7 Tdo 1408/2016
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku



7 Tdo 1408/2016-63

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 15. února 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. O. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 2 To 26/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 5/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmít á .
O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 61 T 5/2015, byl obviněný J. O., (v bodě ad 1 společně s obviněným V. B.) za jednání uvedené v bodech ad 1) až 6) výroku o vině, uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinem podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 209 odst. 5 a § 58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce prokuristy v obchodních korporacích na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. O. uložena také povinnost zaplatit poškozené ŠKODA AUTO, a. s., škodu ve výši 1 583 120 Kč, poškozené ROS, a. s., ve výši 154 938 Kč a poškozené společnosti AUTO VOLF, s. r. o., ve výši 38 200 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená ŠKODA AUTO, a. s., odkázána se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu spoluobviněného V. B.

Obviněný J. O. se pokusu uvedeného zločinu dopustil jednáním uvedeným v bodech ad 1) až 6) výroku o vině (v bodě ad 1 po vzájemné domluvě s obviněným V. B., jednatelem společnosti BV Auto Zlín, s. r. o.), které v podstatě spočívalo v tom, že v období let 2010 až 2012 jako prokurista společností DK INVEST, s. r. o. (ad 1), DAREKA CZ, s. r. o. (ad 2-4), a Leas & Rent, s. r. o. (ad 5-6), uzavíral s prodejci vozidel zn. Audi, Seat a Škoda smlouvy na dodávky desítek těchto vozidel konkrétně uvedených ve výroku o vině, a to za cenově zvýhodněných podmínek v rámci velkoodběratelské resp. spotřebitelské podpory poskytnuté na základě smluvně převzaté povinnosti tyto vozidla za stanovených podmínek užívat pouze pro vlastní potřebu a nezcizit je nebo nepřenechat je k užívání třetím osobám, ač neměl v úmyslu tyto podmínky dodržet a vozidla obratem prodal konečným zákazníkům, čímž způsobil neoprávněným poskytnutím podpory nebo poskytnutím slevy prostřednictvím jednotlivých prodejců společnostem Porsche CZ, s. r. o., a ŠKODA AUTO, a. s., (případně též ve výroku o vině uvedeným prodejcům) škodu ve výši 4 458 131 Kč, na níž se obviněný V. B. podílel v bodě 1) částkou 264 698 Kč, a další škoda v bodě 1) ve výši 2 797 857 Kč již v důsledku opatření přijatých společností Porsche CZ, s. r. o., jejich jednáním nevznikla.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podali odvolání oba obvinění a státní zástupce. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 2 To 26/2016, k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného J. O. proti výroku o trestu, zrušil rozsudek soudu I. stupně ohledně tohoto obviněného ve výroku o trestu. Sám pak v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněnému J. O. podle § 209 odst. 5 a § 58 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku uložil o jeden rok přísnější trest odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 a § 84 tr. zákoníku jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let, za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 a § 69 odst. 1 tr. zákoníku, mu uložil také peněžitý trest ve výši 300 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody na 4 měsíce, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena a také prokuristy obchodních korporací na 5 let. Odvolání obou obviněných vrchní soud podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Proti rozsudku soudu II. stupně podal obviněný J. O. řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy zjištěné jednání uvedené ve skutku nesprávně právně posoudily, když nevykazuje znaky zločinu, jímž byl uznán vinným. V obsahově obsáhlém dovolání, kdy obviněný cituje odůvodnění soudu I. stupně a polemizuje s jeho argumentací, s níž se ztotožnil i soud odvolací, se jeho námitky i argumentace opakují a lze je v podstatě shrnout pouze do dvou hmotně právních námitek, které odpovídají uplatněnému důvodu dovolání.

Předně obviněný namítá nenaplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v uvedení v omyl. Nezpochybňuje a považuje za prokázané nedodržení podmínek velkoodběratelských smluv, jakož i prodej vozidel krátce po jejich registraci třetím osobám, ale namítá, že jednal pouze s prodejci vozidel a tyto neuvedl v omyl, když jim nezamlčoval a předem je informoval, že vozidla nakupuje za účelem, aby je obratem prodal. Podle jeho názoru se tak nemohl dopustit podvodného jednání, natož ve vztahu k importérům vozidel, s kterými nikdy nejednal. Nesouhlasí tedy s názorem soudů, že vědomost či srozumění prodejců s jeho záměrem, nemá žádný význam. Považuje za klíčové posouzení otázky, zda je významné, že osoba, prostřednictvím které měl uvést v omyl jinou osobu, byla s jeho jednáním srozuměna.

Druhou hmotně právní námitkou je názor obviněného, že skutek nedosahuje potřebného stupně společenské škodlivosti. Jeho posouzením jako trestný čin, že tak došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, když se jedná o poměrně běžnou obchodní praktiku. Dále obviněný uvedl, že ač poškozené společnosti Porsche ČR, s. r. o., měla být způsobená nezanedbatelná škoda, evidentně se podle obviněného necítí být poškozena, když se ani nepřipojila s nárokem na náhradu škody. Nepřímo tak podle obviněného tato společnost potvrdila, že z pohledu výrobce není jeho jednání až tak závadné a jedná se o postup tolerovaný v rámci obchodu s novými vozidly, přičemž ze strany výrobců nebyla ohledně neoprávněného vyplacení podpory vůči prodejcům ani zahájena soudní řízení. Podle obviněného se také jedná o porušení smluvního ujednání, a tedy v podstatě o občanskoprávní spor, který by měl být řešen prostředky civilního práva. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí vrchního i krajského soudu a Krajskému soudu v Brně pobočka ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného nepovažuje za důvodné. Považuje za nerozhodné, zda osoba, prostřednictvím které uvedl jinou osobu v omyl, je s jeho jednáním srozuměna nebo ne, což má pouze ten význam, zda takováto osoba bude nebo nebude v rámci jeho jednání stíhána jako spolupachatel. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 902/2003 uvedl, že v omyl lze uvést i prostřednictvím jiného, a to bez ohledu na jeho vědomost. Za nerozhodné označil také úvahy obviněného o nepřímém pachatelství a o neexistenci smluvního vztahu, když naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku není vyloučeno použitím živého nástroje a není ani podmíněno existencí smluvního vztahu. S poukazem na okolnosti jednání obviněného nepovažuje státní zástupce za důvodné ani jeho námitky ohledně nedostatku společenské škodlivosti a proto navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud shledal, že obdobnými námitkami obviněného, jak jsou uvedeny v dovolání, se vedle soudu I. stupně již také zabýval soud II. stupně v rámci řízení o odvolání. S ohledem na shora uvedené požadavky na hmotněprávní argumentaci v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že dovolací námitky obviněného ohledně absence podvodného jednání a porušení zásady subsidiarity trestní represe odpovídají tomuto důvodu dovolání. Tyto námitky jsou ale zjevně neopodstatněné.

Pokud se obviněný domáhá posouzení významu okolnosti, že osoba, prostřednictvím které měl uvést v omyl jinou osobu, byla s jeho jednáním srozuměna, odpověď na to je obsažena již v samotném výroku o vině v bodě ad 1) rozsudku soudu I. stupně, kde byla právě takováto osoba odsouzena jako spolupachatel obviněného. Konkrétně jde o prodejce V. B., jednatele společnosti BV Auto Zlín, s. r. o., který byl seznámen s úmyslem obviněného J. O. a s kterým obviněný J. O. sjednal dodávku a odebral s velkoodběratelskou slevou celkem 32 vozidel zn. AUDI různých modelových řad. Tato sleva ve výši 22% mu byla poskytnuta společností BV Auto Zlín, s. r. o., jako prodejcem vozidel a obviněný V. B. následně požadoval její úhradu od společnosti Porsche ČR, s. r. o., ač byl od počátku seznámen s úmyslem J. O. nedodržet podmínky poskytnutí slevy a tedy věděl, že byla poskytnuta neoprávněně. Tím se oba obvinění jako spolupachatelé dopustili podvodného jednání zamlčením této podstatné skutečnosti společnosti poskytující slevy. Je přitom nepodstatné, že obviněný neměl žádný smluvní vztah přímo s poškozenými společnostmi poskytujícími dané slevy. Správné a jasné závěry v tomto směru uvedl ostatně již soud I. stupně na str. 30 a 31 rozsudku. Totéž by ohledně spolupachatelství platilo i v případě jednání obviněného v bodech ad 2 až 6 výroku o vině. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu je ale zřejmé, že ve vztahu k dalším pracovníkům autorizovaných prodejců v těchto případech nebylo spolehlivě prokázáno, že by jednali v součinnosti s obviněným J. O. Namítá-li tedy obviněný v podstatě také ke všem ostatním pracovníkům prodejců automobilů, s nimiž jednal, že tyto osoby, prostřednictvím kterých měl uvést v omyl jinou osobu, byly s jeho jednáním srozuměny, je ve vztahu k těmto dalším osobám tato jeho námitka založena především na jiných skutkových závěrech, než ke kterým dospěly soudy a je proto bez významu. Protože to nemá žádný vliv na trestní odpovědnost obviněného J. O., který v podstatě řeší otázku trestní odpovědnosti dalších osob, pouze nad rámec rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že lze přisvědčit pouze jeho názoru ohledně nemožnosti uvažovat v tomto případě o nepřímém pachatelství. S ohledem na závěr soudů o neprokázání společného jednání pracovníků ostatních prodejců automobilů s obviněným, byli totiž také tito uváděni jeho jednáním v omyl. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby, a to pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Formy podvodného jednání se přitom mohou lišit v závislosti na tom, jaký způsob provedení trestného činu pachatel zvolí a jak postupuje ve své protiprávní činnosti směřující ke způsobení trestněprávně významného následku.

Zjevně neopodstatněná je také námitka obviněného o porušení zásady subsidiarity represe. Nejvyšší soud ve stanovisku trestního kolegia sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 26/2013) k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu ultima ratio uvedl, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně ( § 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Protože v daném případě nejde o méně závažný trestný čin, Nejvyšší soud nepřisvědčil názoru obviněného ohledně aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Tak jako ke všem dovolacím námitkám obviněného, tedy včetně rozšířenosti dané praxe a nevymáhání škody, kde lze odkázat na str. 31 a 32 rozsudku soudu I. stupně, i k této jeho námitce se jasně a zcela správně vyjádřil již soud I. stupně (viz str. 34 rozsudku), který navíc odkázal i na shodný názor odvolacího vrchního soudu k otázce subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud proto odkazuje na uvedené části rozsudků soudů nižších stupňů. Pouze dodává k námitce obviněného, že společnost Porsche ČR, s. r. o., se necítí být poškozena, když se nepřipojila s nárokem na náhradu škody, že obviněný opomíjí druhou poškozenou společnost ŠKODA AUTO, a. s., která nárok na náhradu škody v trestním řízení uplatnila. Pokud se obviněný J. O. přesto domnívá, že by aplikace uvedené zásady v jeho případě přicházela v úvahu, a opět se toho domáhá i v dovolání, tak to zejména vzhledem k rozsahu jeho trestné činnosti, kterou páchal v přímém úmyslu a po dlouhou dobu, jakož i vzhledem k výši způsobené škody, nepřichází v úvahu.

Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolací námitky obviněného, s kterými se správně vypořádaly již soudy obou stupňů v průběhu trestního stíhání, nenaplnily uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jsou zjevně neopodstatněné. Napadené rozhodnutí tak z hlediska těchto námitek nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Proto bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu