7 Tdo 1443/2013
Datum rozhodnutí: 22.01.2014
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1 tr. zákoník, § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoník



7 Tdo 1443/2013-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 22. ledna 2014 v Brně dovolání obviněného V. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 11 To 194/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 29/2012, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 14 T 29/2012, uznal obviněného V. Š. (dále jen obviněný ) vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku o trestu tohoto rozsudku.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 11 To 194/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o zabrání věcí uvedených ve výroku tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že nebyla správně určena místní příslušnost soudu prvního stupně, neboť skutek byl spáchán v obvodu Okresního soudu v Ústí nad Labem, a proto měl být tam projednán, a nikoli u Okresního soudu Praha-západ. Dále poukázal na to, že byla porušena zásada zákazu reformationis in peius, protože bylo odvolacím soudem k jeho tíži rozhodnuto o zabrání věcí podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, aniž by státní zástupce podal odvolání. Uvedl také, že odvolací soud nesprávně hmotně právně posoudil žalovaný skutek a nesprávně uložil ochranné opatření o zabrání věcí podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, aniž pro takové rozhodnutí byly splněny procesní podmínky.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 11 To 194/2013, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se proto nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Obviněný namítl, že byla porušena zásada zákazu reformationis in peius, protože bylo odvolacím soudem k jeho tíži rozhodnuto o zabrání věcí podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku soud může uložit trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, které bylo užito ke spáchání trestného činu.

Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku nebyl-li uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v § 70 odst. 1 tr. zákoníku, může soud uložit, že se taková věc nebo jiná majetková hodnota zabírá, ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu.

Trestní zákoník rozlišuje dva druhy trestních sankcí tresty a ochranná opatření. Trest je opatřením státního donucení, které je ukládáno v trestním řízení jménem státu k tomu povolanými soudy pachateli za jeho trestný čin; tímto opatřením je pachateli působena určitá újma a zároveň je jím vysloven společenský odsudek trestného činu a jeho pachatele ze strany státu a společnosti. Trest je vždy právním následkem spáchaného trestného činu, neboť může být uložen jen za spáchaný trestný čin jeho pachateli na základě zákona. Může bezprostředně postihnout jen pachatele trestného činu, kterým může být podle trestního zákoníku pouze fyzická osoba; újma bezprostředně postihující jiné osoby není trestem. Ochranná opatření jsou opatření výlučně preventivní povahy, která lze na rozdíl od trestů uložit i za činy jinak trestné osobám, které nejsou trestně odpovědné pro nepříčetnost nebo pro nedostatek věku. Zabráním věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 101 a násl. tr. zákoníku) může být dokonce postižena věc nebo jiná majetková hodnota, která vůbec nenáleží osobě, která se trestného činu dopustila. Na rozdíl od trestů tedy pro ochranná opatření v plné míře neplatí zásada, že újma s nimi spojená může postihovat jen pachatele trestného činu (zásada personality trestů) a vzhledem k tomu nepatří k jejich znakům ani sociálně etický odsudek činu a jeho pachatele. Přes rozdílnou teoretickou koncepci však často není možné výrazněji odlišit praktický výkon trestů a ochranných opatření. Při výkonu ochranných opatření je nutno používat podobných donucovacích prostředků jako při výkonu trestů, přičemž při výkonu ochranných opatření může být intenzita těchto donucovacích prostředků někdy dokonce větší (v závislosti na postoji osoby, jíž je opatření uloženo). Proto je nutné při ukládání a výkonu ochranných opatření podobně jako u trestů uplatňovat zásadu přiměřenosti (srov. § 38 tr. zákoníku, 96 tr. zákoníku).

Podstata trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty spočívá v tom, že se výrokem soudu (pravomocným odsuzujícím rozsudkem) odnímá vlastnické nebo podobné právo pachatele k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám, které jsou v určitém vztahu k jím spáchanému trestnému činu, a toto vlastnické či obdobné právo přechází na stát. Pokud by nebyla určitá věc nebo jiná majetková hodnota v přesně vymezeném vztahu podle § 70 odst. 1 písm. a) až d) tr. zákoníku k trestnému činu pachatele, pak by nebylo možné vyslovit její propadnutí.

Mezi ochranná opatření patří mj. i zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Toto ochranné opatření je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného, které poskytuje ochranu společnosti tím, že odnímá pachatelům, ale i jiným osobám, obecně nebezpečné věci (např. zbraně, střelivo, výbušniny, jedy, narkotika) nebo jiné věci sloužící k páchání trestných činů (např. padělatelské náčiní, kasařské nebo jiné zločinecké nástroje, peníze určené k financování terorizmu atd.) anebo odčerpává výnosy z trestné činnosti (např. věci či jiné majetkové hodnoty pocházející z trestné činnosti, peníze nebo jiné hodnoty pocházející z organizovaného zločinu), s cílem odstraňovat prostředky sloužící k páchání nebo podporování trestné činnosti. Podstatou zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty je to, že se výrokem soudu (pravomocným rozsudkem nebo usnesením) odnímá vlastnické nebo podobné právo pachatele nebo jiné osoby k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám, které jsou v určitém vztahu, byť zprostředkovaném, k jím spáchanému trestnému činu, a toto vlastnické či obdobné právo přechází na stát.

V projednávané trestní věci soud prvního stupně uložil obviněnému trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, odvolací soud následně tento trest zrušil a nově uložil obviněnému ochranné opatření o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného ohledně porušení zásady zákazu reformationis in peius, neboť uložením ochranného opatření o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku v odvolacím řízení oproti uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v řízení u soudu prvního stupně nedošlo ke zhoršení postavení obviněného. Zásada zákazu reformationis in peius nebyla porušena a tato námitka obviněného je proto nedůvodná.

Obviněný dále namítl, že nebyla správně určena místní příslušnost soudu prvního stupně, neboť skutek byl spáchán v obvodu Okresního soudu v Ústí nad Labem a měl být proto tímto soudem projednán, a nikoli u Okresního soudu Praha-západ. Tato námitka není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., které obviněný ve svém dovolání uplatnil, a Nejvyšší soud se jí proto nemohl zabývat. Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že podle skutkových zjištění soudů obou stupňů obviněný páchal trestnou činnost mj. také na území obce L. n. V., tedy v obvodu Okresního soudu Praha-západ.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud - ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Nejvyšší soud neshledal s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech odůvodnění tohoto rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v první ani ve druhé alternativě.

Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného V. Š. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. ledna 2014

Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek