7 Tdo 1391/2003
Datum rozhodnutí: 07.01.2004
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1391/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. ledna 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného G. G., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 6 To 22/03, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 4/2002, t a k t o :

Dovolání obviněného G. G. se podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 45 T 4/2002, byl obviněný G. G. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestnými činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to vše ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným J. Z., a dále trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. Obviněnému G. G. byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 2 T 73/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 2 To 364/2002, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto ohledně obviněného G. G. i zprošťujícím výrokem, dále odsuzujícími a zprošťujícími výroky ohledně spoluobviněného J. Z., podle § 228 odst. 1 tr. ř. o solidární povinnosti G. G. a J. Z. k náhradě škody s tím, že někteří z poškozených byly podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytky svých nároků na náhradu škody a podle § 229 odst. 1, 3 tr. ř. se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 45 T 4/2002, byl napaden odvoláními obviněných G. G. a J. Z. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 6 To 22/03, byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného G. G. podle § 258 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. částečně zrušen ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o jeho vině, trestu a povinnosti k náhradě škody bylo nově rozhodnuto tak, že se podle § 39a odst. 3 tr. zák. obviněný G. G. zařazuje pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s dozorem. Odvolání obviněného J. Z. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal řádně a včas dovolání obviněný G. G., který jej opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), k) a l) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný G. G. uvedl, že skutky kvalifikované jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný, ve spolupachatelství se spoluobviněným J. Z. měly být dle jeho názoru kvalifikovány maximálně jako trestný čin či trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák. Obviněný byl ze spáchání předmětné trestné činnosti usvědčen zejména výpovědí spoluobviněného J. Z., která měla být hodnocena v závislosti na okolnostech, za kterých byla učiněna. Cílem této výpovědi bylo vyhnout se nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a proto spoluobviněný Z. tvrdil skutečnosti jeho vinu co nejvíce zeslabující, tj. že trestnou činnost spáchal společně s obviněným G. G., který vše vymyslel. Toto tvrzení však bylo dle obviněného vyvráceno závěry znaleckého posudku vypracovaného ohledně jeho duševního stavu, dle nichž je intelektově podprůměrným jedincem (IQ 83) a tudíž nemohl být "mozkem" celé záležitosti, jak tvrdil spoluobviněný Z. Doznání spoluobviněného Z. nemělo a ani nemohlo mít takovou důkazní hodnotu, na jejímž základě by bylo možno spolehlivě rozhodnout o jeho vině. Zavinění u něj tedy nebylo spolehlivě a bez důvodných pochybností prokázáno, a to zejména ve vztahu k bodům II./1 a II./6 rozsudku, z nichž nebyl usvědčen bez důvodných pochybností a proto nebyly splněny podmínky pro kvalifikaci podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Pokud jde o jednání obviněného popsané pod bodem II./1 rozsudku, obviněný se neztotožňuje s názorem soudu, že se tímto jednáním dopustil trestného činu podvodu. Obviněný si sice byt najal, ale od dalšího jednání upustil, zaplatil nájem, vrátil klíče a z bytu odešel; to, že spoluobviněný Z. si poté tento byt najal, prodal jej a zinkasoval za něj částku 1.350.000,- Kč, nevěděl, nesjednával ani schůzku s poškozeným Ing. M., který sám podle hlasové zkoušky označil spoluobviněného Z. za osobu, s níž telefonicky jednal. Pokud by se tedy prokázalo, že se obviněný na tomto skutku nepodílel, ač Z. tvrdil, že jednali s lidmi oba, mohlo by to významně ovlivnit úvahy o jeho vině a trestu. Pokud jde o jednání obviněného popsané pod bodem II./6 rozsudku, výpovědi svědků dokazují, že se na tomto skutku nepodílel; protože účast obviněného na tomto skutku byla tvrzena pouze spoluobviněným Z. a výpověď svědka má vyšší důkazní hodnotu než výpověď spoluobviněného, nebylo prokázáno, že se obviněný skutku dopustil. Obviněný se neztotožňuje nejen s kvalifikací jeho jednání uvedeného pod body II./1-6 rozsudku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť skutečná výše škody nedosahuje hranice 5.000.000,- Kč, ale ani se závěrem soudů, že byly dány zákonné podmínky pro sloučené posuzování skutků; s ohledem na skutečnost, že se spolupachatelé museli vždy domluvit na spáchání každého nového skutku, jedná se o časově oddělené, tj. jiné skutky a o jiné a nové naplnění skutkové podstaty trestného činu. V žádném rozsudku není odůvodněno, jakými úvahami se soud řídil, když posuzoval některé skutky jako jeden skutek naplňující skutkovou podstatu jednoho trestného činu a jiné jako skutky samostatné. Tím, že odvolací soud pouze formálně přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, došlo dle jeho názoru k porušení zásady in dubio pro reo a jeho práva na spravedlivý proces.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že mu byl vyměřen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, neboť s ohledem na jím tvrzenou neslučitelnost kvalifikace jeho skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se zákonem mu měl být uložen trest v rámci trestní sazby určené pro § 250 odst. 1, 3 tr. zák. Obviněný poukázal na disproporci mezi výší trestu vyměřenou jemu a spoluobviněnému Z., kdy rozhodnutí soudu o výměře jeho trestu se jeví jako neúměrně tvrdé, neboť jeho podíl na spáchané trestné činnosti byl nanejvýš stejný jako podíl spoluobviněného Z. s tím, že zdrženlivost při spolupráci s příslušnými orgány nemůže být brána jako přitěžující okolnost.

Pokud jde o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř., je dovolatel toho názoru, že výrok napadeného rozhodnutí není úplný, neboť by měl obsahovat i to, jak bylo rozhodnuto o částech odvolání týkajících se výroku o vině a trestu s tím, že pro vydání rozhodnutí o zamítnutí odvolání do viny a trestu nebyly splněny podmínky.

V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se vyjádřil k dovolání obviněného G. G. tak, že dovolatel ve svém podání v podstatě zopakoval obsah ve věci podaného odvolání, přičemž se soustředil především na skutkové otázky a vznesl výhrady proti procesu provádění a hodnocení důkazů, které však nejsou pokryty žádným ze zákonných dovolacích důvodů. Relevantní námitkou je tvrzení obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák., neboť skutečně způsobená škoda činila pouze 4.985.000,- Kč a nebyl tedy naplněn kvalifikační znak škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. ale, že s touto námitkou se již správně vyrovnal odvolací soud. Pokud jde o výhradu dovolatele proti výměře uloženého trestu, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemůže být dán v případě, kdy soud uložil trest ve výměře stanovené v tom ustanovení zvláštní části trestního zákona, jímž uznal obviněného vinným, tj. pokud byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., nemohl mu být uložen trest podle jiného zákonného ustanovení. Nelze přisvědčit ani námitce, že útoky popsané pod bodem II výroku o vině netvoří jeden pokračující delikt, neboť na začátku série podvodných prodejů bytů nepochybně existovala dohoda obou obviněných o možnosti páchání této trestné činnosti a vzájemné kooperaci při jejím páchání. Podíl spolupachatelů mohl být dojednáván u každého útoku individuálně podle dané situace, s ohledem na shodný způsob páchání, časovou a místní souvislost se však nepochybně jednalo o pokračující delikt. Nesprávná je rovněž představa dovolatele o neúplnosti výroků obsažených v rozhodnutí soudu druhého stupně, neboť odvolací soud rozhoduje o odvolání oprávněné osoby jako o celku a není tedy možno zčásti odvolání vyhovět a zčásti je zamítnout. Co se týče poslední obviněným uplatněné námitky, že nebyly splněny podmínky pro to, aby soud druhého stupně nevyhověl jeho odvolání do výroku o vině a trestu, je státní zástupce toho názoru, že v jejím odůvodnění chybí jednak přídavné jméno "procesní", mající pro obsah předmětného dovolacího důvodu zásadní význam, a jednak specifikace zákonných podmínek, které při vydání rozhodnutí neměly být splněny; v této části bylo tedy dovolání podáno z jiného než zákonného důvodu.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř./.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu je možné ve vztahu ke zjištěnému skutku vytýkat výlučně vady hmotně právní (lze tedy zejména namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným), nelze však namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To v podstatě znamená, že se Nejvyšší soud nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tudíž nemohou mít námitky, které směřují do skutkového zjištění, hodnocení důkazů apod.

Pokud jde o část dovolání obviněného G. G. opřenou o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v ní sice mj. uvedl, že "skutky kvalifikované jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný, podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. měly být kvalifikovány maximálně jako trestný čin či trestné činy podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1, 3 tr. zák.", neboť "výše skutečně způsobené škody činí 4.985.000,- Kč", ale konkrétní námitky toto tvrzení rozvádějící směřují zejména proti správnosti hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněný svým dovoláním zejména zpochybňuje hodnocení výpovědi spoluobviněného J. Z. a jeho věrohodnosti s tím, že až na základě tohoto zpochybnění napadá učiněná skutková zjištění a jejich hmotně právní posouzení. Obviněný tedy svůj mimořádný opravný prostředek v části zpochybňující právní kvalifikaci jeho skutků s ohledem na výši způsobené škody především opřel o námitky skutkové povahy, které nejsou po obsahové stránce způsobilé dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, protože jsou v rozporu se skutkovým zjištěním soudu I. stupně založeny na tvrzení, že se daného jednání nedopustil, resp. se na něm nepodílel. Těmito námitkami se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Obviněný ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. v rámci námitek proti právnímu posouzení skutku uvedenému pod bodem II./1 rozsudku soudu I. stupně, napadá správnost rozhodnutí soudů také tvrzením, že se daným jednáním nemohl dopustit trestného činu podvodu, protože od svého jednání nakonec upustil, zaplatil nájem, vrátil klíče od bytu a odešel z něj. To, že si poté tento stejný byt najal spoluobžalovaný J. Z., který jej nakonec i prodal, vůbec nevěděl. Samotná námitka o zániku trestnosti (přípravy nebo pokusu trestného činu) dobrovolným upuštěním od dalšího jednání, je námitkou hmotně právní. Předmětný dílčí skutek pod bodem II./1 ale není podle skutkového zjištění soudů ve stádiu přípravy či pokusu a zánik trestnosti podle § 7 odst. 3, resp. § 8 odst. 3 tr. zák. dobrovolným upuštěním od dalšího jednání tak nepřichází v úvahu. Tvrdí-li to obviněný, tak jeho námitka, byť formálně hmotně právní povahy, je námitkou nezpochybňující právní posouzení věci z hlediska aplikace § 7 odst. 3 nebo § 8 odst. 3 tr. zák., ale opět námitkou proti správnosti skutkových zjištění samotných. Obviněný totiž v podstatě v rozporu se zjištěním soudů popírá, že provedl telefonické dojednání schůzky s majitelem předmětného bytu J. Š., že následně jednal J. Z. po předchozí vzájemné dohodě s ním, že schůzku s poškozeným Ing. L. M. zajistil a inzerát opět vytipoval G. G. a že se konečně společně rozdělili o podvodně vylákanou částku ve výši 1.350.000,- Kč. Jednoznačně to vyplývá z námitek obviněného, které v tomto směru uplatnil, když zpochybňuje věrohodnost spoluobviněného J. Z. a s poukazem na výpovědi svědků V. H. a Ing. L. M. dovozuje, na základě jiného hodnocení těchto důkazů, zcela jiný skutkový závěr, že se celého jednání pod bodem II./1 dopustil pouze spoluobviněný J. Z. bez jeho vědomí. Hmotně právní námitka o zániku trestnosti dobrovolným upuštěním od dalšího jednání je tak založena na námitkách ryze skutkových, na tvrzení, že skutkový děj proběhl jinak, jak bylo soudy obou stupňů zjištěno. Takovéto námitky ale rovněž uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůžou naplnit a dovolací soud k nim proto nepřihlížel.

Pokud pak namítal, že byla způsobená škoda nedosahující částky min. 5.000.000,- Kč, tj. škody velkého rozsahu podle § 89 odst. 11 tr. zák., je tato jeho hmotně právní námitka zjevně neopodstatněná, když obviněný zcela pomíjí, že do výše celkové škody je nutno zahrnout i částky, které nezískali ale měli se spoluobviněným v úmyslu získat a s tímto cílem jednali. S touto námitkou obviněného se konečně zcela správně vypořádal již soud odvolací a to v souladu s dlouhodobou judikaturou. Nejvyšší soud se tedy neztotožnil s tvrzením obviněného, že pro právní posouzení skutku je rozhodující pouze výše skutečně způsobené škody a v tomto rozsahu dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Dovolací soud se také zabýval námitkou obviněného, že se se spoluobviněným Z. musel vždy domluvit na spáchání nového skutku, který byl místně, časově i významově oddělen od skutku předcházejícího, že předmětnými skutky napadali různé subjekty (resp. objekty - poškozené) a že se tedy jedná o časově oddělené skutky, které již od počátku byly novým, resp. jiným skutkem nově naplňujícím tutéž skutkovou podstatu trestného činu, a že tedy kvalifikace skutků uvedených pod body II./1 - 6 jako jednoho pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4, tr. zák. je nesprávná. Tato námitka je způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplnit, ale na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního a druhého stupně dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je rovněž zjevně neopodstatněná.

Podle § 89 odst. 3 tr. zák. pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Pokračování v trestném činu je tedy vymezeno čtyřmi v zákonné definici obsaženými znaky, které musí být současně dány. Z námitek obviněného je potom zřejmé, že je jimi zpochybňováno naplnění tzv. subjektivní souvislosti, tj. jednotného záměru vedení útoků, a souvislosti objektivní, tzn. blízké souvislosti časové a v předmětu útoku.

Podle názoru dovolacího soudu, z hlediska námitky G. G. soudy správně kvalifikovaly jednání obviněných uvedené pod body II./1 - 6 výroku o vině jako jediný pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Jednotlivé dílčí útoky byly páchány s odstupem cca 2 - 3 měsíců, zatímco časový odstup mezi jednáním uvedeným pod bodem I./1 a dílčím útokem pod bodem II./1 činil přibližně tři čtvrtě roku, tj. představoval dobu nejméně třikrát delší než v případě časového odstupu u dílčích skutků pod body II./1 - 6; protože mezi útoky pod body I./1 a II./1 blízká časová souvislost dána nebyla, byl skutek uvedený pod bodem I./1 kvalifikován jako samostatný trestný čin. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že trestní zákon blízkou časovou souvislost nedefinuje a ani v rozhodovací praxi soudů nelze její maximální lhůtu obecně vymezit. Vždy záleží na posouzení zcela konkrétních skutkových okolností v dané trestní věci, a to z hlediska ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. Uváží-li se, že spáchání dílčích skutků uvedených pod body II./1 - 6 vyžadovalo jistou přípravu spočívající zejména ve vytipování konkrétních bytů, získání kopií nájemních smluv, padělání potřebných dokladů a listin, získání zájemců o členství v bytovém družstvu atd., že dílčí skutky byly provedeny prakticky shodným způsobem a že jimi byly získány nemalé finanční částky, nepředstavuje relativně pravidelný odstup 2 ? 3 měsíců v jejich provedení okolnost vylučující závěr o blízké časové souvislosti či o jednotném záměru. Ten vyplývá nejen ze skutečnosti, že se obviněný G. G. předmětným jednáním snažil získat peněžní prostředky na skládání písní, natočení desky a vylepšení svého vzhledu, neboť jak sám uvedl, "vše dělal kvůli hudbě, a také proto, aby nevypadal jako R." (str. 13 rozsudku soudu prvního stupně), nýbrž i ze stejného způsobu provedení dílčích útoků, kdy "obžalovaní páchali trestnou činnost podle stále stejného vzorce, tzn. obžalovaný G. dal nápad, fólie a formuláře k OP, z nichž pak Z. pomocí počítače vyráběl OP na neexistující osoby . S falešnými doklady pak jeden z nich kontaktoval majitele bytu s tím, že má zájem o pronájem tohoto bytu, lze uvěřit Z., že to byl G., který pročítal inzertní noviny a kontaktoval majitele bytů, byl to převážně Z., působící seriózním dojmem, který tyto majitele bytu kontaktoval, s nimi pak sepsal smlouvu o podnájmu bytu, aby pak obratem byt prodal zájemcům o družstevní byt." (str. 38 rozsudku soudu prvního stupně).

V případě pokračujícího trestného činu musí být dále naplněna dovolatelem zpochybněná podmínka blízké souvislosti v předmětu útoku, která ovšem neznamená, že předmět útoku musí být zcela totožný. U trestného činu podvodu naplnění této podmínky tedy není na překážku, jsou-li od poškozených vylákávány různé věci (např. peníze, umělecké předměty, elektronika) či je-li napadán majetek různých osob. S ohledem na skutečnost, že cílem jednání obviněného G. G. a spoluobviněného J. Z. bylo vždy vylákat peněžní prostředky za podvodný převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu, třebaže od různých fyzických osob, je tedy námitka dovolatele, že "vždy novým skutkem napadali jiný subjekt (jiný objekt, jiného poškozeného)", taktéž zjevně neopodstatněná.

Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že sice lze přisvědčit námitce dovolatele, že "v žádném z rozsudků není zdůvodněno, jakými úvahami se soud řídil", když "posuzoval při svém rozhodování některé útoky - skutky obžalovaných jako skutky naplňující jeden skutek a skutkovou podstatu jednoho trestného činu a u jiných posuzoval jednání odděleně jako skutky samostatné", nicméně tato vada odůvodnění nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí.

Protože obviněný v části dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitky způsobilé tento dovolací důvod obsahově naplnit, které však dovolací soud shledal jako zjevně neopodstatněné, bylo dovolání v této části odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněný ve svém dovolání v části opírající se o shora uvedený dovolací důvod uvedl, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, neboť dle jeho názoru mu měl být uložen trest v rámci trestní sazby stanovené pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák., a nikoli podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Tato jeho námitka ale vychází z předchozí zjevně neopodstatněné námitky o nesprávnosti právní kvalifikace jeho jednání pod bodem II. rozsudku soudu I. stupně, kde namítal nenaplnění znaku způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu § 250 odst. 4 tr. zák. Je-li z rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že obviněný jím byl uznán vinným několika již v úvodu odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedenými trestnými činy, z nichž trestným činem nejpřísněji trestným je trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., za nějž je dle sankce příslušné zákonné normy možno uložit toliko trest odnětí svobody ve výměře od pěti do dvanácti let je zřejmé, že námitka ohledně výše uloženého trestu, založená na předpokladu jiné právní kvalifikace jeho jednání, nemůže dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplnit. Rovněž námitka obviněného, že rozhodnutí soudu o výměře jeho trestu je neúměrně tvrdé, neboť jeho podíl na spáchané trestné činnosti byl nanejvýš stejný jako podíl spoluobviněného Z., a že zdrženlivost při spolupráci s příslušnými orgány nemůže být brána jako přitěžující okolnost, není způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově naplnit.

S ohledem na shora uvedené zjištění, Nejvyšší soud dovolání obviněného v části opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, přičemž obviněný o tento dovolací důvod opřel námitku, že výrok napadeného rozhodnutí není úplný, neboť by měl obsahovat i to, jak bylo rozhodnuto o částech odvolání týkajících se výroku o vině a trestu.

V napadeném rozsudku odvolacího soudu žádný výrok nechybí ani není neúplný. Obviněný podal odvolání proti výroku o vině, mimo výroku zprošťujícího, a proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně. Z podnětu odvolání obviněného odvolací soud podle § 254 tr. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve všech napadených výrocích. Výsledkem tohoto přezkumu bylo, že shledal správnými jak odsuzující výroky o vině, tak výrok o výměře trestu, a to včetně zrušujícího výroku týkajícího se výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 2 T 73/2001, a nesprávným výrok o způsobu výkonu obviněnému uloženého trestu odnětí svobody. V napadeném rozsudku to vyjádřil tak, že podle § 258 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody s tím, že podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného G. G. zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem, a to při nezměněných výrocích o jeho vině, trestu a povinnosti k náhradě škody.

Tento způsob rozhodnutí Vrchního soudu v Praze odpovídá trestnímu řádu, neboť pokud po přezkoumání napadených výroků rozsudku Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že je vadný jen výrok o způsobu výkonu obviněnému uloženého trestu odnětí svobody, postupoval podle § 258 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Citovanému ustanovení odpovídá, že pokud Vrchní soud v Praze shledal vadným jen výrok o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody, zrušil pouze tento výrok a v rozsahu zrušení učinil nové rozhodnutí. To, že výroky o vině a o trestu shledal správnými, Vrchní soud v Praze vyjádřil tím, že tyto výroky rozsudku soudu prvního stupně ponechal nedotčeny, tj. že nově rozhodl "při nezměněných výrocích o jeho vině, trestu a povinnosti k náhradě škody". Přitom nebylo nutné, aby to, že výroky o vině, trestu a náhradě škody zůstávají beze změny, vyjadřoval ve svém rozhodnutí zvláštním výrokem. Zejména pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněného v části směřující proti odsuzujícím výrokům o vině a proti výroku o trestu odnětí svobody zamítal jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. Podle tohoto ustanovení odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Podle § 256 tr. ř. však odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu, neboť částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu.

Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, 2 tr. ř. a § 256 tr. ř., tedy vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen oddělitelný výrok o způsobu výkonu uloženého trestu, rozhodne tak, že zruší pouze tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně, tj. výroky o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny. Těmto zásadám předmětný rozsudek odvolacího soudu zcela odpovídá.

Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud dovolání obviněného v části, která se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

O tento dovolací důvod obviněný opřel svou námitku, dle níž pro vydání rozhodnutí o zamítnutí odvolání do viny a trestu nebyly splněny podmínky. Uplatnil tedy důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě před druhou spojkou "nebo".

Pokud jde o odvolání jako řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně, tento dovolací důvod může být naplněn ve dvou případech, a to v případě jeho zamítnutí bez meritorního přezkoumání z tzv. formálních důvodů podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky opravňující soud k takovému postupu, dále v případě jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad podání (§ 253 odst. 4 tr. ř.). Ze znění obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (alternativa první) vyplývá, že se uplatní tehdy, došlo-li k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku z procesních důvodů a obviněnému byl tak v podstatě nesprávným procesním postupem soudu podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. odepřen přístup k odvolací instanci, když odvolací soud takto rozhodl, aniž napadené rozhodnutí meritorně přezkoumal. To se však v této věci nestalo.

Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně odvolání obviněného G. G. ani nezamítl z tzv. formálních důvodů, ani jej neodmítl pro nesplnění formálních náležitostí, ale na podkladě jeho odvolání rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 45 T 4/2002, věcně přezkoumal, a vzhledem k tomu, že shledal výrok o způsobu výkonu obviněnému uloženého trestu odnětí svobody vadným, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. vadnou část rozsudku zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení učinil nové rozhodnutí.

Proto obviněným uplatněná námitka není schopna dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahově naplnit, a Nejvyšší soud dovolání obviněného v části opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Shora uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš