7 Tdo 1421/2013
Datum rozhodnutí: 08.01.2014
Dotčené předpisy: § 211 tr. zákoník, § 12 odst. 2 tr. zákoník



7 Tdo 1421/2013-37

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 8. 1. 2014 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného J. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 To 276/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 313/2011 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 To 276/2013, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 4. 2013, sp. zn. 1 T 313/2011, ve výroku, jímž byl obviněný J. N. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., a ve výroku, jímž byla Hypoteční banka, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, s nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 2651 odst. l tr. ř. se Okresnímu soudu v Prostějově p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 4. 2013, sp. zn. 1 T 313/2011, byl obviněný J. N. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), jehož se měl dopustit v podstatě tím, že dne 18. 5. 2009 v O. docílil uzavření smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru a jeho následného poskytnutí ve výši 4 500 000 Kč Hypoteční bankou, a. s., neboť při sjednávání smlouvy dne 21. 4. 2009 čestně prohlásil, že má dostatečné příjmy k placení měsíčních splátek k úhradě úvěru v předpokládané výši 4 695 860 Kč, příslušných poplatků a také všech svých ostatních závazků a nákladů své domácnosti, v návrhu na uzavření smlouvy ze dne 11. 5. 2009 klamavě prohlásil, že na jeho majetek není nařízena exekuce a že ke dni podání návrhu nemá vůči státu a finančnímu úřadu žádné neuhrazené závazky po lhůtě splatnosti, ačkoli věděl, že nemá dostatek finančních prostředků na úhradu splátek, není schopen hradit ani své dříve splatné závazky a na jeho majetek byly nařízeny nejméně dvě exekuce k uspokojení pohledávek ve výši přesahující 1 500 000 Kč, a způsobil tak Hypoteční bance, a. s., škodu ve výši nejméně 4 500 000 Kč, neboť uhradil osm splátek a dále úvěr nesplácel. V návaznosti na to byla Hypoteční banka, a. s., s nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Kromě toho byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v Prostějově uznán vinným trestným činem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na dvě léta. Na odsuzující výrok o vině navazoval výrok o náhradě škody podle § 228 odst. l tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř.

Odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch obviněného proti zprošťujícímu výroku, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 To 276/2013, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Soudy odůvodnily zprošťující výrok v podstatě tím, že skutek nevykazuje z hlediska ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Konstatovaly, že nepravdivé údaje obviněného nebyly způsobilé ovlivnit úvahu poskytovatele úvěru o jeho poskytnutí. Zdůraznily, že prohlášení obviněného o dostatečných příjmech bylo podloženo zakázkami, z nichž měl takové příjmy od obchodní společnosti České dráhy, a. s., jejichž celková výše pokrývala výši úvěru. Odkázaly na to, že úvěr byl zajištěn zástavou, kterou byla nemovitost oceněná na částku více než 9 000 000 Kč jedním znaleckým posudkem, resp. na částku 7 200 000 Kč druhým znaleckým posudkem, a kterou obviněný vlastnil z jedné poloviny. Z tohoto zajištění úvěru soudy vyvozovaly také to, že obviněný nezpůsobil činem značnou škodu.

Nejvyšší státní zástupce podal v neprospěch obviněného v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání státního zástupce napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. g), 1) tr. ř. Namítl, že ze skutkových zjištění, ke kterým došly oba soudy, vyplývá naplnění zákonných znaků úvěrového podvodu podle § 265b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a že pro toto posouzení byla splněna i materiální podmínka spočívající v odpovídajícím stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Vytkl, že soudy náležitě nedocenily význam okolností, ohledně nichž obviněný uvedl bance nepravdivé údaje, resp. které bance zamlčel. Nejvyšší státní zástupce zevrubně rozebral tyto okolnosti z hlediska jejich významu pro rozhodnutí banky, zda uzavře smlouvu o úvěru a zda poskytne úvěr. Přitom vyjádřil názor, že pokud by banka měla od obviněného pravdivé údaje, nemohla by úvěr poskytnout. Ohledně škody a jejího rozsahu nejvyšší státní zástupce trval na tom, že obviněný způsobil škodu ve výši 4 423 304 Kč, což je částka poskytnutého úvěru snížená o řádně zaplacené splátky. Podle nejvyššího státního zástupce zástava nebyla způsobilá k tzv. efektivnímu prodeji a nemohlo se k ní přihlížet. Dovoláním se nejvyšší státní zástupce domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně, tak zprošťující část rozsudku Okresního soudu v Prostějově, aby zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Prostějově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.

Rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně nemohl Nejvyšší soud akceptovat a až na jedinou výjimku musel přisvědčit námitkám, které proti těmto rozhodnutím uplatnil nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání.

Nepravdivé údaje obviněný uvedl především ohledně toho, že na jeho majetek nebyla nařízena exekuce. To bylo v rozporu se skutečností, neboť Okresní soud v Prostějově nařídil proti obviněnému jako povinnému dvě exekuce, a to ve věci 24 Nc 3843/2008 k vymožení dluhu ve výši 1 562 598 Kč s příslušenstvím a ve věci 16 Nc 3332/2008 k vymožení dluhu ve výši 9 276 Kč s příslušenstvím, a řízení v těchto věcech nebyla ukončena. Při hodnocení významu této okolnosti soudy vycházely ze zjištění, že v době, kdy obviněný sjednával smlouvu o úvěru, byly již uhrazeny dluhy, k jejichž vymožení směřovaly obě exekuce. Podle soudů tedy šlo o pouze o to, že exekuční řízení nebyla formálně ukončena rozhodnutími soudu o zastavení exekuce. Z toho však nelze vyvozovat bezvýznamnost nepravdivého údaje obviněného. Obviněný se totiž nevyjadřoval k otázce, zda má nebo nemá nějaké nesplněné dluhy, ale k otázce, zda je proti němu vedeno exekuční řízení. Aby údaj obviněného byl pravdivý, musel by obsahovat sdělení, že exekuční řízení sice jsou proti němu vedena, ale vymáhané dluhy již byly v průběhu těchto řízení splněny. Bance, se kterou obviněný sjednával smlouvu o úvěru, by se tak dostalo informace, která by nutně musela zvýšit její obezřetnost při sjednávání smlouvy, neboť okolnost, že dřívější dluhy žadatele o úvěr byly vymáhány cestou exekuce, již sama o sobě ukazuje na možnost, že takový žadatel nebude řádně platit ani splátky sjednávaného úvěru.

Další nepravdivé údaje obviněný uvedl v tom směru, že nemá žádné neuhrazené závazky po lhůtě splatnosti vůči finančnímu úřadu. To bylo rovněž v rozporu se skutečností, neboť v době tohoto prohlášení obviněný měl vůči finančnímu úřadu dluh vyplývající z toho, že neodvedl měsíční zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 2009, tj. za měsíce leden až duben 2009. Soudy vycházely ze zjištění, že celou daň za zdaňovací období roku 2009 obviněný zaplatil poté, co mu to finanční úřad na základě jeho daňového přiznání předepsal výměrem ze dne 7. 4. 2010, a nepřikládaly žádný význam tomu, že obviněný neplatil měsíční zálohy na daň. Neplacení měsíčních záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ale nebylo žádnou bezvýznamnou okolností, protože povinnost platit tyto zálohy byla stanovena zákonem a nesplnění této povinnosti bylo podle zákona také penalizováno. Tato povaha záloh vyplývá z ustanovení § 38a odst. l zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, resp. z ustanovení § 1 odst. l, § 67 odst. l, § 73 odst. 4 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (míněno u obou zákonů ve znění účinném v době posuzovaného činu). Obviněný tedy měl vůči finančnímu úřadu neuhrazené závazky po lhůtě splatnosti, avšak bance, se kterou sjednával smlouvu o úvěru, uvedl ve svém prohlášení opak. Bance se tudíž nedostalo informace, která by nutně musela být dalším důvodem její zvýšené obezřetnosti při sjednávání smlouvy, neboť okolnost, že žadatel o úvěr řádně neplní povinnost k platbám vůči finančnímu úřadu stanovenou zákonem, již sama o sobě vzbuzuje obavu, že takový žadatel nebude řádně plnit ani povinnost k platbám přijatou smluvně.

Prohlášení obviněného, že má dostatečné příjmy, soudy považovaly za podložené, ačkoli ve skutečnosti k tomu nebyly přesvědčivé důvody. Soudy spatřovaly tyto důvody v tom, že obviněný uzavřel s obchodní společností České dráhy, a. s., dne 10. 8. 2009 dvě smlouvy o dílo, na jejichž podkladě obdržel jako zhotovitel díla v době od 15. 9. 2009 do 22. 2. 2010 postupně šest plateb v celkové výši 5 320 355 Kč. Byť dne 21. 4. 2009, kdy obviněný učinil posuzované prohlášení, nebyly smlouvy o dílo ještě uzavřeny, lze připustit, že již případně proběhla alespoň nějaká úvodní jednání směřující k jejich uzavření, takže obviněný mohl mít určitý podklad k tomu, aby s příjmy z těchto smluv počítal. Podstatou pochybení soudů při hodnocení posuzovaného prohlášení obviněného je ale to, že se nesprávně omezily jen na porovnání nominálních částek vyjadřujících jednak výši dluhu obviněného ze smlouvy o úvěru a jednak výši příjmů ze smluv o dílo. Při tomto omezeném hodnocení se příjmy obviněného jevily jako dostatečné k tomu, aby z nich byl uhrazen celý dluh ze smlouvy o úvěru. Obviněný však v posuzovaném prohlášení deklaroval, že má dostatečné příjmy nejen k úhradě pravidelných měsíčních plátek úvěru, ale také k úhradě všech svých ostatních závazků a nákladů své domácnosti, a právě v tomto ohledu bylo jeho prohlášení v příkrém rozporu se skutečností. Jasně o tom svědčí zjištění, která soudy učinily na podkladě znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, zpracovaného znalkyní Ing. Václavou Šedlbauerovou. Z těchto zjištění je zřejmé, že obviněný již od roku 2007 měl problémy s peněžní likviditou a nebyl schopen řádně hradit své splatné závazky a že v době posuzovaného prohlášení evidoval závazky po lhůtě splatnosti z roku 2008. S tím ostatně koresponduje odsuzující část rozsudku Okresního soudu v Prostějově, ze které je zřejmé, že obviněný nesplnil své závazky vůči širšímu okruhu věřitelů v celkové výši několika milionů korun. Pokud by si soudy ujasnily celkovou výši těchto závazků, dobu jejich vzniku a dobu jejich splatnosti a konfrontovaly to s tím, že dne 21. 4. 2009 obviněný učinil vůči bance prohlášení, že má dostatečné příjmy k úhradě v š e c h svých závazků, pak by nemohly dojít k úsudku, že prohlášení obviněného mělo reálný podklad. Příjmy obviněného od obchodní společnosti České dráhy, a. s., se jevily jako dostatečné pouze potud, pokud byly izolovaně porovnávány jen se samotnou výší závazku, který obviněný přijal uzavřením smlouvy o úvěru. Schopnost obviněného splnit tento závazek pravidelnými měsíčními splátkami však byla podstatným způsobem ovlivněna také tím, že obviněný byl povinen plnit i ostatní své splatné závazky. Veškeré závazky obviněného nabyly takového rozsahu, že jeho příjmy od obchodní společnosti České dráhy, a. s., nakonec nestačily k tomu, aby z nich obviněný mohl trvale hradit měsíční splátky zaručující splnění celého závazku ze smlouvy o úvěru, a umožnily obviněnému uhradit jen osm splátek v celkové výši 76 696 Kč. Ohledně schopnosti obviněného řádně platit pravidelné měsíční splátky byla banka uvedena v omyl jeho nepodloženým prohlášením, že má dostatečné příjmy k úhradě také všech svých ostatních závazků. Pokud by obviněný pravdivě uvedl relaci svých příjmů ke všem svým závazkům, nutně by vyvstaly o dostatečnosti jeho příjmů takové pochybnosti, které by banku musely vést k výrazně vyšší obezřetnosti při sjednávání smlouvy o úvěru a případně až k tomu, že by smlouvu vůbec neuzavřela.
Závazek obviněného ze smlouvy o úvěru byl zajištěn zástavním právem banky zřízeným ke spoluvlastnickému podílu obviněného na nemovitosti, jejíž cena byla posudkem znalce předloženým bankou stanovena na 9 234 550 Kč a jejíž obvyklá cena byla posudkem znalce opatřeným v insolventním řízení stanovena na 7 200 000 Kč. Z toho soudy vyvodily, že polovina každé z obou uvedených cen s přihlédnutím k osmi uskutečněným splátkám ve výši 76 696 Kč pokrývala neuhrazený zbytek závazku obviněného, resp. jeho podstatnou část. Hodnotu zástavy proto soudy pokládaly za další důvod, pro který neposoudily skutek jako trestný čin.

Okresní soud v Prostějově a Krajský soud v Brně odkázaly ve svých rozhodnutích na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, a ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010. Citovaná rozhodnutí však mají oproti posuzovanému případu podstatně odlišný skutkový základ.

Nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, se týká skutku spočívajícího v podstatě v tom, že obviněný při sjednávání smlouvy o úvěru uvedl nepravdivé údaje, které se nevztahovaly k výši jeho příjmů, ale k tomu, z jakého zdroje pocházely, přičemž majetkové zájmy banky jako poskytovatele úvěru nebyly fakticky nijak dotčeny, protože úvěrový vztah jinak měl běžný průběh vyznačující se splácením úvěru. V tomto nálezu bylo vyloženo, že obecné soudy chybně zhodnotily materiální podmínku trestnosti činu a že odsuzující výrok obecných soudů byl v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Okresní soud v Prostějově a Krajský soud v Brně mohly sotva opřít své závěry o citovaný nález, protože v trestní věci obviněného J. N. šlo o širší okruh nepravdivých údajů, jimiž byly výrazně zkresleny okolnosti podmiňující řádné splácení úvěru, který nadto řádně splácen ani nebyl.

Nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08, se týká skutku spočívajícího v podstatě v tom, že obviněná při sjednávání smlouvy o úvěru uvedla nepravdivé údaje, v nichž téměř dvojnásobně nadsadila svůj průměrný měsíční příjem, prohlásila, že je zdráva a není ve stavu pracovní neschopnosti, ačkoli ve skutečnosti byla práce neschopná již po dobu čtrnácti měsíců, a po zaplacení několika splátek přestala úvěr splácet. Tento nález ostatně vůbec nevyznívá jako argument podporující závěry Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně v trestní věci obviněného J. N., protože jím byla ústavní stížnost podaná proti odsuzujícím rozhodnutím obecných soudů zamítnuta.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010, se týká kauzy, v níž byl úvěr zajištěn zástavním právem věřitele k nemovitosti, a Nejvyšší soud vytkl nižším soudům to, že učinily odsuzující výrok, aniž k této okolnosti zaujaly nějaké stanovisko, a že považovaly celou výši poskytnutého úvěru za škodu způsobenou trestným činem, aniž přihlédly k několika řádným splátkám, které obviněná dodržela. V citovaném usnesení vyslovil Nejvyšší soud názor, že pokud zástava postačuje k okamžitému uspokojení poskytovatele úvěru jen zčásti, není důvodu, aby způsobená škoda nebyla o tuto částku snížena . Toto rozhodnutí nijak nepodporuje závěry Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně v trestní věci obviněného J. N., protože z hlediska výroku o vině úvěrovým podvodem zdůrazňuje relevanci zástavy jen potud, pokud umožňuje o k a m ž i t é uspokojení věřitele.

Podmínky, při jejichž splnění lze zástavu považovat za důvod vylučují trestnost činu, se vztahují k otázce, zda zástava je způsobilá efektivně splnit svůj účel. Účelem zástavy je její zpeněžení a tím pádem i získání takové peněžní částky, která když se dostane do dispozice věřitele jako poskytovatele úvěru, nahradí nedostatek peněžního plnění ve formě pravidelných splátek ze strany dlužníka. Zástava ovšem musí být způsobilá splnit tento účel efektivně, to znamená, že musí být zpeněžitelná relativně snadno a rychle. Pouze tehdy může zástava nastolit stav, který je z hlediska poskytovatele úvěru srovnatelný s předpokládaným a očekávaným průběhem úvěrového vztahu, jehož dominantním znakem je řádné a včasné placení splátek. Zástava, která nevyhovuje těmto podmínkám, nemůže odůvodnit beztrestnost činu. Uvedené podmínky nejsou nijak vázány na cenu zástavy stanovenou podle § 89 odst. 12 tr. zák., nyní podle § 137 tr. zákoníku, neboť nejde o stanovení ceny věci, která byla předmětem útoku (tím byly v posuzované kauze peněžní prostředky ve formě úvěru). Podmínky efektivního splnění účelu zástavy nejsou vázány na cenu, za kterou se věc představující zástavu v daném místě a čase obvykle prodává, nýbrž na cenu, která je neodolatelná pro prvního kupce (vyjádřeno terminologií obchodníků s nemovitostmi). Je logické, že tato cena je zpravidla nižší než tzv. obvyklá cena ve smyslu citovaných ustanovení, neboť právě snížení ceny činí zástavu natolik atraktivní, že je způsobilá efektivně splnit svůj účel. Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je jasné, že závěry soudů nemohou obstát. Pochybením soudů je již to, že se zástavou zabývaly omezeně jen z hlediska její nominální ceny stanovené znaleckými posudky. Je ale zjevné, že znalecké posudky nebyly zpracovány podle kritérií vyjadřujících podmínky, za nichž je zástava schopná splnit svůj účel efektivně v tom smyslu, jak bylo vyloženo v předcházející části tohoto usnesení Nejvyššího soudu. V dané věci byla zástavou nemovitost, kterou obviněný vlastní z jedné poloviny. Již tím - a zvláště pak ve spojení s obecně nesnadnou prodejností nemovitostí vysoké hodnoty - byla výrazně nepříznivě ovlivněna možnost efektivního prodeje, jak o tom ostatně svědčí okolnost, že nemovitost, resp. spoluvlastnický podíl obviněného se ještě v době rozhodování soudů nepodařilo prodat vůbec, natož za částku odpovídající některému ze znaleckých posudků.

Promítnou-li se zásady vyložené v předcházejícím odstavci tohoto usnesení do způsobu stanovení výše škody jako následku úvěrového podvodu, pak z nich vyplývá, že hodnotu zástavy lze od částky poskytnutého úvěru odečíst jen ve výši reprezentované cenou, za kterou lze zástavu prodat, tak aby relativně snadno a rychle byla obnovena skutečná dispozice věřitele s peněžní částkou, která je ekvivalentem částky poskytnuté na základě smlouvy o úvěru. Dojde-li k prodeji zástavy s odstupem mimo rámec tohoto tzv. efektivního prodeje, představuje dodatečný prodej zástavy jen náhradu škody způsobené trestným činem. Nedojde-li k prodeji zástavy vůbec, protože zástavu se nepodaří prodat (míněno i přes snahu věřitele a součinnost dlužníka), nelze brát na její hodnotu žádný ohled. V tomto světle jsou nepřijatelné úvahy, v jejichž rámci soudy při posuzování výše způsobené škody odečetly od částky poskytnutého úvěru 4 500 000 Kč nejen řádně uhrazené splátky v celkové výši 76 696 Kč, ale evidentně nesprávně také další částku nejméně 3 500 000 Kč vyjadřující zhruba polovinu tzv. obvyklé ceny nemovitosti.

Povaha a význam okolností, ohledně nichž obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl bance nepravdivé údaje, a nedostatek důvodů, pro které by přicházelo v úvahu při stanovení výše škody odečíst od výše úvěru i jiné částky než jen výši řádně uhrazených splátek, v souhrnu očividně ukazují na to, že je chybný závěr soudů, podle kterého nebyla naplněna materiální podmínka trestnosti činu stanovená v § 3 odst. 2 tr. zák., tedy že čin nevykazoval vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost.

Pokud se Nejvyšší soud neztotožnil s podaným dovoláním, bylo tomu tak jen v tom směru, v němž nejvyšší státní zástupce soudům vytýkal, že mezi nepravdivé údaje obviněného nezahrnuly také zatajení okolnosti, že dluh vůči orgánu správy sociálního zabezpečení uhradil až ve dnech 15. 4. 2009 a 20. 4. 2009. Je sice pravda, že obviněný splnil tento dluh opožděně a musel proto zaplatit i penále, ale pokud v návrhu na uzavření úvěrové smlouvy dne 11. 5. 2009 prohlásil, že ke dni podání návrhu nemá vůči státu žádné neuhrazené závazky po lhůtě splatnosti, nebylo toto prohlášení nepravdivé tím, že v něm neuvedl opožděné splnění dluhu vůči správě sociálního zabezpečení z doby bezprostředně před podáním návrhu. Tento odlišný názor Nejvyššího soudu na uvedenou dílčí otázku nemá vliv na celkovou důvodnost dovolání nejvyššího státního zástupce.

Nejvyšší soud se blíže nezabýval tou částí dovolání, v níž nejvyšší státní zástupce vytýkal na adresu odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Prostějově nepřiléhavé používání pojmů úpadek, předlužení a platební neschopnost. Meritorní nesprávnost rozsudku a napadeného usnesení a opodstatněnost dovolání nejvyššího státního zástupce vyplývaly z jiných důvodů, které byly vysvětleny v předcházejících částech tohoto usnesení Nejvyššího soudu a které primárně nespočívaly v nepřiléhavé terminologii.

Z toho, co bylo uvedeno v předcházejících částech tohoto usnesení, je zřejmé, že rozsudek Okresního soudu v Prostějově je rozhodnutím, které ve zprošťující části spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., a že napadené usnesení Krajského soudu v Brně je rozhodnutím, které je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř., jak tyto důvody uplatnil nevyšší státní zástupce.
Nejvyšší soud proto zrušil jak napadené usnesení, tak zprošťující část rozsudku včetně výroku, jímž byl poškozený s nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odsuzující část rozsudku Okresního soudu v Prostějově včetně výroku o trestu zůstala nedotčena. Pokud Okresní soud v Prostějově v dalším řízení uzná obviněného vinným skutkem, v němž je obžalobou spatřován trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., rozhodne o trestu s použitím ustanovení o souhrnném trestu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. ledna 2014

Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec