7 Tdo 1466/2004
Datum rozhodnutí: 04.05.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1466/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. května 2005 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného Ing. V. H., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 3 To 33/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 9/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 56 T 9/2003, byl obviněný Ing. V. H. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití § 143 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, za který mu byl podle § 140 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Rozsudkem bylo taktéž rozhodnuto odsuzujícím výrokem ohledně spoluobviněných S. M. F., M. G. a M. V.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláními obviněných Ing. V. H., S. M. F., M. G. a M. V.; řízení ve věci odvolání obviněného Ing. V. H. bylo Vrchním soudem v Praze vyloučeno ze společného řízení (sp. zn. 3 To 196/2003) a vedeno dále pod sp. zn. 3 To 33/2004. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 3 To 33/2004, byl napadený rozsudek ohledně obviněného Ing. V. H. částečně zrušen podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o uloženém trestu a způsobu jeho výkonu s tím, že v rozsahu zrušení odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému Ing. V. H. uložil podle § 140 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný Ing. V. H. řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval ustanovení § 140 a § 4 tr. zák.

Obviněný v úvodu svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že se neztotožňuje se skutkovým dějem popsaným ve výrokové části rozsudku, že i na základě skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly, jej nelze uznat vinným trestným činem podle § 140 tr. zák., neboť ze skutkového děje nevyplývá úmysl ve smyslu § 4 tr. zák., a že závěr o úmyslu je se skutkovými zjištěními v rozporu. Soud dovodil jeho vědomost o tom, že cestovní šeky jsou padělané, z okolností nabytí šeků, jejich pořizovací ceny, způsobu manipulace s nimi, nevšedního zájmu obžalovaných o obchod a ze skutečnosti, že šeky nešly zobchodovat. Pokud jde o okolnosti nabytí cestovních šeků, podle obviněného lze připustit, že výhodný prodej od cizince může budit u kupujícího určité podezření, které ale nemusí směřovat k závěru, že šeky jsou falešné. Důvodů prodeje šeků a nikoli jejich přímá výměna v bance mohlo být z jeho pohledu několik - šeky mohly být kupříkladu odcizeny (pak by ovšem jeho eventuelní úmysl, resp. spíše nedbalost, směřoval k trestnému činu podílnictví), odsouzenému F. mohl být odcizen doklad totožnosti, a proto nemohl šeky v krátkém časovém úseku směnit apod. Podle obviněného není nic neobvyklého na tom, že na šeku není první podpis příjemce, neboť se již setkal s tím, že zaměstnavatel předkládal svému pracovníkovi bianco šeky (tzv. šeky na doručitele). Pokud obviněný předpokládal některý z uvedených důvodů výhodného prodeje, z jeho pohledu nemohla být cena šeků nepřiměřeně nízká a tudíž nápadná. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že ačkoli soud prvního stupně nedospěl k přesvědčivému závěru o tom, za kolik byly šeky koupeny, tvrdí, že byly kupovány nápadně pod cenou. Pokud jde o způsob manipulace se šeky a údajný zájem všech zúčastněných o obchod s nimi, lze toto logicky vysvětlit ziskem spočívajícím v rozdílu mezi nákupní a nominální cenou šeků. Argument soudu, že šeky nešlo "zobchodovat", se jej netýká, neboť podle zjištěného skutkového stavu pro něj celá záležitost skončila v momentě, kdy si spoluobviněný G. nechal šeky u sebe; co se se šeky dělo dál, již nevěděl a tudíž neměl žádné informace o tom, že jsou s jejich směněním problémy. Oproti závěru soudu o úmyslu obviněného svědčí 2 významné důkazy, a to vysoká kvalita předmětných šeků a skutečnost, že obviněný bez jakýchkoli problémů proměnil jeden šek v pobočce Č. s., a. s., ve V. u. v P.,; když odborně vyškolený pracovník banky nepoznal, že jde o padělek, nemohl tuto skutečnost poznat ani obviněný, a byl-li mu šek bez problému proplacen, byl tím, i pokud by měl před tím jakékoli pochybnosti, utvrzen v tom, že šek je pravý. Pokud by obviněný věděl, že jde o falzum, nedovolil by si šek směnit za peníze, neboť při směně je nutné prokázat totožnost a stopa po šeku by tedy vedla k němu. V neposlední řadě svědčí o absenci úmyslu obviněného i jeho dosavadní bezúhonný život.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky přezkoumal, oba je v plném rozsahu zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo sám rozhodl tak, že se Ing. V. H. zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 8. 11. 2004 obviněný sdělil svůj požadavek na projednání dovolání ve veřejném zasedání (§ 265h odst. 2 tr. ř.).

Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 17. 12. 2004 obviněný doplnil své dovolání tak, že má za to, že nebyly prokázány znaky naplňující skutkovou podstatu trestného činu ve smyslu ust. § 140 odst. 2 a § 4 tr. zák. Z trestního spisu je zřejmé, že bylo toliko prokázáno, že se dne 26. 6. 2001 dostavil na pracoviště pobočky Č. s., a. s., se sídlem ve V. u. v P.,, kde právě volnému pokladníkovi předložil cestovní šek ve jmenovité hodnotě 100 USD uvedený na č. l. 89, který pokladník podrobil verifikaci a vyplatil. Vzhledem k tomuto postupu pokladníka obviněný neměl důvod pochybovat o pravosti šeků, a když mu poté pan F. nabídl k odkupu maximálně 100 kusů takových šeků s 30 % diskontem, informoval o této možnosti odsouzeného G., kterému poskytoval služby z oblasti finančního a projektového poradenství. Toto jednání soud prvního stupně subsumoval pod ustanovení § 140 odst. 2 tr. zák., přičemž odvolací soud výrok o jeho vině nezměnil. Obviněný ve svém doplnění dovolání dále uvedl, se kterými úvahami a skutkovými zjištěními soudů činných v jeho trestní věci se neztotožňuje. Obviněný se domnívá, že závěr Městského soudu v Praze uvedený na č. l. 489, podle něhož vědomosti obžalovaných, že jde o padělky, odpovídala i jejich snaha zajistit realizaci předmětných šeků za pomoci známých osob a skutečnost, že se nikdo z nich neobrátil se žádostí o překontrolování šeků např. na Č. n. b., popř. jakoukoli komerční banku, je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Pokud se totiž obviněný dostavil do uvedené pobočky Č. s., a. s., učinil pravý opak toho, co konstatoval soud, tedy navštívil pobočku prestižní banky, náhodně zvolenému pracovníkovi předložil k inkasu šek a nechal si ověřit, zda je tento v pořádku, tj. zda není např. na seznamu odcizených šeků. V této souvislosti obviněný poznamenal, že pracoviště ČNB jako centrální banky státu jsou v první řadě zaměřena na plnění jiných úkolů, než je ověřování šeků. Taktéž závěr soudu, že musel nejpozději od 26. 6. 2004 (správně 2001) vědět, že šeky jsou patrně padělky, nemá oporu v provedeném dokazování, když dne 26. 6. 2004 (taktéž) obviněný šek prezentoval a byl pracovníkem banky ubezpečen, že je tento v pořádku. Skutečnost, že o nabídce šeků informoval odsouzeného G. a že se z důvodu předpokládané jazykové bariéry mezi odsouzenými F. a G. účastnil předání šeků a českých korun, neprokazuje, že věděl, nebo vědět mohl a měl, že se jedná o padělky. Navíc pokud by si obviněný byl vědom možnosti, že šeky mohou být padělky, nenabízel by tyto v okruhu lidí, se kterými byl v dlouhodobém kontaktu, nebyl odhalen motiv pro takové počínání apod. Obviněný dále nesouhlasí s tvrzením Městského soudu v Praze uvedeným na č. l. 485, podle něhož obviněný při hlavním líčení pozměnil svou výpověď učiněnou v přípravném řízení v části týkající se okolností, za nichž poznal spoluobžalovaného F., neboť z obsahu spisu, a to z odporu proti vznesenému obvinění (č. l. 33), je zřejmé, že již ve fázi přípravného řízení po vznesení obvinění uvedl stejné skutečnosti jako v hlavním líčení a že tedy v uvedeném směru nedošlo k pozměnění výpovědi. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudu, že vzhledem k tomu, že šeky měly být poskytnuty proti hotovosti s 30 % diskontem a nabízely je osoby arabské, popř. bulharské národnosti, muselo, nebo alespoň mělo být všem zúčastněným známo, že se jedná o padělky. Obviněný má za to, že skutečnost, že jednal s panem F., ač mu muselo být zřejmé, že se jedná o osobu arabského původu, nemůže být pojímána jako přitěžující okolnost zpochybňující hodnověrnost obviněného či dokonce svědčící o jeho vině ve smyslu ust. § 140 odst. 2 tr. zák. Obviněný v této souvislosti dále uvedl, že poněvadž je cestovní šek de facto pohledávkou za bankou, není v rozporu se zákonem, pokud by byl postoupen třetímu subjektu formou bezúplatné nebo úplatné cese, u níž je běžným jevem, že pohledávky jsou postupovány s určitým diskontem. Pokud by cestovní šeky měly povahu peněz, nebyly by pohledávkami za bankou. Doručitel šeku musí navštívit banku nebo směnárnu a poskytnout identifikační údaje, které zůstanou zaevidovány, výše denní směny, pokud není předem avizována, nemůže překročit denní limit hotovostních výplat platebního místa atd. Skutečnost, že pohledávka je postupována s diskontem, není sama o sobě důvodem, proč by se transakce nemohla uskutečnit bez rizika kolize se zákonem pro její účastníky.

Obviněný v závěru podání označeného jako doplnění dovolání uvedl, že z obsahu celého spisu je zřejmé, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by se jakkoli podílel na pokusech realizovat výměnu cestovních šeků poté, kdy je předal jejich novým držitelům, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nedostál své přezkumné povinnosti uložené mu § 254 odst. 1 tr. ř. a že závěr, že se předmětného trestného činu dopustil, nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. S ohledem na tyto jím tvrzené skutečnosti obviněný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a zprostil jej obžaloby, popř. aby věc vrátil soudu prvního stupně.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného Ing. V. H. směřují primárně do oblasti soudy zjištěného skutkového stavu věci. Dovolatel totiž de facto soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění ohledně subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu, přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového děje ve vztahu ke všem okolnostem, z nichž soudy dovodily vědomost obviněného o tom, že cestovní šeky jsou padělané, a teprve v návaznosti na to dovozuje nesprávné právní posouzení skutku. Taktéž námitku obviněného, že skutek měl být právně kvalifikován jako trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák., nelze subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože vychází z jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy obou stupňů. To znamená, že dovolatel uvedený dovolací důvod spatřuje primárně v porušení procesních zásad vymezených v ust. § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění, kterou však pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. V této souvislosti státní zástupce poznamenal, že závěr o existenci zavinění a jeho formě (§ 4 a § 5 tr. zák.) je sice závěrem právním, který ovšem vychází ze skutkových zjištění soudu, jejichž přezkoumání se s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, jak to činí obviněný, domáhat nelze.

V závěru svého vyjádření státní zástupce konstatoval, že obviněný Ing. V. H. napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ust. § 265b odst. 1 tr. ř., a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a to za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupce dále pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ust. § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s popisem způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též "jiné nesprávné hmotně právní posouzení". Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě předmětného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněný Ing. V. H. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil toliko jedinou námitku hmotně právní povahy, podle níž "na základě skutkových zjištění, k nimž dospěly oba soudy, nelze uznat odsouzeného vinným trestným činem dle § 140 tr. zák., neboť ze skutkového děje nevyplývá úmysl, byť i jen eventuální, ve smyslu § 4 tr. zák.", kterou zpochybnil existenci úmyslného zavinění, tj. naplnění subjektivní stránky, jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák.

Právní závěr o naplnění subjektivního znaku trestného činu se zakládá na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování.

Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a rozsudku soudu nalézacího je zřejmé, že si v červnu roku 2001 obviněný Ing. V. H. a spoluobviněný M. G. půjčili od svědka Ing. P. H. částku ve výši 120.000,- Kč, a to za účelem koupě 48 - 50 kusů cestovních šeků asociace V. v nominální hodnotě 100 USD, výstavce S. B., Ltd., T. J., od spoluobviněného S. M. F.; hodnota 48 kusů šeků s nominální hodnotou 100 USD by s ohledem na tehdy platný kurzovní lístek vyhlášený ČNB představovala částku převyšující 191.000,- Kč. Výhodnou kupní cenu obviněný Ing. H. ve svých výpovědích odůvodnil nejprve tím, že spoluobviněný F. potřeboval peníze a cestovní pas měl v hotelu, poté, že jej neměl vůbec, spoluobviněného G. obviněný Ing. H. informoval v tom smyslu, že "jde o pravé šeky, které prodává majitel za poloviční cenu z toho důvodu, že šeky jsou pojištěné a majitel šeku nahlásí dodatečně ztrátu" (str. 11 rozsudku soudu prvního stupně). Jeden ze zakoupených cestovních šeků obviněný Ing. H. předal svědkovi S.P. za účelem úhrady svého dluhu ve výši 3.000,- Kč s tím, že "šek je na 100% pravý a krytý" (str. 19 tamtéž), přičemž svědek P. si ten samý den, co šek od obviněného obdržel, tzn. 25. 6. 2001, nechal tento proplatit v pobočce Č. s., a. s., ve V. u. v P. Poté se jej obviněný "Ing. H. ptal, kde šek proměnil, svědek mu to sdělil, přičemž ho zarazilo to, že se ho obžalovaný ptal, zda neměl s proplacením šeku nějaké problémy" (tamtéž). Nejméně 47 kusů cestovních šeků obviněný Ing. H. předal na úhradu dluhu ve výši 120.000,- Kč svědkovi Ing. H., který s jedním z předmětných šeků zašel do směnárny E., s. r. o., ve V. u. v P., kde pracoval jeho známý, svědek D. T., kterým mu bylo sděleno, že šeky jsou padělky a že se o ně zajímá kriminální policie. Svědek Ing. H. toto sdělil obviněnému Ing. H. mu, který jej přesvědčoval, že šeky jsou pravé, a který s ním šel dne 26. 6. 2001 do pobočky Č. s., a. s., ve V. u. v P., kde jeden ze šeků proměnil. Druhý den svědek Ing. H. jeden z předmětných šeků předložil k proplacení v C., a. s., v R. u. v P., kde mu bylo sděleno, že šek je falešný, a proto mu nebude vrácen zpět. Z tohoto důvodu svědek Ing. H. vrátil šeky obviněnému G. a požadoval po něm úhradu své pohledávky v penězích s tím, že šeky jsou nesměnitelné. Poté obviněný Ing. H. a spoluobviněný G. požádali spoluobviněného M. V., aby jim zprostředkoval někoho, kdo by předmětné šeky koupil. Z tohoto důvodu se spoluobviněný V. obrátil na svědka J. H., který šeky nabídl svědkovi Ing. J. Ú., přičemž svědek H. svědka Ing. Ú. "informoval v tom smyslu, že jde o padělky" (str. 21 rozsudku soudu prvního stupně). Svědek Ing. Ú. předmětné šeky předal D., agentovi U.S. S. S.působícímu na V. S. s. v P., která o tom, že získala padělky cestovních šeků, vyrozuměla P. ČR, jejíž příslušnice, svědkyně V. K., svědka Ing. Ú. seznámila s mužem vystupujícím pod jménem P. D. (svědkem A. K.), a požádala jej, aby pana D. představil svědkovi H. s tím, že tímto věc převezme P. ČR. Na schůzku, na níž svědek Ing. Ú. seznámil svědka H. s P. D., přišel i spoluobviněný V., který P. D. sdělil, že "padělané šeky získal při nějakých obchodních aktivitách", a jehož zajímalo, "zda bude P. D. schopen padělky zobchodovat" s tím, "že v případě, že se podaří šeky zobchodovat, měl by zájem na pokračování takovýchto transakcí" (str. 22 tamtéž). Předmětné cestovní šeky, tzn. cestovní šeky předložené dne 25. 6. 2001 svědkem P. a dne 26. 6. 2001 obviněným Ing. H. v pobočce Č. s., a. s., ve V. u. v P.ze a 45 kusů cestovních šeků, které předal obviněný Ing. H. a spoluobviněný G. spoluobviněnému V. za účelem jejich "zobchodování" a které se shora uvedenou cestou dostaly na V. S. s. v P., byly padělky.

Zejména na základě shora uvedených skutečností soud prvního stupně dospěl k závěru, že se obviněný Ing. H. jednáním popsaným v bodě II skutkové věty výroku o vině a spočívajícím v předání padělaných cestovních šeků svědkovi P. a Ing. H. za účelem úhrady dluhů a v předložení jednoho padělaného šeku k proplacení v pobočce Č. s., a. s., ve V. . v P.ze dopustil trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití § 143 tr. zák. a že se tohoto jednání dopustil "zpočátku alespoň v nepřímém úmyslu, počínaje dnem 26. 6. 2001 byl prokázán úmysl přímý" (str. 27 rozsudku soudu prvního stupně). S tímto právním závěrem nalézacího soudu o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu u obviněného Ing. H. se odvolací soud ztotožnil a ztotožňuje se s ním i soud dovolací. K jednání obviněného Ing. H. spočívajícímu v předání jednoho z předmětných cestovních šeků svědkovi P. za účelem úhrady dluhu ve výši 3.000,- Kč dovolací soud poznamenává, že vědomost obviněného o tom, že cestovní šek, který svědkovi P. předal, nemusí být pravý, lze vyvodit nejen z ceny, kterou za předmětné šeky zaplatil spoluobviněnému F., a z okolností, za kterých šeky převzal, jak správně konstatoval nalézací soud, ale taktéž z již uvedené skutečnosti, že se obviněný poté, co si svědek P. nechal šek proplatit v pobočce Č. s., a. s., ve V. u. v P.ze, tohoto svědka ptal "kde šek proměnil" a "zda neměl s proplacením šeku nějaké problémy". Věděl-li obviněný, že šek nemusí být pravý, a přesto jej jako pravý předal svědkovi P. na úhradu svého dluhu, musel být pro případ, že šek bude shledán padělkem, s tímto srozuměn /§ 4 písm. b) tr. zák./. Pokud jde o jednání obviněného ve vztahu ke svědkovi Ing. H., nelze dospět k jinému závěru, než že toto jednání bylo zahrnuto i úmyslem přímým ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., neboť obviněný poté, co byl svědkem Ing. H. informován o neúspěšném pokusu o proplacení šeku ve směnárně E., s. r. o., se tohoto svědka snažil o pravosti šeků přesvědčit tím, že si sám za přítomnosti tohoto svědka nechal jeden šek proplatit v pobočce Č. s., a. s., ve V. u. v P., tedy tam, kde jeden šek byl již proplacen předchozí den svědkovi P. Byl-li obviněný Ing. H. utvrzen ve své pochybnosti o pravosti šeků tím, co bylo svědkovi Ing. H. sděleno ve směnárně E., s. r. o., tj. že šeky jsou padělky, a přesto se snažil svědka Ing. H. přesvědčit o jejich pravosti proměněním jednoho z nich v uvedené pobočce Č. s., a. s., musel takto jednat v přímém úmyslu udat předmětné padělané šeky, a to jak svědkovi Ing. H., tak Č. s., a. s., jako pravé. Konečně o vědomosti obviněného o tom, že šeky jsou padělky, svědčí i skutečnost, že tato okolnost byla známa i spoluobviněnému V., jemuž šeky předal právě obviněný Ing. H. se spoluobviněným G. a který o ní informoval jak svědka H., tak poté i svědka A. K. (P. D.).

Pokud jde o námitku obviněného, že jeho eventuelní úmysl (spíše jen nedbalost) směřovaly k trestnému činu podílnictví podle § 251 tr. zák., nelze než souhlasit s názorem státního zástupce uvedeným na str. 4 jeho vyjádření k dovolání obviněného, že "ani tuto výhradu nelze subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný Ing. V. H. při formulaci této své námitky vychází z jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy obou stupňů", tj. z toho, že se mohl domnívat, že mu spoluobviněný F. prodává cestovní šeky za tak výhodnou cenu z toho důvodu, že tyto byly odcizeny.

V další části svého mimořádného opravného prostředku, včetně jeho doplnění ze dne 17. 12. 2004, obviněný Ing. H. de facto uvedl svůj názor na to, jakým způsobem mohly soudy činné v jeho trestní věci hodnotit jednotlivé důkazy, na nichž založily svůj závěr o jeho vině, a k jakým skutkovým zjištěním měly při tomto odlišném hodnocení důkazů dospět, a taktéž vlastní verzi průběhu skutkového děje, když v doplnění dovolání uvedl, že mu spoluobviněný F. nabídl šeky k odkupu až poté, co mu byl stejný cestovní šek, jež od něj obdržel, proplacen na pobočce Č. s., a. s., ve V. v P., že se předání šeků a peněz mezi spoluobviněnými F. a G. účastnil toliko jako tlumočník, tj. "z důvodu tehdy předpokládané jazykové bariéry" apod. Takovéto námitky jsou ale námitkami směřujícími proti porušení procesních ust. § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tzn. proti správnosti hodnocení důkazů a skutkových zjištění, k nimž na základě provedeného dokazování soudy dospěly, které neodpovídají ani obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu dovolání podle § 265b tr. ř., a proto se jimi Nejvyšší soud nezabýval.

Za námitku hmotně právní povahy nelze považovat ani právní úvahu obviněného týkající se povahy cestovního šeku (podle obviněného jde o pohledávku za bankou) a možnosti jeho převodu formou bezúplatné či úplatné cese, neboť posouzení těchto otázek z hlediska hmotného práva nemá žádný vliv na správnost použité právní kvalifikace a obviněný touto právní úvahou v podstatě pouze odůvodňuje, proč nepovažuje skutečnost, že za předmětné cestovní šeky s nominální hodnotou přes 191.000,- Kč zaplatil maximálně 120.000,- Kč, za skutečnost prokazující jeho vědomost, že cestovní šeky jsou falešné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal, že soudy dospěly ke správnému právnímu závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 143 tr. zák. u obviněného Ing. V. H., dovolací soud dovolání tohoto obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zjevná neopodstatněnost dovolání vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněný přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, ale taktéž z toho, že jeho hmotně právní námitka do značné míry vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. května 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš