7 Tdo 1389/2005
Datum rozhodnutí: 02.11.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1389/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. 11. 2005 o dovolání obviněného Ing. A. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 9 To 124/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 28/2003 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. A. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí na Labem pobočka v Liberci ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 54 T 28/2003, byl obviněný Ing. A. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na sedm roků se zařazením do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby zaplatil poškozené M. V.částku 18.040.752, Kč.

O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 9 To 124/2004. Podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto tak, že obviněný Ing. A. M. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na pět roků se zařazením do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. V. s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Vrchního soudu v Praze spočíval v podstatě v tom, že obviněný Ing. A. M. v období nejméně od 28. 11. 1994 do konce září 1998 v J. n. N., na jiných místech v České republice a také v S. N. v Belgii pod záminkou, že činí kroky k prodeji nemovitostí specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku, které zdědila M. V., a zneužívaje jak toho, že M. V. neznala česky, tak příbuzenského vztahu k ní, předstíral, že jí předkládá k podpisu písemnosti nutné k vyřízení dědictví a k prodeji nemovitostí, takto jí v S. N. v Belgii podstrčil k podpisu zápis o usnesení valné hromady údajně konané dne 28. 11. 1994, prohlášení společnice obchodní společnosti F., s. r. o., ze dne 5. 1. 1995, že přebírá závazek k novému vkladu do společnosti, jmenovitě že vkládá do obchodního jmění společnosti nemovitosti ze svého vlastnictví, přičemž na podkladě těchto a dalších písemností Okresní soud v Ústí nad Labem povolil změnu v obchodním rejstříku, takže v obchodním jmění společnosti F., s. r. o., byly vykázány uvedené nemovitosti; v návaznosti na toto jednání, když se obviněnému nepodařilo převést na sebe obchodní společnost F., s. r. o., jako jednatel obchodní společnosti M., spol. s r. o., uzavřel s D. S. jako jednatelkou obchodní společnosti F., s. r. o., kupní smlouvu, podle které obchodní společnost F., s. r. o., prodává ze svého obchodního jmění za kupní cenu 310.000,- Kč obchodní společnosti M., spol. s r. o., jejímž byl obviněný jediným společníkem a jednatelem, nemovitosti, které předtím do obchodního jmění společnosti F., s. r. o., vložila M. V., a protože změny vlastnického práva jak podle předstíraného vkladu do obchodního jmění společnosti F., s. r. o., tak podle kupní smlouvy mezi touto společností a společností M., spol. s r. o., byly vloženy do katastru nemovitostí a vyznačeny na příslušných listech vlastnictví, způsobil M. V. škodu ve výši nejméně 16.231.502,- Kč.

Skutková zjištění Vrchního soudu v Praze jsou v podstatě shodná se skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, a to až na výši způsobené škody, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci vyčíslil částkou 18.040.752,- Kč. Důvodem rozdílu byl závěr Vrchního soudu v Praze, že Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci nepřihlédl ke změně ve výměře tří pozemků a že do výše škody započítal i hodnotu majetku, který ve skutečnosti na obchodní společnost M., spol. s r. o., nebyl převeden.

Obviněný Ing. A. M. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl výrok o vině a trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že pokud byl skutek posouzen jako trestný čin, jedná se o nedůvodnou kriminalizaci soukromoprávního sporu. Uvedl, že k převodu nemovitostí z obchodní společnosti F., s. r. o., na obchodní společnost M., spol. s r. o., došlo z vůle jednatelů obou společností. Zdůraznil, že poškozená vložila nemovitosti z pozůstalosti po své matce jako obchodní podíl do obchodního jmění společnosti F., s. r. o., proto, aby obešla předkupní právo jeho sestry V. M.. Tvrdil, že si žádným způsobem nepřisvojoval dědictví poškozené a že bylo na jejím uvážení, zda bude záležitost ohledně dědictví po své matce vyřizovat sama nebo zda požádá někoho jiného o pomoc. Podle obviněného se poškozená sama rozhodla požádat ho jako svého bratrance o pomoc, a to ze své svobodné vůle. Trval na tom, že o veškeré své činnosti ji řádně informoval, a že pokud požadovala jakékoli vysvětlení, tak jí ho poskytl. Jestliže poškozená popřela jejich vzájemnou dohodu a součinnost, učinila tak podle mínění obviněného pod vidinou možnosti dosáhnout zpeněžením dědictví po matce vyššího finančního prospěchu a v úmyslu vyhnout se zaplacení honoráře, na který měl nárok za svou činnost při vyřizování její dědické záležitosti a na kterém byli původně dohodnuti. Obviněný také poukázal na rozpory ve výpovědích poškozené. Vytkl nesprávné vyčíslení výše škody, pokud k němu došlo na podkladě znaleckých posudků zpracovaných v roce 1998, a vyjádřil názor, že správně se mělo vycházet ze znaleckých posudků zpracovaných podle stavu ke dni nabytí dědictví poškozenou. Podle obviněného bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované v čl. 6 odst. 1 Ústavy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání označila dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Uvedla, že při posuzování trestnosti jednání obviněného se nelze omezovat jen na posouzení jednotlivých právních úkonů a že trestný čin byl postupným procesem naplňování jednotlivých znaků skutkové podstaty. Konstatovala, že obviněný účelově nechal založit obchodní společnost F., s. r. o., vylákal na poškozené vložení jejích zděděných nemovitostí do základního jmění této společnosti tak, že jí k podpisu podvrhl smlouvu o převodu obchodních podílů, a následně vyvedl kupní smlouvou prostřednictvím D. S. nemovitosti z obchodní společnosti F., s. r. o., do obchodní společnosti M., spol. s r. o. Podle státní zástupkyně poškozená učinila právní úkon za okolností, které ho pro nedostatek svobodné vůle činí absolutně neplatným podle § 37 obč. zák. Z toho státní zástupkyně dovodila, že absolutně neplatný je také navazující právní úkon, tj. kupní smlouva mezi oběma obchodními společnostmi. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Skutek zjištěný oběma soudy evidentně naplňuje znaky uvedeného trestného činu. Obviněný před poškozenou předstíral, že v souladu s jejich ujednáním podniká kroky k tomu, aby do své dispozice získala nabyté dědictví, resp. ekvivalent z jeho prodeje. Místo toho však obviněný ve skutečnosti podnikal kroky k tomu, aby se dědictví poškozené sám zmocnil prostřednictvím rafinovaných úkonů směřujících k úplnému vyloučení poškozené z možnosti s dědictvím jakkoli nakládat. Obviněný přitom využil nejen příbuzenského vztahu k poškozené, ale především její neznalosti českého jazyka a poměrů v České republice. Obviněný nepravdivě informoval poškozenou, která žila v Belgii, že nemůže jako fyzická osoba v České republice nabýt dědictvím nemovitosti a že takovou možnost má jen právnická osoba. Tím si vytvořil předpoklady k tomu, aby poškozené podstrčil k podpisu listiny, jimiž mělo být navenek doloženo, že poškozená se stala společnicí obchodní společnosti F., s. r. o., a že zděděné nemovitosti vložila do obchodního jmění společnosti jako svůj obchodní podíl. Protože tomu odpovídající změny byly zapsány jak do obchodního rejstříku, tak do katastru nemovitostí, je zřejmé, že obviněný tím poškozenou zbavil možnosti s nemovitostmi nadále disponovat. Právo nakládat s nemovitostmi tak získala obchodní společnost F., s. r. o. Založení a vznik této společnosti předtím inicioval obviněný s tím, že jedinou jednatelkou byla jeho tehdejší družka D. S., a to i když se druhou společnicí formálně stala poškozená. Za tohoto stavu obviněný inicioval návrh obchodní společnosti F., s. r. o., na změnu zápisu do obchodního rejstříku. Návrh směřoval k tomu, aby byly vymazány obě dosavadní společnice, tj. D. S. (a to též jako jednatelka) i M. V., a aby byl nově zapsán obviněný jako jediný společník a zároveň jednatel. Jasným záměrem obviněného tedy bylo ovládnout jako jediný společník a jednatel obchodní společnost F., s. r. o., která se mezitím stala vlastníkem nemovitostí tvořících původně dědictví poškozené, a tím dosáhnout výlučné možnosti s těmito nemovitostmi fakticky nakládat. Avšak soud změnu zápisu do obchodního rejstříku nepovolil a nakonec návrh zamítl (viz usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. F 26599/97 na č. l. 342 343 spisového svazku II). Obviněný tudíž inicioval kupní smlouvu, kterou uzavřel jako jednatel obchodní společnosti M., spol. s r. o., s D. S. jako jednatelkou obchodní společnosti F., s. r. o. Protože D. S., jeho tehdejší družka, byla jedinou jednatelkou obchodní společnosti F., s. r. o., a on sám byl jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti M., spol. s r. o., obviněný uzavřením kupní smlouvy, podle které obchodní společnost F., s. r. o., nemovitosti prodala obchodní společnosti M., spol. s r. o., snadno dosáhl stavu, kdy se nemovitosti v souladu s jeho záměrem ocitly v jeho výlučné faktické dispozici, zvláště když vlastnické právo obchodní společnosti M., spol. s r. o., bylo vloženo do katastru nemovitostí. S tímto obohacením obviněného, resp. jeho obchodní společnosti, korespondoval na straně poškozené M. V. vznik škody, protože v rozporu se svou skutečnou vůlí pozbyla vlastnického práva k zděděným nemovitostem a nezískala žádnou protihodnotu jako ekvivalent. Kupní smlouvu mezi obchodními společnostmi F., s. r. o., a M., spol. s r. o., rozhodně nelze považovat za akt, který by jakkoli, byť zprostředkovaně, mohl směřovat k tomu, aby poškozená získala protihodnotou ekvivalent hodnoty nemovitostí, neboť ve smlouvě byla jako kupní cena uvedena částka 310.000,- Kč, která byla jen nepatrným zlomkem skutečné hodnoty nemovitostí přesahující částku 16 milionů Kč.

V žádném případě nemůže obstát námitka obviněného, že posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. je kriminalizací soukromoprávního sporu. I když k přesunu majetku, který byl původně ve vlastnictví poškozené z titulu jejího dědictví po matce, do vlastnictví obchodní společnosti obviněného došlo navenek ve formě právních úkonů podle ustanovení obchodního zákoníku a občanského zákoníku, zůstává skutečností, že nebylo vůlí poškozené zbavit se majetku bez získání ekvivalentní protihodnoty a že obviněný na poškozené takové projevy vůle vylákal tím, že ji záměrně nepravdivě informoval o poměrech v České republice a o obsahu a významu listin předkládaných jí k podpisu v českém jazyce, který neovládala. Tím se posuzované jednání obviněného vymklo z rámce soukromého práva a nabylo charakteru trestného činu.

Rozhodně nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že výše škody měla být zjištěna na podkladě znaleckých posudků podle stavu ke dni nabytí dědictví poškozenou. Tato námitka je v evidentním rozporu s ustanovením § 89 odst. 12 tr. zák., podle něhož se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Obviněný nespáchal trestný čin v době, kdy poškozená nabyla dědictví, tj. v době smrti její matky jako zůstavitelky (§ 460 obč. zák.), nýbrž později s výraznějším časovým odstupem. Tomu odpovídá, že výše škody byla stanovena podle ceny nemovitostí v době, kdy se obviněný dopustil jednání posouzeného jako trestný čin.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

K dalším námitkám obviněného Nejvyšší soud nijak nepřihlížel a meritorně se jimi nezabýval, protože šlo o námitky mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce nebo jiném nesprávném hmotně právním je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka aplikace a dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, zde nehraje žádnou roli. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Jinak řečeno, v dovolání je možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout primárně změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že jím nelze napadat skutkový základ rozhodnutí.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zahrnout námitky, jimiž obviněný zpochybňoval věrohodnost svědecké výpovědi poškozené M. V. a správnost skutkových zjištění, která soudy učinily na podkladě této výpovědi. Těmito námitkami se obviněný snažil prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že poškozená učinila všechny úkony zcela dobrovolně a se znalostí všech rozhodných okolností. Tím obviněný soudům vytýkal porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, tj. procesních ustanovení, ačkoli dovolacím důvodem je porušení hmotného práva. To přiměřeně platí i ohledně námitky, že vytýkaný postup soudů byl porušením jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nejvyšší soud se tedy dovoláním obviněného meritorně zabýval jen v rozsahu těch námitek, které byly vázány na skutkový stav zjištěný oběma soudy.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. listopadu 2005

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec