7 Tdo 1388/2013
Datum rozhodnutí: 08.01.2014
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1,3 tr. zákoník



7 Tdo 1388/2013-29
U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl dne 8. ledna 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 4 To 83/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 228/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 4 To 83/2013, poté co byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), e) a f) tr. ř. v celém rozsahu zrušen odsuzující rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 4 T 228/2012, byl obviněný P. K. opět uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 3 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhrady škody.

Obviněný se uvedeného zločinu dopustil tím, že dne 16. 6. 2012 v době od 00.45 do 01.00 hodin v Z., okr. B., na místní komunikaci ve směru jízdy na obec L., udeřil pěstí do obličeje V. Ř., kdy tento po úderu upadl na komunikaci s živičným povrchem, přičemž úderem pěstí utrpěl tržnou ránu na horním rtu a pohmoždění měkkých tkání dolního rtu vlevo s dobou léčení a omezení v běžném způsobu života po dobu 10 dnů, a pádem pak utrpěl otřes mozku a uzavřenou zlomeninu obou kostí pravého bérce s nutností hospitalizace v SZZ Krnov do 21. 6. 2012, s následnou dobou léčení přesahující 8 týdnů, trvající do 23. 9. 2012, po kterou byl omezen v běžném způsobu života zejména bolestivostí, nutností podstoupit plánované lékařské úkony a nemožnosti chůze či jejího ztížení s nutností používat francouzské hole .

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když v jeho jednání nespatřil jednání spadající pod nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku. Uvedl, že odvolací soud své rozhodnutí postavil na základní argumentaci, že neuvěřil jeho obhajobě spočívající v tom, že se bránil útoku poškozeného, ale naopak dospěl k závěru, že mu způsobil z nedbalosti těžkou újmu na zdraví, když vzhledem ke způsobu a okolnostem útoku, kdy poškozený byl v těžké alkoholové ebrietě, měl vědět, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Podle obviněného pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. patří i zhodnocení toho, zda závěr soudu o nevěrohodnosti jeho obhajoby má oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud, že hlavně zastává názor, že měl vědět, že poškozený je natolik opilý, že mu při odrážení jeho útoku může způsobit zranění. Právě za tímto účelem, že se ale obrátil na specialistu v oblasti forenzní biomechaniky, znalce Prof. PhDr. J. Strausse, DrSc., aby se vyjádřil k tomu, jaký vliv na zranění poškozeného měla jeho opilost v rozsahu cca 3 promile. Tento znalec uvedl, že taková opilost má zásadní význam pro biomechanické hodnocení pohybu a silové působení na osobu, k jejíž vychýlení a následnému pádu postačuje velmi malá síla, výrazně se prodlužuje latentní doba i doba motorické reakce při pohybové činnosti, a při hladině alkoholu 2,6 až 3,0 g/l se člověk již většinou neudrží na nohou, je zmatený a dezorientovaný. Tento znalec také uvedl, že pokud by poškozený nebyl pod vlivem alkoholu, pak by zcela jistě nedošlo k jeho pádu na zem a k fraktuře bérce, bez problémů by udržel rovnováhu po úderu, který byl z biomechanického hlediska velmi malé síly. Vzhledem k těmto závěrům znalce obviněný dovozuje, že nemůže nést odpovědnost za vniklý následek ani z nedbalosti, když důvodem pádu poškozeného na zem a vzniku těžkého zranění nebyl jeho obranný úder, ale opilost poškozeného, který přišel za ním a ne opačně.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a soudu I. stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného, kterými se domáhá aplikace ustanovení § 29 tr. zákoníku o nutné obraně, vychází z jeho vlastní skutkové verze, ale nikoli ze skutkových zjištění soudů, podle kterých k žádnému útoku ze strany poškozeného nedošlo. Jde tak o námitky primárně skutkové, které neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání. Další námitky lze podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že útok obviněného byl jednou z příčin pádu a následného zranění poškozeného. Příčinou je každý jev, bez kterého by jiný jev nenastal, resp. nenastal tak jak nastal a jednání pachatele, které vedlo k trestněprávně relevantnímu následku, má povahu příčiny i tehdy, když vedle tohoto jednání při vzniku následku spolupůsobilo i jednání dalších osob, popř. jiné okolnosti. Proto nejvyšší státní zástupce považuje za nepochybné, že základní příčinou pádu a zranění poškozeného byl útok obviněného, a to bez ohledu na to, že jako další okolnost mohla ke vzniku následku spolupůsobit podnapilost poškozeného. Za nepochybné považuje také zavinění obviněného minimálně ve formě nevědomé nedbalosti, ve vztahu k těžké újmě na zdraví, když možným následkem úderu pěstí do obličeje je i pád napadené osoby na zem s následnou zlomeninou některé z kostí končetin, a to zvláště v případě útoku na podnapilou osobu. V této věci přitom odvolací soud učinil jednoznačné skutkové zjištění, že vzhledem k míře intoxikace poškozeného alkoholem, obviněný musel tuto skutečnost poznat. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

K dovolání obviněného se písemně vyjádřil také poškozený s tím, že napadené rozhodnutí považuje za správné a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.

Obviněný v dovolání uplatnil jako základní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného z části nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to konkrétně námitka kterou se domáhá posouzení věci jako jednání v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku. Podstata této námitky totiž vychází z jeho verze obhajoby, že nejprve na něj zaútočil poškozený a on jej udeřil v nutné obraně proti tomuto útoku. Obviněný tak ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování, a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly, protože podle zjištění soudů obou stupňů poškozený na obviněného vůbec nezaútočil. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, tak obviněný zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se Nejvyšší soud otázkou právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Výjimečný zásah do skutkových zjištění soudů v řízení o dovolání může odůvodnit pouze existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Takový nesoulad ale obviněný nenamítá a ani Nejvyšší soud jej ve věci nezjistil. Nepřisvědčil přitom jeho názoru, že pokud byl na místě samém pouze on a poškozený, který si ale pro svou opilost na nic nepamatuje, musí soud v podstatě vyjít pouze z jeho obhajoby. Soud při zjišťování skutkového stavu věci vychází ze všech relevantních důkazů. Poškozený si skutečně na nic z rozhodného okamžiku události nepamatuje, ne ale pro svoji opilost jak uvádí obviněný, ale zjevně v důsledku fyzického útoku a utrpěného otřesu mozku, protože si pamatuje jak na předchozí průběh jízdy, tak i na to, že vystoupil z auta ve kterém jej vezla jeho přítelkyně a prošel před autem obviněného, které zastavilo těsně za jejich autem. Pak si pamatuje až následný okamžik, kdy ležel na zemi a auto obviněného odjíždělo. Obviněný nepopírá ve své jediné výpovědi, kdy až u hlavního líčení pouze přednesl svoji verzi obhajoby, že poškozeného udeřil do obličeje, načež tento upadl dozadu na zem. Tvrdí ale, že tak učinil v reakci na předchozí útok poškozeného. Již soud I. stupně ale neuvěřil výpovědi obviněného jak ohledně údajného rychlého dojíždění a oslňování vozidlem řízeným svědkyní D. N., tak i ohledně tvrzeného pouhého odstrčení poškozeného. Byť uvedená svědkyně neviděla přímo konflikt mezi obviněným a poškozeným, je její výpověď významná právě z hlediska zjištění, kdo byl iniciátorem vzniku konfliktní situace. Tato svědkyně ve shodě s poškozeným uvedla, že to byl právě obviněný, který je rychlou jízdou dojel, oslňoval ji světly svého vozidla a poté co je předjel, nepokračoval dál v jízdě, ale zastavil a čekal na ně. Hned jak jej ale svědkyně objela, rozjel se za nimi a přibližoval se se svým vozidlem tak, že opět pro oslnění neviděla řádně na cestu. Proto se rozhodla zastavit, ale obviněný její vozidlo již neobjel, ale naopak zastavil hned za nimi, načež došlo k předmětné události. Vzhledem k uvedenému nemá ani Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že to byl právě obviněný, kdo se již před samotným konfliktem choval bezohledně jako řidič. Pokud po opětovném předjetí vozidlem řízeného svědkyní jej pronásledoval, a sám pak i zastavil za ním, ač mohl po objetí pokračovat v jízdě, je také zřejmé, že konflikt přímo vyhledával. Přitom není sporu o tom, že věděl, kdo toto vozidlo řídí. Soudy obou stupňů tak dospěly k správnému závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněného, včetně jeho tvrzení o předchozím napadení poškozeným, když tento závěr o nevěrohodnosti vyplývá z provedených důkazů a má v nich spolehlivou oporu. V této souvislosti jsou přitom významné i další okolnosti případu, spočívající např. v objektivně zjištěném zranění poškozeného, nebo mechanizmu jeho vzniku zjištěným znalcem, které budou zmíněny níže v souvislosti s námitkami ohledně absence subjektivní stránky a příčinné souvislosti.

Pokud by obviněný uplatnil toliko výše uvedenou námitku, Nejvyšší soud by jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. V doplnění dovolání však obviněný také namítl, že chybné právní hodnocení popsaného skutku v napadeném rozsudku spočívá v tom, že věděl a měl vědět, že svým jednáním může způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, ale podle jeho názoru důvodem těžkého zranění nebyl jeho obranný úder, ale opilost poškozeného. Tím obviněný v souladu s uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá absenci subjektivní stránky a také příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a těžším následkem. Nejvyšší soud se těmito hmotně právními námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.

Objektivní stránka trestného činu je dána svými obligatorními znaky, kterými jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi. Příčinný vztah (souvislost) tak spojuje jednání s následkem, a to i s těžším následkem. Jak uvedl již nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání, příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev buď nenastal vůbec, nebo by nenastal způsobem, jakým nastal. Jednání pachatele přitom musí být pro vznik následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost přitom není dána v případě (přerušuje se), že do příčinného vztahu vstoupí jako výlučná a samostatná další příčina, která způsobí následek bez ohledu na jednání pachatele. V případě způsobení následku z nedbalosti je nutné, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se příčinný vztah může takto rozvinout. Příčinný vztah se ale nepřerušuje v případě, kdy k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ale jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo. Taková situace je i v této trestní věci. Je zřejmé, že poškozený byl v silně podnapilém stavu, ale k jeho pádu na zem, a v důsledku toho ke vzniku těžké újmy na zdraví došlo až poté, co byl obviněným udeřen pěstí do obličeje. Ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného tak došlo v důsledku fyzického útoku obviněného, a nikoliv v důsledku podnapilosti poškozeného, byť i ta měla na jeho menší stabilitu vliv. Vznik tržné rány na horním rtu, a pohmoždění měkkých tkání dolního rtu poškozeného přitom svědčí o větší intenzitě útoku obviněného. Znalec z oboru zdravotnictví také z hlediska mechanizmu vzniku těchto zranění uvedl, že pro poranění rtu je typické aktivní tupé násilí směřující proti obličeji, jako je např. úder pěstí. Byť i podle tohoto znalce sehrálo alkoholové opojení poškozeného určitou roli, všechna jeho zranění vznikla tak, že úder pěstí vyvolal pád poškozeného, ten se při pádu rotačně vytočil, a při dopadu na zem si zlomil obě kosti pravého bérce a utrpěl otřes mozku. Jednání obviněného je tak dostatečně významnou, resp. rozhodující příčinou všech zranění poškozeného, a příčinná souvislost mezi jednáním a následkem je tak zachována, protože bez jednání obviněného by k následku nedošlo. Tento vývoj příčinného vztahu si přitom obviněný nejen měl, ale také mohl představit. I když v dovolání ve smyslu své obhajoby klade otázku, jak má napadený poznat, jak moc je útočník ovlivněn alkoholem , na tuto otázku dostatečně výmluvně odpovídá právě znalecký posudek Prof. PhDr. J. Strausse, DrSc., na který se v jiných souvislostech ve své obhajobě odvolává. Tento znalec totiž uvedl, a obviněný to také cituje v dovolání, že při hladině alkoholu 2,6 až 3,0 g/l se člověk již většinou neudrží na nohou, je zmatený a dezorientovaný. Objektivní stav značné alkoholové intoxikace poškozeného tak musel být obviněnému zcela zřejmý z jeho pohybů, zvláště pak, když poškozený šel k němu ve světle reflektorů jeho auta a byl tak velmi dobře viditelný. Obě hmotně právní námitky obviněného byly proto shledány zjevně neopodstatněnými.

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že soudy jasně a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům. V projednávané věci neshledal žádné okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem, a neshledal existenci žádného nesouladu, natož pak extrémního, který ostatně ani obviněný nenamítal. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů není, jak bylo uvedeno výše, dovolacím důvodem. Hmotně právními námitkami obviněného pak nebyl naplněn uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto není ve věci dán ani další uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. ledna 2014


Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš