7 Tdo 1446/2012
Datum rozhodnutí: 06.02.2013
Dotčené předpisy: § 143 odst. 1,2 tr. zákoník



7 Tdo 1446/2012-27

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. února 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 8 To 237/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 31/2011, takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 8 To 237/2011, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 8 T 31/2011.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 2 p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 8 T 31/2011, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Obviněný se podle zjištění soudu prvního stupně uvedeného přečinu dopustil tím, že dne 24. 4. 2010, kolem 14:15 hod. jako řidič vlastního motorového automobilu tov. zn. Renault Cangoo, v P. , po ulici S. , směrem k ulici S. v blízkosti sloupu VO, při odbočování vlevo přes podélnou čáru souvislou (dopravní značka V1A), na místo ležící mimo komunikaci, se dostatečně nevěnoval řízení vozidla a nedal přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu tov. zn. Honda CBR 1000 Fireblade, který řídil A. K. , došlo ke střetu, při kterém bylo vozidlo tov. zn. Renault Cangoo odhozeno a levým zadním kolem narazilo do zvýšeného obrubníku po levé straně komunikace ve směru jeho jízdy a dále levou zadní částí do sloupku dopravní značky a především došlo při dopravní nehodě k těžkému zranění (podrobně popsanému ve výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně) řidiče motocyklu A. K. , kterému dne 26. 4. 2010 podlehl a uvedeným jednáním tak obviněný porušil důležitou povinnost vyplývající z ustanovení § 21 odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb., neboť jako řidič odbočující vlevo nedal přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný a poškození příbuzní zemřelého motocyklisty. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 8 To 237/2011, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených P. K. , O. K. , P. K. ml. a M. K. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. a § 228 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl o náhradě škody výše jmenovaným poškozeným, když uložil obviněnému povinnost uhradit jim na náhradě škody každému částku 175.000,- Kč, resp. 240.000,- Kč.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V úvodu brojil proti výroku o náhradě škody, uvedl, že soud přiznal poškozeným právo na náhradu škody v celkové výši 895.000,- Kč, přičemž nezohlednil zavinění na straně usmrceného motocyklisty, i když v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že tento porušil důležitou povinnost účastníka silničního provozu, neboť výrazným způsobem překročil nejvyšší povolenou rychlost. Uplatněnému nároku mělo být tedy vyhověno jen částečně, nikoli v plné výši. Pokud jde o výrok o vině, obviněný namítá, že soud prvního stupně učinil závěr o skutkovém stavu, který neměl podklad v provedeném dokazování. Zrekapituloval, že od místa, kde zastavil vozidlo, do místa k zatáčce, kde mohl poprvé uvidět poškozeného, je vzdálenost 110 113 m, motocyklista jel rychlostí 90 km/h, jízda od místa zastavení vozidla do střetu mu trvala 4,9 s, on a poškozený se mohli vzájemně pozorovat po dobu cca 4,6 s. Z toho podle obviněného jednoznačně vyplývá, že mohl zahájit odbočovací manévr (rozjet se) ještě před tím, než se motocyklista objevil na viditelném místě. Obviněný má za to, že nemohl porušit povinnost dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu, neboť v okamžiku rozjezdu v protisměru žádné vozidlo nejelo. S touto skutečností se podle obviněného soudy nevypořádaly, jakož i popřely právo účastníka provozu na legitimní očekávání stran chování ostatních účastníků silničního provozu. Obviněný je přesvědčen, že svou povinnost splnil tím, že se před zahájením odbočovacího manévru řádně rozhlédl, a protože v protisměru žádné vozidlo nejelo, rozjel se. I kdyby ze zatáčky vyjelo jiné vozidlo bezprostředně poté, co zahájil odbočování, stihl by odbočování bezpečně dokončit. Obviněný zdůraznil, že legitimně očekával, že ostatní účastníci silničního provozu budou dodržovat pravidla silničního provozu. Odvolací soud navíc ve svém rozhodnutí poukázal na rozhodnutí R 45/2005 s tím, že překročení rychlosti o více než 70 % je porušením důležité povinnosti, jejíž následky mohou dopadat do sféry života osob. V daném případě však tento názor neaplikoval, ačkoliv poškozený překročil povolenou rychlost až o 80 %. Obviněný pochybuje o schopnosti odvolacího soudu spočítat procentuální překročení rychlosti. Odvolací soud tak podle obviněného vydal rozhodnutí, které je vnitřně rozporné a nelogické. Soudy se údajně nezabývaly tím, jak bezohledným a nebezpečným způsobem překročil rychlost poškozený nebo tím, že pokud by poškozený rychlost nepřekročil, dokončil by odbočování bezpečně dlouho předtím, než by motocyklista do místa srážky dojel. Obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 686/2007, sp. zn. 8 Tdo 76/2009. Soud prvního stupně podle obviněného pochybil, když opřel své rozhodnutí o skutkový stav, který nemá oporu v provedeném dokazování a skutkový stav nesprávně posoudil, když nezohlednil vliv jednání motocyklisty na nehodovém ději a bez náležitého odůvodnění se odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu. Soud odvolací pochybil, když se s rozhodnutím nalézacího soudu ztotožnil.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl a obviněného zprostil obžaloby.

Státní zástupce Nevyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný v podstatě uplatnil shodné námitky jako ve svém odvolání. Přezkumné řízení proběhlo řádně, a proto je podle něj možné odkázat na obsah odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, neboť by bylo nadbytečné opakovat argumentaci tohoto soudu. Státní zástupce pouze poukázal na důvodnost námitky obviněného ohledně nesprávné úvahy soudu druhého stupně o procentuální míře překročení povolené rychlosti poškozeným, kdy není pravdou, že by překročení nedosáhlo ani 50 %, jak uvádí odvolací soud, ale při rychlosti 90 km/h šlo o 80 % překročení povolené rychlosti. Na vzniku kolizní situace se však podle státního zástupce jednání poškozeného nepodílelo tak zásadní měrou jako jednání obviněného, který se jak uvádí, před zahájením odbočování rozhlédl, potom však už nevěnoval situaci v silničním provozu prakticky žádnou pozornost. Kdyby se dané situaci náležitě věnoval, měl ještě dostatek času odbočovací manévr přerušit a naplnit tak svou povinnost, dát přednost v jízdě protijedoucím vozidlům. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která poukazuje obviněný, má státní zástupce za to, že jsou na daný případ nepřiléhavá a sám uvedl rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 885/2010. Vyjádřil přesvědčení, že poškozený se na vzniku kolizní situace ve skutečnosti nepodílel, pokud by totiž obviněný nenajel do protisměrné části vozovky a dal poškozenému přednost, ke kolizi by nedošlo. Státní zástupce uvedl, že za těchto okolností nebyl dán důvod k moderaci náhrady škody.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud především shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť se domnívá, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjistil, že dovolání obviněného je založeno na v podstatě totožných námitkách, které jsou součástí jeho odvolání (č. l. 303 tr. spisu) a soud druhého stupně se jimi zabýval. Obdobné námitky byly součástí také celé obhajoby obviněného.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé Nejvyšší soud zjistil extrémní rozpor, když z provedených důkazů soud neučinil odpovídající skutkové zjištění ohledně způsobu jízdy samotného poškozeného a nevyvodil z toho patřičné hmotně právní závěry. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly řadu důkazů k prokázání viny obviněného, hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, dospěly ale ke skutkovým závěrům, které provedeným důkazům zcela neodpovídají. Zejména nevěnovaly patřičnou pozornost podílu samotného poškozeného na vzniku dopravní nehody. Proto rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, zejména z hlediska porušení důležité povinnosti obviněným, a také na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ohledně rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody, když nebylo aplikováno ustanovení § 441 občanského zákoníku.

V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, obviněný namítl nesprávné hodnocení učiněných skutkových zjištění soudy s tím, že popsaného trestného jednání se nedopustil a soudy ve věci provedené důkazy hodnotily nesprávně. Sám přitom nabídl jiný průběh skutkového děje. V uvedeném směru oba soudy v odůvodněních svých rozhodnutí vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Obviněný v dovolání především popíral svou vinu na dopravní nehodě s tím, že zahájil odbočovací manévr ještě před tím, než se motocyklista objevil na viditelném místě za zatáčkou. Nejvyšší soud souhlasí s námitkou obviněného, že se soudy s touto jeho námitkou nevypořádaly, když uzavřely (na str. 3 rozhodnutí soudu prvního stupně a na str. 7 rozhodnutí soudu druhého stupně), že ze závěrů znaleckých posudků vypracovaných ve věci je zcela zřejmé, že obviněný před započetím odbočovacího manévru musel poškozeného vidět, když se oba znalci shodli (znalecké posudky na č. l. 64 a násl. a č. l. 223 a násl. tr. spisu), že vzdálenost vzájemného dohledu obou účastníků silničního provozu byla 110 113 m. Skutečnost, že by obviněný motocyklistu neviděl, je podle znalců z technického hlediska nereálná. Zjištění výhledových poměrů je možné provést jen vyšetřovacím pokusem, tedy samostatným vyšetřovacím úkonem, který může provést jen orgán činný v trestním řízení. Zjištění výhledových poměrů (resp. kdy mohl obviněný motocykl spatřit) nelze uložit znalci (viz rozsudek NS ČSR sp. zn. 5 Tz 14/97). Možnosti dohlednosti přitom znalec Ing. O. Kuhn proměřoval na místě dopravní nehody sám. V daném případě jsou ale výhledové poměry dostatečně zdokumentované také fotodokumentací policie a obviněný je ani nezpochybňuje.

Soudy obou stupňů poté hodnotily také způsob jízdy poškozeného motocyklisty a shledaly, že tento jel rychlostí nepřiměřenou, vyšší než v uzavřené obci povolenou. Ze znaleckých posudků vyplývá, že motocyklista jel rychlostí 90 km/h v místě, kde je povolená rychlost 50 km/h. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit, že v daném případě šlo o překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy v obci o 80 %, jak důvodně namítá obviněný a správně uvádí také státní zástupce. Výpočet uvedený soudem druhého stupně na str. 7 jeho rozhodnutí (ani 50 %) je tedy nesprávný. Obviněný se domnívá, že příčina dopravní nehody spočívá právě v nedovolené a nepřiměřené rychlosti jízdy poškozeného motocyklisty, přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 686/2007, a 8 Tdo 76/2009, a má za to, že mohl legitimně očekávat, že také ostatní účastníci silničního provozu budou dodržovat pravidla silničního provozu. Podle názoru Nejvyššího soudu se s těmito namítanými okolnostmi soudy obou stupňů správně nevypořádaly.

Popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně, který zcela odpovídá tomu, jak byl uveden již v obžalobě, jednoznačně svědčí o tom, že orgány činné v trestním řízení od počátku značně podcenily význam výše uvedených okolností o způsobu jízdy poškozeného. Soudy je sice náznakem a zcela nekonkrétně zmínily v odůvodnění svých rozhodnutí, ale nevyvodily z nich ani skutkové závěry, ani odpovídající hmotně právní závěry a zjevně právě z tohoto důvodu tato zjištění nejsou také součástí popisu skutku.

Podle soudu prvního stupně na daný případ nelze aplikovat obviněným uváděnou judikaturu Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že poškozenému vytvořil bezprostředně na krátkou vzdálenost neočekávanou překážku přesto, že měl a mohl přijíždějícího motocyklistu na dostatečnou vzdálenost 110 113 m vidět a i přes nepřiměřenou rychlost motocyklu měl dostatek času zabránit střetu tím, že by v jízdě nepokračoval. Přitom vycházel ze závěrů znaleckého posudku, že motocyklista jel rychlostí 90 km/h, obviněný na danou dohlednou vzdálenost mohl pozorovat přijíždějící motocykl nejméně po dobu 4,8 sekundy a doba od počátku rozjezdu vozidla obviněného do okamžiku střetu činila 4 5 sekund. V souvislosti s ukládaným trestem pak pouze konstatoval, že jistou část spoluviny na vzniku nehodového děje má i samotný poškozený, když se na ní podílel nepřiměřenou rychlostí, aniž však toto spoluzavinění blíže kvantifikoval.

Podle názoru Nejvyššího soudu se ale vzhledem k rychlosti jízdy poškozeného v daném úseku pozemní komunikace nelze z hlediska jeho spoluzavinění omezit pouze na konstatování jisté části spoluviny . Nelze totiž přehlédnout, že znalcem stanovená rychlost motocyklu 86,8 90 km/h na počátku reakce poškozeného na jízdu vozidla řízeného obviněným, v daném úseku pozemní komunikace s maximální povolenou rychlostí jízdy 50 km/hod., zcela jednoznačně výrazně překračovala tento rychlostní limit o 80 % (tj. výrazně ve smyslu rozhodnutí publikovaného pod č. 45/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky - více než 70 %). Odmítl-li proto odvolací soud námitku obviněného o výrazném porušení povinností poškozeným jako řidičem motocyklu, a to s odůvodněním, že se nejednalo o výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti poškozeným, protože nedosáhlo ani 50 %, jde zjevně o závěr vycházející z nesprávného matematického výpočtu.

Mohl-li podle zjištění znalce, které potvrzuje i fotodokumentace policie, obviněný zahlédnout přijíždějící motocykl na dostatečnou vzdálenost 110 113 m, totéž platí, a to i podle znalce, také o možnosti motocyklisty vidět na tuto vzdálenost vozidlo obviněného stojící u plné středové čáry a dávající znamení o změně směru jízdy vlevo. Podle závěru znalce by přitom poškozený při dodržení rychlosti povolené v daném místě, mohl při stejné reakci na vozidlo obviněného bezpečně zastavit před místem střetu. Přesto, že podle znalce od počátku rozjezdu vozidla Renault, do okamžiku střetu obou vozidel, uplynula doba 4 5 s, poškozený začal na vyjíždějící automobil reagovat při dohlednosti 110 113 m až ve vzdálenosti 37,6 42,3 m, a 1,8 sekundy před okamžikem střetu vozidel, kdy již vozidlo Renault bylo výrazně v jeho jízdním pruhu. Od počátku vzájemné dohlednosti tak poškozený bez jakékoliv reakce na vozidlo obviněného ujel vzdálenost, kterou znalec stanovil na 70 75 m, přičemž po dobu jízdy po této dráze cca 2 3 s, poškozený na vozidlo Renault řízené obviněným nijak nereagoval, ač se již muselo postupně pohybovat ve směru odbočování přes jeho polovinu vozovky. To značně zpochybňuje správnost závěru soudu I. stupně o vytvoření neočekávané překážky obviněným, a to bezprostředně na krátkou vzdálenost, když soud zjevně vychází z toho, kdy poškozený na vozidlo řízené obviněným zareagoval, ale nikoli z toho, kdy již na něj zareagovat měl a mohl vzhledem k vzájemné dohlednosti. Skutečnost, že poškozený nijak nereagoval na odbočující vozidlo řízené obviněným již na dohlednou vzdálenost 110 113 m, ale až za zatáčkou na přímém úseku komunikace ve vzdálenosti pouze cca 40 m, ač předtím jej již mohl pozorovat na vzdálenost 70 75 m (vzdálenost, na kterou podle znalce mohl obviněný pozorovat motocykl do místa počátku reakce poškozeného, která pak ale platí i pro poškozeného), je zjevně dána hazardérským a i k jiným účastníkům silničního provozu bezohledným způsobem jízdy poškozeného. Ten tímto způsobem již bezprostředně před dopravní nehodou projížděl nepřehledným úsekem dané pozemní komunikace se zatáčkou, přechodem pro chodce a křižovatkou s vedlejší komunikací, kde byla rychlost jízdy omezena dokonce pouze na 30 km/h, jak o tom svědčí výpovědi svědků D. C. a V. Š. Při daném způsobu jízdy byl zřejmě plně zaměstnán zvládnutím samotného motocyklu, a na sledování dopravní situace před ním se mohl plně soustředit až po vyjetí ze zatáčky na rovný úsek pozemní komunikace, kdy ale již vzhledem k vysoké rychlosti jeho jízdy nebyl schopen adekvátně reagovat na vzniklou dopravní situaci. Podle znalce (Ing. O. Kuhn) by při dodržení maximální povolené rychlosti 50 km/h poškozeným, i při jeho reakci až na zjištěném místě, nedošlo ke střetu obou vozidel, když by jednak poškozený byl schopen zastavit před místem střetu a navíc by i automobil řízený obviněným stačil dokončit odbočení.

Podstata obhajoby obviněného, i jeho námitek v dovolání, spočívá na tvrzení, že zahájil odbočovací manévr (rozjel se) ještě předtím, než se motocykl objevil ve viditelném místě za zatáčkou. Znalec dospěl k závěru, že prakticky od okamžiku počátku rozjezdu musel být přijíždějící motocykl vidět (č. l. 74 trestního spisu), a z technického hlediska pak učinil závěr o příčině vzniku dopravní nehody ve způsobu jízdy obviněného, protože zahájil odbočovací manévr vlevo v okamžiku, kdy již mohl zpozorovat přijíždějící motocykl. Na tomto závěru také soud prvního stupně založil své rozhodnutí o jeho vině. Přitom se ale nijak nevypořádal s vyjádřením znalce u hlavního líčení (č. l. 209 trestního spisu), kdy k dotazu obhájkyně obviněného znalec také připustil verzi obviněného, že se nejprve rozhlédl, a až když nic neviděl, tak vyjel a v tom okamžiku, kdy započal odbočovací manévr, vyjel také motocyklista (resp. objevil se v dohledné vzdálenosti). Přitom také druhý znalec Ing. M. Málek v hlavním líčení připustil jako technicky přijatelné, že obviněný začal odbočovat v době, kdy byl motocykl ještě v oblasti zakrytého výhledu (č. l. 282 trestního spisu). Uvedená obhajoba obviněného je přitom v souladu se svědeckou výpovědí jeho spolujezdce L. R. , že před nimi nic nejelo a ze zatáčky se vyřítila motorka, když vyjeli přes plnou čáru a tak již z poloviny tam byli (č. l. 202 trestního spisu).

Podle § 21 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci, musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Podle odst. 3 téhož ustanovení, při odbočování vlevo se musí (řidič) zařadit co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy. Podle odst. 5 téhož ustanovení, řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě m. j. protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům.

Z uvedených ustanovení zákona obviněný podle zjištění soudů dodržel vše, až na vytýkané porušení § 21 odst. 5 uvedeného zákona, když nedal přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu, čímž měl podle soudů porušit důležitou povinnost. K tomu je nutno uvést, že povinnost dát přednost v jízdě nelze vykládat ve vztahu k vozidlu s předností v jízdě absolutně, tj. způsobem vylučujícím jakékoliv omezení tohoto vozidla. Podle § 2 písm. q) uvedeného zákona totiž dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Soud prvního stupně sice učinil závěr, že obviněný vytvořil poškozenému neočekávanou překážku bezprostředně na krátkou vzdálenost (tj. že musel poškozený náhle změnit směr nebo rychlost jízdy), přičemž ale značně nepřiměřenou rychlost jízdy poškozeného považoval z hlediska viny za bezvýznamnou. Jestliže ale poškozený jako účastník silničního provozu jel v rozporu s ustanovením § 18 odst. 1, 4 uvedeného zákona rychlostí výrazně vyšší než v daném místě povolenou, což je obecně považováno za porušení důležité povinnosti, a sám tak vyvolal obecně nebezpečnou situaci, je z hlediska nedbalostního zavinění obviněného nezbytné vyhodnotit, zda mohl takové chování dalšího účastníka silničního provozu předpokládat a počítat s ním (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod č. 43/2002, sešit č. 7 8). Ústavní soud České republiky přitom dokonce ve věci sice skutkově odlišné, ale z hlediska téměř dvojnásobného překročení stanovené rychlosti motocyklistou v obci uvedl, že pokud podle soudů obviněná (majitelka psa, který vběhl do jízdní dráhy motocyklu) měla předvídat nejen účastníky provozu zákon dodržující, ale též účastníky provozu zákon hrubě porušující, takovýto závěr, podle kterého občan měl a mohl předvídat též protiprávní jednání účastníka silničního provozu, staví protiústavní nároky na občany a protiústavně extenduje oblast trestní represe do těch oblastí lidského života a na ta jednání, kam trestní represe zcela evidentně nepatří (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07).

Při porušení povinností řidiče oběma účastníky dopravní nehody, je třeba hodnotit nejen vzájemný poměr (význam) porušených povinností, ale také intenzitu jejich porušení a význam pro vznik následku v dané konkrétní situaci. Soudy v této věci takto nepostupovaly, a odvolací soud, zřejmě i z důvodu nesprávného určení míry překročené povolené rychlosti poškozeným, se omezil pouze na obecné konstatování, že povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti než povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Soud prvního stupně pak obviněnému vytkl, že přes nepřiměřenou rychlost motocyklu řízeného poškozeným mohl a měl vidět přijíždějící motocykl a měl na něj reagovat při dané dohledné vzdálenosti, aniž se zabýval skutečností, že z hlediska viditelnosti je rozdíl v možnosti pozorovat automobil a výrazně menší vozidlo jakým je motocykl. A to i s ohledem na jeho rychlost, když i podle znalce obviněný nemohl rychlost motocyklu spolehlivě rozpoznat. Vzhledem k výše citovaným povinnostem řidiče při odbočování vlevo pak nelze pominout, že odbočující řidič nemůže po celou dobu odbočování soustředit svoji pozornost pouze na případná protijedoucí vozidla, když svoji pozornost musí věnovat i dalším skutečnostem významným pro bezpečné odbočení.

Nejvyšší soud tak zjistil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, včetně rozsudku soudu prvního stupně, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve věci je tak naplněn uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tím i další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř, když soudy z jednání samotného poškozeného nevyvodily odpovídající hmotně právní závěry. A to nejen v otázce viny, ale také ohledně povinnosti k náhradě škody. Podle § 441 občanského zákoníku, byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Proto Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V dalším řízení soud zejména znovu posoudí otázku existence zavinění či míry spoluzavinění účastníků dopravní nehody na jejím vzniku. Vyhodnotit v součinnosti se znalci bude nutno také reálnost možnosti obviněného dát poškozenému přednost v jízdě, a to nejen vzhledem ke zjištěné dohlednosti, ale také s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám a situaci v daném místě, tj. zejména vzhledem k průběhu pozemní komunikace, možnostem pozorovat rychle se pohybující motocykl vyjíždějící ze zatáčky a posoudit jeho rychlost. Zahájil-li obviněný odbočovací manévr v okamžiku, kdy při rozhlédnutí žádné vozidlo v protisměru neviděl a poškozený zřejmě ve vysoké rychlosti vyjel ze zatáčky až v okamžiku počátku jeho rozjezdu, je tato obhajoba v souladu se závěrem znalce Ing. O. Kuhna, že prakticky od okamžiku rozjezdu musel být přijíždějící motocykl vidět (č. l. 74 trestního spisu). Oba znalci ostatně tuto obhajobu potvrdili i v hlavním líčení (č. l. 209 a 282 trestního spisu). Závěr soudu prvního stupně, že obviněný měl a mohl vidět přijíždějící motocykl na vzdálenost 110 m, a měl proto na něj reagovat, je proto nutno znovu zhodnotit, jak s ohledem na reálné možnosti obviněného zpozorovat při rozjíždění motocykl a odhadnout jeho rychlost, tak i s ohledem na řadu jiných okolností, kterým vlevo již odbočující řidič musí věnovat pozornost. Z již dosud provedených důkazů a skutkových zjištění je ale zjevné, že jednání obviněného nelze právně kvalifikovat i podle ustanovení § 143 odst. 2 tr. zákoníku, tj. jako porušení důležité povinnosti a při rozhodování o povinnosti k náhradě škody musí být přihlédnuto k míře spoluzavinění poškozeného.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. února 2013


Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš