7 Tdo 1433/2016
Datum rozhodnutí: 18.01.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 1433/2016-43

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 18. ledna 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. Š., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 5 To 28/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 14/2012, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 6. 11. 2015, sp. zn. 29 T 14/2012, byl obviněný V. Š. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním uvedeným pod body ad 1-4 výroku o vině uvedeného rozsudku. Toto jednání v podstatě spočívalo v tom, že v období od 30. 4. 2009 do 10. 12. 2009 jako odpovědný statutární zástupce, za obchodní společnost WORLDiNDEX, s.r.o., se sídlem v Olomouci, která byla zaregistrována jak čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty (dále též DPH), u Finančního úřadu v Olomouci, v rozporu se skutečností a s § 2 odst. 1 písm. c) a § 16 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v jednotlivých čtvrtletích podal daňové přiznání k DPH, deklaroval pořízení zboží s místem plnění v tuzemsku a nepřiznal pořízení zboží z jiného členského státu Evropské unie (bod 1. měděného odpadu; bod 2. měděného odpadu a základového oleje), nebo nikdy nepodal daňové přiznání k DPH (bod 3. měděného odpadu a základového oleje; bod 4. pouze základového oleje), ačkoli ve skutečnosti v uvedených obdobích v součinnosti s dalšími osobami, proti kterým trestní stíhání nebylo vedeno, bez DPH pořídil uvedené zboží ze Slovenské republiky v konkrétně ve výroku o vině uvedených případech a množstvích, přičemž tato plnění zahrnul do účetnictví, neprovedl však dodanění tohoto zboží a neodvedl DPH na vstupu, protože příslušnou daň nechtěl platit, čímž zkrátil vlastní daňovou povinnost obchodní společnosti WORLDiNDEX, s.r.o., v jednotlivých daňových obdobích, jednáním v bodech 1. až 4. celkově zkrátil DPH o částku ve výši nejméně 51 733 407,55 Kč a České republice způsobil škodu v uvedené výši.

Za to byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 5 měsíců, jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti (zákaz výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích) v trvání 7 roků.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 5 To 28/2016, byla odvolání obviněného, a státního zástupce v jeho neprospěch proti výroku o trestu zákazu činnosti, zamítnuta podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně uvedl, že pokud soudy dospěly k závěru, že se trestné činnosti dopouštěl ve spolupachatelství s J. Š. jako organizátorem, měly tento závěr zohlednit při stanovení výměry trestu, nebo provést jím navrhované důkazy, aby zjistily, zda se s ním skutečně dopustil všech skutků. V souvislosti s tím poukázal také na osobu M. F. a na jeho zapojení do řetězce obchodování, jehož roli soudy přehlédly a měly se zabývat tím, v jaké konkrétní míře se obě tyto osoby na trestné činnosti podílely, a vzhledem k jeho zdravotní indispozici od srpna 2009 se případně mohly podílet i bez jeho vědomí, a tedy proti jeho vůli, což mohlo ovlivnit výši škody přičítané pouze jemu. V důsledku opomenutí důkazů, jimiž mohla být prokázána míra účasti těchto osob, tak podle obviněného spočívají rozhodnutí obou soudů na nesprávném právním posouzení skutku. Navrhoval znalecký posudek z oboru písmoznalectví, protože podle jeho přesvědčení mnohé faktury neobsahují jeho vlastnoruční podpisy a Š. a M. F. jednali bez jeho vědomí. Odmítnutím jím navržených důkazů, tak soudy porušily zásadu zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 5 tr. zákoníku, o povinnosti objasňovat pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dále namítl, že nejednal s vědomím, že se dopouští trestné činnosti a jednal tak v právním omylu, když byl oběma jmenovanými i J. M. ubezpečován, že s daným obchodováním není spojena daňová povinnost a sám neměl s obchodováním s daným zbožím předchozí zkušenost. Měl tak nesprávnou představu v otázce daňových povinností při dovozu daného zboží, která byla bohužel v rozporu s realitou a soudy přehlédly možnost aplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku, kdy pachateli, který jednal v právním omylu, kterého bylo možno se vyvarovat, lze mimořádně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a také další rozhodnutí na něj obsahově navazující.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že z hlediska uplatněného důvodu dovolání je relevantní námitka existence právního omylu obviněného. Je ale toho názoru, že se obviněný nemůže domáhat existence právního omylu, protože vzhledem k celkové povaze jeho obchodní činnosti mu muselo být zřejmé, že tato zjevně směřuje k obcházení daňové povinnosti. Státní zástupce poukázal na značně nestandardní okolnosti nabytí obchodního podílu obviněným, kterého se následně zbavil, činnost nebyla běžnou obchodní činností, kapitál k jejímu provádění mu byl poskytnut dalšími osobami, provozoval ji bez jakékoliv konkrétní zkušenosti se zahraničním obchodem ve značném objemu, nakupovaný materiál dál přeprodával bez jakékoliv marže a pouze podepisoval listiny nutné k provádění obchodů. Tyto okolnosti podle státního zástupce vylučují, že by obviněný jednal za podmínek právního omylu, když mu jako průměrné osobě s podnikatelskými zkušenostmi muselo být obcházení daňové povinnosti zřejmé. Proto je také bez významu poukaz na ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pachateli jednajícímu v takovém omylu, kterou navíc brojí pouze proti výroku o trestu mimo rámec uplatněného důvodu dovolání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Obviněným V. Š. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud předně shledal, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají čistě procesní námitky obviněného ohledně neprovedení jím navržených důkazů a nezjištění podílu svědků J. Š. a M. F. na trestné činnosti resp., jak obviněný uvádí, míry jejich účasti či zavinění, tedy zda se některých skutků nedopustili bez jeho vědomí. Tyto námitky nijak nesouvisí s právním posouzením skutku, týkají se výhradně úplnosti dokazování, hodnocení důkazů soudem a v rozporu s uplatněným důvodem dovolání tak zpochybňují správnost skutkových zjištění soudů. Obdobnými námitkami obviněného, jak jsou uvedeny v dovolání, se vedle soudu I. stupně již také zabýval soud II. stupně v rámci řízení o odvolání. S ohledem na shora uvedené požadavky na hmotněprávní argumentaci v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsah dovolání je zřejmé, že tomuto důvodu dovolání uvedené procesní námitky obviněného neodpovídají. Ostatně obviněný sám ohledně nich namítá porušení zásady zakotvené v ust. § 2 odst. 5 tr. zákoníku , které sice trestní zákoník neobsahuje, ale zjevně se jedná o § 2 odst. 5 tr. ř., který upravuje postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu věci. Již soud I. stupně v tomto směru řádně odůvodnil svůj postup na str. 28 a násl. rozsudku. Ze skutečně důkladného odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, kterému nelze nic vytknout z hlediska jeho úplnosti a správnosti, vyplývají jasné závěry tohoto soudu a úvahy na základě kterých k nim dospěl. Proto postačí zcela na toto odůvodnění odkázat.

K obhajobě obviněného lze obecně dodat, že na základě svého svobodného rozhodnutí se může stát podnikatelem každý, kdo splní proto předepsané zákonné podmínky. Tímto svým rozhodnutím, kterým vstupuje do často složitých právních a ekonomických vztahů upravených řadou zákonů, na sebe daná fyzická osoba přebírá i odpovědnost, že bude řádně plnit povinnosti, které pro něj ze zákona vyplývají, resp. nést i případné trestní následky vyplývající z porušení těchto povinností. Je tedy zřejmé, že podnikatelem nemůže být každý, ale toliko ten, kdo má k tomu potřebné schopnosti, znalosti a předpoklady. Pokud se tedy obviněný stal odpovědným statutárním zástupcem obchodní společnosti, převzal tím na sebe také zodpovědnost za plnění svých zákonných povinností z toho vyplývajících a této zodpovědnosti se nemůže zbavit tvrzením, že byl nějakými jinými osobami ubezpečován o tom, že daňovou nebo jinou zákonnou povinnost nemá.

Uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá ani námitka obviněného, že jednal v právním omylu, protože nejednal s vědomím, že se dopouští trestné činnosti a nebyl s tím ani srozuměn. Námitka právního omylu je sice obecně hmotně právní povahy, ale obviněný ji zakládá na své verzi obhajoby, kterou soudy na základě provedených důkazů považovaly za vyvrácenou a je také v přímém rozporu se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, uvedenými ve výroku o vině. Obviněný tak tuto námitku zakládá na jiných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěl soud I. stupně na základě provedených důkazů. Domáhá se tak v podstatě změny skutkových zjištění soudu v souladu s jeho obhajobou a na základě této změny, aby pak bylo jeho jednání posouzeno jako jednání v namítaném omylu.

Pokud obviněný tvrdí, že nejednal s vědomím, že se dopouští trestné činnosti, a v průběhu trestního stíhání se hájil tím, že byl danými osobami ubezpečován, že při prováděných obchodech se daň neplatí, tak z hlediska subjektivní stánky je zřejmé, že obviněný jednal po celé období se znalostí věci v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně uzavřel již soud I. stupně na str. 32 odůvodnění rozsudku, když věděl, že dané obchody podléhaly DPH a tuto daň záměrně neplatil. Nejvyšší soud konstatuje, že z provedených důkazů je zcela jednoznačně zřejmé, že v žádném omylu obviněný nejednal a, jak bylo již výše vedeno, tuto námitku v podstatě zakládá na své verzi obhajoby, kterou již soud I. stupně správně považoval za vyvrácenou. Proto je vzhledem k výše uvedenému vyloučeno, že by mohl jednat v právním omylu. Bezpředmětná je proto i námitka obviněného, že soudy přehlédly možnost aplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku, podle kterého pachateli, který jednal v právním omylu, kterého bylo možno se vyvarovat, lze mimořádně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby.

Pouze nad rámec dovolání proto Nejvyšší soud uvádí, že omyl právní je upraven v ustanovení § 19 tr. zákoníku následovně:

(1) Kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat.

(2) Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.

V usnesení ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 411/2006, Nejvyšší soud uvedl, že skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. (od 1. 1. 2010 § 240 tr. zákoníku, zák. č. 40/2009 Sb.) nemá blanketní ani odkazovací dispozici, neboť sama popisuje zakázané jednání, aniž by se dovolávala porušení mimotrestních norem, proto případný omyl pachatele ohledně obsahu příslušných zákonů (zejména daňových) je nutné posuzovat nikoli jako omyl právní, ale jako omyl skutkový. Za situace, kdy je soudem u pachatele zjištěna znalost všech rozhodných okolností, nemohl tento jednat ve skutkovém omylu .

Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2017


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu