7 Tdo 1401/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



7 Tdo 1401/2013-16

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 12. 2013 o dovolání obviněného P. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 9 To 230/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 187/2012 t a k t o :

Podle § 265i odst. l písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í


Obviněný P. D. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 9 To 230/2013, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 2 T 187/2012. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. g), 1) tr. ř. Vytkl, že při zjišťování skutkového stavu soudy porušily ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a že skutkový stav věci zjistily nedostatečně. Namítl, že soudy se nevypořádaly s důkazy svědčícími v jeho prospěch a že založily skutková zjištění na výpovědích nevěrohodných svědků. Poukázal na to, že soudy také neprovedly navrhované důkazy. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Především pokládá Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, aniž by mu konkrétní uplatněné námitky odpovídaly také svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Jedná se o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba připomenout povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Obviněný byl odsouzen pro přečin vydírání podle § 175 odst. l tr. zákoníku. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Prostějově, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Brně, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 12. 6. 2012 kolem 19,00 hodin v baru Na Zastávce v L. ulici (míněno v P., což není ve výroku o vině výslovně uvedeno) se záměrem vymoci pohledávku vyhledal poškozeného P. F., oznámil mu, že po něm požaduje 805 234 Kč, a poté, co mu poškozený řekl, že nemá peníze, obviněný agresivně opakoval svůj požadavek s tím, že pokud poškozený neuhradí dluh, ukopne mu hlavu, předá pohledávku Ukrajincům, kteří si to s ním vyřídí, před barem na něj počkají tři lidi a uvidí , a umocnil tyto pohrůžky tím, že vůči poškozenému naznačoval údery a kopy.

V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění neznamenala naplnění zákonných znaků přečinu vydírání podle § 175 odst. l tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by svým obsahem korespondovaly s dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.

Obviněný založil dovolání v celém rozsahu na námitkách vyloženě jen skutkové povahy. Tyto námitky navazovaly na jeho obhajobu, podle které se žádných výhrůžek násilím nedopustil. Takto pojatými námitkami se obviněný ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Lze konstatovat, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v citovaném ustanovení, ale jinak uplatnil námitky, které mu z hlediska svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Prostějově, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení ve svědecké výpovědi poškozeného a ve výpovědích dalších svědků, kteří byli incidentu přítomni a v podstatě shodně s poškozeným potvrdili jak výhrůžné jednání obviněného proti poškozenému, tak spojitost tohoto jednání s dluhem, jehož splnění se obviněný vůči poškozenému dožadoval. Mezi výpověďmi usvědčujících svědků vyvstaly některé odlišnosti, ale ty se týkaly jen dílčích okolností celého incidentu a nemohly být důvodem pro závěr o nevěrohodnosti těchto svědků a jejich výpovědí. Zmíněné odlišnosti jsou logicky vysvětlitelné tím, že incident mezi obviněným a poškozeným trval asi 45 minut, že nikdo z usvědčujících svědků (kromě samotného poškozeného) nevnímal celý průběh incidentu, ale vždy jen jeho určitou dílčí část, a že tedy každý z těchto svědků popsal jen to, co sám vnímal. Při zjišťování skutkového stavu soudy nevycházely z výpovědi svědka P. N., který se na místo dostavil jako společník obviněného a který podporoval obhajobu obviněného tvrzením, že jeho jednání vůči poškozenému bylo naprosto korektní. Pokud soudy odmítly výpověď svědka P. N. jako nevěrohodnou, měly k tomu přijatelný důvod, neboť výpověď tohoto svědka stála osamoceně proti usvědčujícím výpovědím více svědků z širšího okruhu přítomných osob. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. K rozsahu provedeného dokazování Krajský soud v Brně výstižně konstatoval, že byli vyslechnuti všichni, kteří se skutku zúčastnili , a tak v podstatě vyjádřil to, že rozsah provedeného dokazování je dostatečný i přes opakované návrhy obviněného, kterým nebylo vyhověno a kterými se obviněný dožadoval provedení důkazu vlastním videozáznamem. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.

Z toho, že námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., vyplývá, že nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2013

Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec