7 Tdo 1455/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



7 Tdo 1455/2016-II-82

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 25. ledna 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné Ing. I. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 4 To 109/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 7/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 48 T 7/2014, byla obviněná uznána vinnou dílem dokonaným a dílem nedokonaným (útok ad 19 výroku o vině ve stadiu pokusu) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a byl jí podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věci (v rozsudku specifikovaného diamantu). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.

Obviněná se uvedeného zločinu dopustila jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, které v podstatě spočívalo v tom, že v době od 10. 11. 2009 do 1. 4. 2014 v M., S., v T. a na dalších místech, v podvodném úmyslu získat pro sebe peněžní prostředky, postupně vylákala od v rozsudku v bodech ad 1 až 18 uvedených poškozených, a v bodě ad 19 se pokusila vylákat, peněžní prostředky pod nepravdivým příslibem jejich nadstandardního zhodnocení až do výše 20 % za dobu 3 měsíců, ačkoliv od počátku věděla, že je nebude nijak zhodnocovat, tyto z části použije pro vlastní potřebu, z části jako úhradu fiktivního zhodnocení půjček svým věřitelům za účelem vylákání dalších peněžních prostředků od stávajících věřitelů a získání nových věřitelů, přičemž s ohledem na své osobní finanční a majetkové poměry věděla, že nebude schopna řádně a včas dostát svým závazkům z přijatého peněžního plnění, a souhrnně tak od poškozených vylákala peněžní prostředky v celkové výši 116 069 000 Kč, z toho poškozeným následně vyplatila zpět částku 57 987 150 Kč a způsobila jim tak škodu nejméně ve výši 58 081 850 Kč, přičemž dalších 100 000 Kč se pokusila vylákat.

Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 4 To 109/2015, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně toliko ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené V. S. a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení rozhodl o nároku této poškozené na náhradu škody podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. Podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné odvolací soud zamítl odvolání M. N., který také podal odvolání, a to pouze proti výroku o zabrání věci jako zúčastněná osoby v řízení.
II.
Proti rozsudku soudu II. stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož existenci pak založila i další uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když rozsudek soudu I. stupně podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku uvedeném ve výroku o vině. Uvedla, že skutek, jehož spácháním měla být uznána vinnou, není podle jejího názoru trestným činem a odvolací soud dále nerozhodl o jejím odvolání týkajícím se viny a uloženého trestu. V plném rozsahu pak odkázala na své odvolání a zdůraznila, že zásadní omyl v této trestní věci je to, že není možné dělat závěry jen z určitého počtu lidí, a to ještě těch, kteří nemají vráceny všechny finanční prostředky, když jen celková bilance přijatých a vyplacených finančních prostředků může jasně prokázat, že bylo vyplaceno více peněz, než bylo půjčeno. Pokud tedy některým lidem dluží peníze, neznamená to, že jde o trestný čin ale o postupné vyplácení peněz, zkrátka jim dluží i když jim vyplatila víc peněz, než si půjčila. Pouze konečné vypořádání s konkrétní osobou, že vede k vrácení půjčených prostředků včetně zhodnocení. Zdůraznila, že šetření bylo vedeno předem daným směrem, byly ignorovány její podněty a trestní oznámení, a došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, když v hlavním líčení nebyly přijaty prakticky žádné její návrhy na doplnění dokazování, nebyl čten žádný listinný důkaz, který navrhovala a nebyl připuštěn ani žádný její návrh na předvolání svědků, přičemž se soud I. stupně vůbec nevyjádřil, proč nepřijal její návrhy na dokazování. Odvolacímu soudu vytkla, že se vůbec nevypořádal s doloženými vklady 35 mil. Kč v hotovosti, což považuje za klíčový důkaz o výplatě peněz věřitelům. Již policejní orgán, že odmítal zjistit prostřednictvím bank objem takto věřitelům vyplacených prostředků, když ona doložila jen to, co sama doma našla. Na příkladech, že také vysvětlila, jak je třeba pracovat s tzv. neidentifikovanými bankovními převody a rozhodně odmítla tvrzení o chybějících milionech, které by použila neznámo jak. Trvá také na nepravdivosti svědecké výpovědi poškozeného J. K. ohledně částky 3 000 000 Kč. Soud, že také špatně uplatnil částku 175 000 Kč, vloženou v hotovosti na účet Ing. J. J., které je třeba odečíst od závazku J. L., jehož prostřednictvím Ing. J. J. půjčoval své prostředky a nesouvisí to tedy s půjčkou od společnosti Unlimited Golf CZ, s.r.o., která byla poskytnuta později. Ani odvolací soud se tak podle obviněné neorientuje v dané problematice a dělá nesprávné závěry, což dokládá svojí polemikou s jeho argumentací ohledně hodnocení žaloby na ochranu osobnosti a tzv. bankovních záruk, které nikdy neposkytovala. Právě proto, že soudy problematiku prokazování vlastní solventnosti za přispění cizího kapitálu neznají, navrhovala přizvání konzultanta z oboru ekonomie, který by orgánům činným v trestním řízení vše objasnil, když jí soudy nevěřily.

Obviněná se také vymezila proti tvrzení, že někoho nepravdivě obvinila ze spiknutí, její podněty byly důvodné, rozhodně také nesouhlasí se zabráním diamantu M. N., závěr soudů, že si vše vymyslela a žádné zhodnocení neprováděla, že vychází z neznalosti problematiky a z toho, že neuvedla z důvodu mlčenlivosti žádného zájemce o prokázání bonity, ale to hlavně v jejich zájmu, když ji lidé půjčili peníze v dobré víře a ona musí udělat vše, aby je mohla v budoucnu vrátit. Odmítá také tvrzení o jejím obohacení, trvá na svých výhradách proti znaleckému psychologickému posudku a podle jejího názoru byla odsouzena na základě nedostatečného a nelze vyloučit, že i podjatého vyšetřování , protože nelze zjistit pravdu, když její podněty nejsou šetřeny v rámci trestního řízení. V průběhu trestního řízení, že došlo k řadě nezákonných postupů, na které marně poukazovala, nezákonným postupem předsedkyně senátu soudu I. stupně také byla téměř tři měsíce ve vazbě bez rozhodnutí soudu a byla propuštěna až vrchním soudem, čímž bylo porušeno její právo na osobní svobodu a spravedlivý proces, což podle obviněné může být projevem její podjatosti a jejich vazeb na osoby vystupující jako poškození.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího i krajského soudu. Vrchnímu soudu, aby pak přikázal nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby skutek nebyl posouzen jako trestný čin, nebo aby Nejvyšší soud v tomto smyslu sám rozhodl. Učinila také podnět, aby předsedkyně senátu soudu I. stupně navrhla Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 265h odst. 3 tr. ř. a opakovaně navrhla Nejvyššímu soudu takovýto postup i podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že shodné námitky obviněná uplatnila již v rámci své obhajoby před soudem I. stupně a byly předmětem i jejího odvolání. Sice namítla nesprávnost právního posouzení skutku, ale soudům vytýká pouze to, že závěr o její vině neopřely o dostatek skutkových zjištění, která by prokazovala, že se skutek stal za okolností uvedených ve výroku o vině a činí tak výhradami proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho vyhodnocení. Obhajoba obviněné byla vyvrácena zejména celou řadou listin nalezených při domovní prohlídce, odposlechy telekomunikačního provozu, e-maily, výpisy z bankovních účtů a výpověďmi poškozených. Státní zástupkyně neshledává ve věci extrémní rozpor mezi skutkovými a právními závěry soudů, ani porušení práva obviněné na spravedlivý proces z hlediska tzv. opomenutých důkazů, když její důkazní návrhy byly v poměrně významném rozsahu akceptovány. K námitce možné podjatosti předsedkyně senátu soudu I. stupně státní zástupkyně uvedla, že obviněná neuplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že rozhodl vyloučený orgán, a její nekonkrétní argumentace a tvrzení, která dosud nebyla potvrzena ani vyvrácena, ani neumožňuje zabývat se touto námitkou, což platí i ohledně námitky proti zabrání věci, kde obviněná neuplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. a také ohledně námitky, že odvolací soud nerozhodl o jejím odvolání ohledně viny a trestu, kde také neuplatnila odpovídající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., týkající se chybějícího výroku. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

V replice k vyjádření státní zástupkyně obviněná uvedla, že toto je poplatné způsobu, jakým orgány činné v trestním řízení od počátku tuto věc šetřily, kdy jsou nekriticky přejímána neodborná vyjádření o její činnosti a je odkazováno na tzv. důkazy, které ale ona v průběhu řízení zpochybnila nebo vyvrátila. Její další argumentace v replice v podstatě opakuje námitky uplatněné v dovolání s tím, že byla odsouzena na základě neodborného, nezákonného a účelově vedeného trestního řízení, což má fatální dopady na její život. Jí uplatněné důvody, že jsou zcela namístě, ač uznává, že mohla uplatnit i další důvody dovolání uváděné státní zástupkyní. Proto setrvala na svém návrhu uvedeném v dovolání.
III.
Obviněná uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozsudek soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku uvedeném ve výroku o vině a na jeho existenci pak založila i další uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněná v dovolání uvedla jedinou námitku odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když v úvodu dovolání namítla, že skutek, jehož spácháním měla být uznána vinnou, není podle jejího názoru trestným činem . Ač pojmovými znaky skutkové podstaty trestného činu jsou objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka a protiprávnost, a objektivní stránka zahrnuje obligatorní znaky jako jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi, obviněná nic z toho konkrétně nenamítá a omezila se pouze na výše citované paušální konstatování. K této nijak nekonkretizované a tedy zcela obecné námitce proto Nejvyšší soud rovněž obecně uvádí, že skutek uvedený ve výroku o vině naplňuje všechny znaky dílem dokonaného a dílem nedokonaného (bod 19. výroku o vině) zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o ostatní dovolací námitky obviněné, Nejvyšší soud především shledal, že v podstatě shodnými námitkami se již zabýval a přesvědčivě vypořádal Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, když ke každému jednotlivému případu poškozeného ve svém odvolání uvedla konkrétní námitky, proč neuznává výši škody nebo proč nesouhlasí s rozhodnutím soudu (viz č. l. 2604 a násl. tr. spisu). Obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podala fakticky z obdobných důvodů jako odvolání. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněné a zabýval se jimi již soud I. stupně, tedy v podstatě lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně a soudu odvolacího, se nimiž se Nejvyšší soud zcela ztotožnil. Pokud obviněná paušálně v úvodu dovolání plně odkázala na své odvolání, Nejvyšší soud k jejím odvolacím námitkám nepřihlížel, protože podle § 265i odst. 3 tr. ř. případný přezkum se v řízení o dovolání provádí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Nelze proto přihlížet k námitkám, které byly uplatněny v odvolání nebo jiných podáních obviněné. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že s výše uvedenou výjimkou námitky obviněné dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, když jejich podstatou je její nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, která podle obviněné nemají oporu v provedených důkazech, o kterých se domnívá, že je zpochybnila (pozn. výpověď poškozeného je lživá, znalecký posudek je nesprávný, soudy nerozumí problematice atp.), dokazování je neúplné, rozhodnutí soudů je proto předčasné a pokud by byly důkazy soudy řádně hodnoceny, a také provedeny všechny jí navrhované důkazy, prokázalo by se, že se ničeho nedopustila. V rozporu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak podstatou dovolání obviněné její tvrzení, že se jednání kladeného jí za vinu nedopustila a dále námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů soudy a neúplnosti dokazování.

Z obsahu dovolání je tedy zřejmé, že obviněná námitkami usiluje o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, přičemž nesouhlasí se závěry soudů, které se ale jejími námitkami již od počátku podrobně zabývaly, na základě provedeného dokazování shledaly její obhajobu za zcela vyvrácenou, přičemž úvahy, kterými se řídily, ve svých rozhodnutích také řádně odůvodnily. Obviněná tak svými námitkami nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů a s provedenými důkazy, jakož i s jejich hodnocením soudy obou stupňů. Tím zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně, ale jen z jiných (pro obviněnou příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

Výše uvedené námitky skutkové tedy nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí. Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněné na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. O takový případ se však v dané věci nejedná.

Mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku s drobnou korekcí výroku o náhradě škody ztotožnil také odvolací vrchní soud, a provedenými důkazy, není žádný rozpor, natož extrémní. Z odůvodnění napadených rozhodnutí i obsahu trestního spisu je zřejmé, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, neboť soud I. stupně vyslechl řadu svědků, kteří ve věci mohli podat potřebné informace. Provedl také řadu dalších důkazů listinami a posléze všechny ve věci opatřené důkazy posuzoval v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. Odvolací soud také k návrhu obviněné doplnil dokazování čtením listin, které předložila jako doklad vyplacení peněžních prostředků dalším věřitelům. Proto Nejvyšší soud považuje dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že při hodnocení důkazů posuzovaly rovněž verzi průběhu skutkového děje tak, jak ji předestírá obviněná. Na základě provedených důkazů, hodnocených jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, ji však důvodně shledaly za smyšlenou a obhajobu za vyvrácenou.

Lze přisvědčit pouze námitce obviněné, že soud I. stupně v odůvodnění rozsudku neuvedl, proč nepřijal její návrhy na dokazování. Učinil tak ale soud odvolací na str. 13 rozsudku s tím, že se jednalo o důkazy nadbytečné. Z protokolu o hlavním líčení dne 14. 4. 2015 (viz č. l. 2452 tr. spisu), které se konalo za přítomnosti obviněné, přitom vyplývá, že soud po provedení listinných důkazů konstatoval, že provedl všechny důkazy, které považoval za potřebné k rozhodnutí ve věci a všechny další důkazní návrhy obviněné usnesením zamítl. Soud I. stupně tak dal obviněné srozumitelně najevo, že její další důkazní návrhy považuje za nadbytečné pro rozhodnutí ve věci, přičemž následně (viz č. l. 2453 tr. spisu) v hlavním líčení předsedkyně senátu také podrobně vysvětlila důvody tohoto procesního postupu. Obecně porušením práva na spravedlivý proces přitom není každé jednotlivé porušení procesních předpisů, resp. práva obviněné osoby, ale posuzuje se spravedlnost řízení jako celku. To platí i o námitce obviněné ohledně pochybení předsedkyně senátu soudu I. v souvislosti s rozhodováním o vazbě a délkou zpracování písemného vyhotovení rozsudku. Stížnost obviněné na tento postup předsedkyně senátu soudu I. stupně pak v rámci své pravomoci vyřešil předseda krajského soudu a způsob vyřízení stížnosti byl k stížnosti obviněné i Ministerstvem spravedlnosti posouzen jako postup souladný se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (č. l. 2697 a násl. tr. spisu). V souvislosti s námitkou obviněné o nevyhovění jejich důkazním návrhům Nejvyšší soud uvádí, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další), což je případ i této trestní věci. V daném případě tak přes pochybení v souvislosti s rozhodováním o vazbě obviněné, nebo vadu odůvodnění rozsudku, řízení jako celek nepozbylo charakter spravedlivého procesu. Lze také připomenout, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, není dovolacím důvodem. Obviněná tak sice formálně deklarovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinila tak z podstatné části prostřednictvím námitek, které ho svým obsahem nenaplňují a nejsou pod tento dovolací důvod podřaditelné.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě právních a procesních vad rozhodnutí vymezených v ustanovení § 265a tr. ř., není třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je třeba zmínit, že právem a povinností nalézacího soudu je hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup přezkoumává odvolací soud podle § 254 tr. ř., a zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu, jen jestliže by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, což v tomto případě zjištěno nebylo.

Mimo shora uvedené obviněná neuplatnila žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř., když odkaz na příslušné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř. je obligatorní náležitostí obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. Pouze nad rámec rozhodnutí o dovolání proto Nejvyšší soud uvádí, že pokud obviněná v dovolání uvedla, že odvolací soud nerozhodl o jejím odvolání týkajícím se viny a uloženého trestu, bylo by možno teoreticky uvažovat o námitce tzv. chybějícího výroku, na který se vztahuje samostatný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jak správně uvedla státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání. Tento dovolací důvod je dán, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to případně i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. V daném případě ale žádný výrok nechybí ani není neúplný. O chybějící výrok se nejedná proto, že o odvolání v trestním řízení (na rozdíl od praxe soudů v občanskoprávním řízení) rozhoduje soud jako o celku, tedy buď jej odmítne nebo zamítne, nebo odvolání zcela či zčásti vyhoví, jak tomu bylo v tomto případě, kdy z podnětu odvolání obviněné byl částečně zrušen a změněn výrok o náhradě škody. Tím bylo rozhodnuto o celém odvolání obviněné když, jak také uvedl odvolací soud na str. 13 odůvodnění rozsudku, přezkoumal podle § 254 odst. 1, 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, tedy také výrok o vině a trestu, ohledně kterých zjevně neshledal odvolací námitky důvodnými a v tomto rozsahu ponechal rozsudek soudu I. stupně beze změny. Částečné vyhovění a částečné zamítnutí odvolání nepřichází v trestním řízení v úvahu.

Obviněná také neuplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který je dán tehdy, když ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pod tento důvod dovolání spadají i námitky vyloučení soudce z důvodu podjatosti. Proto opět pouze nad rámec rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud uvádí, že námitka obviněné spočívá v tom, že nezákonným postupem předsedkyně senátu soudu I. stupně byla téměř tři měsíce ve vazbě bez rozhodnutí soudu a byla propuštěna až vrchním soudem, čímž bylo porušeno její právo na osobní svobodu a spravedlivý proces, což podle obviněné může být projevem její podjatosti a jejich vazeb na osoby vystupující jako poškození. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení jsou uvedeny v § 30 odst. 1 tr. ř. a obviněná, mimo ničím nepodloženého tvrzení o možných vazbách na poškozené, žádnou konkrétní okolnost obsaženou v § 30 odst. 1 tr. ř. nenamítá. Podjatost soudce nelze dovozovat pouze ze způsobu jeho rozhodnutí, nebo ji zakládat pouze na nedostatcích v jeho procesním postupu (pozn. v daném případě na opomenutí včasného rozhodnutí o vazbě).

K námitce obviněné proti výroku, jímž bylo podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku rozhodnuto o zabrání věci, Nejvyšší soud uvádí, že namítat nesplnění zákonných podmínek pro uložení ochranného opatření lze pouze prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Ani tento dovolací důvod ale obviněná neuplatnila. Nad rámec rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud ale uvádí, že o zabrání daného diamantu bylo rozhodnuto podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy jako o věci náležející nikoliv obviněné, ale jejímu synovi M. N., a to jako věci kterou nabyl do svého vlastnictví. O zabrání věci bylo tedy rozhodnuto ohledně tzv. zúčastněné osoby, která je stranou řízení (viz § 12 odst. 6 a § 42 tr. ř.). Odvolání M. N. jako zúčastněné osoby proti tomuto výroku bylo vrchním soudem zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Vzhledem k tomu, že zúčastněná osoba není oprávněna podat dovolání, nemůže ani obviněná vznášet v podstatě jejím jménem dovolací námitky proti uvedenému výroku.

Nejvyšší soud proto pouze z důvodu jediné a zcela obecné námitky obviněné, že skutek jímž byla uznána vinnou není trestným činem, dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jej odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

K podnětu obviněné na podání návrhu na přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 265h odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že takový návrh nebyl předsedkyní senátu soudu I. stupně podán. Předseda senátu Nejvyššího soudu pak sám neshledal důvody pro takový postup podle § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2017


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu