7 Tdo 1382/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 175 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 1382/2013-23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 18. 12. 2013 dovolání obviněného T. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 9 To 161/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 99/2012 a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 9 To 161/2013, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 4 T 99/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Nymburce přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 4 T 99/2012, byl obviněný T. B. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky s tím, že výkon tohoto trestu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na třicet měsíců, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci (správně propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty), a to bubínkového revolveru zn. ME-Flobert Alfa ráže 6 mm.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Nymburce v podstatě v tom, že obviněný dne 10. 2. 2011 kolem 13,00 hodin v S., okr. N., v místě společného bydliště verbálně i fyzicky napadal svou manželku Z. B., strkal do ní, až upadla na zem, škrtil ji, násilím jí bránil v odchodu z domu, ohrožoval ji nožem, ničil zařízení domu, nutil ji pustit počítač a napsat urážlivou zprávu její sestře, vyhrožoval společnou sebevraždou, pak ji odvezl motorovým vozidlem, ze kterého jí bránil vystoupit, do lesa u obce Ú. u P., kde před ní manipuloval revolverem, z něhož několikrát v její blízkosti vystřelil, a nakonec jí na její žádost předal revolver a klíče od vozidla a oba se společně vrátili do N. Ze zjištění Okresního soudu v Nymburce uvedených ve výroku o vině vyplývá, že obviněný tímto jednáním způsobil poškozené distorzi krční páteře, drobná zranění tří prstů na levé ruce a pohmožděniny a odřeniny na různých částech těla a že tato zranění si vyžádala ošetření poškozené v nemocnici.

Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 9 To 161/2013, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Uvedl, že pokud poškozenou nutil k tomu, aby pustila počítač a napsala urážlivou zprávu své sestře, nemůže jít o trestný čin pro zanedbatelnou míru společenské škodlivosti. Vyjádřil názor, že jeho jednání mohlo být posouzeno jen jako omezování osobní svobody podle § 171 tr. zákoníku (míněno patrně podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku), nebezpečné vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku (míněno patrně podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku). Vytkl, že ve výroku o vině nebyl vyjádřen cíl jeho jednání. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Nymburce věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné, byť nikoli ve všech vytýkaných směrech.

Zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchá takový čin se zbraní.

Trestného činu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.

Oba uvedené trestné činy se liší mimo jiné tím, že mezi znaky trestného činu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku nejsou blíže uvedeny žádné konkrétní prostředky, jimiž se svoboda pohybu omezuje, zatímco u trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se zásah do svobodného rozhodování člověka děje použitím násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy. Další odlišnost je v tom, že v případě trestného činu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku pachatel brání jinému ve svobodném pohybu, zatímco u trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku pachatel prostředky uvedenými v tomto ustanovení nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Jestliže pachatel omezuje osobní svobodu jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy za tím účelem, aby něco konal, opominul nebo trpěl, pak jde ze strany takového pachatele o trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli o trestný čin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání, které jinak samo o sobě vykazuje znaky trestného činu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, může být podle okolností konkrétního případu úvodním stádiem jiného trestného činu, zpravidla závažnějšího, např. právě trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zák. V takovém případě se skutek posoudí jen jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že znaky trestného činu omezování osobní svobody jsou v tom již zahrnuty.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovanou kauzu, lze souhlasit s tím, že soudy aplikovaly ustanovení § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku na zjištěný skutek, pokud se odehrál ve společném bydlišti obviněného a poškozené a pokud záležel v tom, že obviněný jednáním, které mělo evidentně násilnou povahu, nutil poškozenou, aby zapnula počítač a napsala urážlivou zprávu své sestře. Zjištění, že obviněný k tomuto činu použil nůž, tedy zbraň ve smyslu § 118 tr. zákoníku, odůvodňuje kvalifikaci podle § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Z celkového kontextu věci je jasné, že poškozená se důvodně cítila jednáním obviněného velmi silně ohrožena, což se projevovalo podle zjištění rozvedených v odůvodnění rozsudku tím, že byla vyděšená, třásla se, nebyla schopna řádné manipulace s počítačem apod. Za tohoto stavu je vyloučeno nazírat na čin obviněného jako na čin se zanedbatelnou mírou společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jak namítal obviněný.

Jinak tomu je ve vztahu k následujícím stádiím incidentu, která se podle zjištění soudů odehrála během společné jízdy motorovým vozidlem a posléze v lese poblíž obce Ú. u P., kam obviněný poškozenou odvezl. Ze zjištění uvedených v odůvodnění rozsudku je patrno, že poškozená se na tuto jízdu vykonanou z podnětu obviněného vydala dobrovolně, protože v tom spatřovala příležitost, jak se dostat z domu a zachránit se před dalším napadáním a ohrožováním ze strany obviněného. Pokud byl obviněný v rámci výroku o vině trestným činem vydírání uznán vinným tím, že vyhrožoval poškozené společnou sebevraždou (tyto výhrůžky podle odůvodnění rozsudku pronášel při jízdě motorovým vozidlem), a dále tím, že v lese manipuloval před poškozenou s revolverem a několikrát v blízkosti poškozené vystřelil, není ze zjištění soudů jasné, co bylo cílem jeho jednání a k čemu měl poškozenou nutit. Absence tohoto zjištění vylučuje, aby tato část jednání obviněného byla posouzena jako součást zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Nedostatek zjištění, k čemu měl obviněný poškozenou nutit, překlenul Krajský soud v Praze úvahou, podle které jde o vydírání proto, že obviněný donutil poškozenou strpět jeho ohrožující manipulace .... s pistolí (str. 3 odůvodnění napadeného usnesení). Tuto úvahu Nejvyšší soud nemohl akceptovat. Hrozba společnou sebevraždou při jízdě motorovým vozidlem a manipulace s revolverem v lese včetně střelby (nikoli na poškozenou) byla jednáním, jímž se obviněný dopustil vůči poškozené pohrůžky násilí. Citovaná úvaha Krajského soudu v Praze nerespektuje, že dalším a to odlišným zákonným znakem trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (nehledě na případnou přísnější kvalifikaci v důsledku některé z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby) je nucení jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Protože jde o odlišný znak, musí být naplněn také nějakou odlišnou skutkovou okolností, která vyjadřuje to, k čemu byla poškozená jednáním obviněného nucena. Oba zmíněné odlišné znaky trestného činu vydírání nemohou být naplněny toutéž skutkovou okolností. Jde tu o vztah cíle a prostředku k jeho dosažení. Cíl je skutkově vyjádřen konkrétním zjištěním, k čemu pachatel nutil poškozeného. Prostředek k dosažení cíle je vyjádřen konkrétním zjištěním, jakým jednáním naplňujícím znaky násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy pachatel působil na vůli poškozeného. Vztah cíle a prostředku nelze zredukovat na to, že pachatel poškozeného donutil k tomu, aby strpěl jeho násilí, pohrůžku násilí nebo pohrůžku jiné těžké újmy, protože tím by byly cíl a prostředek v podstatě ztotožněny. Při takovém výkladu by jakékoli násilí, pohrůžku násilí nebo pohrůžku jiné těžké újmy bylo možné bez dalšího pokládat za trestný čin vydírání, aniž by bylo nutné zjišťovat, k čemu konkrétně pachatel nutil poškozeného, neboť by stačil závěr, že pachatel nutil poškozeného k tomu, aby strpěl jeho násilné nebo výhrůžné jednání. Taková konstrukce trestného činu vydírání je nepřijatelná, protože nedostatek naplnění jednoho ze zákonných trestných činů nahrazuje jeho ztotožněním s jiným zákonným znakem.

Okresní soud v Nymburce se v rámci úvah o právním posouzení činu omezil v odůvodnění rozsudku (str. 8) na paušální konstatování, podle kterého obviněný směřoval k tomu, aby si pohrůžkami násilí a přímým fyzickým násilím vynutil, že od něj poškozená neodejde a neopustí společnou domácnost . Toto konstatování nemá žádnou návaznost na skutková zjištění, tak jak vyplývají z výpovědi obviněného a ze svědecké výpovědi poškozené, které Okresní soud v Nymburce reprodukoval v předcházejících částech odůvodnění rozsudku (str. 3-5). Z žádné z těchto výpovědí nevyplývá, že by obviněný své jednání proti poškozené provázel nějakým konkrétním výrokem či jiným projevem, kterým by jí dal najevo, že ji nutí k setrvání ve společném soužití. V krajním případě tak mohlo jít nanejvýš jen o nevyslovený motiv činu, a nikoli o konkrétní skutkovou okolnost naplňující některý ze zákonných znaků trestného činu.

Při nedostatku konkrétního zjištění, k čemu obviněný nutil poškozenou v tom stádiu incidentu, které se odehrálo při jízdě motorovým vozidlem a v lese poblíž obce Ú. u P., bylo možné uvažovat jen o trestném činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jak namítal obviněný. Je však nutno vzít v úvahu, že jde o trestný čin, k jehož stíhání je za podmínek uvedených v § 163 odst. 1 tr. ř. nutný souhlas poškozeného, a že bez tohoto souhlasu je trestní stíhání nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř.

Výrok o vině obviněného zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku tedy zahrnuje i jednání obviněného, které vzhledem ke stávajícím skutkovým zjištěním tímto trestným činem nebylo. V tomto ohledu jsou jak rozsudek Okresního soudu v Nymburce, tak napadené usnesení Krajského soudu v Praze rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Nymburce jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Nymburce, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Ke zrušení rozhodnutí obou soudů přikročil Nejvyšší soud přesto, že jedním ze způsobů zjištěného jednání obviněný evidentně naplnil znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Nelze pominout, že výrok o vině vyjadřuje také morální odsudek obviněného a tím pádem již sám o sobě představuje jeho potrestání v širším slova smyslu (k tomu viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. I.ÚS 407/13). Jestliže výrok o vině zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zahrnuje i takovou formu jednání, která ve skutečnosti nebyla uvedeným zločinem a kterou bylo možné posoudit jen jako méně závažný trestný čin, vyplývají z toho pro obviněného citelné důsledky nejen ve sféře samotné právní kvalifikace, ale také ohledně míry morálního odsouzení celého souhrnu jeho jednání.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec