7 Tdo 1465/2004
Datum rozhodnutí: 04.05.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1465/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. května 2005 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněných M. G. a M. V., které podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 3 To 196/2003, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 9/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) a e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. o d m í t á.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 56 T 9/2003, byli obvinění M. G. a M. V. uznáni vinnými trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití § 143 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, za který jim byl oběma podle § 140 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) let, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Rozsudkem bylo taktéž rozhodnuto odsuzujícím výrokem ohledně spoluobviněných S. M. F. a Ing. V. H.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláními obviněných M. G., M. V., S. M. F. a Ing. V. H.; řízení ve věci odvolání obviněného Ing. V. H. bylo Vrchním soudem v Praze vyloučeno ze společného řízení. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 3 To 196/2003, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen v části týkající se obviněného M. V. s tím, že v rozsahu zrušení odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. V. uznal vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. za použití § 143 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, za který mu podle § 140 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Odvolání obviněných M. G. a S. M. F. byla uvedeným rozsudkem soudu druhého stupně zamítnuta podle § 256 tr. ř.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění M. G. a M. V. řádně a včas dovolání.

Obviněný M. G. svůj mimořádný opravný prostředek podal z důvodů uvedených v § 265 (správně § 265b) odst. 1 písm. g) a f) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku a odvolání bylo zamítnuto, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené pro takový postup.

V odůvodnění dovolání obviněný G. uvedl, že když předával šeky panu V., nemohl vědět, že jde o padělky, neboť Ing. H. jeden z těchto šeků proměnil za českou měnu v Č. s.; o dalším jednání V. je obviněnému známo, že jeden z šeků byl proměněn, což jej utvrdilo v tom, že šeky jsou pravé. Z dalšího průběhu je pak podle obviněného zřejmé, že jednání bylo kontrolováno policií, že předstíraný zájem o koupi šeků byl řízenou provokací a že tedy zásah státu do skutkového děje byl nepřípustný; v této souvislosti obviněný poukázal na roli Ing. Ú., P. D. (K.) a J. H.. Obviněný se domnívá, že důkazy o tom, že šeky jsou padělky, jsou nepřesvědčivé a neúplné, když originály šeků zkoumány nebyly a z jejich kopií toto zjistit nelze, a že s ohledem na to, že šeky nebyly vyplněné a podepsané, šlo v podstatě o bezcenný a tudíž nikoli cenný papír ve smyslu § 143 tr. zák.

V závěru svého dovolání obviněný G. navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu nalézacího byl v celém rozsahu zrušen a aby dovolací soud poté ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby. Obviněný dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody.

Obviněný M. V. podal své dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a napadl jím rozsudek soudu druhého stupně jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu.

Protože je podle obviněného zřejmé, že cestovní šeky, které měly být padělány, jsou zásadním důkazem ve věci, bylo nezbytné tento nezastupitelný důkaz provést a nebylo možné se spokojit se čtením zpráv pracovníků kriminální policie, že tito viděli údajné šeky na ambasádě USA a byli přítomni jejich údajnému kopírování; za uvedené důkazní situace je závěr o tom, zda 45 ks šeků, které nebyly zkoumány na pravost, jsou falešné či nikoli, pouhou spekulací a nikoli skutkovým zjištěním. S ohledem na závěr soudu, že šeky obsahují magnetické číslo, ze kterého bylo seznáno, že jde o padělky, bylo podle obviněného žádoucí, aby se k pravosti šeků vyjádřil i jejich údajný výstavce, tedy banka S. Ltd. V této souvislosti obviněný poukázal na to, že se uvedená banka vyjadřovala jen k předloženým xerokopiím šeků, a proto bylo vyloučeno, aby z těchto xerokopií rozpoznala magnetický kód šeku. Obviněný V. dále ve svém mimořádném opravném prostředku napadl správnost právního hodnocení soudu prvního stupně tím, že cestovní šek, kromě tiskopisné části, musí být vyplněn předepsanými údaji a podepsán jednak kupujícím před úředníkem výstavce, který šek prodává, a jednak před úředníkem banky, která má šek proplatit, a to osobou, která šek předkládá; s ohledem na skutečnost, že 45 kusů zadržených šeků nebylo ani vyplněno, ani podepsáno u výstavce a před zástupcem proplácející banky, šlo o bezcenné papíry, a to bez ohledu na to, byli-li tiskopisy šeků pravé či falešné, a tedy nikoli o cenné papíry ve smyslu ustanovení § 143 tr. zák. V této souvislosti obviněný poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. Rt 21/2001, podle něhož za padělek je možno chápat jen listinu, která obsahuje zdánlivě správné údaje, které jsou nutné a způsobilé k uskutečnění platebního styku. Obviněný V. je dále toho názoru, že skutek byl manipulován státním orgánem, když je možno ze svědeckých výpovědí zjistit, že celá kauza byla dlouhodobě sledována a když nebylo objasněno, jak se šeky dostaly do oběhu a zda již v tomto okamžiku nešlo o uměle vyvolanou akci. Protože k nabídce na "odkoupení" šeků došlo na schůzce obviněného s Ing. Ú. a "P.", kteří byli agenty P.ČR, resp. "P." (svědek K.) byl kmenovým pracovníkem kriminální služby P.ČR, předstíraný zájem obou agentů o koupi šeků byl zcela jistě řízenou provokací. V této souvislosti obviněný poukázal na nález Ústavního soudu, podle něhož "zásah státu do skutkového děje, který tvoří trestný čin, je nepřípustný". Obviněný je toho názoru, že k zásahu státu do skutkového děje došlo i v posuzovaném případě, a proto podle něj není možné v předmětném skutku shledat znaky trestného činu.

Z důvodů uvedených ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný V. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil ve výroku o jeho vině a trestu a aby poté ve věci rozhodl tak, že jej zprošťuje obžaloby. Obviněný dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody.

V podání doručeném soudu prvního stupně dne 15. 6. 2004 obviněný V. vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovoláním uvedl, že námitky obviněných M. V. a M. G. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou ve své podstatě totožné a spatřují naplnění uvedeného důvodu dovolání jednak v přesvědčení, že v posuzované věci došlo k nepřípustnému zásahu státu do skutkového děje, tedy k vyprovokování obviněných, které vylučuje naplnění jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu, a to subjektivní stránky, a jednak v tom, že předmětné šeky není možné považovat za padělky, protože nebyly vyplněny a podepsány u výstavce a před zástupcem proplácející banky. Tuto argumentaci, kterou byl nastolen problém správného či naopak nesprávného právního posouzení skutku, státní zástupce shledal neopodstatněnou, přičemž svůj závěr o neopodstatněnosti námitek obviněných opřel o to, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obvinění byli ještě před setkáním s osobami jednajícími v zájmu P.ČR rozhodnuti trestný čin spáchat a že P.ČR vstoupila do kontaktu s obviněnými až poté, kdy zjistila, že obviněný V. disponuje falešnými cestovními šeky, a kdy někteří z obviněných (mezi nimi i obviněný G.) již zákonem požadované znaky posuzovaných trestných činů naplnili. Pokud jde o nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, z něhož zřejmě obviněný V. čerpal při formulaci svých dovolacích námitek, jeho výrok není možné aplikovat na všechny případy, ve kterých se jednání státu stává součástí skutkového děje, neboť při striktním výkladu obviněným citované části nálezu by nemohly být v praxi aplikovány legitimní postupy upravené trestním řádem, jako je např. použití agenta, předstíraný převod či záměna zásilky. Podle státního zástupce je zjevné, že ani Ústavní soud uvedeným nálezem nezamýšlel odmítnutí zákonnosti použití těchto postupů, pokud nevybočí z vymezené zákonné úpravy, která určitou formu ovlivnění pachatele při naplňování znaků trestného činu policií dovoluje a nevylučuje ani přímé zapojení policie do realizace úmyslu pachatele trestný čin spáchat. Zásah policie do jednání pachatelů trestných činů nevylučuje ani Evropský soud pro lidská práva, podle jehož judikatury musí mít vstup policie charakter pasivního jednání, aby pachatele nepodněcoval k realizaci toho, co nemá v úmyslu konat. Státní zástupce má dále za to, že je třeba souhlasit s názorem soudů, že obvinění V. a G. disponovali s padělky cestovních šeků, tedy s listinami, které obsahovaly všechny zdánlivě správné údaje, které jsou podle § 722 obch. zák. nutné a způsobilé k uskutečnění platebního styku, což je zřejmé i z toho, že jeden z těchto padělaných šeků byl proplacen. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněných M. V. a M. G. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

Státní zástupce ve svém písemném vyjádření dále konstatoval, že z obsahu dovolání vyplývá, že obvinění V. a G. mimo výše uvedené námitky, které bylo možné subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vznesli také výhrady směřující proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, proti správnosti skutkových zjištění a šíři provedených důkazů, které nelze subsumovat ani pod dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Mezi takovéto výhrady patří ty námitky, jimiž obvinění soudům obou stupňů vytkli, že nebylo zajištěno, aby se součástí spisového materiálu staly všechny zjištěné originály padělků cestovních šeků a nikoli jejich fotokopie, že odbornému zkoumání byly podrobeny pouze dva ze zjištěných padělků, že bylo nanejvýš žádoucí, aby se k pravosti šeků vyjádřil i jejich údajný výstavce atd., a kterými v podstatě namítli porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., jenž s ohledem na způsob, jak je definován dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., předmětem přezkumu v rámci tohoto dovolacího důvodu být nemůže. Závěr o nenaplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze učinit i ohledně argumentu obviněného G., že nemohl vědět, že se v daném případě jedná o padělky. Závěr o formě zavinění (§ 4 a 5 tr. zák.) je sice závěrem právním, který ovšem vychází ze skutkových zjištění soudů, jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod domáhat nelze, přičemž obviněný G. svou výhradu opřel toliko o nesouhlas se závěrem soudů, že již ze skutečnosti, že 48 kusů cestovních šeků o celkové nominální hodnotě 4.800 USD získal nejpozději dne 25. 6. 2001 společně s dalším obviněným Ing. V. H. po zaplacení částky 120.000,- Kč, musel dovodit, že se jedná o padělky. Pokud by se dovolání obviněných V. a G. opírala v částech, v nichž byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pouze o tuto konkrétní argumentaci, státní zástupce by musel Nejvyššímu soudu navrhnout, aby dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř.

Státní zástupce se taktéž vyjádřil k námitce, kterou obviněný G. opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., podle níž bylo jeho odvolání zamítnuto, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takový postup, tak, že jelikož nenastala žádná z procesních situací předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., nelze uvedenou výhradu pod tento dovolací důvod podřadit. Z formulace výhrady státní zástupce usuzuje, že dovolatel chtěl poukázat na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho první alternativě, která tkví v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek, a to v daném případě odvolání, odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. K tomu však v trestní věci obviněného G. nedošlo, protože odvolací soud při projednávání jeho odvolání aplikoval ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl, což znamená, že konkrétní námitku obviněného G. nelze subsumovat ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud tedy obviněný G. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., dovolání podal z jiných důvodů, než které jsou zakotveny v ustanovení § 265b tr. ř. Proto by státní zástupce za stavu, kdy by obviněný G. nenamítl ještě jiný dovolací důvod než ten, který je obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

V závěru svého vyjádření k dovolání obviněných G. a V. státní zástupce vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též "jiné nesprávné hmotně právní posouzení". Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ovšem nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové. Z tohoto důvodu se dovolací soud nezabýval námitkami obviněného G., že nemohl vědět, že předmětné šeky, které po 26. 6. 2001 předal panu V., jsou padělky, či že důkazy o tom, že šeky jsou padělky, jsou nepřesvědčivé a neúplné, neboť těmito námitkami obviněný G. toliko zpochybňuje správnost skutkového zjištění soudů, že při jednání ve vztahu ke svědkovi Ing. H. a poté při předání šeků obviněnému V. za účelem zprostředkování jejich prodeje věděl, že šeky nejsou pravé, a správnost a úplnost dokazování provedeného za účelem ověření pravosti předmětných šeků. Ze stejných důvodů dovolací soud nepřihlížel ani k námitce obviněného V. rozvedené zejména na str. 2 jeho mimořádného opravného prostředku, podle které je za stávající důkazní situace závěr o tom, zda cestovní šeky, které nebyly zkoumány na pravost, jsou falešné či nikoli, pouhou spekulací a nikoli skutkovým zjištěním, neboť touto, stejně jako obviněný G. prostřednictvím uvedených skutkových námitek, obviněný V. vytýká soudům činným v jeho trestní věci porušení procesních ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.

Oba obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili dvě námitky hmotně právní povahy, a to, že předstíraný zájem o koupi šeků ze strany svědků Ing. J. Ú. a A. K. (obviněný G. v této souvislosti poukazuje i na roli svědka J. H.) byl řízenou provokací a že s ohledem na skutečnost, že předmětné šeky nebyly vyplněné a podepsané, nejsou tyto cenným papírem ve smyslu § 143 tr. zák.

Pokud jde o první hmotně právní námitku obviněných, je třeba vyjít z toho, že právní řád České republiky, a to konkrétně Listina základních práv a svobod (vyhlášená pod č. 2/1993 Sb. - dále jen Listina) a trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním), nebrání a ani v době rozhodné pro posouzení předmětné věci nebránil tomu, aby v trestním řízení ve stadiu před zahájením trestního stíhání byly využity operativně pátrací prostředky, jako je např. předstíraný převod či použití agenta (v současné době, a to od 1. 1. 2002, jsou upraveny v ustanoveních § 158b - § 158f tr. ř.). V době rozhodné pro posouzení předmětné věci použití těchto prostředků upravoval zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen pol. zák.), v ustanoveních § 34 - § 37, podle jehož 1. odstavce nesmělo používání operativně pátracích prostředků sledovat jiný zájem než získání informací důležitých k odhalení a objasnění trestných činů uvedených v § 33, tzn. úmyslných trestných činů, s tím, že práva a svobody osob bylo možné omezit jen v míře nezbytně nutné. Pověřený policejní orgán tedy byl (a v současné době i je) oprávněn použít těchto operativně pátracích prostředků pouze v souladu se zákonem, bylo-li dostatečně odůvodněno podezření, že je páchán nebo byl spáchán úmyslný trestný čin, s tím, že jejich využíváním nesměl vyvolat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na utváření skutkového děje tak, aby podněcoval či usměrňoval do té doby neexistující úmysl pachatele trestný čin spáchat. Je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou ke spáchání trestného činu pomáhaly (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 710/01). Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pakliže jednání státu (např. orgánů P. ČR) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný byl a je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99).

Ze shora uvedeného vyplývá, že o nepřípustnou provokaci policejních orgánů jako orgánů státu nepůjde, jestliže je na základě provedených důkazů prokázáno, že pachatel měl úmysl spáchat konkrétní trestný čin a že by jej spáchal i bez iniciativy policejních orgánů v podobě použitého operativně pátracího prostředku a že tedy iniciativa policejních orgánů směřovala pouze ke zmaření trestného činu, příp. k zabránění jeho následků a k zajištění potřebných důkazů.

Na základě provedeného dokazování již soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že si v červnu roku 2001 obviněný M. G. a spoluobviněný Ing. V. H. půjčili od svědka Ing. P. H. částku ve výši 120.000,- Kč, a to za účelem koupě 48 - 50 kusů cestovních šeků asociace V., každý v nominální hodnotě 100 USD, výstavce S. B., Ltd., T., J., od spoluobviněného S. M. F. Jeden ze zakoupených padělků cestovních šeků spoluobviněný Ing. H. předal svědkovi S. P. za účelem úhrady svého dluhu ve výši 3.000,- Kč a nejméně 47 kusů padělaných cestovních šeků obdržel za účelem uspokojení pohledávky ve výši 120.000,- Kč poskytnutých obviněnému G. a spoluobviněnému Ing. H. na zakoupení těchto cestovních šeků svědek Ing. H., kterému bylo předtím obviněným G. a spoluobviněným Ing. H. přislíbeno, že mu pohledávka bude uhrazena v penězích a že místo poskytnutých 120.000,- Kč obdrží částku 132.000,- Kč. Protože bylo svědkovi Ing. H. nejprve ve směnárně E., s. r. o., ve V. u. v P., a posléze v pobočce C., a. s., v R. u. v P., kde předložil k proplacení vždy jeden z obdržených cestovních šeků, sděleno, že cestovní šek je falešný, svědek Ing. H. šeky vrátil obviněnému G. Poté obviněný G. a spoluobviněný Ing. H. požádali obviněného M. V., aby jim zprostředkoval někoho, kdo by předmětné šeky koupil. Z tohoto důvodu se obviněný V. obrátil na svědka J. H., který šeky nabídl svědkovi Ing. J. Ú., přičemž svědek H. svědka Ing. Ú. "informoval v tom smyslu, že jde o padělky" (str. 21 rozsudku soudu prvního stupně). Svědek Ing. Ú. předmětné šeky převzal od obviněného V. a předal je D., agentovi U. S. S. S. působícímu na V. S. s. v P. , které po prověrce u společnosti V. vyrozumělo dne 27. 6. 2001 o tom, že získalo padělky cestovních šeků, P. ČR, jejíž příslušnice, svědkyně V. K., svědka Ing. Ú. seznámila se svědkem A. K. vystupujícím pod jménem P. D., který byl příslušníkem kriminální policie, odboru padělání peněz, a požádala jej, aby pana D. představil svědkovi H. s tím, že tímto věc převezme P.ČR. Na schůzku, na níž svědek Ing. Ú. seznámil svědka H. s P. D., přišel i obviněný V., který P. D. sdělil, že "padělané šeky získal při nějakých obchodních aktivitách", a jehož zajímalo, "zda bude P. D. schopen padělky zobchodovat" s tím, "že v případě, že se podaří šeky zobchodovat, měl by zájem na pokračování takovýchto transakcí" (str. 22 tamtéž).

Ze shora stručně uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že pověřený policejní orgán použil operativně pátrací prostředek podle § 34c pol. zák., tzn. předstíraný převod věci, až na základě oznámení V. S. s. v P. ze dne 27. 6. 2001, že se do jeho dispozice dostaly padělky cestovních šeků, a informace získané od svědka Ing. Ú., který policii sdělil, že tyto padělky získal od obviněného V., a to přes svědka H., přičemž dovolací soud má za to, že těmito skutečnostmi bylo dostatečně odůvodněno podezření opravňující orgány P.ČR k použití uvedeného operativně pátracího prostředku, a to podezření, že obviněný V. páchá úmyslný trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. za použití § 143 tr. zák.

Pokud jde o otázku, zda obviněný V. měl úmysl uvedený trestný čin spáchat již před zahájením úkonů policie směřujících k provedení předstíraného převodu, tj. před tím, než příslušník orgánu P.ČR jako orgánu státu, svědek A. K., vstoupil do kontaktu s obviněným V., dovolací soud toliko poukazuje na již shora uvedená skutková zjištění, že se obviněný V. s předmětnými padělanými šeky obrátil na svědka H., který šeky nabídl svědkovi Ing. Ú., přičemž jej informoval o tom, že jde o padělky, a že předmětné šeky za účelem zprostředkování jejich prodeje předal svědkovi Ing. Ú. již před tím, než V. USA o padělcích informovalo P. ČR, z nichž nepochybně vyplývá přímý úmysl /§ 4 písm. a) tr. zák./ obviněného V. prodej padělaných cestovních šeků zprostředkovat. Z uvedených skutkových zjištění taktéž nepochybně vyplývá, že obviněný V. by předmětný trestný čin podle § 140 odst. 1 tr. zák. za použití § 143 tr. zák. spáchal i bez iniciativy policejních orgánů, protože svůj úmysl zprostředkovat prodej padělků cestovních šeků a tedy je opatřit jinému, a to osobě, která měla být vyhledána svědkem Ing. Ú., začal uskutečňovat a tedy i naplňovat znaky předmětného trestného činu již před tím, než se o jeho jednání dozvěděla policie a než byl svědkem Ing. Ú. představem svědkovi K., jenž měl v rámci realizace předstíraného převodu věci jako operativně pátracího prostředku podle tehdy platného ustanovení § 34c pol. zák. o koupi předmětných šeků s obviněným V. jednat. Obviněný V. svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. za použití § 143 tr. zák. toliko z vlastní iniciativy s tím, že svědek K. jako příslušník P.ČR obviněného V. ke spáchání předmětného trestného činu nepodněcoval či neusměrňoval jeho prokazatelně existující vůli jej spáchat a nevytvářel obviněnému podmínky pro jeho spáchání či mu k dokonání činu jinak pomáhal, když obviněný V. již před tím, než se svědkem K. vstoupil do kontaktu, na základě žádosti spoluobviněných G. a Ing. H.ho předal 45 kusů padělaných cestovních šeků společnosti V. o jmenovité hodnotě jednoho šeku ve výši 100 USD svědkovi Ing. Ú. za účelem zprostředkování jejich prodeje. Tímto obviněný V. sám určil právní kvalifikaci svého jednání, kterou P.ČR prostřednictvím svědka K. v podstatě již ani ovlivnit nemohla.

O skutečnosti, že se svědek K. nepodílel aktivním způsobem na utváření skutkového děje a že iniciativa policejních orgánů směřovala pouze k zajištění potřebných důkazů, příp. k zabránění následků další trestné činnosti, svědčí i výpověď samotného obviněného V. učiněná dne 4. 3. 2003 v přípravném řízení, v rámci níž obviněný uvedl, že mu na schůzce "pan P. sdělil, že šeky byly zmrazeny, takže na základě toho nebudou proplaceny" a že "ještě zkouší něco, aby to bylo uvedeno na pravou míru. Pan P. mi sdělil, že mu nemám telefonovat, ale pouze posílat SMS zprávy a poté jsme se rozešli. Po této schůzce jsem ještě několikrát kontaktoval SMS zprávou jak pana Ú., tak pana P., Na SMS mi odpovídali, že je to stále ve stejné pozici, že peníze nejsou a nebudou" (č. l. 221 a 222 tr. spisu). Tato výpověď je zcela v souladu s výpovědí svědka K., který v přípravném řízení uvedl, že jeho "úkolem na této schůzce bylo pod uvedenou legendou zjistit, odkud má V. padělané šeky, případně jestli ještě nějaké další má k dispozici." Pokud jde o průběh jednání, "V. po mě požadoval vrácení šeků anebo finanční hotovost sníženou o provizi z případného zobchodování šeků. Já jsem tam vytvořil nějaký časový prostor tím, že jsem tvrdil, že s uvedenými šeky jsou na našem území problémy, že se objevily padělky a tudíž veškeré operace s nimi jsou rizikové a vyžádají si delší dobu." Podstatou SMS zpráv od obviněného V. "byly dotazy, kdy teda dám peníze za poskytnuté šeky, nebo kdy ty šeky vrátím. Pokud si vzpomínám, tak jsem odpovídal neurčitě a vyhýbavě." (č. l. 231 tr. spisu). Z uvedených částí výpovědí obviněného V. a svědka K. je zřejmá intenzivní snaha obviněného V. zprostředkovat prodej padělaných cestovních šeků, které, jak se domníval, měl ve své dispozici svědek K., a toliko pasivní zapojení svědka K., neboť obviněný V. sám požadoval, aby mu svědek K. buď vrátil šeky, nebo aby mu za ně dal finanční prostředky, přičemž tento požadavek byl předmětem i SMS zpráv, které obviněný V. zasílal svědkovi K. a na něž tento svědek odpovídal neurčitým a vyhýbavým způsobem. Zapojení svědka K. do posuzované trestné činnosti tedy směřovalo toliko ke zjištění toho, od koho padělané cestovní šeky zadržené na americkém velvyslanectví pocházely, a k získání kontaktu na tuto osobu, tj. k zajištění potřebných důkazů pro usvědčení pachatele posuzované trestné činnosti.

Oba obvinění v souvislosti s námitkou policejní provokace taktéž poukázali na roli svědka Ing. Ú., přičemž obviněný V. ve svém mimořádném opravném prostředku dokonce uvedl, že tento svědek byl "agentem P.ČR". Toto tvrzení ovšem nemá v provedeném dokazování oporu. Z předloženého trestního spisu je zřejmé, že svědek Ing. Ú. byl známým svědka H., který se poté, co mu svědek H. nabídl falešné dolary, obrátil na D. (č. l. 413 a 414 tr. spisu), o němž věděl, že je americkým občanem, a který mu řekl, "že co se týče těchto operací, tak je schopen toto zařídit" (č. l. 75 tr. spisu). Když potom bylo Ing. Ú. namísto falešných dolarů přislíbeno a posléze na schůzce se svědkem H. a obviněným V. předáno 45 kusů padělaných cestovních šeků, předal tyto D., který byl zaměstnancem V. USA, jenž o padělcích vyrozumělo P. ČR. Svědek Ing. Ú. tedy ani nebyl agentem P.ČR, ani jeho prostřednictvím policie vůli obviněného V. neovlivňovala. Ke stejnému závěru lze dospět i v případě svědka H., na jehož roli ve svém dovolání poukázal obviněný G.

Co se týče obviněného G., nelze než toliko poznamenat, že policie vstoupila do skutkového děje až poté, co na základě dohody s tímto obviněným spoluobviněný Ing. H. předal za účelem úhrady jejich společného dluhu ve výši 120.000,- Kč svědkovi Ing. H. nejméně 47 kusů padělaných cestovních šeků společnosti V. s tím, že šeky jsou pravé, tedy poté, co obviněný G. svým jednáním a ve spolupachatelství se spoluobviněným Ing. H. (§ 9 odst. 2 tr. zák.) již všechny zákonné znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití § 143 tr. zák., kterým byl uznán vinným, naplnil. Z této skutečnosti jednoznačně vyplývá, že policejní orgány jako orgány státu úmysl obviněného G. spáchat uvedený trestný čin použitým operativně pátracím prostředkem ovlivnit nemohly a že tedy k obviněným G. tvrzenému nepřípustnému zásahu do skutkového děje tvořícího jím spáchaný trestný čin, stejně tak jako v případě obviněného V., nedošlo a tyto jejich námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Dále oba obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili hmotně právní námitku, podle níž s ohledem na skutečnost, že předmětné šeky nebyly vyplněné a podepsané, nejsou tyto cenným papírem ve smyslu § 143 tr. zák.

Podle § 140 odst. 1 alinea 1, odst. 2 alinea 2 tr. zák. se trestného činu padělání a pozměňování peněz dopustí ten, "kdo sobě nebo jinému opatří padělané nebo pozměněné peníze" a "kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé". Na základě § 143 tr. zák. se ochrana podle citovaných ustanovení, resp. obecně podle § 140 - § 142 tr. zák., poskytuje "též penězům jiným než tuzemským, tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům, jakož i tuzemským a cizozemským cenným papírům". S ohledem na uvedená ustanovení trestního zákona je zřejmé, že ochrana podle § 140 odst. 1 alinea 1, odst. 2 alinea 2 tr. zák., tj. podle zákonných ustanovení obsahujících skutkové podstaty trestných činů, jimiž byli obvinění V. a G. uznáni vinnými, je poskytována též cizozemským cestovním šekům (srov. rozhodnutí publikované pod č. 25/1997 Sb. rozh. tr.).

V posuzovaném případě byli obvinění uznáni vinnými předmětnými trestnými činy podle § 140 odst. 1 alinea 1, resp. odst. 2 alinea 2, tr. zák. za použití § 143 tr. zák. z toho důvodu, že obviněný V. opatřil jinému a obviněný G. udal jako pravé padělané cestovní šeky asociace V. s uvedeným výstavcem T. S. B., Ltd., J., opatřené magnetickým kódem s číslem. Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že T. S. B., Ltd., cestovní šeky s uvedeným magnetickým kódem nikdy nevydala a že padělky cestovních šeků se od originálních (pravých) cestovních šeků V. odlišovaly zejména vlastnostmi použitého papíru, provedením ochranných prvků a použitými tiskovými technikami a vyznačovaly se značnou kvalitou tisku a vysokou úrovní napodobení jednotlivých ochranných prvků. Zadržené padělky cestovních šeků nebyly opatřeny podpisy osoby "oprávněné" požadovat proplacení šeku, tj. ani vzorovým podpisem, kterým bývá cestovní šek opatřen při jeho vystavení oprávněné osobě, ani druhým podpisem, který slouží jako potvrzení o proplacení šeku; na šecích dále nebylo uvedeno datum proplacení šeku a jméno osoby, které byl šek proplacen. Obvinění s ohledem na absenci podpisů "oprávněné" osoby a dalších uvedených údajů na padělcích šeků dospěli ve svých mimořádných opravných prostředcích k závěru, že předmětné padělky nebyly cenným papírem ve smyslu § 143 tr. zák. a že, jinými slovy, takovýmto padělkům tiskopisů cestovních šeků není ustanovením § 143 tr. zák. poskytována ochrana a jejich jednání tedy nemůže být právně kvalifikováno tak, jak bylo shora uvedeno, tzn. jako trestné činy podle § 140 odst. 1 alinea 1, odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití § 143 tr. zák.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že také tato shora uvedená právní námitka obviněných je zjevně neopodstatněná.

Tiskopisy cestovních šeků jsou zpravidla vydávány bankami či specializovanými finančními institucemi. Takovéto tiskopisy cestovních šeků jsou opatřeny ochrannými prvky, které mají znesnadnit jejich padělání či případnou záměnu, a podléhají kontrolované proceduře jejich zhotovení, resp. vydávání; tato kvalifikovaná podoba zajišťuje vyšší míru garance pravosti cestovních šeků a umožňuje jim v platebním styku sloužit podobným způsobem jako peníze.

Ustanoveními § 140 - § 142 tr. zák. za použití § 143 tr. zák. je poskytována ochrana tiskopisům cestovních šeků vydaných bankami či specializovanými finančními institucemi jako jejich oprávněnými výstavci bez ohledu na to, zda do těchto tiskopisů byly vepsány údaje zmiňované obviněnými (tedy zejména podpis prvního majitele cestovního šeku, kterým je tento opatřen v okamžiku jeho vystavení prvnímu majiteli) či nikoli, a to z níže uvedených důvodů.

Předně je třeba reagovat na tvrzení obviněných, že cestovní šek je cenným papírem ve smyslu ustanovení § 143 tr. zák. pouze tehdy, pokud obsahuje dva podpisy oprávněné osoby. S tímto názorem nelze souhlasit, neboť majitel cestovního šeku tento podepisuje podruhé až v okamžiku, kdy cestovní šek předloží k proplacení, tzn. při jeho prezentaci před proplácející osobou. Tento druhý podpis slouží toliko ke kontrole toho, že práva z cestovního šeku uplatňuje ten, kdo je k tomu oprávněn (proto je druhý podpis na cestovním šeku označován jako "kontrolní"), a současně jako potvrzení proplacení cestovního šeku, a proto je zřejmé, že tento podpis není takovou náležitostí cestovního šeku, jejíž absence by mohla způsobit jeho neplatnost či nemožnost jeho posouzení jako cenného papíru, jemuž je s ohledem na ustanovení § 143 tr. zák. poskytována ochrana podle § 140 - § 142 tr. zák., jak tvrdí ve svých dovoláních obvinění. K témuž závěru lze dospět i ohledně data proplacení cestovního šeku a jména osoby, které byl cestovní šek proplacen.

Pokud byly tiskopisy cestovních šeků padělány, nemůže mít na trestní odpovědnost pachatele, který takovéto tiskopisy opatřil jinému nebo udal jako pravé, podle § 140 tr. zák. za použití § 143 tr. zák. jakýkoliv vliv ani skutečnost, že padělky tiskopisů nebyly opatřeny prvním (vzorovým) podpisem jeho "majitele".

Obviněný V. v souvislosti s touto námitkou odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 21/2001 SbRt., podle něhož, jak uvedl tento obviněný, "za padělek je možno chápat jen listinu, která obsahuje zdánlivě správné údaje, které jsou nutné a způsobilé k uskutečnění platebního styku". Nutno podotknout, že obviněným uvedeným rozhodnutím sice bylo rozhodnuto ve věci trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 143 tr. zák., nicméně tento trestný čin byl spáchán paděláním příkazu k úhradě a právní věta tohoto rozhodnutí není vzhledem k odlišnostem mezi příkazem k úhradě a cestovním šekem, a to zejména právě v tiskopisech těchto bezhotovostních platebních prostředků, v posuzovaném případě použitelná.

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud shledal, že obě hmotně právní námitky obviněných opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněného V. a dovolání obviněného G. v části opírající se o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný G. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává i z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Jak bylo shora uvedeno, obviněný G. byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití § 143 tr. zák., přičemž jeho odvolání proti tomuto rozsudku bylo soudem druhého stupně zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. S ohledem na tuto skutečnost a na to, že podle obviněného G. jsou dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř. dány tím, že "rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku a odvolání bylo zamítnuto, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takový postup", je zřejmé, že obviněný kromě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. de facto uplatnil nikoli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., ale důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho první alternativě před druhou spojkou "nebo".

Podle první varianty dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolání lze podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

Pokud bylo řádným opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, může být tento dovolací důvod v jeho první alternativě naplněn ve dvou případech, a to v případě jeho zamítnutí bez meritorního přezkoumání z tzv. formálních důvodů podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky opravňující soud k takovému postupu, a dále v případě jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad podání (§ 253 odst. 4 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě se tedy uplatní tehdy, došlo-li k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku z procesních důvodů a obviněnému byl v podstatě nesprávným procesním postupem soudu podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. odepřen přístup k odvolací instanci, když odvolací soud takto rozhodl, aniž napadené rozhodnutí meritorně přezkoumal. To se však, jak bylo uvedeno, v posuzované věci obviněného G. nestalo, když Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně jeho odvolání ani nezamítl z tzv. formálních důvodů, ani jej neodmítl pro nesplnění obsahových náležitostí, ale na jeho podkladě rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 56 T 9/2003, věcně přezkoumal, a vzhledem k tomu, že tento rozsudek shledal zákonným a odůvodněným (tedy správným), jakož i postup v řízení, které rozsudku předcházelo, odvolání obviněného G. zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Protože odvolací soud na podkladě odvolání obviněného G. neučinil ve věci žádné z rozhodnutí předpokládaných v obviněným de facto uplatněném dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je zřejmé, že jeho námitka zpochybňující správnost způsobu rozhodnutí soudu druhého stupně není způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahově naplnit. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného G. v části de facto opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť v této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud o návrhu obviněných M. G. a M. V. na odložení výkonu rozhodnutí nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil, proto bylo možno návrh obviněných považovat pouze za podnět k případnému postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Pro takový postup však předseda senátu Nejvyššího soudu důvody neshledal.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. května 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš