7 Tdo 1393/2016
Datum rozhodnutí: 23.02.2017
Dotčené předpisy: § 73 odst. 1 tr. zákoníku



7 Tdo 1393/2016-47

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 23. února 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 7 To 367/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 30/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 5 T 30/2015, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to vozidla (konkrétně uvedeného ve výroku o trestu). Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Obviněný se trestných činů dopustil tím, že dne 10. 6. 2014 v době okolo 13:15 až 13:30 hodin na silnici II. třídy č. ...., v blízkosti obce T., okres L., v místě odstavného parkoviště, nacházejícího se na pravé straně ve směru k obci T., nejprve najel z boku nákladním motorovým vozidlem reg. zn. ......., na poškozeného Z. S., který jel na jízdním kole, čímž ho vytlačil z asfaltové části vozovky na nezpevněný okraj, díky tomu došlo k pádu poškozeného z kola, následně obviněný zastavil své vozidlo u krajnice, vystoupil a opakovaně udeřil poškozeného po celém těle teleskopickým obuškem, který držel v ruce, až spadl poškozený na zem, křičel na něho, že ho zabije s tím, že mu měl poškozený zabít psa, poškozený se snažil útoku bránit vykrýváním ran, když se mu podařilo postavit se na nohy a odběhnout od něj, obviněný nasedl do svého vozidla a odjel z místa směrem na obec T., tímto jednáním způsobil obviněný poškozenému poranění popsaná konkrétně ve skutkové větě, toto jednání přitom v poškozeném vyvolalo obavu o jeho život a zdraví.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 7 To 367/2015, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 84, § 85 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu 4 let za současného vyslovení dohledu. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 1 roku.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení v širším slova smyslu , a také o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Na úvod uvedl, že dovolání upřednostnil před podáním ústavní stížnosti, která by zřejmě byla v opačném případě odmítnuta jako nepřípustná. Dále pak zrekapituloval průběh dosavadního řízení a upozornil na to, že se odvolací soud ztotožnil se závěry nalézacího soudu, pokud jde o otázku prokázání viny a proto mu nezbývá, než v dovolání zopakovat námitky uplatněné v odvolání. Soudy podle něj nezjistily skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, nesprávně vyhodnotily důkazy, upřednostnily údajně nevěrohodnou výpověď poškozeného a svědků M. před výpovědí jeho, nesprávně posoudily skutek, uložily mu trest zákazu činnosti, ačkoli z provedeného dokazování podle obviněného nevyplývá, že by byl vytýkaný skutek spáchán v souvislosti s řízením motorového vozidla, porušily zásadu in dubio pro reo a presumpce neviny. Obviněný uvedl, že respektuje podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak napadeným rozhodnutím došlo k zásadnímu zásahu do jeho základních práv, k porušení jeho práva na spravedlivý proces a jedná se o extrémní nesoulad, neboť skutková zjištění postrádají spojitost s důkazy. Obviněný poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se neudržitelnosti restriktivního výkladu důvodnosti dovolání a na závěry ústavního soudu, z nichž plyne nutnost podání dovolání před podáním ústavní stížnosti. Především namítá nesprávně zjištěný skutkový stav, k čemuž došlo nesprávným hodnocením výpovědi poškozeného, výpovědí svědků, nesprávným hodnocením znaleckého posudku, aj. Dále nesprávným hodnocením jeho věrohodnosti a věrohodnosti poškozeného, jakož i neprovedením dalších důkazů, které by podle něj přispěly ke správnému a úplnému objasnění skutkového stavu věci. Soudy podle obviněného hodnotily důkazy zaujatě a výrazně jednostranně v jeho neprospěch. Rozpory v usvědčujících výpovědích přecházely a zlehčovaly. Odvolací soud se pak podle obviněného dostatečně nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolání. Především rezolutně odmítá, že by se dopustil vytýkaného jednání a opakuje, že do poškozeného svým vozidlem nenarazil a ani na něj následně neútočil, jak popisoval poškozený. Pokud by se soudy pečlivě zabývaly osobou poškozeného a jednotlivými skutečnostmi případu samostatně i v jejich souhrnu, musely by dojít k závěru o nepravdivosti výpovědi poškozeného. Poškozený podle něj ve své výpovědi zkreslil veškeré podstatné skutečnosti, tak aby mu co nejvíce přitížil. Obviněný poté v dovolání obsáhle a podrobně rozebírá výpověď poškozeného a poukazuje na jeho nevěrohodnost. Popisuje vzájemné postavení poškozeného a svého vozidla v okamžiku střetu a domnívá se, že není reálné, aby v té chvíli poškozený viděl do očí řidiče vozidla, aby viděl v očích obviněného touhu mu ublížit, jak popisuje poškozený ve své výpovědi. V této souvislosti poukázal na znalecký posudek, který doložil v průběhu odvolacího řízení, který se zabýval důkladnou analýzou porovnání velikosti jeho vozidla a kola poškozeného a hodnotil vyjádření poškozeného stran jeho výhledových možností podle jeho verze za nepřijatelnou. V souvislosti s poškozením kola obviněný namítá nepravdivost tvrzení o nárazu jeho vozidla do poškozeného. Domnívá se, že pokud by se kolo zapíchlo o drn, jak tvrdí poškozený, mělo by mít deformované přední kolo, taková deformace však nebyla zjištěna. Ani poškození levé šlapky, jak vypovídal poškozený, nebylo podle obviněného shledáno. V protokolu o ohledání byla zmíněna mírně poškozená pravá šlapka, což však nemohlo být podle obviněného důsledkem střetu. Podle obviněného je tedy zřejmé, že si poškozený přizpůsobil popis poškození kola, aby odpovídalo jeho verzi, ačkoli odporuje realitě. O tom, že k žádnému střetu nedošlo, svědčí podle něj také skutečnost, že ani jeho vozidlo nenese žádné známky střetu s jízdním kolem. Obviněný se dále podrobně věnuje mechanismu pádu poškozeného z kola s tím, že také obviněným popisovaný pád odporuje realitě. Znovu v této souvislosti poukázal na závěry znaleckého posudku, který předložil v řízení u odvolacího soudu. Má za to (ve shodě se závěry uvedeného znaleckého posudku), že popis nehodového děje popsaný poškozeným je silně nekonzistentní a místy si protiřečí, sdělené údaje technického rázu jsou vzájemně si odporující. Odvolací soud pak podle obviněného závěry znalce o technické nepřijatelnosti výpovědi poškozeného nikterak nezohledňuje. Postup odvolacího soudu podle obviněného zakládá zásadní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a závěry soudu. Dále obviněný namítá nepravdivost údajného útoku obuškem. Popis útoku a nález zranění poškozeného jsou podle obviněného opět v příkrém rozporu. Pokud popisuje, že v předklonu dostal 1-2 rány, které vykrýval rukama, což by mohlo podle obviněného odpovídat zhmoždění levé ruky a malíkové kosti. V lékařském posudku jsou však uváděny jen dvě rány na temeni, zátylku a za uchem a není jasné, jak tyto mohly být způsobeny, když poškozený popisuje, že poté co první rány vykryl, začali se o obušek přetahovat a poškozený spadl na záda a byl dále bit obviněným zepředu, nemohlo tak podle obviněného dojít ke zranění na temeni. Dále shledává nesrovnalosti v tom, že pokud poškozeného měl kopat do břicha, musel mít podlitiny v břišní krajině, které však v lékařské zprávě popisovány nejsou. Dále pokud poškozenému měl prošlápnout koleno, jak se mohl tak rychle zvednout a odběhnout. Zásadní rozpor spatřuje také v počtu ran, kdy poškozený uváděl 30-40 a soud zjistil 9. Obviněný navíc zdůraznil, že uvedený obušek nikdy nebyl nalezen a on takový nikdy nedržel. Shledává nejasnosti také ohledně místa útoku (první či druhé odstavné parkoviště). Nepravdivou se ukázala výpověď poškozeného ohledně útoku autem na svědka K., což svědčí o zjevné snaze poškozeného, co nejvíce mu přitížit. Obviněný se dále vyjadřoval k závěru soudu, že je problematickou osobností, v této souvislosti zdůrazňuje, že pokud jde o sousedské spory, vždy jednal zcela legitimně s využitím výlučně právních prostředků. Je podle obviněného nutné, aby se soud pečlivě zabýval uvedenými sousedskými spory, zjišťoval jejich příčiny, což však soud neučinil, proto nemůže klást tyto spory k tíži jemu. Obviněný je přesvědčen, že nelze ignorovat zjevné nepravdy uváděné poškozeným. Považuje jeho výpověď za nevěrohodnou. Má za to, že si poškozený nehodový děj s vozidlem zcela vymyslel. Soudy však nepravdy poškozeného bagatelizovaly. Dále obviněný poukazuje na nevalnou pověst poškozeného a na jeho trestný čin spáchaný v minulosti, naopak zdůrazňuje svůj profil státního zaměstnance, hasiče a záchranáře. Ve světle uvedeného je podle obviněného zarážející, že soudy hodnotily jako věrohodnou výpověď poškozeného. V další obsáhlé části dovolání obviněný podrobně rozebíral výpovědi svědků. Svědci M. a M. popisují, že viděli, že kolo leželo před vozidlem, čímž nabyli dojmu, že vozidlo srazilo cyklistu. Kolo se však podle výpovědi poškozeného nemohlo nacházet před vozidlem. Tito svědkové také rozdílně popisovali předmětné vozidlo a rozpory obviněný shledává také ohledně doby, po kterou sledovali útok. S ohledem na množství rozporů obviněný shledává výpověď svědkyně M. za nevěrohodnou. Obviněný v této části citoval z výpovědi této svědkyně. Svědkyně zjevně lhala ohledně osob, které s ní předmětný den jely v autě, nepoznala při rekognici osoby zúčastněné na konfliktu, poznala je až u hlavního líčení. Rozpory shledává také ohledně její výpovědi, zda zastavila a dívala se na útok nebo nezastavila a jen projela, jakož i v jejím popisu útoku, který označila za šílený zvířecí útok , přičemž hovoří o stříkající krvi, o které ani znalecký posudek ničeho neříká. Podle obviněného je rovněž zarážející, že poznala teleskopický obušek. Nesrovnalosti shledává rovněž v popisu telefonátu na linku 158, když podle obviněného z obsahu záznamu hovoru na linku 158 nelze vyloučit, že ve vozidle se svědkyní M. nejel její syn svědek M., ale jiný muž a není vyloučena dohoda mezi svědkyní M. a poškozeným. Oba svědci navíc neslyšeli žádné slovní projevy ze strany obviněného ohledně zabití, čímž je výpověď poškozeného v tomto směru nepodložená a nepravdivá a jde jen o tvrzení proti tvrzení. Trestný čin nebezpečného vyhrožování tak nemá podklad v provedeném dokazování. Soudy podle obviněného zcela neoprávněně a bezdůvodně shledaly výpovědi svědků K., Ď. a M. jako nevěrohodné. Nesprávnost provedeného dokazování spatřuje obviněný rovněž v zamítnutí důkazu knihou docházky ve školní družině, kdy soud vycházel ze zprávy ředitelky školy, když však obviněný trvá na tom, že předmětného dne syna vyzvedával mezi 13. a 14. hodinou. Obviněný rovněž nesouhlasí se způsobem hodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví soudy. S ohledem na výše uvedené je přesvědčen, že došlo k nesprávné reprodukci provedených důkazů, ústavně nesouladnému hodnocení důkazů, přičemž informace z hodnocených důkazů byly zásadně deformovány v procesu jejich hodnocení. Skutková zjištění soudů tak nemají podle obviněného obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Podle obviněného došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutků. Z provedeného dokazování podle něj jednoznačně nevyplývá, že se jedná o újmu na zdraví takové intenzity, aby mohla být kvalifikována jako přečin ublížení na zdraví. Okresní soud podle něj vycházel výlučně z délky trvání pracovní neschopnosti a ze subjektivních stesků poškozeného, aniž by dostatečně zohlednily závěry plynoucí ze znaleckého posudku, že zranění poškozeného je lehké, nedosahující charakteru ublížení na zdraví s dobou léčení do 1 týdne. Obviněný s poukazem na judikaturu má za to, že ačkoli mohla pracovní neschopnost trvat po dobu delší než 7 dnů (která je považována za hranici pro závěr, že došlo k ublížení na zdraví), sama tato skutečnost ještě neznamená, že k takovému následku skutečně došlo. Pro závěr o ublížení na zdraví nestačí subjektivní pocit poškozeného a změny zdravotního stavu musí být odpovídajícím způsobem objektivizovány. Obviněný opět zdůraznil, že kromě výpovědi poškozeného nesvědčí žádné důkazy o tom, že mělo dojít ke kontaktu jeho vozidla a poškozeného a není tedy podle něj možné, aby soudy braly věc za prokázanou. Právě útok autem má však podle něj podstatný vliv na škodlivost jednání, jež je mu kladeno za vinu a také na údajně nesprávně uložený trest zákazu činnosti. Pochybení soudů spatřuje obviněný v nepřípustnosti uloženého trestu, a to zákazu činnosti za situace, kdy podle něj nebylo prokázáno žádným důkazem kromě výpovědi poškozeného, že mělo dojít ke střetu jeho vozidla s kolem poškozeného. Střet nepotvrdil, žádný ze svědků, vozidlo nenese známky po střetu, stav jízdního kola podle obviněného také střetu neodpovídá, znalecký posudek předložený jím u odvolacího soudu označil verzi poškozeného o střetu za technicky nepřijatelnou. Pokud tedy nebylo prokázáno, že by byl skutek spáchán v souvislosti s řízením motorového vozidla, je uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku, podle obviněného, zcela vyloučeno. Závěrem obviněný namítl porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny. Zdůraznil, že nebylo nade vší pochybnosti prokázáno, že by jeho tvrzení nebyla pravdivá. Nebylo podle něj prokázáno, že by se dopustil jednání kladeného mu za vinu, jakož ani nebyl bez důvodných pochybností prokázán skutkový stav. Orgány činné v trestním řízení neprokázaly jeho vinu nade vší pochybnost, své rozhodnutí založily pouze na nevěrohodných výpovědích poškozeného a svědkyně M. Obviněný v souvislosti s výkladem pravidla in dubio pro reo a presumpce neviny poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Obviněný má za to, že soudy se v jeho věci dopustily flagrantních porušení jeho procesních práv, když při hodnocení provedených důkazů vycházely zejména ze svých domněnek a nepodložených úsudků a veškeré důkazy interpretovaly jako usvědčující, ačkoli takový charakter podle obviněného neměly.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu II. stupně i soudu I. stupně a sám jej zprostil obžaloby, popř. aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se ohledem na obsah dovolání a rozhodnutí soudů k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na stejných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek odvolání (v podstatných částech dokonce doslovně totožný obsah; odvolání na č. l. 186 a násl. a 197 a násl. tr. spisu). Shodnými námitkami obviněného se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud II. stupně, který také doplnil dokazování o důkazy v rozsahu uvedeném na č. l. 216 p. v. tr. spisu a str. 9 rozsudku (zejména obhajobou předloženým znaleckým posudkem z oboru doprava, ekonomika, strojírenství). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně vědom, když v dovolání poukazuje na nálezy Ústavního soudu o restriktivním výkladu tohoto důvodu dovolání Nejvyšším soudem a na nutnost přihlížet i k vadám založeným na zpochybnění skutkového stavu. V tomto směru je ale praxe Nejvyššího soudu již dlouhodobě v souladu s uvedenými nálezy Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor). Námitky obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani v té části, ve které namítá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, pokud tuto námitku založil na popření skutkového zjištění uvedeného ve výroku o vině (viz z provedeného dokazování nevyplývá ) a na své verzi průběhu skutkového děje, na které po celou dobu řízení před soudy trvá a zcela pomíjí skutkový stav zjištěný soudy.

Podstatou dovolání obviněného je, že se trestné činnosti nedopustil a ani mu nebyla provedenými důkazy vina prokázána. Má za to, že k jeho odsouzení došlo na základě nesprávně hodnocené věrohodnosti výpovědi poškozeného a svědkyně L. M., na základě neúplného dokazování a nesprávného hodnocení také ostatních důkazů nalézacím soudem, se kterým se odvolací soud podle obviněného nesprávně ztotožnil. Obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů v celém rozsahu výroku o vině s tím, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, přičemž sám také v dovolání velice podrobně a obsáhle rozebírá důkazní situaci, důkazy podrobně sám hodnotí a vyvozuje z nich své vlastní závěry. V dovolání sice obecně v souladu s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž ale pouze odcitoval zákonné znění tohoto dovolacího důvodu. Jeho konkrétní námitky ale neodpovídají uvedenému dovolacímu důvodu, pokud jsou založeny výhradně na tvrzeních zpochybňujících nikoliv hmotněprávní posouzení soudy zjištěného skutku, ale procesní postup soudů při dokazování a hodnocení důkazů. Obviněný v dovolání opakovaně nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje, kterou měly podle něj také soudy shledat jako správnou. Výpověď poškozeného považuje za zcela nepravdivou a nevěrohodnou, skutek ze strany poškozeného za smyšlený s cílem mu uškodit, dokonce ho považuje za komplot poškozeného se svědkyní L. M. Z provedených důkazů poukazuje na ty, které podle něj svědčí o jeho nevině a právě těmto měly podle něj soudy uvěřit. Naopak ty důkazy, které svědčí o jeho vině, sám hodnotí zcela izolovaně a považuje je za neprokazující jeho vinu. Nesouhlasí s tím, jaké důkazy shledaly soudy věrohodnými a staly se proto podkladem pro jejich rozhodnutí. Obviněný také namítá, že byla jeho vina postavena pouze na výpovědi poškozeného, že stojí v tomto případě proti sobě jeho tvrzení proti tvrzení poškozeného a soudy porušily zásadu in dubio pro reo a presumpce neviny. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek, tak zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. V tomto případě ale nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal namítaný extrémní rozpor. Je zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Jak ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným v odvolání také odvolací soud, který se se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem ztotožnil, dokazování doplnil a dostatečně podrobně své rozhodnutí odůvodnil. Skutečnost, že se skutek stal tak jak je popsán ve skutkové větě a pachatelem byl právě obviněný J. H., byla prokázána především výpovědí poškozeného Z. S. a důkazy, jimiž byla potvrzena pravdivost jeho výpovědi. Oba soudy, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí, postupovaly při hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného a poškozeného mimořádně obezřetně s vědomím, že se jedná o zcela protichůdné výpovědi a s vědomím, že mezi těmito osobami jsou vyhrocené sousedské spory. Své úvahy podložené provedenými důkazy pak ve svých rozhodnutích přesvědčivě odůvodnily. Především je nepochybné, že poškozený popisuje průběh skutkového děje po celou dobu trestního řízení zcela shodně a neměně, tedy, že byl vozidlem obviněného vytlačen z vozovky, v důsledku čehož spadl z kola, na kterém jel, následně byl obviněným napaden ranami teleskopickým obuškem po celém těle, které se snažil vykrývat, přičemž toto jednání obviněného bylo doprovázeno výhrůžkami usmrcením. Věrohodnost jeho výpovědi, je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména záznamy volání na linku 158 předmětného dne. První byl záznam volání ze strany svědkyně L. M., která rozrušena sledovaným útokem volala ze svého vozu na linku 158 v obavách o život napadeného, přitom popsala událost tak, jak ji sama vnímala, kdy z polohy kola a vozu nabyla dojmu, že byl sražen cyklista a vnímala jednostranné napadání jedné osoby druhou, mlácení obuškem do poškozeného. Druhým byl záznam volání na linku 158 ze strany samotného poškozeného bezprostředně po útoku ze strany obviněného, z něhož vyplývá, že byl napaden obuškem ze strany obviněného J. H., přičemž také z tohoto hovoru bylo podle hodnocení soudu patrné rozrušení a problémy s dýcháním ze strany poškozeného. Obviněným popisovanému průběhu napadení pak odpovídají listinné důkazy jako protokol o ohledání místa činu a fotodokumentace poranění poškozeného, lékařské zprávy popisující zranění poškozeného, jakož i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a výpovědi znalce u hlavního líčení. Na tomto místě Nejvyšší soud k námitkám obviněného stran znaleckého posudku a jeho způsobu hodnocení soudy, zdůrazňuje, že znalecký posudek je důkaz jako každý jiný, jeho hodnocení pak náleží výhradně soudu. V tomto případě znalec svým posudkem (č. l. 30 a násl. tr. spisu), jakož i výpovědí (č. l. 155 a násl. tr. spisu) při hlavním líčení především potvrdil jako možný mechanismus vzniku poranění tak, jak ho popisuje poškozený. Podstatné je, že ačkoliv vyhodnotil, že poranění vznikla působením násilí malé či střední intenzity, posoudil, že v případě otoku měkkých tkání v oblasti levé ruky při hlavičce záprstní kosti by se mohlo jednat o poranění charakteru ublížení na zdraví. Ve své výpovědi u hlavního líčení (č. l. 160 tr. spisu) pak doplnil, že stejné omezení v obvyklém způsobu života na 14 dní jako při použití sádry (které sám znalec nepovažuje za nesprávné) by poškozený měl při použití jiného způsobu fixace (obinadlem, ortézou). Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že obviněnému jsou kladena za vinu toliko zranění objektivizovaná. Pokud poškozený vypovídá o počtu ran, popisuje událost, jak ji subjektivně vnímal, přičemž nepochybně nemohl při takovém útoku na jeho osobu rány přesně počítat. Věrohodnost výpovědi poškozeného byla podpořena rovněž výpovědí svědka V. M., který předmětného dne cestoval ve vozidle spolu se svědkyní L. M. a vypovídal, jak sledovaný konflikt sám vnímal, přičemž jeho výpověď není tak podrobná jako svědkyně L. M., co do podstatných částí se s ní však shoduje (popis polohy kola, popis specifického vozidla obviněného, jednostranného útoku). Pečlivě a podrobně soudy hodnotily veškeré ve věci provedené důkazy, a to jak jednotlivě tak v souvislosti s ostatními důkazy. Své hodnotící úvahy jsou pak obsáhle rozvedeny v odůvodněních jejich rozhodnutí. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů uvěřil výpovědím poškozeného a proč považoval obhajobu obviněného za vyvrácenou, přesvědčivě odůvodnil, proč neuvěřil výpovědím svědků D. Ď., L. K. a J. M. Nejvyšší soud nemá důvod na skutkových závěrech soudů cokoli měnit.

Ohledně namítaného neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno . V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takový případ se v uvedené věci jedná, kdy požadavek obviněného na doplnění dokazování knihou docházky ve školní družině, považoval soud za nadbytečný ve světle již provedených důkazů, když navíc měl k dispozici zprávu ředitelky školy o odchodu jeho syna ze školy, jež neměl důvod zpochybňovat.

Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. soudy oprávněně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou.

S ohledem na námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch , neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.

V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.

Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Jako odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudil Nejvyšší soud pouze námitku obviněného, že okresní soud podle něj vycházel výlučně z délky trvání pracovní neschopnosti a ze subjektivních stesků poškozeného, aniž by dostatečně zohlednily závěry plynoucí ze znaleckého posudku, že zranění poškozeného je lehké, nedosahující charakteru ublížení na zdraví s dobou léčení do 1 týdne. Obviněný s poukazem na judikaturu má za to, že ačkoli mohla pracovní neschopnost trvat po dobu delší než 7 dnů (která je považována za hranici pro závěr, že došlo k ublížení na zdraví), sama tato skutečnost ještě neznamená, že k takovému následku skutečně došlo. Pro závěr o ublížení na zdraví nestačí subjektivní pocit poškozeného a změny zdravotního stavu musí být odpovídajícím způsobem objektivizovány. Obviněný tak relevantně namítá nenaplnění znaku skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajícího v ublížení na zdraví. Z jeho námitek je ale zřejmé, že nenaplnění tohoto znaku dovozuje pouze z délky trvání pracovní neschopnosti poškozeného uvedené znalcem ohledně jednoho druhu zranění utrpěných poškozeným při jeho fyzickém útoku, když poškozený ale utrpěl i jiná zranění. Konkrétně se znalec vyjádřil pouze ke zranění spočívajícím ve dvou zarudlých pruzích s centrálním vyblednutím tak, že se jedná o lehké poranění, které pro bolestivost omezuje v obvyklém způsobu života do jednoho týdne. Soudy ale závěr o způsobení ublížení na zdraví poškozenému založily na skutkovém zjištění, že v důsledku utrpěných zranění mu byla levá ruka zafixovaná sádrovou dlahou na dobu 14 dní [byť s pracovní neschopností od 10. 6. 2014 do 31. 7. 2014, tedy po dobu přes 7 týdnů což by obecně odpovídalo již těžké újmě na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku], po kterou byl omezen v běžném způsobu života pro nemožnost používání levé ruky. V souladu s ustanovením § 122 odst. 1 tr. zákoníku tak citlivost a otok 5. prstu levé ruky, s nutnou fixaci levé ruky, posoudily soudy jako poruchu zdraví, která znesnadňovala obvyklý způsob života poškozeného po dobu 14 dní, když se podle judikatury soudů vyžaduje doba nejméně 7 dní. Námitka obviněného o nenaplnění znaku ublížení na zdraví, skutkové podstaty přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, je proto zjevně neopodstatněná.

Obviněný námitkou, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští, relevantně v dovolání uplatnil pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. také námitku proti výroku o trestu, a to proti uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Tento dovolací důvod je dán, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný ohledně uložení trestu zákazu činnosti pouze namítá, že spáchání skutku v souvislosti s řízením motorového vozidla nebylo prokázáno a proto se domnívá, že bylo uložení tohoto trestu nepřípustné, když kromě výpovědi poškozeného nesvědčí žádné důkazy o tom, že mělo dojít ke kontaktu jeho vozidla a poškozeného a není tedy podle něj možné, aby soudy braly věc za prokázanou. Právě útok autem má však podle něj podstatný vliv na škodlivost jednání, jež je mu kladeno za vinu a také na údajně nesprávně uložený trest zákazu činnosti.

Je evidentní, že také tuto námitku obviněný postavil především na své verzi průběhu skutkového děje, nerespektujíc skutkový stav, jak je popsán ve skutkové větě a byl zjištěn soudy na základě provedeného dokazování. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Obviněný proto správně uvádí, že útok autem má podstatný vliv také na uložený trest zákazu činnosti. S ohledem na shora uvedené je ale zřejmé, že se obviněný trestného jednání dopustil také v souvislosti s řízením motorového vozidla, kdy svým vozidlem nejprve najížděl (obviněnému není kladeno za vinu, že by do poškozeného narazil, jak namítá s poukazem na jím zadaný znalecký posudek z oboru doprava, ekonomika, strojírenství) na poškozeného jedoucího souběžně s ním na kole, až tohoto vytlačil z asfaltové části vozovky, v důsledku čehož poškozený z kola spadl a následně ho obviněný po vystoupení z auta napadl ranami obuškem a výhrůžkami. Poté nasedl do auta a z místa činu odjel. Takovým jednáním, i v souvislosti s řízením motorového vozidla, poškozeného na místě veřejnosti přístupném napadl, přičemž mu způsobil také zranění vzniklá v důsledku jeho pádu z kola (zarudnutí kůže v oblasti celé horní polovina zad). Přitom souvislost s trestným činem má i taková činnost, která poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu jeho spáchání usnadnila. Nevyžaduje se, aby pachatel trestný čin spáchal přímo v rámci výkonu činnosti, která se zakazuje. Obviněnému tak byl uložen trest zákazu činnosti, který zákon připouští a ve výměře stanovené v trestním zákoně. Také tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jediná tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitka byla shledána zjevně neopodstatněnou, stejně jako námitka o uložení nepřípustného druhu trestu, která odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Protože ve věci nebyl shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. února 2017


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu