7 Tdo 14/2007
Datum rozhodnutí: 17.01.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 14/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2007 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného I. F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 10 To 186/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 1 T 187/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 10 To 186/2006, a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 1 T 187/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha - západ p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 1 T 187/2005, byl obviněný I. F. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození L. Ř., J. H., V. z. p. Č. r., P. T., P. T. a A. T. odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.



Obviněný spáchal trestný čin tím, že dne 29. 11. 2000 kolem 10:00 hod. při řízení osobního automobilu zn. Mazda 323, v levém jízdním pruhu na dálnici v katastru obce Ch. na 0,3 km při jízdě na P. za ztížených klimatických podmínek nepřiměřenou rychlostí přijel k místu dopravní nehody a nestačil včas zareagovat na brždění před ním v dohledu jedoucího vozidla Mitsubishi Nightymax, řízeného J. H. a odrazil ho na již havarované vozidlo Fiat Bravo, řízené P. T., a následně i sám do tohoto vozidla vrazil tak, že ho narazil dále na záď naloženého přepravníku motorových vozidel, kde již toto vozidlo bylo naraženo, čímž přispěl k rozšíření již existujícího požáru vozidla Fiat Bravo, následkem čehož ve vozidle Fiat Bravo uhořel P. T. a dále spolujezdec obviněného L. Ř. utrpěl těžké zranění, spočívající v popáleninách a mnohočetných zlomeninách, na jejichž následky by bez včasné specializované lékařské pomoci zemřel, a jejímž následkem byl na běžném způsobu života omezen po dobu trvající déle než jeden rok.

Proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 1 T 187/2005, podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 10 To 186/2006, odvolání státního zástupce zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 10 To 186/2006, podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného I. F. opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Nejvyšší soud se již zabýval předmětnou věcí v dovolacím řízení, a proto stručně shrnuje předchozí průběh řízení.

Na obviněného I. F. byla podána dne 18. 2. 2005 obžaloba pro trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Okresní soud Praha západ po provedení hlavního líčení neshledal zavinění obviněného ve vztahu k následkům vzniklým v důsledku nárazů do jeho a dalších vozů automobily, které na místo nehody přijely až po něm, a proto obviněný podle názoru soudu nenaplnil subjektivní stránku tohoto trestného činu ve vztahu k předpokládanému následku, tj. ve vztahu k uvedení většího množství osob v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu. Rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 1 T 29/2005, uznal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, dále obviněnému uložil trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let a rozhodl podle § 229 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného proti všem jeho výrokům, jímž se domáhal, aby skutek byl kvalifikován jako trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 10 To 262/2005, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání jako nedůvodné, když sice dospěl k závěru, že čin obviněného vykazuje po objektivní stránce znaky trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., ale není dána subjektivní stránka tohoto trestného činu, protože u obviněného nedovodil zavinění k předpokládanému následku. Proti tomuto usnesení podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného.

Nejvyšší soud shledal zmíněné dovolání důvodným, a proto usnesením ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1302/2005, zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 10 To 262/2005, i rozsudek Okresního soudu Praha západ ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 1 T 29/2005, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha - západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle Nejvyššího soudu nebyly závěry soudů obou stupňů týkající se subjektivní stránky trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. zcela vyčerpávající, a byly proto nepřesvědčivé. Uvedl, že při posuzování formy zavinění obviněného ve vztahu k následku v podobě obecného nebezpečí je nutné brát v úvahu mnohem větší počet kritérií, než ke kterým přihlížely soudy v posuzované věci. Po vyhodnocení příkladmo uvedených kritérií v předmětné věci, není rozhodně vyloučen závěr o možnosti předvídat uvedený následek ve věci, v níž byla podle soudů obou stupňů naplněna objektivní stránka trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák.

Okresní soud Praha západ poté doplnil dokazování a dospěl k závěru, že nebyla naplněna ani objektivní stránka trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., když nebyly naplněny veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nebo tyto znaky nebyly v příčinné souvislosti s jeho jednáním. V příčinné souvislosti s jednáním obviněného podle názoru soudu není ohrožení zdraví nebo majetku těch účastníků řetězové dopravní nehody, kteří zastavili nebo havarovali za obviněným, neboť se do ohrožení dostali vlastní vinou. Rozsudkem ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 1 T 187/2005, uznal obviněného I. F. vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, dále obviněnému uložil trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let a podle § 229 odst. l tr. ř. odkázal poškozené s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného proti všem jeho výrokům z týchž důvodů, které uplatnil proti předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 10 To 186/2006, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce jako nedůvodné. Odvolací soud odmítl závěry soudu prvního stupně, že jednáním obviněného nebyla ohrožena další vozidla, která při nehodě shořela. Připomněl, že i podle soudu prvního stupně obviněný podstatně přispěl k masivnímu rozšíření požáru. Ten pak následně zachvátil i okolo stojící vozidla, např. i vozidlo Volvo včetně návěsu Krone a jeho nákladu. V důsledku jednání obviněného tak podle odvolacího soudu vznikla na cizím majetku škoda velkého rozsahu a hrozila škoda ještě vyšší, dále došlo ke smrti poškozeného P. T. a k těžké újmě na zdraví poškozeného L. Ř. Jednání obviněného proto naplnilo objektivní stránku trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Odvolací soud však nedovodil subjektivní stránku tohoto trestného činu, protože podle něj obviněný, který nepřizpůsobil styl své jízdy okolnostem v silničním provozu, když jel vysokou rychlostí navzdory nepříznivým klimatickým podmínkám, velmi špatné viditelnosti v úseku bezprostředně před Prahou s hustším provozem, nemohl předpokládat, že způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí ve smyslu § 180 odst. 3 písm. a), b) tr. zák., neboť podle názoru odvolacího soudu nejel rychlostí extrémně vysokou a hazardní. Závěr o tom, že obviněný nejel zmíněnou rychlostí (kolem 150 180 km/hod.) učinil z toho, že obviněný při nehodě nebyl zraněn, přičemž neuvěřil výpovědi poškozeného L. Ř. o způsobu jízdy obviněného a rychlosti vozidla, které obviněný řídil, ani závěrům revizního ústavního znaleckého posudku z oboru dopravy.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 10 To 186/2006, podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného I. F. opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., které jsou podle ní naplněny tím, že odvolací soud podle § 256 tr. ř. usnesením zamítl odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné, přestože tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle nejvyšší státní zástupkyně měl totiž soud prvního stupně posoudit jednání obviněného I. F. jako trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním způsobil nebo zvýšil obecné nebezpečí ve smyslu § 180 tr. zák. tím, že pokud obviněný přímo nezpůsobil požár vozidel, pak jej zcela zásadně rozšířil destrukcí palivové nádrže automobilu Fiat Bravo, který řídil poškozený P. T. Podotkla, že zmíněný požár způsobil smrt poškozeného P. T., těžkou újmu na zdraví poškozeného L. Ř. a majetkovou škodu velkého rozsahu na vozidlech jak havarovaných, tak na vozidlech, která shořela, včetně jejich nákladu. Podle nejvyšší státní zástupkyně i odvolací soud dovodil, že jednáním obviněného byla naplněna objektivní stránka trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák.

Podle nejvyšší státní zástupkyně však soudy pochybily, když nedovodily, že obviněný měl a mohl předpokládat, že svým jednáním způsobí nebo zvýší předpokládaný následek ve smyslu § 180 odst. 3 písm. a), b) tr. zák., a dospěly tak k nesprávnému závěru, že nebyla dána subjektivní stránka trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Odmítla úvahu soudů, že obviněný nemohl předvídat způsobení uvedeného následku, když řídil automobil vezoucí dvě osoby za nepříznivých klimatických podmínek, velmi špatné viditelnosti, ve frekventovaném provozu na dálnici, a to takovou rychlostí, že sám nemohl předejít případné havárii, přičemž ostatní účastníci silničního provozu neměli možnost na jeho jednání reagovat. V této souvislosti připomněla i právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky v této věci ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1302/2005. Dále namítla, že soudy v rozporu se zásadami formální logiky naprosto popřely závěry revizního znaleckého posudku z oboru dopravy vypracovaného ústavem A. K., P., ul. B., a učinily tak skutková zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 10 To 186/2006, a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 1 T 187/2004, a zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha - západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný I. F. se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřil.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že podané dovolání je důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř./.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Nejvyšší soud především uvádí, že trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. se dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, spáchá takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo mu uloženou podle zákona a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu nebo těžkou újmu na zdraví nebo smrt.

Trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Ustanovení § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. je ustanovením speciálním ve vztahu k ustanovení § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Specifickým znakem trestného činu obecného ohrožení podle § 180 tr. zák. oproti znakům trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. je způsobení nebo zvýšení obecného nebezpečí nebo ztížení jeho odvrácení nebo zmírnění. Pro stav obecného nebezpečí je přitom příznačná určitá živelnost a neovladatelnost průběhu události, jejíž průběh se již vymyká z vlivu pachatele (blíže k tomu viz č. 10/1965, 3/1963, 27/1967, 12/1988 Sb. rozh. trest.).

Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu uvedl ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, že právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.), nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další senát dovolacího soudu (bez ohledu na to, zda v mezidobí došlo či nedošlo ke změnám v jeho složení), pokud se tato věc znovu stane předmětem řízení o dovolání. Nejvyšší soud je proto v této věci vázán svým názorem, který vyslovil v usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1302/2005. V něm uvedl k otázce zavinění mimo jiné:

,,Podle závěru Nejvyššího soudu je třeba při posuzování existence, resp. formy zavinění obviněného ve vztahu k následku v podobě obecného nebezpečí brát v úvahu mnohem větší počet kritérií, než ke kterým přihlížely soudy v posuzované věci. I když nutno souhlasit s úvahami okresního a krajského soudu potud, že porušení povinností řidičem plně obsazeného autobusu či strojvůdce vlaku může vést se značně vyšší pravděpodobností ke způsobení obecného nebezpečí než v případě porušení těchto povinností řidičem osobního vozu, nebude ale možno vyloučit, že i jednání řidiče osobního vozu se dvěma pasažéry může vést k takovému následku. Bude však třeba vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu, k nimž budou patřit například místo nehody (rovný úsek, nepřehledná zatáčka, okresní silnice, dálnice); klimatické podmínky (sucho, déšť, námraza), viditelnost (světlo, tma, mlha); stav vozovky; konkrétní dopravní situace (minimální provoz, frekventovaný provoz, dopravní zácpa); styl jízdy pachatele, možnost ostatních účastníků nehody reagovat na jeho počínání, zabránit následku; technické parametry vozidla řízeného pachatelem (osobní vůz, nákladní vůz, kamion, vlak) i vozů, které byly bezprostředně ohroženy atd. Bez důsledného vyhodnocení konkrétních skutečností posuzovaného případu ve světle shora příkladmo uvedených kritérií nebude rozhodně možno uzavřít, že by řidič osobního vozu vezoucího dvě osoby nemohl v žádném případě předvídat způsobení následku v podobě obecného nebezpečí tj. konkrétního a bezprostředního nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví nejméně sedmi osob či nebezpečí způsobení škody na cizím majetku ve výši nejméně 5.000.000,- Kč. Jako protiargument poněkud obecným závěrům okresního a krajského soudu lze uvést, že k naplnění uvedeného následku může dojít již při nehodě, při níž by došlo k ohrožení životů kompletních osádek dalších dvou osobních vozů nebo jednoho plně obsazeného mikrobusu, pokud jde o následek spočívající ve způsobení škody, může jej naplnit poškození cca 4 - 5 luxusních vozidel, resp. zničení kamionu převážejícího luxusní zboží. Podle Nejvyššího soudu nelze bez dalšího kategoricky vyloučit, že by řidič osobního vozu za určitých podmínek, tj. například porušující hrubým způsobem své povinnosti nárazem v extrémně vysoké rychlosti do řady vozidel stojících za sebou v minimálních vzdálenostech v dopravní zácpě takový následek způsobil, v situaci, kdy hrozí řetězový náraz většího počtu vozidel, vzplanutí vozidel a v důsledku těsné blízkosti vozidel jejich městnání a nemožnost jejich pohybu a úniku mimo nebezpečnou zónu a tím i riziko rychlého přenesení požáru na další vozidla. Taková situace se bezpochyby výrazně odlišuje od nehody spočívající ve srážce dvou vozidel v běžném provozu.

Vyhodnocení shora uvedených kritérií v konkrétní situaci obviněného však okresní ani krajský soud prakticky neprovedly, resp. učinily tak jen okrajově a značně obecně. Z jejich argumentace navíc ani není zřejmé, v jaké konkrétní podobě (alternativě, alternativách) mělo v důsledku jednání obviněného I. F. obecné nebezpečí vlastně nastat. Je v souladu se zákonem, že soudy se při překvalifikaci jednání obviněného na trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. v popisu skutku ve výroku rozsudku soustředily na skutečnosti relevantní pro tuto právní kvalifikaci. Omezily se tudíž v popisu skutku na skutečně způsobené následky na zdraví účastníků nehody, nikoli na následky bezprostředně hrozící, a vůbec již nečinily závěr o výši škody, jejíž způsobení hrozilo. Nicméně pro přesvědčivost závěru uvedeného v odůvodnění, podle něhož obviněný měl naplnit objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., byla nezbytná konkrétní zjištění ohledně bezprostředně hrozícího následku na zdraví a majetku účastníků nehody, vzniklých v důsledku porušení povinností obviněným.

Ostatně právě klíčová otázka existence případného zavinění obviněného ve vztahu k následku předpokládanému ust. § 180 odst. 1 tr. zák. (způsobení, zvýšení, ztížení odvrácení nebo zmírnění obecného nebezpečí) může být jednoznačně vyřešena jen tehdy, bude-li uvedený následek přesně a jednoznačně zjištěn. Teprve po přesné konkretizaci bezprostředně hrozícího nebezpečí pro zdraví a majetek dalších účastníků nehody vzniklého v příčinné souvislosti s porušením povinností obviněného bude možno zvažovat, zda obviněný vzhledem ke stylu své jízdy a situaci na místě zavinil takový následek alespoň z nedbalosti. Závěr o možnosti obviněného předvídat způsobení takového následku však Nejvyšší soud rozhodně nepovažuje na rozdíl od okresního a krajského soudu za vyloučený v případě, že by obviněný jel rychlostí 150 km v hodině úsekem dálnice v době a na místě, kde nelze vyloučit existenci dopravní zácpy, přičemž v důsledku viditelnosti výrazně snížené mlhou by jeho schopnost reagovat na stojící vozidla byla natolik snížena, že by do řady stojících vozidel mohl narazit takovou rychlostí, že by tím způsobil razantní a masivní hromadnou srážku většího počtu vozidel s rizikem vzniku požáru .

Nejvyšší soud nyní při rozhodování věci v dovolacím řízení zjistil, že Krajský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 10 To 186/2006, dospěl k právnímu názoru, že obviněný svým jednáním zvýšil obecné nebezpečí, když nepřizpůsobil rychlost jízdy ztíženým povětrnostním podmínkám a konkrétní dopravní situaci, čímž porušil ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž narazil do vozidla zn. Fiat Bravo řidiče P. T. takovou intenzitou, že způsobil destrukci palivové nádrže a zásadním způsobem přispěl k rozšíření požáru, v jehož důsledku vznikla na cizím majetku škoda velkého rozsahu, tj. podle § 89 odst. 11 tr. zák., škoda ve výši nejméně 5.000.000,- Kč, hrozila škoda ještě vyšší, a došlo k usmrcení poškozeného P. T. a k velmi těžkému zranění poškozeného L. Ř. stav obecného nebezpečí tedy nastal. Podle názoru krajského soudu čin obviněného vykazuje po objektivní stránce všechny znaky trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák. Odvolací soud se však neztotožnil s tím, že by obviněný měl a mohl předpokládat, že obecné nebezpečí způsobí nebo zvýší. Svoji argumentaci opřel o názor, že přes obsáhlé dokazování se nepodařilo přesně zjistit rychlost vozidla řízeného obviněným před nehodou, když provedené důkazy podle něj neskýtají spolehlivý podklad pro závěr, že rychlost jízdy obviněného byla za daných okolností (mlhy místy velmi silné, hustého provozu v úseku dálnice bezprostředně před Prahou i okolnosti, že v pravém jízdním pruhu jela nákladní vozidla) extrémní a značně převyšující 100 km/hod. Odvolací soud opírá svůj názor i o to, že na místě nehody nebyly zajištěny žádné brzdné ani jiné stopy, a že také v bodě 4. revizního ústavního posudku z oboru dopravy je uvedeno, že rychlost jednotlivých vozidel nelze objektivně kvantifikovat. Konečně odvolací soud zpochybnil i s přihlédnutím k závěrům zmíněného revizního znaleckého posudku věrohodnost výpovědi poškozeného L. Ř. o vysoké rychlosti, kterou jel obviněný před nehodou, a to s poukazem na odlišnou výpověď poškozeného v přípravném řízení o tom, že obviněný jel rychlostí 150 km/hod., zatímco v hlavním líčení poškozený vypovídal o rychlosti 180 km/hod. Odvolací soud připustil, že výchozí rychlost jízdy obviněného byla podstatně vyšší než nárazová rychlost, o čemž svědčí skutečnost, že vozidlo Mazda 323 po nárazu do vozidla Fiat Bravo ,,nadskočilo na svodidla. Dovodil také, že údajům poškozeného L. Ř. o tom, že obviněný jel extrémně vysokou rychlostí neodpovídá skutečnost, že obviněný nebyl při střetu vůbec zraněn, zatímco poškozený L. Ř., který nebyl připoután, utrpěl těžká zranění (srov. č. l. 427 až 428 spisu).

Nejvyšší soud zjistil, že v revizním znaleckém posudku z oboru dopravy, který vypracoval ústav A. K., P., ul. B., je uvedeno, že nelze objektivně kvalifikovat rychlosti jednotlivých vozidel, neboť nejsou známy žádné délky brzdných drah. Nehodu bylo proto možno analyzovat pouze kvalitativně, tj. popsat nehodový děj (bod 4. posudku č. l. 174 spisu). Podle názoru Nejvyššího soudu však odvolací soud při posuzování rychlosti vozidla Mazda 323, řízeného obviněným zřejmě nebral v úvahu další závěry uvedené v tomto posudku. Předně je v revizním znaleckém posudku uvedeno, že znalec Ing. S. ve svém posudku správně konstatoval, že vozidlo Mazda přijelo za vozidlem Mitsubishi v těsném závěsu a poměrně velkou rychlostí, přičemž náraz do vozidla Fiat byl tak intenzivní, že Mazda nadskočila na svodidlo (č. l. 172 spisu). Stejně dospěl revizní znalecký posudek při rozboru nehodového děje k závěru, že největší kinetickou energii s sebou přinesl automobil Mazda 323, který řídil obviněný I. F.. Dále rozbor uvádí, že na záď automobilu Fiat Bravo narazily dva automobily: Mitsubishi Nightymax a Mazda 323, přičemž nárazy následovaly bezprostředně (s odstupem zlomku sekundy) za sebou, když ale ještě předtím rychleji jedoucí automobil Mazda 323 kolidoval svým pravým předním rohem s levým bokem automobilu Mitsubishi Nightymax od jeho zádě k přídi. Automobil Mitsubishi Nightymax byl touto kolizí urychlen a odhozem na pravou stranu ještě před vlastním nárazem na automobil Fiat Bravo, automobil Mazda 323 byl kolizí naopak zpomalen tak, že na vozidlo Fiat Bravo narazil teprve bezprostředně po automobilu Mitsubishi Nightymax. Náraz automobilu Mazda 323 na záď Fiatu Bravo byl přesto ještě masivní: došlo při něm k nadskočení zádě typickému pro silný náraz přídě osobního automobilu na překážku působením předchozí kolize s automobilem Mitsubishi Nightymax se záď automobilu Mazda 323 pohybovala doleva, což v souhrnu vedlo k výskoku levého zadního rohu karoserie na svodidlo (č. l. 174 spisu). Z fotokumentace je evidentní, že nemohly být zjištěny brzdné stopy ani jiné stopy vozidel na povrchu dálnice v místě dopravní nehody, když ze skutkových zjištění je zcela zřejmé, že řada vozidel shořela a došlo k jejich hašení (č. l. 6 až 11 spisu).

O extrémně vysoké rychlosti vozidla řízeného obviněným svědčí i výpověď poškozeného L. Ř., který u hlavního líčení dne 21. 4. 2005 vypověděl, že obviněný jel rychlostí asi 180 km/hod, a to po celou cestu z P. O tom svědek věděl, protože seděl vedle obviněného a díval se na tachometr. Vypověděl též, že má řidičský průkaz a v roce 1995 jezdil u dopravní záchranné služby v P. Obviněný I. F. neměl žádné námitky proti této výpovědi. Nevyjádřil se k ní a ani neměl žádný dotaz k výpovědi poškozeného L. Ř. (č. l. 312 spisu). O tom, že obviněný I. F. jel vyšší rychlostí než udával, tj. 70 km/hod, maximálně do 100 km/hod., svědčí i část výpovědi poškozeného L. Ř., podle níž obviněného upozornil na vozidla stojící na dálnici s tím, aby brzdil, na což obviněný reagoval tak, že to ubrzdí a pak obviněný na něj zakřičel, aby se držel. Ani proti této části výpovědi poškozeného L. Ř. obviněný nic nenamítal. Neobstojí proto závěr odvolacího soudu o nevěrohodnosti výpovědi uvedeného poškozeného s poukazem na údajnou rozdílnost výpovědí poškozeného v přípravném řízení a u hlavního líčení. Poškozený L. Ř. v přípravném řízení vypověděl, že v některých úsecích dálnice jeli rychlostí až 190 km/hod., a že před odbočkou na J. s. směrem na B. jeli rychlostí asi 150 km/hod. V žádném případě tedy nešlo o nejvýše povolenou rychlost k jízdě na dálnici, ani o rychlost podstatně nižší, tedy asi 70 km/hod., jak uváděl obviněný. Je proto správný závěr soudu prvního stupně uvedený v popisu skutku, že obviněný jel za ztížených klimatických podmínek nepřiměřenou rychlostí. Přestože obviněný před střetem intenzivně brzdil, narazil do vozidla zn. Mitsubishi Nightymax, které řídil J. H., do vozidel před ním a potom ještě sám narazil vozidlem Mazda 323 přímo do vozidla zn. Fiat Bravo, řízeného P. T. Závěr o tom, že vozidlo řízené obviněným s sebou přineslo největší kinetickou energii, byl učiněn v revizním znaleckém posudku z oboru dopravy. Nejvyšší soud nesdílí ani názor odvolacího soudu, že nešlo o extrémně vysokou rychlost i proto, že obviněný nebyl při nehodě vůbec zraněn. Tato okolnost má jen podpůrnou vypovídací schopnost. Soudní praxe zaznamenala řadu poznatků, že při dopravních nehodách nejčastěji dochází k újmám na zdraví osob sedících vedle řidiče a začasté řidič, který nehodu způsobil, není při nehodě zraněn.

Trestný čin obecného ohrožení podle § 180 tr. zák. je trestným činem nedbalostním. Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem vědět měl a mohl (§ 5 tr. zák.). Judikatura vychází z toho, že při zkoumání nedbalostního zavinění pachatele ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, ale je nutno zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutno přistoupit z hlediska zkušeností pachatele a ostatních okolností případu (srov. č. 45/1965 Sb. rozh. tr.). Při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. č. 43/2002 Sb. rozh. tr.). Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu.

Objektivní znaky trestného činu byly prokázány, což je zcela zřejmé i z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Stejně tak jsou podle názoru Nejvyššího soudu provedenými důkazy prokázány subjektivní znaky trestného činu. Bylo prokázáno, že obviněný jel po dálnici z P. do P. rychlostí nepřiměřenou roční době, klimatickým podmínkám, a to i v úseku dálnice před P., přičemž mu bylo známo, že na tomto úseku dochází ke zpomalování a zhušťování provozu, protože často tímto úsekem dálnice jezdil vozidlem do zaměstnání. Obecně je známo, že v hustém provozu na dálnici, za snížené viditelnosti, zejména v podzimním a zimním období, se zvyšuje riziko vzniku dopravních nehod, včetně tzv. řetězových dopravních nehod. Za těchto okolností obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit nebo zvýšit obecné nebezpečí, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že takové obecné nebezpečí nezpůsobí. Vycházeje z provedených důkazů, právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1302/2005, i konstantní judikatury, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný spáchal trestný čin z vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák.

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 10 To 186/2006, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a je proto dán uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadeným rozhodnutím byl naplněn také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože odvolací soud nesprávně zamítl odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 10 To 186/2006, i rozsudek Okresního soudu Praha západ ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 1 T 187/2005. Současně zrušil podle § 265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením těchto rozhodnutí, pozbyla pokladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. poté přikázal Okresnímu soudu Praha - západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Při novém projednání a rozhodnutí věci je tento soud vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí s tím, že skutek obviněného vykazuje po objektivní i subjektivní stránce znaky trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Soud prvního stupně proto ve věci obviněného I. F. znovu rozhodne. Protože dovolání podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného, a Nejvyšší soud dovolání vyhověl tímto kasačním rozhodnutím, neuplatní se v dalším řízení zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu) podle § 265s odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek