7 Tdo 1466/2010
Datum rozhodnutí: 09.12.2010
Dotčené předpisy: § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák.



7 Tdo 1466/2010-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. prosince 2010 o dovolání obviněného Š. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 5 To 199/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 40 T 2/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 40 T 2/2009, byl obviněný Š. V. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle § 171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti výrokům o vině a trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 5 To 199/2009, odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 5 To 199/2009, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že rozhodnutí soudů nižších stupňů byla vydána v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a dodal, že závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný uvedl, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebyl vzat do vyhošťovací vazby a byl vybaven nedostačující částkou, aby se mohl veřejnými dopravními prostředky dopravit za hranice České republiky, z níž byl vyhoštěn. Nedostalo se mu údajně pomoci ani od zastupitelského úřadu Slovenské republiky. Úvahy soudů nižších stupňů, že trest vyhoštění mohl vykonat, jsou podle obviněného zcela absurdní, neboť po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mu nebyly vytvořeny minimální materiální podmínky, aby byl schopen realizovat trest vyhoštění. Svým jednáním tak nemohl spáchat společensky nebezpečný trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 5 To 199/2009, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit.

Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil právně relevantní námitku, že svým jednáním nenaplnil materiální znak trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. s odůvodněním, že realizace trestu vyhoštění mu byla znemožněna z objektivních důvodů, jeho jednání proto nebylo společensky nebezpečné.

Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se zdržuje na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán.

Posuzovaný skutek je správně kvalifikován jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona platného do 31. 1. 2009.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 trestního zákona platného do 31. 12. 2009 se trestným činem rozuměl pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. V souladu s § 3 odst. 4 tr. zák. byl stupeň nebezpečnosti činu pro společnosti určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Toto ustanovení, které vyžadovalo hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, mělo podstatný význam nejen pro úvahu, zda jde vůbec o trestný čin, ale rozhodujícím způsobem zasahovalo i do úvah o tom, zda jde o trestný čin závažnějšího nebo méně závažného charakteru (srov. rozh. č. 33/1962 Sb. rozh. tr.).

Obviněný tím, že se neoprávněně zdržoval na území České republiky, přestože mu byl uložen trest vyhoštění z České republiky, naplnil všechny formální a materiální znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Především nelze souhlasit s argumentací obviněného, že realizaci trestu vyhoštění nemohl uskutečnit vlastními silami z důvodu nedostatku finančních prostředků. Jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, obviněný měl při propuštění z věznice dost peněz k tomu, aby opustil Českou republiku, což měl a mohl učinit, navzdory tomu setrvával řadu dnů v Praze, aniž by vynaložil jakékoliv úsilí opustit Českou republiku. Obviněný svým pobytem na území města Prahy zjevně mařil výkon rozhodnutí o uloženém trestu vyhoštění tím, že neprojevoval snahu opustit republiku, a to nejméně po dobu od propuštění dne 9. 3. 2009 do dne 29. 3. 2009, kdy byl kontrolován hlídkou Policie České republiky. Společenská nebezpečnosti jednání obviněného je dána i tím, že obviněný se trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. dopustil opakovaně.

Nelze souhlasit ani s námitkou obviněného, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebyl vzat do vyhošťovací vazby. Podle § 350c odst. 1 tr. ř. může předseda senátu rozhodnout o vzetí odsouzeného do vyhošťovací, hrozí-li obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění. Obava, že obviněný se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu musí být podložena konkrétními skutečnostmi. Vyhošťovací vazba jako výjimečné opatření proto není obligatorní opatření pro zajištění výkonu trestu vyhoštění. Podstatné je, že vyhošťovací vazba je v § 350c odst. 1 tr. ř. upravena jako výjimečné a subsidiární opatření. I zde totiž platí zásada zdrženlivosti a přiměřenosti. Vyhošťovací vazba nepředstavuje formu trestu, ale jde o zajišťovací opatření, jehož účelem je umožnit výkon trestu vyhoštění, přičemž pro vzetí do vyhošťovací vazby musí existovat konkrétní důvody.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že právní kvalifikace skutku jako trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. je zcela správná. Dovolání obviněného je proto zjevně neopodstatněné.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného Š. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2010
Předseda senátu JUDr. Jindřich Urbánek