7 Tdo 1412/2003
Datum rozhodnutí: 10.12.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1412/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 12. 2003 o dovolání obviněného T. T., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2003, č. j. 5 To 620/2002-252, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 3 T 90/99, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2003, č. j. 5 To 620/2002-252, bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného T. T. proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 6. 2002, č. j. 3 T 90/99-225. Uvedeným rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Podkladem pro výrok o vině bylo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný "dne 18. 7. 1998 kolem 22:00 hodin v K., část L., okres D., poté, co byl J. M. na příjezdové komunikaci k domu č. 1 postřelen z pistole, vtlačil silou J. M. po příjezdové komunikaci za vrata na jeho pozemek, kde ho u zaparkovaných osobních aut vedle domu několika údery pěstí do obličeje fyzicky napadl, přičemž mu způsobil zranění ? mírně vychýlenou zlomeninu dolní čelisti v oblasti úhlu vpravo, zlomeninu nosních kůstek a otřes mozku, která si vyžádala hospitalizaci v nemocnici a pracovní neschopnost do 21. 9. 1998". Za uvedené trestné činy byl obviněnému podle § 221 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž podle § 58 odst. 1 a podle § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu odložen na zkušební dobu v trvání tři roky. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna D. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Naproti tomu byl týmž rozsudkem obviněný J. M. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterého se dopustil tím, že "dne 18. 7. 1998 kolem 22:00 hodin v K., část L., okres D., před vraty na příjezdové místní komunikaci k domu čp. 1 poté, co akceptoval výzvu T. T., aby se z domu dostavil na místo, následné rozepři pokračující fyzickým napadením a poté, co vystřelil do vzduchu z legálně držené pistole zn. ČZ model 83, ráže 7,65 mm, v. č. 027481, vystřelil opětovně dvakrát proti T. T., přičemž mu způsobil zranění - průstřel levého stehna se vstřelovým otvorem na přední a výstřelovým otvorem na vnitřní ploše a průstřel prsteníku levé ruky s tříštivou zlomeninou jeho středního článku, které si vyžádalo dobu léčení osm týdnů, přičemž tomuto mohl způsobit střelbou celou řadu těžkých poranění s poškozením důležitých orgánů, která mohla ohrozit i jeho život", čímž měl spáchat trestný čin ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem obviněný T. T. podal dovolání, přičemž jako dovolací důvod uplatnil zákonný dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný má za to, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., ani jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., neboť odvracel přímo hrozící útok na zájem chráněný zákonem způsobem zjevně přiměřeným způsobu útoku, a proto se domnívá, že bylo na místě jeho jednání posuzovat jako jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák. Dodal, že obviněný M. vyšel z domu již ozbrojen pistolí, předpokládal proto, že je odhodlán ji použít. Přiznává, že na vystřelení ze zbraně reagoval tak, že obviněného M. napadl, avšak následovaly dva výstřely, jimiž byl obviněný T. zasažen. Samotný fakt, že obviněný M. zbraň neodložil a kdykoliv z ní mohl vystřelit, lhostejno, zda pistolí mířil přímo na hruď obviněného T. či ji měl uchopenu v ruce, je natolik významnou okolností, kterou je třeba podle názoru obviněného nepochybně zhodnotit tak, že jde o útok, který přímo hrozil. Konečně byl to obviněný M., který svým jednáním zavdal příčinu celému incidentu. Pokud jde o spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., obviněný poukazuje na skutečnost, že nemohl ani ve formě nepřímého úmyslu si být vědom toho, že pozemek, kde došlo k incidentu, byl v soukromém vlastnictví obviněného M., neboť tento nebyl oplocen a nebyl ani jako soukromý označen. Podle zákona o pozemních komunikacích příjezdová komunikace má charakter účelové komunikace, která v daném případě navazuje na místní komunikaci. Účelové komunikace slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi. Ovšem k těmto skutečnostem soudy nepřihlédly. V závěrečném petitu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2003, č. j. 5 To 620/2002-252, popřípadě též vadné řízení tomuto rozhodnutí předcházející.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva vyjádřit se k dovolání obviněného a zaujala následující stanovisko. Jestliže obviněný T. tvrdí, že poškozený mohl zbraň použít v době, kdy ji držel pouze za hlaveň, aniž by proti němu postupoval či jej jakýmkoliv způsobem tělesně ohrožoval, pak taková námitka není ničím podložena. V žádném případě takovou skutečnost nelze spojovat se závěrem o přímo hrozícím nebo trvajícím útoku ze strany poškozeného, neboť ten již střelbu proti dovolateli ukončil a z jeho jednání nebylo nikterak dovoditelné, že by dalším podobným či srovnatelným útokem přímo hrozil. Naopak za takto popsaných okolností nebylo dovolatelovo jednání ničím jiným, než odplatou za předchozí postřelení ze strany poškozeného, jak správně konstatoval odvolací soud. Ve vztahu k námitce týkající se znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. "do domu jiného" je třeba podle státní zástupkyně vycházet z popisu skutku, který je lokalizován do prostoru za vraty pozemku poškozeného. Správný je proto závěr nalézacího soudu, podle něhož si dovolatel musel být přinejmenším formou nepřímého úmyslu vědom skutečnosti, že se nachází na cizím pozemku, když na něj vniknul přes vrata, pokračoval za poškozeným v chůzi a v prostoru zadní části pozemku prošel kolem obydlí poškozeného, na kterém pak použil násilí. S přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání obviněného se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), v zákonem stanovené lhůtě k podání dovolání (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Dovolání lze podat z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho mezích lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V rámci tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Přitom pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině.

Obviněný opřel dovolání o námitku, že jeho jednání není trestný činem, neboť se ho dopustil ve stavu nutné obrany podle § 13 tr. zák. Má za to, že v daném případě odvracel útok, který přímo hrozil. Tato námitka tedy koresponduje s uplatněným dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. To znamená, že jedním z předpokladů pro aplikaci citovaného ustanovení je bezprostřední hrozba nebo trvání útoku; je-li útok ukončen nebo přerušen, není nutná obrana již přípustná. Nutná obrana vymezená trestním zákonem za přímo hrozící nebo trvající útok ze strany útočníka pokládá útok na život, zdraví, majetek nebo i další hodnoty chráněné trestním zákonem, přičemž obránce je oprávněn použít takové jednání, které je způsobilé ho (přímo hrozící nebo trvající útok) bezpečně odvrátit. Pro posouzení otázky, kdo je útočníkem a kdo útok odvrací, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal s útokem.

Průběh celého incidentu lze přesvědčivě dovodit již z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Ta obsahuje i zprošťující výrok ohledně jednání obviněného J. M., protože bylo zcela jednoznačně prokázáno, že tento jednal v mezích nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, iniciátorem útoku byl obviněný T., který ho zahájil užitím kopu a úderem pěstí proti poškozenému J. M. Následně poškozený dvakrát vystřelil výstražně do vzduchu, avšak obviněný ve fyzických výpadech proti tělu poškozeného nadále pokračoval. Poškozený pak v domnění, že odvrátí útok obviněného T. zbraň použil, přičemž obviněného zasáhl; mířil přitom do těch míst, aby nedošlo k těžkému zranění obviněného. Dalšímu přímo hrozícímu útoku obviněného T. poškozený nečelil právě s přihlédnutím ke zranění obviněného. V tomto směru lze i spolehlivě vyvrátit námitku obviněného ohledně tvrzení, že poškozený M. svým jednáním zavdal příčinu celému incidentu a neadekvátně reagoval. Z povahy věci lze usoudit, že obrana poškozeného byla přiměřená útoku obviněného, když jinak, než aktivním obranou nešlo útočníka (obviněného T.) odrazit.

Vzájemný konflikt se naopak potom dostal do fáze, kdy poškozený před obviněným prakticky jen ustupoval, a to směrem ke svému domu, resp. za bránu svého vlastního pozemku až k zaparkovaným osobním autům u domu, kde obviněný se osobám ho držícím (svědkům K. a H.) vytrhl a udeřil poškozeného M. několikrát do obličeje, čímž mu způsobil zjištěná zranění. Tomuto útoku se poškozený již nikterak nebránil. Za této situace lze souhlasit se závěry soudů. Lze tedy uzavřít, že to byl obviněný T., kdo fyzicky napadl poškozeného, který se tomuto útoku bránil nejprve výstřely z pistole do vzduchu, to však útočníka nezastavilo a od dalšího útoku neodradilo, a proto použil pistole ve snaze odvrátit přímo hrozící útok ze strany obviněného, přičemž poškozený nechtěl zasáhnout na těle poškozeného taková místa, aby došlo k těžké újmě na jeho zdraví. Počáteční, ale i následná agresivita obviněného byla soudy zjištěna nejen z výpovědi poškozeného, ale i svědka J. a ani výpovědi přátel obviněného jím tvrzený průběh děje nepotvrdily. Naopak z jejich výpovědí soudy dále správně dovodily, že obviněný i v době po vzniku zranění, které utrpěl v důsledků výstřelů z pistole poškozeného, pokračoval v útoku na poškozeného (vytrhl se svědkům). Správné právní závěry učinily soudy rovněž v otázce trestného činu porušování domovní svobody, kdy svá skutková zjištění k uvedenému trestnému činu situují "za vrata na pozemek poškozeného, kde u zaparkovaných aut vedle domu několika údery pěstí do obličeje fyzicky poškozeného napadl". Právní kvalifikace trestného činu podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. je zcela přiléhavá, plně odpovídající popisu skutku. Nejinak tomu je u trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Třebaže se obviněný nacházel v obci K. poprvé, v okamžiku, kdy se dostal po příjezdové komunikaci za vrata na pozemek poškozeného, musel si být vědom, a to minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., že se nachází na cizím pozemku. V subjektivní stránce je požadovaný zákonný znak skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. zcela jistě zahrnut.

Za situace, kdy měly soudy zjištěno a prokázáno, že obviněný neodvracel jemu přímo hrozící nebo trvající útok ze strany poškozeného, ale naopak, že to byl obviněný, kdo poškozeného napadl tak, že se poškozený musel bránit za použití zbraně, a v tomto svém útoku obviněný pokračoval i v době, kdy mu žádný útok ze strany poškozeného nehrozil, byla námitka obviněného, že jednal v nutné obraně, shledána zjevně neopodstatněnou, stejně jako jeho námitka k trestnému činu porušování domovní svobody. Pokud by námitka k tomuto trestnému činu byla specifikována pouze k místu, kde mělo dojít k napadení poškozeného, jednalo by se o námitku skutkovou, neboť se obviněný neztotožnil se zjištěným skutkovým dějem a v takovém případě by přicházelo v úvahu odmítnutí dovolání s odkazem na ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann