7 Tdo 1415/2016
Datum rozhodnutí: 08.12.2016
Dotčené předpisy: § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku



7 Tdo 1415/2016-48 U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. prosince 2016 v Brně o dovolání obviněného O. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 2 To 22/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 10/2014 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. H. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 12. 2015, sp. zn. 6 T 10/2014, uznal obviněného O. H. (dále zpravidla jen obviněný nebo dovolatel ) vinným pod bodem 1) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 2) zločinem pohlavního zneužívání podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pod bodem 3) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že

1) v přesně nezjištěných dnech na podzim roku 2012:

- v ložnici v domě č.p. ... v obci Ch., okres S., Pardubický kraj, přilehl do postele, v níž spala jeho tehdejší družka a její dcera nezletilá poškozená Růže *), jejíž věk znal, neboť s ní sdílel společnou domácnost, a za účelem vlastního sexuálního uspokojení jmenovanou nezletilou poškozenou hladil pod oblečením po zádech a na břiše. Ve svém jednání pokračoval i poté, co se nezletilá poškozená vzbudila i přestože ho odstrkávala. Následně ji v průběhu podzimu na témže místě přes její výslovný nesouhlas a snahu odstrčit ho, drže ji rukou pusu a bráně jí odejít z postele, opakovaně osahával pod pyžamem na prsou, břichu, zádech, zadku a na přirození,

- dále v jednom z bytů v domě č.p. ... v ul. Č. ve V. M., okres Ú. n. O., Pardubický kraj, v reakci na odmítnutí jeho sexuálních návrhů nezletilou poškozenou Růži., jejíž věk znal, neboť se jednalo o dceru jeho tehdejší družky, s níž sdílel společnou domácnost, udeřil dlaní do obličeje a sdělil jí, že nevyspí-li se s ním, řekne její matce, že ho svedla. Následně zneužívaje své fyzické převahy a jejího podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, nezletilou poškozenou svlékl a vykonal s ní soulož do vyvrcholení, jíž nezanechal ani přesto, že nezletilá poškozená v jejím průběhu plakala a říkala mu, že ji to bolí a že svůj souhlas bere zpět,

- následně pak v ložnici v domě č.p. ... v Ch., okres S., Pardubický kraj, zneužívaje své fyzické převahy povalil na postel nezletilou poškozenou Růži, jejíž věk znal, neboť se jednalo o dceru jeho tehdejší družky, s níž sdílel společnou domácnost, svlékl ji a vykonal s ní soulož, přičemž se uvedeného jednání dopustil přesto, že se nezletilá bránila odstrkáváním, fackami a kopáním;

2) od blíže nezjištěné doby jara 2013 do listopadu 2013 v Ch. ..., okres S., Pardubický kraj, v domě v ulici Č. č.p. ..., a na ubytovně U. Š., v ulici K. S. č.p. ... ve V. M., okres Ú. n. O., Pardubický kraj, vykonal v přesně nezjištěném počtu případů, v průměru jedenkrát týdně, soulož s nezletilou poškozenou Růží, jejíž věk znal, neboť se jednalo o dceru jeho tehdejší družky, s níž sdílel společnou domácnost a na jejíž výchově se podílel;

3) - v přesně nezjištěný pátek v měsíci v lednu 2014 vylákal nezletilou poškozenou Růži, jejíž věk znal, neboť se jednalo o dceru jeho někdejší družky, s níž dříve sdílel společnou domácnost, pod záminkou vrácení mobilního telefonu na ubytovnu v obci L., okres P., Pardubický kraj, kde si k ní ve večerních hodinách v jím pronajatém a uzamčeném pokoji přilehl na gauč a zneužívaje své fyzické převahy ji otočil na záda, svlékl a vykonal s ní soulož, přičemž se uvedeného jednání dopustil i přesto, že se nezletilá bránila odstrkáváním, fackami a drápáním,

- v přesně nezjištěný pátek v měsíci lednu 2014 vylákal nezletilou poškozenou Růži, jejíž věk znal, neboť se jednalo o dceru jeho někdejší družky, s níž dříve sdílel společnou domácnost, pod záminkou vrácení mobilního telefonu na ubytovnu U. Š. v ulici K. S. ..., ve V. M., okres Ú. n. O., Pardubický kraj, kde ji na pokoji přes její fyzický odpor a zneužívaje své fyzické převahy, povalil na postel, svlékl, nalehl na ni, čímž ji zcela zamezil v kladení dalšího odporu a vykonal s ní soulož.

Podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. 11. 2013, č. j. 2 T 426/2013-137, který mu byl doručen dne 12. 12. 2013, a který nabyl právní moci dne 21. 12. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost k náhradě nemajetkové újmy nezletilé poškozené Růže, právně zastoupené zmocněnkyní JUDr. Annou Košťálovou, ve výši 400 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. od 5. 12. 2014 do zaplacení.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 2 To 22/2016, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jitky Kocourkové včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný spatřuje v jeho druhé alternativě proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku a v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu dovolání obviněný uvedl, že trvá na tom, že se nedopustil zločinů znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [jednání uvedené ve skutkové větě výroku o vině pod body 1) a 3) rozsudku soudu prvního stupně], neboť nebylo prokázáno, že by se jich skutečně dopustil. Podle jeho názoru doplněné dokazování nařízené odvolacím soudem po zrušení původního rozhodnutí soudu prvního stupně v trestní věci nepřineslo nic nového. Uvedl, že odvolací soud svým rozhodnutím souhlasí s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, které je však v rozporu s tím, co je uvedeno v jeho výrokové části, stejně tak je v rozporu i s tím, jak v řízení vypovídala nezletilá poškozená Růže. Podle obviněného soudy zajišťovaly důkazy pouze v jeho neprospěch, resp. v její prospěch. V trestní věci byla podle něj zřejmá snaha orgánů činných v trestním řízení za každou cenu ho uznat vinným.

Nesprávné hmotněprávní posouzení obviněný spatřuje v tom, že uvedeným jednáním nenaplnil všechny zákonné znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně]. Uvedl, že soudy jej uznaly vinným pro jednání popsané pod body 1) a 3) skutkové věty výroku o vině, avšak učinily tak na základě spekulací a domněnek. Obviněný zpochybnil výslech nezletilé poškozené před soudem, podle něj nebyl podrobný a dostačující. Je přesvědčen, že soudy zohlednily pouze znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace pedopsychologie, vypracovaný znalkyní PhDr. Ivou Košťálovou, která nezletilou poškozenou Růži hodnotila pouze v její prospěch, především pak s ohledem na její věk; znalecký posudek vypracovaný znalkyní Mgr. Lenkou Čermákovou z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, soudy nevzaly v potaz; jsou mezi nimi tedy rozpory. Obviněný je přesvědčen, že se soudy nevypořádaly s tím, že nezletilá poškozená po třech sezeních sama ukončila spolupráci s psychologem, podle všeho tedy neutrpěla trauma, které by v důsledku jednání obviněného bezesporu nastalo, pokud by ji skutečně opakovaně znásilňoval. Obviněný namítl, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními zejména proto, že je z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně patrné, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Obviněný se domnívá, že došlo k porušení právní zásady in dubio pro reo. Odvolací soud podle obviněného nezohlednil skutečnost, že nezletilá poškozená Růže za odsouzeným docházela dobrovolně, a to za situace, kdy matka nezletilé poškozené o vztahu mezi ní a obviněným věděla. Obviněný namítl, že soudy nepřihlédly k jeho zdravotnímu omezení, které utrpěl v důsledku dopravní nehody; nepřihlédly tedy k tomu, že soulože s poškozenou tehdy nebyl schopen [jednání pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně].

Obviněný nesouhlasí ani s výší nároku nezletilé poškozené na nemajetkovou újmu, kterou jí soudy přiznaly. Podle něj je její výše nepřiměřená proto, že nezletilá poškozená za obviněným sama dobrovolně dojížděla, přičemž o tom její matka věděla. Obviněný se cítí být poškozen tím, že soudy neprovedly, resp. byly zamítnuty všechny jím navrhované důkazy (facebooková komunikace nezletilé poškozené apod.). Má za to, že rozhodnutí soudů tak stojí na výpovědi jediného přímého svědka a nezletilé poškozené. Závěrem obviněný uvedl, že mu nebylo prokázáno jednání uvedené pod body 1) až 3) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a zpochybnil svoji vinu za jednání pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Podle něj byla také porušena zásada presumpce neviny.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 2 To 22/2016, a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí; případně aby Nejvyšší soud zrušil také rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2015, sp. zn. 6 T 10/2014, a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Navrhl taktéž, aby ho Nejvyšší soud sám v souladu s ustanovením § 265m odst. 1 tr. ř. po zrušení napadeného rozhodnutí zprostil v plném rozsahu obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., a to za jednání uvedená pod body 1) a 3) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně; a ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, aby nově rozhodl při zohlednění skutečně prokázaného počtu vzájemně dobrovolných sexuálních styků a současně, aby změnil i právní kvalifikaci jednání na zločin pohlavního zneužívání podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, a aby tomu přizpůsobil i uložený trest a výši náhrady nemajetkové újmy nezletilé poškozené.

Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že uplatněnou dovolací argumentaci nelze z větší části pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit, přičemž na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat, ani hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, stejně tak ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních ustanovení, nikoliv ustanovení hmotněprávních. Obviněný se však právě takového postupu po dovolacím soudu z velké části domáhá. Z toho důvodu má nejvyšší státní zástupce za to, že jeho námitky týkající se skutkových zjištění, hodnocení důkazů, údajných rozporů, apod. nemohou být podřazeny pod uplatněný dovolací důvod. Pro úplnost nejvyšší státní zástupce uvedl, že tyto námitky nepovažuje za důvodné ani v obecné rovině, neboť soudy podle něj provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, přičemž plně postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V trestní věci proto neexistuje ani vada extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dále pak uvedl, že nelze shledat pochybení soudů v tom, že akceptovaly verzi nezletilé poškozené, nikoliv verzi obviněného; verze nezletilé poškozené přitom koresponduje v důležitých bodech s ostatními provedenými důkazy ve věci. Z toho důvodu nepovažuje za důvodnou ani námitku porušení zásady in dubio pro reo, stejně tak jako že orgány činné v trestním řízení zjišťovaly pouze skutečnosti svědčící v neprospěch obviněného, tyto však s ohledem na jejich procesní charakter nelze pod uplatněný dovolací důvod taktéž podřadit.

Co se týče nesprávnosti výroku o náhradě nemajetkové újmy nezletilé poškozené, je nejvyšší státní zástupce přesvědčen, že tuto námitku lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit v části její nepřiměřenosti; ačkoliv však jde o formálně relevantně uplatněnou námitku, nejedná se o výtku důvodnou, neboť krajský soud ve svém rozhodnutí (str. 28-29 a násl.) sice stručně, byť dostatečně vysvětlil, jak dospěl k částce 400 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. od 5. 12. 2014 do zaplacení. S jistou mírou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně podřadit i tvrzenou vadu právní kvalifikace týkající se bodu 2) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tj. ohledně zločinu pohlavního zneužívání podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněný namítl, že nebyl naplněn zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty v podobě svěření jeho dozoru . Nejvyšší státní zástupce však námitku považuje za nedůvodnou, protože jeho naplnění vyplývá ze skutkové věty výroku o vině, neboť podle skutkových zjištění byla nezletilá poškozená dcerou někdejší družky obviněného, se kterou sdílel společnou domácnost, přičemž se obviněný podílel na výchově nezletilé poškozené. Toto podle nejvyššího státního zástupce implikuje naplnění znaku svěření do dozoru . Nejvyšší státní zástupce závěrem shrnul, že námitky obviněného byly již uplatněny v předchozích stadiích řízení a jedná se tedy o námitky opakované, což s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, zakládá nedůvodnost jeho dovolání.

Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, že skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.

Podle § 265f odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o dovolání vázán tím, které výroky rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Takto podané dovolání vymezuje rozsah a obsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Východiskem pro existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumává právní posouzení skutku ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině. S odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Protože důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním líčení (veřejném zasedání) je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotně právního posuzování.

Obviněný uplatnil v dovolání zčásti skutkové námitky. Mezi ně patří námitky, že doplněné dokazování nařízené odvolacím soudem po zrušení původního rozhodnutí soudu prvního stupně nepřineslo nic nového v trestní věci, že soudy zajišťovaly důkazy pouze v jeho neprospěch, že v trestní věci byla zřejmá snaha orgánů činných v trestním řízení za každou cenu jej uznat vinným, že ho soudy uznaly vinným pro jednání popsané pod body 1) a 3) skutkové věty výroku o vině pouze na základě spekulací a domněnek, že nebyl provedený výslech nezletilé poškozené před soudem podrobný a dostačující, že soudy zohlednily pouze znalecký posudek vypracovaný znalkyní PhDr. Ivou Košťálovou, nikoliv znalecký posudek vypracovaný znalkyní Mgr. Lenkou Čermákovou, přičemž mezi těmito dvěma znaleckými posudky jsou zřejmé rozpory, že se soudy nevypořádaly s tím, že nezletilá poškozená po třech sezeních sama ukončila spolupráci s psychologem, podle všeho u ní tedy nedošlo ke vzniku traumatu, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že nezletilá poškozená Růže za odsouzeným docházela dobrovolně, to vše za situace, kdy matka nezletilé poškozené o vztahu mezi ní a obviněným věděla, že soudy nepřihlédly k jeho zdravotnímu omezení, které utrpěl v důsledku dopravní nehody, že soudy neprovedly, resp. byly zamítnuty všechny jím navrhované důkazy, že rozhodnutí soudů tak stojí na výpovědi jediného přímého svědka a nezletilé poškozené. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

Ve vztahu k námitce obviněného, že mu nebylo prokázáno jednání popsané pod body 1) až 3) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud uvádí, že obviněný svoji vinu zpochybňuje na základě polemiky se skutkovými zjištěními soudů, která je tak v podstatě jen pokračováním obhajoby, jak ji obviněný uplatňoval v původním řízení v návaznosti na tvrzení, že se vůči poškozené nedopustil žádného jednání kladeného mu za vinu. Obviněný přenesl uvedenou obhajobu do podaného dovolání, aniž by respektoval to, že je limitován zákonnými dovolacími důvody a že skutkovými námitkami stojícími mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu nemůže dosáhnout změny napadeného rozhodnutí.

Obviněný právně relevantně namítl, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku [jednání uvedené pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně], a že výše náhrady nemajetkové újmy, kterou soud přiznal nezletilé poškozené, je nepřiměřená.

Podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin pohlavního zneužití spáchá ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, přičemž bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až osm let. Podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.

Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, protože pokud jde o posouzení otázky, zda ze strany obviněného šlo o pohlavní zneužití dítěte mladšího patnácti let svěřeného do jeho dozoru (§ 187 odst. 2 tr. zákoníku), je významné, že svěření dozoru vyplývá z konkrétní situace, a není proto vždy nutné konkrétní rozhodnutí ani ujednání oprávněných osob, ale vychází se z faktického stavu, kdy dospělá, odpovědná, i konkrétně ustanovená či sjednaná osoba odpovídá za chování a stav osoby, která jí byla svěřena k dozoru. Za takovou dozorující osobu je třeba považovat manžela, který není rodičem dítěte, avšak žije s ním ve společné domácnosti apod. V takovém případě je dítě osobou svěřenou jeho dozoru, přičemž pachateli trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku nemůže prospívat z hlediska trestu okolnost, že se činu dopustil na dívce již mravně a jinak narušené (srov. č. 28/1985 Sb. rozh. tr.). Zákonný znak zneužití závislosti osoby svěřené k dozoru není vyloučen tím, že zneužitá osoba pro svůj věk nebo stav není schopna chápat protiprávnost a amorálnost činu a uvědomit si svůj stav závislosti. Trestný čin pohlavního zneužívání podle § 187 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem.

Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Ve vztahu k jednání pod bodem 2) rozsudku z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný O. H. od jara 2013 do listopadu 2013 vykonával v přesně nezjištěném počtu případů soulož s nezletilou poškozenou Růží, které tehdy bylo pouze 13 let, a to i přesto, že nezletilá poškozená byla dcerou jeho tehdejší družky, s níž žil ve společné domácnosti a se kterou nezletilou poškozenou společně vychovával, tj. nezletilá poškozená, tehdy ještě dítě byla obviněnému svěřena k dozoru.

Z uvedeného je zřejmé, že obviněný O. H. uvedeným jednáním naplnil znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť vykonal soulož s dítětem mladším patnácti let a spáchal čin na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru.

Pokud obviněný proti výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích namítl přemrštěnost částky 400 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. od 5. 12. 2014 do zaplacení, kterou Krajský soud v Hradci Králové přiznal nezletilé poškozené, lze tuto námitku považovat za dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. uplatněný ve variantě vymezené jako jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . I když to obviněný v dovolání výslovně neuvedl, měl tím patrně na mysli aplikaci ustanovení § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ), podle něhož se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, přičemž podle § 2957 o. z. musí být způsob a výše přiměřeného zadostiučinění určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala. Z dovolání není patrno, že by obviněný nějak zpochybňoval samotné právo poškozené na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 2951 o. z. Dovolání je koncipováno jen jako nesouhlas obviněného s výší přiznané náhrady.

Krajský soud v Hradci Králové se v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 28-29) zevrubně zabýval všemi hledisky rozhodnými pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích a pro určení výše této náhrady. Odpovídajícím způsobem zhodnotil povahu, závažnost i rozsah konkrétních okolností naplňujících zákonná kritéria náhrady a její výše. Pokud výši náhrady určil částkou 400 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. od 5. 12. 2014 do zaplacení, nijak tím nevybočil z obvyklé praxe soudů při posuzování obdobných případů. Obviněný v dovolání neuvedl žádné konkrétní námitky, které by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. potud, že by v nich bylo v návaznosti na skutkový stav zjištěný oběma soudy vytýkáno, která hlediska rozhodná pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích Vrchní soud v Praze aplikoval nesprávně nebo je pominul apod. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem Krajského soudu v Hradci Králové, který v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, a nezletilé poškozené přiznal náhradu ve výši, která je výsledkem náležitého uvážení významu všech rozhodných okolností a která je co do přiměřenosti plně přijatelná. Námitka, že přiznaná náhrada nemajetkové újmy v penězích je přemrštěná, tedy evidentně postrádá opodstatnění.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Nejvyšší soud neshledal s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech odůvodnění tohoto rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v první ani ve druhé alternativě.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že porovnáním námitek uplatněných obviněným v odvolání s námitkami, které uplatňuje nyní v dovolání je zřejmé, že obviněný uplatňuje tytéž námitky jako v odvolání. Za tohoto stavu věci musí Nejvyšší soud vycházet ze své judikatury, podle níž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě námitky, které uplatnil v řízení o odvolání a s nimiž se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněná ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Tak je tomu i v případě dovolání obviněného O. H. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není dalším odvoláním v případě, když obviněný neuspěje s odvoláním v řízení před soudem druhého stupně.

Pokud jde o výtku obviněného, že došlo k porušení zásady presumpce nevinny, Nejvyšší soud poukazuje na to, že z principu presumpce nevinny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž i pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud by soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, porušily základní právo obviněného na presumpci nevinny podle ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V trestní věci obviněného nedošlo k porušení zásady presumpce nevinny.

K námitce obviněného týkající se údajného porušení pravidla in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že jde o pravidlo procesní, nikoli hmotněprávní, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotněprávním posouzení.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného O. H. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. prosince 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu Z důvodu úmrtí předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka usnesení podepsal člen senátu JUDr. Petr Hrachovec (§ 129 odst. 5 tr. ř., § 138 tr. ř.).

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.