7 Tdo 1406/2006
Datum rozhodnutí: 14.12.2006
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1406/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 12. 2006 o dovolání obviněného A. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 6 To 126/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 1/2003 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. Z. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 14. 10. 2005, sp. zn. 29 T 1/2003, byl obviněný A. Z. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti na pět let.

Jako trestný čin posoudil Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný A. Z. dne 1. 3. 2000 v L. n. B., jako statutární orgán jediný jednatel obchodní společnosti P., spol. s r. o., uzavřel s obchodní společností E., a. s., smlouvu o postoupení pohledávek, kterou obchodní společnost E., a. s., jako postupitel postoupila obchodní společnosti P., spol. s r. o., jako postupníkovi pohledávku za obchodní společností Š. E., s. r. o., ve výši 6.470.000,- Kč a v které se účastníci smlouvy dohodli, že úplata za postoupené pohledávky bude řešena formou vzájemného zápočtu, přičemž chtěl postupitele poškodit, neboť od počátku věděl, že úplata za postoupené pohledávky nebude uhrazena vzájemným zápočtem ani jiným způsobem, k tomu také ve skutečnosti došlo, úplata nebyla provedena ve lhůtě do 31. 5. 2000 stanovené citovanou smlouvou ani ve lhůtě do 30. 6. 2000 stanovené dne 25. 5. 2000 dodatkem č. 1 k citované smlouvě ani později. Podle dalších zjištění Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci uvedených ve výroku o vině obviněný předmětné pohledávky postoupil jako jednatel obchodní společnosti P., spol. s r. o., smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 3. 2000 v plné výši obchodní společnosti A., spol. s r. o., za kterou rovněž jednal jako její jednatel a za kterou pak postoupené pohledávky v plné výši použil na umoření jejích dluhů u obchodní společnosti Š. E., s. r. o., a jménem obchodní společnosti P., spol. s r. o., přípisem ze dne 30. 6. 2000 právně neúčinným způsobem oznámil obchodní společnosti E., a. s., že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 1. 3. 2000 pozbývá platnosti, neboť vzájemný zápočet nebyl realizován k dohodnutému termínu do 30. 6. 2000. Podle Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci obviněný svým jednáním způsobil obchodní společnosti E., a. s., škodu ve výši nejméně 4.700.000,- Kč, což je minimální hodnota postoupených pohledávek v kritické době.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině i trestu, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 6 To 126/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Toto usnesení napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podstatou námitek obviněného proti posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. bylo tvrzení, že v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 3. 2000 nechtěl uvést obchodní společnost E., a. s., v omyl a nebyl s tím ani srozuměn. Tím obviněný zpochybnil subjektivní stránku trestného činu. K tomu obviněný připojil námitku, že oznámení, podle něhož smlouva dne 30. 6. 2000 pozbyla platnosti, z jeho hlediska znamenalo, že pohledávky vrátil zpět obchodní společnosti E., a. s. Vyjádřil názor, že pak již šlo jen o dodatečně vzniklé překážky, pro které nemohl splnit závazek vůči obchodní společnosti E., a. s. Tím obviněný v podstatě zpochybnil vznik škody, která by byla způsobena trestným činem, a celou věc označil jen za obchodně závazkový vztah. Pokud by jeho jednání mělo být kriminalizováno, připustil, že šlo jen o trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. nebo jiný obdobný trestný čin. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podvodný úmysl obviněného ve smyslu § 250 odst. 1 tr. zák. jasně vyplývá ze zjištění soudů, podle něhož obviněný od počátku věděl, že obchodní společnosti E., a. s., jako postupiteli neposkytne za pohledávky, postoupené obchodní společnosti P., spol. s r. o., žádnou úplatu, ačkoli postoupení pohledávek jím bylo navenek sjednáno jako úplatný úkon. Toto zjištění soudů má plnou oporu jednak v tom, jak obviněný s postoupenými pohledávkami dále naložil, a jednak v tom, že svým jednáním znemožnil vrácení postoupených pohledávek postupiteli a přitom byl bez jakéhokoliv zdroje, z něhož by reálně mohl postupiteli poskytnout ekvivalentní protiplnění. Oba soudy se otázkou podvodného úmyslu obviněného velmi podrobně zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí a na podkladě logických a přesvědčivě zdůvodněných úvah dospěly k závěrům, s nimiž se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že podvodný úmysl obviněného je dokreslován i časovou návazností jednotlivých úkonů, které obviněný učinil poté, co za obchodní společnost P., spol. s r. o., jako postupníka uzavřel s obchodní společností E., a. s., jako postupitelem smlouvu o postoupení pohledávek za obchodní společností Š. E., s. r. o. Tuto smlouvu obviněný uzavřel dne 1. 3. 2000 s tím, že do 31. 5. 2000 měla být postupiteli poskytnuta úplata za postoupené pohledávky, přičemž pro případ, že úplata nebude poskytnuta, smlouva pozbývá platnosti. Za tohoto stavu, kdy obviněný reálně nedisponoval žádnými prostředky, z nichž by mohl úplatu poskytnout, již dne 17. 3. 2000 postoupil pohledávky na jinou svou obchodní společnost, a to A., spol. s r. o. Téhož dne zároveň vyrozuměl o tomto postoupení pohledávek dlužníka, tj. obchodní společnost Š. E., s. r. o. Vůbec však o tom nevyrozuměl obchodní společnost E., a. s., ačkoli té se uvedená transakce přímo dotýkala z toho důvodu, že pro případ, že ku dni 31. 5. 2000 neobdrží úplatu za postoupené pohledávky, smlouva o jejich postoupení na obchodní společnost P., spol. s r. o., pozbývala platnosti a obchodní společnost E., a. s., tím měla získat postoupené pohledávky zpět. To však obviněný znemožnil tím, že pohledávky postoupil na obchodní společnost A., spol. s r. o. Dne 25. 5. 2000, tj. v době, kdy obchodní společnost P., spol. s r. o., dávno nebyla držitelem postoupených pohledávek a kdy bylo zřejmé, že obviněný nemá z čeho poskytnout obchodní společnosti E., a. s., úplatu za postoupené pohledávky, obviněný s touto obchodní společností dosáhl uzavření dodatku smlouvy, podle kterého byl termín úplaty posunut na 30. 6. 2000. Mezitím však obviněný za obchodní společnost A., spol. s r. o., která se stala držitelem pohledávek, uzavřel ve dnech 4. 4. 2000 a 18. 5. 2000 dohody s obchodní společností Š. E., s. r. o., o vzájemném vyrovnání závazků a pohledávek a v tomto rámci použil původních pohledávek obchodní společnosti E., a. s., na splnění závazků obchodní společnosti A., spol. s r. o., vůči obchodní společnosti Š. E., s. r. o. Přitom při uzavírání dodatku smlouvy s obchodní společností E., a. s., podle něhož se posouval termín úplaty za postoupení pohledávek na obchodní společnost P., spol. s r. o., na 30. 6. 2000, obviněný před obchodní společností E., a. s., nadále tajil, že žádná z jeho obchodních společností ve skutečnosti již není držitelem postoupených pohledávek a že proto není reálné, aby se postoupené pohledávky dostaly zpět do její dispozice, tj. do dispozice obchodní společnosti E., a. s., a uzavřením dodatku nadále předstíral, že marným plynutím změněné lhůty k poskytnutí úplaty za postoupené pohledávky pozbyde smlouva o jejich postoupení platnosti a obnoví se původní stav, kdy obchodní společnost E., a. s., bude držitelem pohledávek.

Povaha těchto úkonů, jejich logická posloupnost a zejména pak jejich výsledek, který spočíval na jedné straně v tom, že obchodní společnost E., a. s., přišla o pohledávky, za které neobdržela žádné protiplnění, natož plnění ekvivalentní, a na druhé straně v tom, že pohledávky získala bez jakéhokoli svého plnění obchodní společnost A., spol. s r. o., která jimi fakticky uhradila své dluhy, evidentně svědčí o tom, že tento výsledek byl také původním záměrem, s nímž obviněný uskutečnil celý komplex popsaných transakcí. Závěr soudů o podvodném úmyslu obviněného a tedy o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, je proto plně podložen rozhodnými skutkovými zjištěními. Ze strany obviněného tedy nešlo o pouhé nesplnění závazku z obchodněprávního vztahu, nýbrž o způsobení škody jednáním zakládajícím trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

V žádném případě nepřicházelo v úvahu posoudit skutek jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. nebo jako jiný obdobný trestný čin z okruhu tzv. úpadkových deliktů. Objektem trestného činu poškozování věřitele je právo věřitele na uspokojení pohledávky, kterou má vůči pachateli (§ 256 odst. 1 tr. zák.) nebo vůči jiné osobě, než je pachatel (§ 256 odst. 2 tr. zák.). Po objektivní stránce spočívá tento trestný čin v jednání, jímž je uspokojení pohledávky i jen částečně zmařeno. Přitom však je podstatné, že věřitel je nadále držitelem pohledávky a má ji ve své dispozici. V posuzovaném případě nešlo o to, že by poškozená obchodní společnost, tj. E., a. s., byla držitelem pohledávek, jejichž uspokojení bylo pouze zmařeno. Tato obchodní společnost se následkem jednání obviněného ocitla v situaci, kdy pohledávky ztratila a dispozice s nimi pozbyla, aniž za to obdržela jakýkoli ekvivalent ve formě protiplnění. Jednání obviněného tedy evidentně směřovalo proti majetku poškozené obchodní společnosti, tedy z jeho hlediska proti cizímu majetku, který je chráněn jinými ustanoveními, mimo jiné ustanovením § 250 tr. zák. o trestném činu podvodu. Toto ustanovení soudy v posuzované věci správně aplikovaly vzhledem ke způsobu provedení činu namířeného proti majetku poškozené obchodní společnosti.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2006

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec