7 Tdo 14/2016
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoník



7 Tdo 14/2016-19

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 1. 2016 o dovolání obviněného L. T. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 7 To 315/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 80/2015 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. T. odmítá .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 T 80/2015, byl obviněný L. T. uznán vinným v bodě 1 zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a v bodech 4, 5 přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na tři léta. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody. Kromě toho byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby v bodech 2, 3 pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.

Podle zjištění Okresního soudu v Blansku se obviněný dopustil
- zločinu podvodu uvedeného v bodě 1 výroku o vině v podstatě tak, že v úmyslu vylákání finančních prostředků uzavřel ve dnech 1. 11. 2010 a 9. 12. 2010 v B., okr. B., jako dlužník s poškozeným Ing. M. V. dvě smlouvy o půjčce částek 700 000 Kč a 550 000 Kč pod smyšlenou legendou o nutnosti nákupu stavebního materiálu na blíže nespecifikovaný stavební projekt s tím, že částku 750 000 Kč vrátí do 31. 12. 2010 a částku 550 000 Kč vrátí do 31. 1. 2011, avšak tyto půjčky nesplatil a způsobil tak poškozenému škodu ve výši 1 250 000 Kč,
- přečinu podvodu uvedeného v bodech 4, 5 výroku o vině v podstatě tak, že v březnu 2013 v B. pod smyšlenou legendou výhodného nákupu plechových výrobních hal a jejich následného prodeje vylákal z prostředků obchodní společnosti RealData, spol. s. r. o., částku 200 000 Kč, kterou mu předal jednatel této společnosti R. K., jemuž slíbil uvedenou částku zvýšenou o podíl na dosaženém zisku vrátit do jednoho měsíce, což se ale nestalo, takže uvedené společnosti způsobil škodu ve výši 200 000 Kč, a v přesně nezjištěnou dobu v květnu nebo červnu 2013 v B. Č., okr. B., pod smyšlenou legendou, že na něj někdo podal trestní oznámení a že potřebuje peníze na to, aby bylo staženo, vylákal od poškozeného T. K. částku 150 000 Kč se slibem, že ji vrátí do jednoho měsíce, což se nestalo, takže způsobil poškozenému T. K. škodu ve výši 150 000 Kč.

Uvedeného jednání se obviněný podle zjištění Okresního soudu v Blansku dopustil s vědomím, že již je zadlužen u jiných věřitelů a že jeho finanční a majetková situace mu neumožní uhradit všechny závazky, z nichž některé na něm byly vymáhány v exekučních řízeních.

Odvolání obviněného, podané proti celé odsuzující části rozsudku, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 7 To 315/2015, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rozsáhle rozvedených námitkách zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Těmito námitkami se snažil prezentovat verzi, podle které v době přijetí půjčovaných peněžních částek měl vážně míněný úmysl je vrátit. Ve vztahu k bodu 1 výroku o vině zdůraznil, že vrácení peněz bylo znemožněno okolnostmi, které nemohl ovlivnit, a že významnou část dluhu splatil dodáním stavebního materiálu na stavbu domu poškozeného. Ve vztahu k bodům 4, 5 výroku o vině poukázal na to, že sami poškození se necítili být podvedeni a že se nepřipojili k trestnímu řízení s nároky na náhradu škody. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a odsuzující část rozsudku a aby ho podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Čin se posoudí podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, způsobí-li pachatel větší škodu, a podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, způsobí-li pachatel značnou škodu. Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí větší škodou škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč a značnou škodou škoda dosahující nejméně částky 500 000 Kč. Z hlediska subjektivní stránky se k naplnění znaků trestného činu podvodu, jak jsou stanoveny v § 209 odst. 1 tr. zákoníku, vyžaduje úmyslné zavinění (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku).

Obviněný se všech posuzovaných útoků dopustil v situaci, kdy již měl vůči širšímu okruhu jiných věřitelů dluhy, které nesplácel a nebyl schopen splácet vzhledem k nedostatku odpovídajících příjmů. Za tohoto stavu bylo i ze subjektivního hlediska obviněného snadno seznatelné, že peněžní částky, které od poškozených přijímal navenek jako půjčky, nebude schopen splatit a nesplatí. V naprostém rozporu se situací, v níž se nacházel, obviněný sliboval poškozeným brzké vrácení peněz ve velmi krátkých lhůtách jednoho až dvou měsíců, a tím u nich vyvolával přesvědčení o své schopnosti dostát prezentovaným slibům. Toto přesvědčení poškozených spojené s očekáváním, že jim brzy budou vráceny poskytnuté peněžní prostředky, obviněný posiloval nepravdivým vylíčením účelu, ke kterému potřebuje peníze a který se jevil buď jako velmi nadějný zdroj budoucího výnosu (body 1, 4 výroku o vině) nebo jako způsob řešení momentální obtížné životní situace (bod 5 výroku o vině). Nepravdivost těchto záminek jen dokresluje celkově podvodný charakter posuzovaného jednání obviněného. Je tedy zřejmé, že obviněný věděl a byl srozuměn s tím, že přijaté peněžní prostředky nevrátí. O jeho úmyslném zavinění podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nemůže být pochyb.

Ve vztahu k bodu 1 výroku o vině obviněný namítal, že částku 1 250 000 Kč, kterou přijal od poškozeného Ing. M. V., v celém rozsahu dále půjčil P. Ř. na jeho podnikatelskou činnost spočívající v obchodu s motorovými vozidly, avšak ten mu půjčené peníze nevrátil, protože se mu obchod nezdařil. Tím není závěr o úmyslném zavinění obviněného nijak dotčen. Namítaný způsob použití prostředků získaných od poškozeného Ing. M. V. očividně spočíval v tom, že tyto prostředky se ocitly mimo dosah jakéhokoli vlivu obviněného a navíc ve sféře značného rizika obchodního neúspěchu. Ze subjektivního hlediska obviněného bylo plně předvídatelné, že vrácení prostředků závisí na velmi nejistých okolnostech s vysokou mírou pravděpodobnosti, že se mu investované peníze nevrátí. Zároveň nelze pominout, že tu byl slib obviněného vrátit poškozenému peníze ve velmi krátkých lhůtách, které v podstatě již samy o sobě vylučovaly, aby zdrojem splnění uvedeného slibu reálně mohl být nějaký nejasný obchod s motorovými vozidly provozovaný třetí osobou.

Další námitky obviněného k bodu 1 výroku o vině se týkaly jeho dodávek stavebního materiálu na stavbu domu poškozeného Ing. M. V. Podle těchto námitek se obviněný s poškozeným dohodl na tom, že zmíněnými dodávkami bude plněn závazek obviněného k vrácení půjčených peněz. Nehledě na to, že uvedené námitky jsou v rozporu se svědeckou výpovědí poškozeného, podle které poškozený obviněnému dodaný stavební materiál vždy zaplatil, jedná se o námitky, které nemají žádný vliv na závěr o úmyslném zavinění obviněného ani na závěr o výši škody způsobené trestným činem. Ze zjištění soudů vyplývá, že poškozený začal dům stavět a k dohodě o dodávání stavebního materiálu došlo v době výrazně po uplynutí lhůty, ve které měl obviněný podle svých slibů vrátit poškozenému půjčené peníze. Již z toho je jasné, že namítané dodávky stavebního materiálu spadaly do stádia po spáchání trestného činu a že mohly mít nanejvýš povahu náhrady škody způsobené trestným činem.

Přisvědčit nebylo možné ani námitkám, které obviněný vznesl proti bodům 4, 5 výroku o vině. Okolnost, zda se poškození cítili podvedeni, není sama o sobě pro posouzení věci rozhodná. Postoj poškozených byl založen na tom, že jim nebyly vráceny peníze půjčené obviněnému, a na snaze dosáhnout vrácení těchto peněz. To, že součástí stanoviska poškozených nebylo žádné kriminalizující hodnocení věci, je logicky vysvětlitelné tím, že poškození neznali skutečné pozadí posuzovaného jednání obviněného a že se jim celá věc jevila jen jako prodlení obviněného s plněním závazku k vrácení půjčených peněz. Pokud poškození neuplatnili nárok na náhradu škody v adhezním řízení, souvisí to s tím, že přistoupili na narovnání, v němž spatřovali dostatečně účinný způsob uspokojení svých nároků. Narovnání tu ovšem bylo aktem spadajícím do stádia po spáchání trestného činu, mělo povahu náhrady škody způsobené trestným činem a nijak se nedotýkalo trestnosti činu.

Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že trestnost činu nebyla dotčena zajišťovacími prostředky, jimiž byly ve vztahu k poškozenému Ing. M. V. dva notářské zápisy s tzv. doložkou vykonatelnosti, které byly sepsány ve dnech 2. 11. 2010 a 10. 12. 2010, tedy ihned po předání obou půjčovaných částek, a ve vztahu k poškozené obchodní společnosti RealData, spol. s. r. o., směnka, kterou obviněný vystavil dne 16. 9. 2013, tedy výrazně po uplynutí doby, do které obviněný měl peníze vrátit podle svého slibu. Již v době, kdy obviněný od poškozených přijímal peněžní prostředky, se nacházel v situaci, kdy bylo jasné, že nedisponuje žádným zdrojem peněz, který by mu reálně umožňoval splnění přijatých závazků. V této situaci nemohli poškození dosáhnout uspokojení svých nároků ani prostřednictvím uvedených zajišťovacích prostředků.

Napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byl výrok o vině obviněného ponechán nedotčen a jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání, v žádném případě není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. ledna 2016

JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu