při jednání s klienty a při uzavírání smluv, aby dostála svým smluvním povinnostem a zabránila možnému vzniku škody na majetku společnosti. Naopak si počínala tak, že své povinnosti vyplývající z funkce obchodního zástupce porušovala, a to zcela vědomě. Významný je i motiv jednání obviněné. Jak Nejvyšší soud uvedl již ve svém předchozím rozhodnutí o dovolání obviněné, jejím motivem k uzavření smlouvy o spolupráci s poškozenou společností, bylo získání dalšího zdroje příjmů v její svízelné ekonomické situaci. Výše tohoto příjmu byla přímo závislá na množství uzavřených smluv o půjčce, kterých by ale v případě důsledného plnění smluvních povinností uzavřela méně a již vůbec by je neuzavřela s osobami uvedenými ve výroku o vině, čímž by se snížila i její peněžitá odměna. Z hlediska zjišťování zavinění pak nelze pominout ani okolnosti, za kterých došlo k ukončení spolupráce obviněné se společností Provident, kdy z výpovědi pracovníka poškozené společnosti, svědka J. H. vyplývá, že když po zjištění uzavření ve výroku o vině uvedených smluv chtěli udělat kontrolu všech klientů obviněné, tak dala výpověď. Je tedy zřejmé, že obviněná si při svém postupu, kdy při uzavírání smluv o půjčce vědomě hrubě porušovala své povinnosti obchodního zástupce společnosti Provident, musela být vědoma možnosti uzavření smluv o půjčce i se zájemci, kteří pro poskytnutí půjčky nesplňovali podmínky stanovené společností. V zájmu jejího vlastního finančního prospěch jí to ale bylo lhostejné, počítala i s touto možností a byla tak s ní srozuměna, což potvrzuje také uvedené ukončení spolupráce se společností podáním výpovědí v době, kdy si již byla vědoma, že skončilo období snadného výdělku a vzhledem k hrubému porušování jejich povinností společnost spolupráci s ní ukončí sama. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Podle právní nauky představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění obviněné s následkem lze v tomto případě dovodit, protože její lhostejnost k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje její kladné stanovisko k oběma těmto možnostem.

Nejvyšší soud již ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí uvedl, že obviněné bylo ze smlouvy o obchodním zastoupení a z provedeného školení jednoznačně známo, jakým způsobem musí při uzavírání smluv postupovat, tedy jaké jsou její povinnosti, přičemž ani obviněná znalost předepsaného postupu nezpochybňovala. Zcela zřejmý tak byl obviněné i význam dodržení tohoto postupu při uzavírání smluv, tedy ověření především spolehlivosti a způsobilosti klienta splácet poskytnutou půjčku, což jistě nebylo samoúčelné, když smyslem tohoto stanoveného postupu bylo právě vyloučit uzavření smluv o půjčce s klienty, kteří nesplňují dané podmínky, tedy zejména nemají stálý příjem, nejsou zaměstnáni nebo již v minulosti poskytnuté půjčky řádně nespláceli. V případě uzavření smluv o půjčce s těmito osobami reálně hrozil vznik škody společnosti Provident, čemuž mělo zabránit jak důsledné plnění povinností obchodními zástupci, a tedy i obviněnou, tak i navazující kontrola prováděná zasíláním údajů cestou SMS zpráv. Pokud přesto obviněná v případech uvedených ve výroku o vině nepostupovala v souladu se svými povinnostmi, a tyto vědomě hrubě porušovala tím, že si nechala podstatné údaje potřebné k uzavření smlouvy o půjčce nadiktovat (dokonce i jen telefonicky), aniž by si jejich pravdivost sama ověřila, musela si být také vědoma reálné možnosti uvedení nesprávných údajů, které posílala k další kontrole, v důsledku toho reálné možnosti selhání kontrolního systému, jehož byla nejvýznamnější součástí a tedy i možnosti, že z důvodu neplnění jejich smluvně převzatých povinností obchodního zástupce dojde ke vzniku škody. Pokud vědomě porušovala povinnosti, které jí ohledně způsobu postupu při sepisování žádostí o půjčku vyplývaly ze smlouvy o obchodním zastoupení, musela tak být srozuměna s tím, že takto může reálně způsobit společnosti Provident škodu.

Nelze přisvědčit námitce obviněné, že sice věděla, že může způsobit následek trestného činu, ale nechtěla jej způsobit, nebyla s ním ani srozuměna a bez přiměřených důvodů spoléhala, že jej nezpůsobí, resp. že při ověřování rodného čísla spoléhala, že jí společnost sdělí, že s danou osobou smlouvu uzavírat nemá. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí o předchozím dovolání obviněné uvedl, že obviněná podle zjištění soudů jednoznačně porušila své povinnosti vyplývající z ustanovení smlouvy o obchodním zastoupení, když si podstatné údaje významné pro sepsání žádosti pro poskytnutí půjčky, resp. její poskytnutí, nechala nadiktovat jinou osobou, neprováděla povinnou kontrolu těchto údajů, danou činnost vykonávala povrchně, s cílem uzavřít co největší počet smluv a docílit tak vyplacení provize. Nejvyšší soud již tehdy nepřisvědčil její námitce, že veškerá jí zpracovaná data byla dále ověřována, protože při zjištěném způsobu získávání rodných čísel a dalších údajů zájemců o půjčky, byl účel prováděné kontroly klientů jednáním obviněné v podstatě eliminován, a byl závislý pouze na tom, zda byly obviněné cizí osobou nadiktovány správné údaje, zejména pak rodné číslo. Účinnost této kontroly byla totiž přímo závislá na pravdivosti těchto údajů, a právě za tímto účelem bylo smluvní povinností obviněné osobně vyplnit potřebné údaje na základě občanského průkazu zákazníka a tento i další doklady pak ještě prověřit v domácnosti zákazníka [čl. 2 bod 4. písm. a) a čl. 4 bod č. 1. písm. c) smlouvy]. Pokud obviněná při sjednávání smluv o půjčce zjištěným způsobem hrubě porušovala své povinnosti vyplývající ze smlouvy o obchodním zastoupení, nemohla se pak ani spoléhat na to, že jí zpracovaná data jsou dále ještě prověřována, protože účinnost této následné kontroly sama svým postupem vyloučila. Vzhledem k zjištěným okolnostem a způsobu jednání obviněné pak Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnutí také jednoznačně konstatoval, že na straně obviněné nebyly žádné relevantní důvody, na základě kterých by se mohla domnívat, že následek nezpůsobí. Pokud si údaje podstatné pro rozhodnutí poškozené společnosti o tom, zda s danou osobou smlouvu o půjčce uzavře či nikoliv, v rozporu se svými smluvně převzatými povinnostmi bez provedení jejich řádné kontroly nechala nadiktovat zcela neznámou osobou, nemohla se důvodně spoléhat na to, že prověření takto získaného jména a rodného čísla samotnou poškozenou společností zabrání vzniku škody nesplacením půjčky. Výsledek, resp. účinnost této kontroly byla totiž závislá právě na splnění povinnosti obchodního zástupce, tedy na řádném prověření potřebných údajů tak, aby odpovídaly skutečnosti.

Nejvyšší soud zrušil předchozí odsuzující rozsudek, jímž byla obviněná uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku s tím, že toto právní posouzení skutku nepřichází v úvahu pro nenaplnění znaku uvedení v omyl. Současně ale nastínil možnou právní kvalifikaci jednání obviněné jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, když uvedl, že je na soudu I. stupně zabývat se otázkou, zda nepřichází v úvahu posoudit její jednání podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, kde postačí i srozumění pachatele s tím, že porušením smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek jinému způsobí škodu nikoli malou, když pro toto právní posouzení svědčila již argumentace soudu I. stupně na str. 11 původního rozsudku, že obviněná věděla, že svým jednáním porušuje závazná pravidla společnosti Provident pro uzavírání smluv, a musela být srozuměna s tím, že takto může společnosti způsobit škodu. Nejvyšší soud proto nyní nepřisvědčil námitce obviněné, že po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu v celém řízení nebylo prokazováno, zda věděla, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna a jednala tak v nepřímém úmyslu. Soud I. stupně k závěru o jejím srozumění se vznikem následku dospěl totiž již ve svém prvním odsuzujícím rozsudku.

Nově byla obviněná uznána vinnou přečinem podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku a Nejvyšší soud toto právní posouzení skutku považuje s ohledem na výše uvedené důvody za správné. Lze tedy uzavřít, že hmotně právní námitka obviněné nenaplnila uplatněný dovolací důvod, protože napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dovolání je tak zjevně neopodstatněné. Poukazuje-li obviněná na nesprávnou část odůvodnění ohledně formy jejího zavinění, je toto odůvodnění v rozporu nejen s jeho bezprostředně navazující další částí na str. 11 rozsudku, kde je přímo uvedeno ustanovení § 220 odst. 1 tr. zákoníku, ale zejména s výrokem o vině, podle kterého byla uznána vinnou právě tímto úmyslným přečinem. Uvedený rozpor v odůvodnění, který svědčí o značné nedůslednosti samosoudkyně, ale nic nemění na správnosti rozsudku soudu I. stupně, protože rozhodující je výrok o vině rozsudku a ne vadná část jeho odůvodnění.

Nejvyšší soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2017


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu