7 Tdo 1443/2015
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: čl. § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.



7 Tdo 1443/2015-22 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 27. ledna 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného S. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 5 To 254/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 116/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í

I.

Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 1 T 116/2014, byl obviněný uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tento přečin mu byl uložen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození s uplatněnými nároky na náhradu škody (pozn. nemajetkové újmy) odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle rozsudku soudu I. stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 16. 1. 2014 v 10.00 hodin, jako řidič osobního automobilu tov. zn. Škoda Fabia, na silnici II. třídy v obci Ř., v prostoru na ulici N. O., při couvání z parkovací plochy se plně nevěnoval řízení, nesledoval dostatečně situaci za vozidlem, nedbal zvýšené opatrnosti a najel levým zadním rohem vozidla do pravého boku poškozené M. P., která šla za vozidlem, v důsledku čehož došlo k jejímu pádu, přičemž levým zadním kolem najel na její levou nohu, a způsobil jí tak těžší zhmoždění a krevní výron na levém bérci, načež poškozená dne 22. 2. 2014 zemřela, kdy příčina smrti byla náhlá srdeční zástava při ischemické chorobě dolních končetin, a po úrazovém defektu levého bérce, což byl následek zranění, které jí způsobil při dopravní nehodě, a svým jednáním porušil zejména ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 písm. b) a § 24 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.

Protože se státní zástupce i obviněný po vyhlášení rozsudku soudu I. stupně vzdali práva odvolání, odůvodnění rozsudku podle § 129 odst. 2 tr. ř. neobsahuje odůvodnění výroku o vině a trestu. K výroku o náhradě škody (pozn. nemajetkové újmy) podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud I. stupně v odůvodnění uvedl, že dokazování o rozsahu újmy poškozeným, zejména ohledně příbuzenského poměru, vzájemných vztahů se zemřelou a podílu příčin její smrti, by si vyžádalo odročení hlavního líčení a rozsáhlé dokazování.

Proti výroku citovaného rozsudku o jejich odkázání s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na občanskoprávní řízení podle § 229 odst. 1 tr. ř., podali poškození M. Z., J. V., R. N., M. C., J. V. a R. N. odvolání, z podnětu kterých Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 5 To 254/2015, rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. tak, že výrok rozsudku soudu I. stupně o odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních zrušil. Podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. pak nově rozhodl v rozsahu zrušení tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit na náhradě škody (pozn. správně nemajetkové újmy ) poškozeným M. Z. 190 000 Kč, J. V. 140 000 Kč, R. N. 100 000 Kč, M. C. 75 000 Kč, J. V. 50 000 Kč a R. N. 50 000 Kč, tedy celkem 605 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak poškozené J. V., M. C., J. V. a R. N., se zbytkem uplatněného nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že z hlediska zjištění, zda došlo či nedošlo k přerušení příčinného vztahu, a jakou měrou, je zapotřebí dalšího dokazování. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že k úmrtí poškozené došlo v důsledku jeho jednání, když podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, se na rozsahu zranění a následných komplikacích podstatnou měrou podílel zdravotní stav poškozené, a k její smrti vedla řada dalších faktorů, na kterých se on nepodílel. Posouzení míry příčinné souvislosti tak považuje za zásadní pro rozhodnutí o náhradě škody a bez dalšího dokazování toto posouzení není možné. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11, obviněný uvedl, že adhézní řízení v podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by byl jinak nárok na náhradu škody uplatňován, a tedy i trestní soud musí vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačního práva. Nemůže tedy rezignovat ani na posouzení osobních a majetkových poměrů obviněného, jak se to stalo v tomto případě, kdy odvolací soud nezkoumal, zda náhrada škody v dané výši nebude mít pro něj závažné ekonomické důsledky. Z napadeného rozhodnutí, že přitom není zřejmé, zda byl aspekt proporcionality vůbec zvažován. Zejména když se jedná o odsouzení za nedbalostní trestný čin, neměla by mít povinnost k náhradě škody pro pachatele závažné následky.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, a dále postupoval podle § 265l nebo § 265m tr. ř. Navrhl také odložení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání navrhla, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 615/2015, a předchozí obdobná rozhodnutí Nejvyššího soudu, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.

III.

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud se předně zabýval otázkou, zda se v dané věci jedná o dovolání přípustné, a to z hlediska podmínek ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř., a zjistil, že dovolání není přípustné.

Podle § 265a odst. 1tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou pak taxativně uvedena soudní rozhodnutí, která se považují pro řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. lze podat dovolání proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření, nebo jímž bylo upuštěno od potrestání. Jak Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 615/2015, odsuzujícím rozsudkem pak může být i rozsudek odvolacího soudu vydaný podle § 259 odst. 3 tr. ř. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z některého z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 tr. ř., vždy však musí jít o odsuzující rozsudek v uvedeném smyslu. Z výše uvedeného ustanovení, stejně jako z ustanovení § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., je patrno, že jde o dva případy přípustnosti dovolání, kdy bylo rozhodováno formou rozsudku.

Z hlediska přípustnosti dovolání obviněného S. V., ale napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 5 To 254/2015, nelze považovat za rozhodnutí rozsudek ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., neboť předmětem rozhodování odvolacího soudu nebyla otázka viny nebo trestu, ale pouze rozhodnutí o nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy. Odvolací soud tak z podnětu odvolání poškozených, přezkoumával pouze výrok, který se týkal nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy, zatímco o vině a trestu bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně (viz § 139 odst. 2 tr. ř.).

S ohledem na shora uvedené skutečnosti, kdy soudem druhého stupně bylo formou rozsudku rozhodováno pouze o odvolání poškozených proti výroku o jejich odkázání s uplatněným nárokem na občanskoprávní řízení podle § 229 odst. 1 tr. ř., kdy o výroku o vině i trestu bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov, bylo Nejvyšším soudem dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnuto jako nepřípustné. Z hlediska předchozích shodných rozhodnutí lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 615/2015, a také usnesení ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 266/2012, v jehož odůvodnění bylo rovněž uvedeno, že tento výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 17. 5. 2006 (pozn. v usnesení omylem uvedeno 15. 8.), sp. zn. 3 Tdo 489/2006, publikovaném pod č. T 899 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sešit 26, ročník 2006; nebo v usnesení ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 907/2010 a usnesení ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1310/2010, akceptoval jej i Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1435/2011 .

Nejvyšší soud na základě uvedených důvodů rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z výše uvedených důvodů nebylo rozhodováno o návrhu obviněného na odložení výkonu dovoláním napadeného rozsudku.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu