7 Tdo 1448/2014
Datum rozhodnutí: 20.11.2014
Dotčené předpisy: § 145 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoník, § 181 odst. 1 písm. a), 2 písm. a), c) tr. zákoník



7 Tdo 1448/2014-42

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. listopadu 2014 v Brně dovolání obviněné K. F. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 10 To 10/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 11/2012, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. F. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 46 T 11/2012, uznal obviněnou K. F. (dále jen obviněná ) vinnou zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněná spáchala uvedené trestné činy tím, že:

V období nejméně od prosince 2009 do 2. března 2011 v úmyslu zakrýt skutečnost, že nijak neřeší a ani nehodlá řešit situaci kolem prodeje bytu ve Š., v K., který v minulosti dostala darem od matky poškozené J. P., s ústní podmínkou, že tento byt později prodá, pro sebe zakoupí byt menších rozměrů a část finančních prostředků poskytne poškozené J. P. na odkup bytu v P., C., který by poškozená J. P. nemohla odkoupit v privatizaci za zvýhodněnou cenu, pokud by v rozhodném období byla majitelkou jiné nemovitosti určené k bydlení, tvrdila poškozeným své matce J. P., a babičce M. M., že náhodně rozkryla zločinecký gang v souvislosti se zamýšleným a nakonec nerealizovaným prodejem bytu v K., Š., že byla policií zařazena do programu na ochranu svědků a současně, že se s nimi z bezpečnostních důvodů nemůže osobně stýkat, sama je nucena za asistence policie měnit místo pobytu, protože je stejně jako poškozené ohrožena na životě s tím, že i ony samy vystupují v jejím případě jako svědkyně, ale protože policie nemá dostatek prostředků a lidí na to, aby i jim rovněž poskytla ochranu v rozsahu, v jakém se jí mělo dostávat jí, musejí se o svou bezpečnost starat samy a za tím účelem poškozené výhradně telefonicky a prostřednictvím SMS zpráv manipulovala k tomu, aby omezily svůj veškerý pohyb mimo byt v P., C., na minimum, resp. aby z bytu raději vůbec nevycházely, aby přerušily veškeré sociální kontakty s rodinnými příslušníky včetně jí samotné, přáteli a známými, aby omezily telefonickou komunikaci s nimi a dalšími osobami kvůli odposlechům na minimum, aby měly trvale sbalené cestovní zavazadlo pro případ, že by bylo nutné je urychleně z důvodu bezpečnosti ukrýt, přičemž tyto pokyny jim nepředávala pouze svým jménem, ale rovněž pod smyšlenou identitou policistů jménem S., Š. a P., za něž se v průběhu roku 2010 začala vydávat a k tomu používala kromě svého mobilního telefonu se SIM kartou č. ....... i další mobilní telefony se SIM kartou č. ......, registrovanou na svého bývalého přítele S. J., a dále se SIM kartou č. .......; poškozené se v důvěře v obžalovanou, jako jim blízkou osobu, řídily pokyny, které jim tato předávala ona sama nebo vydávajíce se za uvedené policisty, což se projevilo závažným způsobem na kvalitě jejich života, kdy poškozené dlouhodobě strádaly z nedostatku finančních prostředků, obě byly odkázány pouze na důchod poškozené M. M., protože poškozená J. P. si z výše uvedených důvodů raději ani nehledala zaměstnání, dále žily v sociální izolaci, měly neustálý pocit strachu a ohrožení, což obžalovaná z kontaktu s poškozenými věděla a rovněž věděla, že si poškozené přejí, aby se nepříznivá situace co nejdříve vyřešila, přičemž v důsledku této pro ně tíživé situace se u obou poškozených rozvinula závažná duševní porucha paranoidně depresivní syndrom, trvající minimálně několik měsíců, s čímž obžalovaná s ohledem na svůj věk, mentální kapacitu a reakce poškozených byla minimálně srozuměna, přesto ve svém shora popsaném jednání pokračovala až do 2. 3. 2011, kdy obě poškozené zemřely.

Za tyto trestné činy byla obviněná odsouzena podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř.

Odvolání obviněné i státního zástupce proti tomuto rozsudku byla usnesením Vrchního soudu v Praze podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 10 To 10/2014 podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Letáčka včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněná ve svém dovolání vznesla v podstatě tři námitky. První námitkou je, že podle ní bylo řízení zatíženo podstatnou vadou ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívající v tom, že neměla v určité části trestního řízení obhájce, ač jej podle zákona měla mít a důkazy získané v tomto časovém období byly následně použity při meritorním rozhodnutí ve věci. Na počátku trestního řízení byla vyslechnuta jako obviněná (výpověď ze dne 20. 2. 2012), což bylo v době, kdy nebyl dán důvod nutné obhajoby v důsledku odlišné právní kvalifikace. Obhájce tedy nebyl přítomen při provádění tohoto úkonu. V tu dobu neměla obviněná ani dostatek informací o podstatě skutku. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru o její vině z důkazu, který byl pořízen v době, kdy byla stíhána pro jinak kvalifikovaný trestný čin, a nebyl dán důvod nutné obhajoby, nemůže být podle obviněné tento důkaz použit a při rozhodování ve věci k němu nemělo být vůbec přihlíženo. Podle obviněné došlo tímto vadným postupem soudu k porušení jejího základního práva na obhajobu.

Druhou námitkou obviněné je absence totožnosti skutku, pro který je stíhána, neboť podle jejího názoru popis relevantního jednání a následku není shodný, a to ani částečně. Na základě usnesení policejního orgánu ze dne 21. 10. 2011 byla obviněna ze skutku posouzeného podle § 181 tr. zákoníku a v případě usnesení policejního orgánu ze dne 29. 5. 2012 byla obviněna ze skutku, který byl kvalifikován podle § 175 tr. zákoníku. Pokud soud prvního stupně odůvodnil, že k přísnější právní kvalifikaci došlo na základě vypracovaných znaleckých posudků, pak s tímto závěrem soudu obviněná nesouhlasí, neboť tyto posudky vycházejí především ze spisového materiálu, který obsahoval i její výpověď ze dne 20. 2. 2012. Navíc z odůvodnění usnesení policejního orgánu ze dne 29. 5. 2012 vyplývá, že policejní orgán vycházel z toho, že se obviněná ve své výpovědi ze dne 20. 2. 2012 v podstatě doznala k jednání, které jí bylo kladeno za vinu. Z toho obviněná dovodila, že i policejní orgán přistoupil ke zpřísnění právní kvalifikace i na základě její výpovědi a nikoli především na základě vypracovaných znaleckých posudků.

Třetí námitka obviněné spočívá v tom, že podle jejího názoru z žádného procesně použitelného důkazu nelze dovodit, že by její úmysl, byť ve formě nepřímého úmyslu, směřoval ke způsobení újmy na zdraví. Absentuje tedy naplnění subjektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Tento znak mohl soud prvního stupně dovodit jedině z výpovědi obviněné ze dne 20. 2. 2012, kterou ovšem s ohledem na shora uvedené námitky podle obviněné nelze použít. Z ostatních důkazů totiž nelze učinit závěr o tom, jaký podíl na stavu poškozených měla obviněná a co o tomto stavu a jejich situaci konkrétně věděla. Její zavinění ve vztahu k těžšímu následku nelze dovodit ani z nedbalosti, neboť nelze prokázat, že by si poškozené stěžovaly na svou situaci i obviněné. Poukázala přitom na závěry znalce, který uvedl, že osoby s rozvinutou duševní chorobou jsou schopny se vůči osobám blízkým přemáhat a budit zdání lepšího stavu, než v jakém skutečně jsou. Obviněná si nebyla vědoma, že by poškozené trpěly duševní chorobou a tím méně mohla předpokládat, že by mohlo dojít k jejich smrti. Dále obviněná namítla, že nelze dovodit naplnění znaku způsobení značné újmy na právech ve smyslu § 181 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V daném případě ovšem nelze stanovit konkrétní výši újmy, a proto je podle obviněné nutné dojít k závěru, že tento znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nebyl naplněn.

Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně dala podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl Nejvyššímu soudu podle § 265h odst. 3 tr. ř. odložení výkonu trestu odnětí svobody.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil tak, že obviněná vznesla shodné námitky již v odvolání a také je uplatnila jako svou obhajobu před soudem prvního stupně. Přesvědčivě se s nimi vypořádaly již soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích. Pokud obviněná podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitku, že neměla v určité části řízení obhájce, ač jej podle zákona mít měla, pak taková námitka nenaplňuje uplatněný dovolací důvod. Argumenty v tomto smyslu by měly být správně opřeny o důvod dovolání v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Touto otázkou se již zabývaly soudy obou stupňů a dospěly k jednoznačnému závěru, že důvod nutné obhajoby vznikl až zpřísněním právního posouzení stíhaného skutku, k čemuž došlo na základě usnesení policejního orgánu ze dne 29. 5. 2012. Do té doby opatřené důkazy byly opatřeny zákonným způsobem, neboť obviněná nemusela mít obhájce, protože se nejednalo o důvod nutné obhajoby. Tato námitka nenaplňuje uplatněný dovolací důvod a není ani opodstatněná.

Další námitka, že nebyla zachována totožnost skutku, je procesního charakteru, a proto ji nelze úspěšně uplatnit nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným jiným důvodem dovolání. Státní zástupce uvedl, že v projednávaném případě byla totožnost skutku zachována, neboť při porovnání usnesení policejního orgánu, obžaloby a výroku o vině lze spolehlivě uzavřít, že je dána zejména částečná shoda především jednání, byť v rámci objektivní stránky skutkových podstat různých deliktů.

Za relevantní námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu lze označit námitku obviněné, že z žádného důkazu nelze dovodit, že by její jednání směřovalo ke způsobení újmy na zdraví ve smyslu § 145 tr. zákoníku a též ke způsobení značné újmy ve smyslu § 181 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Subjektivní stránkou obou trestných činů se důsledně zabýval již soud prvního stupně a dospěl k závěru, že obviněná se dopustila úmyslného jednání, které vedlo u poškozených k vyvolání duševní poruchy, kterou je nutno posoudit jako těžkou újmu na zdraví s ohledem na její závažnost i pro její dlouhodobost. Soud uzavřel, že obviněná nejspíš přímo nechtěla své matce a babičce přivodit závažné psychické onemocnění, ale s ohledem na veškeré okolnosti si byla vědoma, že takový stav může nastat, měla vážné indicie k tomu, že se v takovém stavu nacházejí a pro ten případ s tím byla srozuměna a počítala s tím. Co se týče značné újmy na právech poškozených, tuto soud prvního stupně dovodil z charakteru změny kvality jejich života, přičemž tato změna byla velmi výrazná. Poškozené se prakticky uzavřely před světem ve velmi omezeném prostoru bytu, skoro úplně omezily komunikaci se svými blízkými, poškozená J. P. dokonce přestala chodit do zaměstnání, což jim způsobilo existenční problémy. Nelze přehlédnout ani dobu, po kterou tato situace trvala, když se jednalo o minimálně dobu jednoho a čtvrt roku. Za fatální následek u obou poškozených (jejich sebevraždu) nelze podle závěru soudu činit odpovědnou obviněnou. Závěrem státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněné bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání posuzován pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu věci, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu věci, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.

Judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 7/2002 T 408). Porovnáním námitek obviněné uplatněných před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení s námitkami, které uplatňuje nyní v dovolání, je zřejmé, že obviněná uplatňuje námitky, s nimiž se již nalézací soud a také odvolací soud v souladu se zákonem vypořádaly. Obviněná zjevně zaměňuje dovolání za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. ř.

Obviněná ve svém dovolání vznesla především námitky procesního charakteru. Těmito námitkami napadla způsob hodnocení důkazů a z toho vyplývající skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněná tak sice formálně opřela dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinila tak převážně prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento, případně ani jiný dovolací důvod.

Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje námitka, že v určité části trestního řízení obviněná neměla obhájce, ač jej podle zákona měla mít. Výhrady tohoto charakteru by mohly být uplatněny s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., ale dovolací soud je vázán zákonným označením uplatněných dovolacích námitek, které je dovolatel v dovolání povinen ve smyslu ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. řádně označit s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř. Obiter dictum s ohledem i na ústavněprávní rovinu této námitky je namístě uvést, že se s ní již spolehlivě vypořádal soud prvního stupně (str. 6-7 odůvodnění rozsudku ze dne 9. 12. 2013) a stejně tak i soud druhého stupně (str. 14-15 odůvodnění napadeného usnesení). Pro stručnost lze na tyto závěry odkázat (§ 265i odst. 2 tr. ř.), neboť Nejvyšší soud se s těmito závěry zcela ztotožnil. Obviněná byla zpočátku stíhána pro přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (usnesení ze dne 21. 10. 2011, čl. 2-5) a u tohoto přečinu nebyly dány důvody nutné obhajoby. Za této procesní situace učinila obviněná následně výpověď dne 20. 2. 2012 a s ohledem na postupně shromažďované důkazy došlo ke změně právní kvalifikace jednání na zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 4 tr. zákoníku (usnesení ze dne 29. 5. 2012, čl. 8-14) a teprve tím vznikl důvod nutné obhajoby. Protože si obviněná sama nezvolila obhájce, byl jí ustanoven soudem dne 3. 7. 2012 (čl. 540 spisu). Všechny důkazy opatřené do doby, než došlo ke změně právní kvalifikace, byly opatřeny zákonným způsobem a jsou tedy procesně použitelné. Tato námitka nenaplňuje uplatněný dovolací důvod.

Námitka absence totožnosti skutku je námitkou procesního charakteru a nelze ji uplatňovat nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným jiným v zákoně vymezeným důvodem dovolání. Je namístě poznamenat, že i touto otázkou se zabývaly soudy obou stupňů, především odvolací soud (str. 15 odůvodnění napadeného usnesení) a pro stručnost lze odkázat na obsah zmíněného odůvodnění. Při porovnání popisu skutků v obou dotčených usneseních lze spolehlivě dospět k závěru, že totožnost skutku je zachována vzhledem k částečné shodě především jednání, byť v rámci objektivní stránky skutkových podstat různých trestných činů.

Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit pouze námitku absence zavinění ke způsobení těžké újmy na zdraví a značné újmy na právech poškozených. Subjektivní stránkou ve vztahu k naplnění znaku způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku a též ve vztahu k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty značné újmy ve smyslu § 181 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se podrobně a vyčerpávajícím způsobem zabýval nalézací soud v odůvodnění meritorního rozhodnutí (str. 28-34). S jeho závěry vyslovil souhlas odvolací soud (str. 15 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil se závěry nalézacího soudu a pro stručnost odkazuje na příslušnou část odůvodnění zmiňovaných rozhodnutí. Obviněná s ohledem na svou osobnostní strukturu zřejmě přímo nechtěla poškozeným způsobit vážné psychické problémy, které lze posoudit jako těžkou újmu na zdraví, ale současně si byla vědoma, že takový stav může nastat, neboť k tomu měla od poškozených dostatek validních informací (byť z telefonické a SMS komunikace mezi nimi). Věděla, že se nacházejí v takovém stavu již delší dobu, a pro ten případ byla s tímto následkem srozuměna. Co se týče značné újmy na právech poškozených, tento znak dovodil nalézací soud a své úvahy v tomto směru rovněž rozvedl podrobně v odůvodnění meritorního rozhodnutí (str. 29-30). Posuzoval charakter změny kvality života poškozených, která nastala právě v důsledku jednání obviněné, odrazila se v oblasti sociální, ekonomické a trvala po dobu výrazně přesahující jeden rok, což je poměrně dlouhé období. Nejvyšší soud se ztotožnil i s těmito závěry nalézacího soudu a také v tomto směru lze pro stručnost odkázat na příslušnou část odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Nelze přisvědčit námitkám obviněné, neboť nalézací i odvolací soud se podrobně zabývaly existencí všech znaků skutkových podstat trestných činů, které jsou v jednání obviněné spatřovány a své závěry o jejich naplnění přesvědčivě odůvodnily ve svých rozhodnutích.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné K. F. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněné na odklad výkonu rozhodnutí, neboť z ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup v tomto případě může Nejvyššímu soudu podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně, která však takový návrh neučinila a z jejího stanoviska k této otázce (čl. 961) vyplývá, že jej podávat nebude. Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody podle § 265o odst. 1 tr. ř. pro přerušení výkonu rozhodnutí (obviněná v mezidobí byla dodána do výkonu trestu odnětí svobody), proti němuž bylo podáno dovolání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. listopadu 2014

Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek

Vypracoval
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.