7 Tdo 1458/2010
Datum rozhodnutí: 01.12.2010
Dotčené předpisy: § 213 odst. 1 tr. zák.



7 Tdo 1458/2010 - 36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 12. 2010 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 5 To 75/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 69/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 T 69/2008, byl obviněný Ing. R. V. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři léta, přičemž podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby ve zkušební době řádně hradil běžné výživné a podle svých sil uhradil dluh na výživném.

Jako trestný čin posoudil Obvodní soud pro Prahu 10 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný od ledna 2003 do dubna 2008, s výjimkou několika období, kdy byl hospitalizován ve zdravotnických zařízeních, nepřispíval na výživu své dcery N., ačkoli mu tato povinnost vyplývala ze zákona o rodině, výživné neplatil ani poté, co mu bylo ve výši 2 500 Kč měsíčně stanoveno pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Bratislavě ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 9 C 406/2005, a tak zůstal na výživném dlužen celkovou částku 131 250 Kč.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině i trestu, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 5 To 75/2010, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zahrnul námitky týkající se toho, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl v hlavním líčení, které konal v jeho nepřítomnosti. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojil s námitkami směřujícími proti závěru soudů, že jednal úmyslně. V této souvislosti zdůraznil, že neměl zdroj příjmu, z něhož by mohl výživné platit, že pro svůj špatný zdravotní stav měl omezené možnosti získání odpovídajícího zaměstnání a že proto nemohl platit výživné ve výši 2 500 Kč měsíčně, kterou Obvodní soud pro Prahu 10 jen mechanicky převzal z rozsudku Okresního soudu v Bratislavě. Zároveň vyjádřil názor, že ani nebyla splněna materiální podmínka trestnosti činu. Namítl také neúplnost dokazování, pokud soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění důkazů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spojil s předcházejícími dovolacími důvody. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl rozsudkem ze dne 6. 1. 2010 v hlavním líčení, které konal v nepřítomnosti obviněného. Obviněný zmeškal hlavní líčení podle svých tvrzení z důvodu sněhové kalamity.

Podmínky, za kterých může soud konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jsou stanoveny v § 202 odst. 2 tr. ř. I když jsou tyto podmínky splněny, nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného v případech, které jsou uvedeny v § 202 odst. 4 tr. ř.

Z ustanovení § 202 odst. 2, 4 tr. ř. je zřejmé, že otázka konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného není nijak vázána na to, z jakého důvodu se obviněný nedostavil, zda se omluvil apod. Lze konstatovat, že důvod nepřítomnosti obviněného je z uvažovaného hlediska bez významu. Ostatně ani obviněný v dovolání neuvedl, která ze zákonných podmínek konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti podle § 202 odst. 2 tr. ř. nebyla splněna, resp. která ze zákonných podmínek vylučujících podle § 202 odst. 4 tr. ř. konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti byla dána.

Zbývá posoudit, zda postup Obvodního soudu pro Prahu 10 nebyl zásahem do ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V tomto ohledu je významná okolnost, že Obvodní soud pro Prahu 10 konal hlavní líčení dne 6. 1. 2010 po jeho několikerém odročení. Přitom dříve konanému hlavnímu líčení byl obviněný přítomen, byl v něm soudem vyslechnut a měl možnost přednést své stanovisko ke skutkové i právní stránce projednávané věci. Nejedná se tedy o to, že by obviněnému byla odňata možnost vůbec vystupovat před soudem. Právo na projednání věci ve vlastní přítomnosti není samoúčelné. Jeho smyslem je zajistit spravedlivý charakter procesu. To neznamená, že obviněný nutně musí být přítomen každému úkonu řízení. K porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod dojde jen tehdy, jestliže provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného zbavuje proces jako celek charakteru procesu spravedlivého. Tak tomu v posuzovaném případě rozhodně nebylo.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo neplnil, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat jiného. Obviněný byl uznán vinným tímto trestným činem jako úmyslným trestným činem.

Skutkový stav, který zjistil Obvodní soud pro Prahu 10 a z kterého v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, evidentně odpovídá znakům uvedeného trestného činu, a to i z hlediska subjektivní stránky, tj. úmyslného zavinění, dále z hlediska rozsahu a konečně i z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost jako materiální podmínky jeho trestnosti.

Úmyslné zavinění obviněného vyplývá především ze zjištění, že věděl, že je otcem nezletilé N. a že podle zákona o rodině je povinen podílet se na její výživě společně s její matkou, svou bývalou manželkou. K tomu přistupuje zjištění, že obviněný i při svém zdravotním stavu objektivně byl schopen svou vyživovací povinnost plnit, pokud by si zajistil odpovídající příjem. To však obviněný podle zjištění soudů neučinil, setrvával ve formálním postavení podnikatele, žádnou podnikatelskou činnost však ve skutečnosti nevyvíjel a udržoval stav, kdy mu statut podnikatele znemožňoval obrátit se na úřad práce jako uchazeč o zaměstnání a získat tak zaměstnání prostřednictvím úřadu práce, přičemž prostředky k obživě získával jen nahodilými a příležitostnými pracemi. Jak zjistily soudy, u tohoto způsobu života obviněný setrvával po celou dobu posuzovaného skutku, až posléze nastoupil do zaměstnání u Českého statistického úřadu s odpovídajícím příjmem. Soudy zjistily, že obviněný z důvodu změn svého zdravotního stavu sice byl omezen ve výběru zaměstnání na práce méně fyzicky náročné, na pracovní režim umožňující dietní stravování a na pracovní prostředí bez extrémních teplotních výkyvů, avšak i při zachování těchto omezení objektivně mohl pracovat a mít odpovídající příjem. Souhrn uvedených zjištění ukazuje na to, že ačkoli obviněný si byl vědom vyživovací povinnosti vůči nezletilé dceři a mohl si cestou odpovídajícího zaměstnání zajistit zdroj příjmů, který by mu umožnil plnit vyživovací povinnost, přesto dlouhodobě a zjevně i záměrně vedl takový způsob života, při němž se navenek jevil, jako by nebyl schopen platit výživné. Za tohoto stavu není závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného v žádném rozporu se skutkovými okolnostmi posuzovaného případu.

Pokud jde o rozsah vyživovací povinnosti, jejímž neplněním obviněný spáchal trestný čin, rozhodně nelze přisvědčit námitce, že soudy převzaly rozsudek civilního soudu o výši výživného nějak mechanicky a bez vlastního hodnocení. Ve skutečnosti soudy vycházely z možností a schopností obviněného, z odůvodněných potřeb jeho dcery jako oprávněné osoby a z dalších hledisek stanovených v § 96 odst. 1 zákona o rodině. Na tomto podkladě soudy učinily závěr, že výživné ve výši 2 500 Kč měsíčně, jak ho v civilním řízení stanovil Okresní soud v Bratislavě, odpovídá uvedeným hlediskům, a proto se od této výše neodchýlily. To je zřejmé především z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10. Naopak je třeba poznamenat, že soudy do rozsahu vyživovací povinnosti, jejímž neplněním byl spáchán trestný čin, nezahrnuly výživné připadající na období, po která obviněný byl hospitalizován ve zdravotnických zařízeních, a tím daly průchod zásadě, že trestným činem je jen zaviněné neplnění vyživovací povinnosti.

V žádném případě nebylo možné akceptovat námitku, že nebyla splněna materiální podmínka trestnosti činu. Tato podmínka spočívá v tom, že čin vykazuje vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost (§ 3 odst. 1, 2 tr. zák.). Úvaha o tom, že posuzovaný čin vykazoval jen nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost, je vyloučena především tím, že šlo o výživné na nezletilou dceru ve věku 12 17 let, kde zejména v souvislosti s jejím přechodem ze základní na střední školu rostly její odůvodněné potřeby, dále tím, že obviněný svou vyživovací povinnost neplnil dlouhodobě po několik let, a konečně i tím, že výše dlužného výživného, jehož neplacením obviněný spáchal posuzovaný čin, dosáhla vysoké částky přes 130 000 Kč. Pominout nelze ani to, že výživu nezletilé dcery zajišťovala s obtížemi bývalá manželka obviněného, která se při tom opírala o pomoc své matky a později o pomoc starší dcery.

Právní posouzení skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživa podle § 213 odst. 1 tr. zák. je v souladu se zákonem.

Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že v souladu s tím, jak je v zákoně vymezen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy, a že nijak nepřihlížel k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů, neboť tyto námitky nejsou dovolacím důvodem a stojí mimo jeho rámec. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. V dovolání lze vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy, ale není možné v něm uplatňovat s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prezentuje. Dovolání se tudíž nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod.

S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou souvislost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V dané věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, s kterými se v napadeném usnesení ztotožnil také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná, a to ani v otázce schopnosti obviněného nastoupit do zaměstnání s ohledem na zdravotní stav. Zjištění soudů, která se týkají této otázky, obviněný v dovolání napadal nesouhlasnými námitkami. Je však třeba konstatovat, že zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, především ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkového lékařství. Soudy tento posudek hodnotily důsledně podle toho, z jakých podkladů znalec vycházel, jaký okruh skutečností znalec posuzoval, jakým postupem znalec došel k svým závěrům atd. Znalecký posudek soudy hodnotily ve shodě s jeho obsahem a stejně tak i ostatní důkazy. Svůj hodnotící postup soudy jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily a zároveň vyložily i to, proč považují provedené důkazy za dostatečné a návrhy obviněného na jejich doplnění za nadbytečné. Soudy se nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl mimo jiné zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

V posuzované věci nebylo odvolání obviněného zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů podle § 253 odst. 1, 3 tr. ř. bez meritorního přezkoumání rozsudku, ale bylo zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. po meritorním přezkoumání rozsudku. Proto byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě vymezené tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tj. v dané věci důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Z konstrukce této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zřejmá vázanost tohoto dovolacího důvodu na jiné dovolací důvody, na nichž je závislý. Logickým důsledkem tohoto vztahu je, že pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Zároveň to znamená, že nejsou li uplatněné námitky dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Závěrem k podanému dovolání

Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. prosince 2010


Předseda senátu :
JUDr. Petr Hrachovec