7 Tdo 1453/2012
Datum rozhodnutí: 16.01.2013
Dotčené předpisy: § 199 odst. 1 tr. zákoník, § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoník, § 175 odst. 1 tr. zákoník, § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoník



7 Tdo 1453/2012-26

U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. ledna 2013 v Brně dovolání obviněného J. R. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 9 To 191/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 159/2011, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 1 T 159/2011, uznal obviněného J. R. (dále jen obviněný ) vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a pokračujícím zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku jej zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložil obviněnému ochranné protialkoholní léčení ambulantní formou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 9 To 191/2012, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněného J. R. podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek ve výroku o zařazení obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou, ve výroku o náhradě škody a o uložení ochranného protialkoholního ambulantního léčení. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil obviněného J. R. pro výkon trestu do věznice s dozorem. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil obviněnému ochranné protialkoholní léčení ambulantní formou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že jeho výroky ohledně možné finanční nouze jeho rodiny v případě jeho uvěznění byly proneseny jako konstatování objektivního faktu a těmito výroky nebyl naplněn zákonný znak pohrůžky jiné těžké újmy v ustanovení § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Příčinná souvislost mezi jednáním a následkem jeho jednání nebyla prokázána. Dále namítl, že podle jeho názoru byl skutek, kterého se měl dopustit, nesprávně právně posouzen, a na základě toho byl také nesprávně uložen úhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 9 To 191/2012, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 1 T 159/2011, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Karlových Varech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce uvedl, že námitky obviněného obsahově odpovídají pouze uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále uvedl, že obviněný právně relevantně namítl, že jeho jednáním nebyl naplněn znak pohrůžky jinou těžkou újmou ve smyslu § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Tato námitka je však podle jeho názoru zjevně neopodstatněná, neboť ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný se vůči poškozené S. R. dopouštěl systematického psychického i fyzického nátlaku, při kterém pronesl inkriminované výroky. Z celkového kontextu jednání obviněného a charakteru jejich vzájemného soužití je zřejmé, že takové výroky byly vzhledem k osobním poměrům poškozené S. R. způsobilé vyvolat obavu ze zásahu do jejího osobního a rodinného života. Podle názoru nejvyššího státního zástupce se v tomto případě jednalo o pohrůžku jinou těžkou újmou ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku. K námitce nesprávného uložení úhrnného trestu uvedl, že v případě právního posouzení jednání obviněného se jedná o souběh dvou trestných činů a uložení úhrnného trestu ve smyslu § 43 odst. 1 tr. zákoníku je správné.

Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Obviněný právně relevantně namítl nenaplnění zákonného znaku pohrůžky jiné těžké újmy v ustanovení § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku.

Podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem.

Podle § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku pachatel bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let, spáchá-li trestný čin uvedený v § 175 odst. 1 tr. zákoníku na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.

Nejvyšší soud nepřisvědčil této námitce obviněného. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod; musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. rozh. č. 10/1979-II. Sb. rozh. tr.). Za této podmínky to může být i hrozba újmou na majetku, která není násilím na věci, ale např. zhoršením výdělečných možností poškozeného. Při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1752-1753).

Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný dlouhodobě, opakovaně, slovně i fyzicky napadal poškozenou S. R., která se v důsledku toho několikrát pokusila o sebevraždu. Poté, co proti obviněnému bylo zahájeno trestní stíhání pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, sdělil poškozené nejméně v pěti případech, že ho udala, že kvůli ní půjde do kriminálu, že když ho zavřou, tak jim zabaví byt, že poškozená nebude mít žádné peníze a jejich dcera, svědkyně A. R. nepůjde studovat, protože na to nebude mít peníze . Poškozená S. R. následně v procesním postavení svědka využila svého práva a k věci nevypovídala. Frekvence, intenzita, hrubost a agresivita slovních i fyzických útoků obviněného na poškozenou S. R. se stupňovaly a vše vyvrcholilo dne 17. 6. 2011, kdy v jejich rodinném domě obviněný opět napadl poškozenou, která upadla na schody, utrpěla lehký otřes mozku s krátkodobým bezvědomím a následně musela být hospitalizována v nemocnici. Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný svým jednáním a výroky, které pronesl, úmyslně působil na poškozenou tak, aby proti němu odmítla vypovídat před policejním orgánem. Výroky obviněného ohledně nepříznivé finanční situace v případě jeho uvěznění v souvislosti s jeho dlouhodobým negativním chováním vůči poškozené S. R. i vzhledem k jejím osobním poměrům vyvolaly důvodnou obavu ze zásahu do jejího osobního a rodinného života, která se projevila odmítnutím poškozené vypovídat před policejním orgánem proti obviněnému. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil nejen znak nucení pohrůžkou jiné těžké újmy, ale také znak nucení násilím ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Právní kvalifikace skutku je proto správná.

Obviněný dále namítl, že soudy obou stupňů nesprávně uložily úhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku.

Podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, může soud pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu; horní hranice trestní sazby odnětí svobody však nesmí ani po tomto zvýšení převyšovat dvacet let a při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nesmí převyšovat třicet let. Vedle trestu přípustného podle takového ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Stanoví-li trestní zákon za některý z takových trestných činů pouze trest odnětí svobody, může být úhrnným trestem jen trest odnětí svobody jako trest samostatný.

Nejvyšší soud nepřisvědčil ani této námitce obviněného. Úhrnný trest představuje zvláštní způsob trestání mnohosti trestné činnosti téhož pachatele. Postup podle § 43 tr. zákoníku přichází v úvahu při postihu jednočinného i vícečinného souběhu trestných činů, stejnorodého i různorodého. Předpokládá se zde spáchání nejméně dvou trestných činů jedním pachatelem, o nichž se rozhoduje v tomtéž trestním řízení. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů obviněný spáchal dva trestné činy ve vícečinném souběhu, soudy obou stupňů správně hmotně právně kvalifikovaly jednání obviněného jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a pokračující zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a uložily úhrnný trest za podmínek § 43 odst. 1 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že obviněný uplatnil ve svém dovolání i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale neuvedl žádné námitky vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu. Dovolací soud proto nemohl posuzovat, zda byl uvedený dovolací důvod naplněn či nikoliv.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je ve svém celku zjevně neopodstatněné, a proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. ledna 2013
Předseda senátu JUDr. Jindřich Urbánek