7 Tdo 1393/2003
Datum rozhodnutí: 04.12.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1393/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 12. 2003 o dovolání obviněného L. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 3 To 169/02, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 7/2002 t a k t o :

Podle § 265i odst.1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný L. R. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 3 To 169/02, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 4 T 7/2002. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 1 To 53/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle zjištění Městského soudu v Praze se obviněný trestného činu dopustil tím, že poté co dne 29. 5. 2001 kolem 13:00 hodin v P., N. M., nabídl odsouzený J. V. pracovníku Policie ČR, vystupujícímu pod jménem H., 10 milionů padělaných USD nejprve za 30 %, posléze za 20 % nominální hodnoty, dne 14. 6. 2001 kolem 11:00 hodin v P. v restauraci U P. mu spolu s J. V. nabídl jako vzorek 18.000 USD v nominální hodnotě 716.130,- Kč ve stodolarových bankovkách za částku 144.000,- Kč a předal mu na ukázku jednu stodolarovou bankovku a dne 15. 6. 2001 mu na parkovišti v P., N. F., prodal zbývajících 179 ks padělaných stodolarových bankovek za částku 144.000,- Kč, přičemž vzápětí byl na místě zadržen pracovníky Policie ČR.

Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i výroku o trestu a odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že oba soudy pochybily, pokud shledaly zákonným postup Policie ČR při předstíraném převodu věci. Vytkl, že policie postupovala v rozporu s ustanovením § 34c zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v tehdy platném znění a též v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod a nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99. Podle jeho přesvědčení byla celá záležitost, pokud se ho týkala, důsledkem aktivního jednání policisty P. P., čímž policie nepřípustným způsobem, tj. vyprovokováním trestné činnosti, zasáhla do skutkového děje. Vyjádřil též svůj nesouhlas s tím, že svědek P. P. byl soudem vyslýchán za podmínek uvedených v § 55 odst. 2 tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a aby Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo ve skutečnosti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Praze a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Praze. V podstatě namítl, že soudy obou stupňů pochybily při posuzování legitimity výpovědi svědka P. P., a nesouhlasil ani s procesním postupem při provádění tohoto důkazu v hlavním líčení. Výhrada, že svědek P. P. při předstíraném převodu věci a v kontaktu s obviněným nepostupoval v souladu se zákonem a ústavními principy, v důsledku čehož nelze považovat za zákonnou ani jeho výpověď, jakožto jeden ze stěžejních důkazů, o které soud opřel závěr o jeho vině, nemá z hlediska uplatněného dovolacího důvodu povahu námitky relevantní. Ve vztahu k závěru o nezákonnosti tohoto důkazu argumentoval dovolatel tím, že svědek P. P., policista, sám aktivně vyprovokoval původně spoluobviněného J. V. k určitému jednání, do kterého byl zapojen i on. Policie tak podle něj nepřípustným zásahem do skutkového děje ovlivnila jeho jednání, a to bez spolehlivého závěru, že bez této provokace on sám byl odhodlán spáchat trestný čin. Ve skutečnosti však obviněný polemizuje se skutkovým zjištěním soudu, poněvadž z popisu skutku, jak byl soudem zjištěn, a dále též z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že to byl spoluobviněný J. V., kdo pracovníku Policie ČR P. P., vystupujícímu pod jménem H., nabídl padělané bankovky, a že obvinění L. R. a J. V. mu posléze nabídli vzorek takové bankovky a následně mu též padělané bankovky prodali. Oba soudy jasně uvedly, že se nejednalo o policejní provokaci, ale o jednání, které se vyznačovalo prvotní aktivitou spoluobviněných J. V. a V. U. Námitku obviněného nelze proto hodnotit jinak než jako námitku skutkovou, protože v podstatě směřuje proti tomuto zjištění. Obviněný dále nesouhlasil s procesním postupem soudu prvního stupně, byl-li svědek P. P. vyslýchán za podmínek § 55 odst. 2 tr. ř., tedy jako svědek, jehož totožnost byla utajena. Namítl-li v této souvislosti obviněný, že došlo k vadné aplikaci ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř., jde zřetelně o výhradu směřující proti nesprávné aplikaci předpisů procesně právních, nikoliv hmotně právních.

Je tak evidentní, že obviněný dovolání založil na skutkových námitkách, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Vady, které napadenému usnesení a předcházejícímu řízení vytýkal, mají povahu vad skutkových, resp. procesně právních, nikoliv hmotně právních.

Ačkoli tedy obviněný formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. obsahově naplnit. Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vypracovala:

JUDr. Věra Kůrková