7 Tdo 1396/2008
Datum rozhodnutí: 25.11.2008
Dotčené předpisy: § 148 odst. 2 tr. zák.




7 Tdo 1396/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 25. 11. 2008 dovolání obviněného Ing. L. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 5 To 168/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 59/2007 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. J. z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 2 T 59/2007, byl obviněný Ing. L. J. uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na třicet měsíců.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 5 To 168/2008, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek byl nesprávně posouzen jako pokus trestného činu. Vyjádřil názor, že takovému posouzení bránil nedostatek jeho úmyslného zavinění. Uvedl, že faktury, které předal ke zpracování účetnické firmě a které tato firma zahrnula do daňového přiznání, obdržel od společníka, který jinak sjednával veškeré obchody. Zdůraznil, že nevěděl, že jde o fiktivní faktury. Poukázal na to, že soudy neučinily žádné konkrétní zjištění, na jehož podkladě by bylo možné učinit závěr, že o fiktivnosti faktur věděl a byl s ní srozuměn. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ho zprostil obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k podanému dovolání ztotožnil s argumenty obviněného, označil dovolání za důvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení, tak předcházející rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby sám zprostil obviněného obžaloby.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání není důvodné. K tomuto závěru Nejvyšší soud dospěl i se zřetelem k nutnosti zdrženlivého posouzení věci, v níž státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo vyhověno.

Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo vyláká výhodu na dani. K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění (§ 3 odst. 3 tr. zák.). Přísněji trestný je podle § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák. pachatel, který způsobí činem značnou škodu. Podle § 8 odst. 1 tr. zák. je pokusem trestného činu jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 8, která v napadeném usnesení akceptoval i Městský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti E.g.c., s. r. o., předložil Finančnímu úřadu pro Prahu 8 přiznání k dani z přidané hodnoty za III. a IV. čtvrtletí 2004, ve kterých neoprávněně uplatnil odpočet daně na podkladě fiktivních faktur, avšak finanční úřad odpočet ve výši 864.002,58 Kč za III. čtvrtletí 2004 a ve výši 1.127.825,15 Kč za IV. čtvrtletí 2004 neproplatil.

Takto zjištěný skutkový stav naplňuje i po subjektivní stránce zákonné znaky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 148 odst. 2 tr. zák. (nehledě na přísnější kvalifikaci). S názorem soudů, že u obviněného je dán nepřímý úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák., se Nejvyšší soud ztotožnil.

Podle § 4 písm. b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Z hlediska vztahu rozhodnutí soudů a podaného dovolání je spornou otázkou to, zda obviněný věděl, že faktury, z nichž vycházela daňová přiznání, mohou být fiktivní, že jejich uplatněním může být získán odpočet daně z přidané hodnoty, který je neoprávněný, a zda s tím byl srozuměn.

Subjektivní stránku posuzovaného činu bylo nutné hodnotit velmi obezřetně, protože fiktivnost faktur nespočívala v neexistenci deklarovaného zboží, nýbrž podle zjištění soudů v tom, že obchodní společnosti, které na fakturách byly uvedeny jako prodávající, je ve skutečnosti nevystavily a deklarované zboží nedodaly.

Pro správné posouzení subjektivní stránky činu si soudy vytvořily odpovídající podklad především ve zjištěních týkajících se skutečného postavení obviněného po jeho vstupu do obchodní společnosti E.g.c., s. r. o., ve funkci jediného jednatele.

Podle § 133 odst. 1 obch. zák. byl obviněný jako jednatel statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným. Z tohoto titulu byl oprávněn jednat jménem společnosti, to znamená činit jejím jménem všechny právní úkony. Podle § 133 odst. 2 obch. zák. omezit jeho jednatelská oprávnění mohla pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada, avšak takové omezení bylo vůči třetím osobám neúčinné. Podle § 134 obch. zák. obviněnému jako jednateli náleželo obchodní vedení společnosti. Podle § 135 odst. 1 obch. zák. byl obviněný jako jednatel povinen zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti. Podle § 135 odst. 2 obch. zák., § 194 odst. 4 obch. zák. se obviněný jako jednatel měl řídit zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou, pokud byly v souladu s právními předpisy a stanovami, a s výjimkou případů, kdy tak stanovil obchodní zákoník, nebyl nikdo oprávněn dávat obviněnému jako jednateli pokyny týkající se obchodního vedení společnosti. Podle § 135 odst. 2 obch. zák., § 194 odst. 5 obch. zák. obviněný jako jednatel byl mimo jiné povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a odpovídal za škodu, kterou způsobil společnosti plněním pokynu valné hromady, jen byl-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.

Z citovaných ustanovení je zřejmé dominantní postavení jednatele, které mu příslušelo při uzavírání obchodů a při jejich realizaci vůbec. Konfrontuje-1i se s obsahem citovaných ustanovení skutečné postavení, které podle zjištění soudů obviněný měl jako jednatel, je z toho zjevné, že tuto pozici zastával vyloženě jen formálně. Jasně o tom svědčí smlouva, na podkladě které působnost jednatele vykonával a kterou schválila valná hromada společníků. Ústředním bodem této smlouvy bylo ujednání, podle něhož se obviněný zavázal, že neučiní žádný úkon bez vědomí a přímého pokynu společníka D. W. Z. Jednalo se o kanadského občana čínské národnosti. Druhou společnicí byla jeho manželka Y. H. Byli to jediní dva společníci. Předmětem podnikání společnosti byl velkoobchod a specializovaný maloobchod. Veškeré obchody společnosti sjednával a po všech stránkách realizoval výlučně jen D. W. Z. Obviněný u žádných obchodů nebyl, nevedl žádná obchodní jednání, neuzavíral žádné smlouvy, o uskutečňovaných obchodech neměl žádný přehled a neměl nad nimi žádnou kontrolu. Přitom smlouva, na podkladě které obviněný vykonával od 25. 8. 2004 působnost jednatele, mu garantovala odměnu ve výši 6.200,- Kč měsíčně. S jistou mírou nadsázky lze tuto částku charakterizovat jako odměnu za to, že obviněný působnost jednatele fakticky nevykonával. Skutečným poměrům v obchodní společnosti E.g.c., s. r. o., by odpovídalo, aby jednatelem byl D. W. Z., který měl v rukou skutečné obchodní vedení společnosti. Lze sice připustit určitý ohled na jazykovou bariéru, avšak tu nelze akceptovat jako jediný ani rozhodující důvod, pro který byl do pozice jednatele formálně instalován obviněný. Svědčí o tom skutečnost, že D. W. Z. převážně obchodoval s vietnamskými a čínskými obchodníky, takže potřeba komunikace s českým jazykovým prostředím byla omezená a snadno řešitelná i jinak. Je možné poznamenat, že v době před nástupem obviněného byl od 31. 5. 2004 do 25. 8. 2004 jediným jednatelem čínský občan H. M. Z obsahu spisu vyplývá, že se rozhodl jednatelství zanechat s odůvodněním, že neměl přehled o tom, v čem společnost podniká, nechtěl se dostat do problémů, osobně se na chodu společnosti nepodílel, s dodavateli nikdy nejednal, veškeré kontakty s dodavateli si zajišťoval D. W. Z. sám a on vykonával funkci jednatele jen formálně. Oba jednatelé, tj. nejprve H. M. a po něm i obviněný, tedy byli fakticky ve stejné pozici. Primárním důvodem uvedeného uspořádání poměrů v obchodní společnosti E.g.c., s. r. o., logicky nemohlo být nic jiného než záměr společníka D. W. Z. vyloučit vlastní odpovědnost za nekalé obchody a formálně ji přenést na jinou osobu. To bylo i z hlediska obviněného snadno předvídatelné, zvláště když to rozpoznal i předchozí jednatel. Obviněný přijal postavení jednatele ne proto, aby působnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným skutečně vykonával, ale proto, aby si zajistil nějaký vedlejší příjem k platu středoškolského učitele. V této spojitosti není bez významu okolnost, že od 13. 3. 2004 byl jednatelem ještě jiné obchodní společnosti, a to M. I., s. r. o. (od 1. 9. 2004 L., s. r. o.), v níž byly společníky osoby čínské národnosti. Rozhodně nelze uvažovat o tom, že by obviněnému nebylo známo, co ve společnosti s ručením omezeným podle obchodního zákoníku znamená postavení jednatele, a že by mu zároveň nebyl zřejmý velmi podstatný a do očí bijící rozdíl jeho faktické pozice v obchodní společnosti E.g.c., s. r. o., oproti tomu, jak je působnost jednatele vymezena v obchodním zákoníku. Ze souhrnu uvedených okolností je jasné, že obviněný si byl vědom svého skutečného postavení v obchodní společnosti, v níž se nechal uvést do pozice jednatele, a že věděl, že toto jeho postavení slouží jen k tomu, aby při své nezasvěcenosti zaštítil obchody, které jsou v nějakém ohledu nekalé a při nichž je porušován zákon.

Podstatou jednání, které soudy posoudily jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák., bylo to, že obviněný prostřednictvím účetnické společnosti uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty s použitím faktur, v nichž jako prodávající byly uvedeny obchodní společnosti D. I., s. r. o., se sídlem v B., Ch., a F. Z., s. r. o., se sídlem ve Z., V., ačkoli tyto společnosti zboží (pánské košile) nedodaly a faktury ve skutečnosti nevystavily. Z toho, co bylo k postavení obviněného v rámci obchodní společnosti E.g.c., s. r. o., obecně uvedeno v předcházejících částech tohoto usnesení, vyplývá, že obviněný si byl vědom možnosti, že tyto faktury jsou v uvedeném smyslu jen fiktivní. Tento závěr je podporován také zjištěním, že obviněný jako jednatel kupující společnosti podepsal tyto faktury a příslušné dodací listy, přičemž svým podpisem výslovně stvrdil, že deklarované zboží převzal. Význam podpisu obviněného spočíval dále i v potvrzení, že zboží převzal od obchodních společností D. I., s. r. o., a F. Z., s. r. o., a že těmto společnostem bylo zboží zaplaceno hotově. Přitom obviněný tyto společnosti neznal, nikdy s nimi nejednal, kupní smlouvy s nimi neuzavíral, žádné zboží od nich ve skutečnosti nepřevzal a sám deklarovanou platbu kupní ceny v hotovosti neprovedl ani jí nebyl přítomen. Významné je také to, že uvedené okolnosti, které obviněný stvrdil svým podpisem a kterých nebyl účasten, si nijak neověřil. Ze souhrnu všech uvedených skutečností vyplývá, že obviněný věděl o možnosti, že faktury použité jako podklad k daňovému přiznání, jímž je požadováno vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, jsou jen fiktivní a že vrácení nadměrného odpočtu daně je proto neoprávněné. To se týká i faktur opatřených datem, kdy obviněný ještě nebyl jednatelem, neboť tím spíše reálná byla i z jeho hlediska možnost, že podpisem stvrzuje fiktivní faktury, a možnost, že jejich uplatněním bude docíleno neoprávněného vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Je tak naplněna vědomostní složka nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

Za situace, kdy obviněný věděl o možnosti, že uplatněné faktury jsou fiktivní a že jsou proto prostředkem k neoprávněnému získání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, vyvstává otázka jeho volního vztahu k tomu, že může způsobit ohrožení nebo porušení zájmu chráněného ustanovením § 148 odst. 2 tr. zák. Obviněný formálně přijal funkci statutárního orgánu v obchodní společnosti, záměrně setrvával v tomto postavení honorováném finanční odměnou, aniž působnost statutárního orgánu fakticky vykonával, a průběh obchodů plně ponechával na společníku D. W. Z. bez jakéhokoli vlastního zájmu o sebemenší informovanost. Z toho je zjevné, že případná fiktivnost faktur a možnost, že s jejich použitím obchodní společnost E.g.c., s. r. o., získá nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty neoprávněně, byly obviněnému lhostejné. Vzhledem k popsaným okolnostem posuzovaného případu u obviněného šlo o ten typ lhostejnosti, který byl výrazem jeho kladného vztahu k oběma možným variantám, tj. jak k tomu, že faktury jsou pravé a získání nadměrného odpočtu je oprávněné, tak k tomu, že faktury jsou fiktivní a získání nadměrného odpočtu je neoprávněné. Obviněný byl k přijetí pozice jednatele a k setrvávání v této pozici motivován cílem získat finanční odměnu s tím spojenou. Tento cíl byl sám o sobě z hlediska trestního práva nezávadný. Postavení obviněného v obchodní společnosti E.g.c., s. r. o., však ve skutečnosti bylo totálním popřením smyslu působnosti jednatele, jak je vymezena v obchodním zákoníku. Přitom společník, který sám plně vykonává obchodní vedení společnosti, neujme se postavení jednatele společnosti a dá do této pozice uvést osobu, kterou zároveň fakticky nechá zbavit obchodního vedení společnosti, objektivně vyvolává podezření. Obviněný si v postavení jednatele počínal tak, že svým jménem jen zaštítil výsledky zcela nekontrolované aktivity podezřelého společníka, aniž si jeho postup v souvislosti s uplatněnými fakturami jakkoli ověřil. Celkové okolnosti popsaného postupu obviněnému jasně signalizovaly, že výsledkem jeho činnosti reálně může být i následek uvedený v § 148 odst. 2 tr. zák. (vylákání výhody na dani). Od záměru získat za fakticky nevykonávanou funkci finanční odměnu obviněný nebyl ochoten ustoupit ani za cenu rizika, že potvrzuje a uplatňuje fiktivní faktury a že následkem tohoto jednání bude neoprávněné získání odpočtu daně z přidané hodnoty. Takto si obviněný počínal za situace, kdy evidentně nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila. Z toho vyplývá, že obviněný byl s naznačeným následkem srozuměn (k tomu viz č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Je tak naplněna i volní složka nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

Nejvyšší soud neměl v dovolání žádný podklad k tomu, aby na závěrech soudů o úmyslném zavinění obviněného cokoli měnil. Napadené usnesení Městského soudu v Praze není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto nedůvodné dovolání obviněného podle § 265j tr. ř. zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. listopadu 2008

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec