7 Tdo 1381/2016
Datum rozhodnutí: 01.03.2017
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku



7 Tdo 1381/2016-43

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 3. 2017 o dovoláních, která podali obvinění J. C. a L. N. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 7 To 261/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 231/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. C. a L. N. odmítají .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 10 T 231/2012, byli obvinění J. C. a L. N. jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzeni každý k trestu odnětí svobody na dva roky s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl u každého z nich podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla každému z nich podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na pět let a podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku jim byla uložena povinnost do konce zkušební doby zaplatit poškozeným způsobené škody, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku každý k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na tři roky. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Jihlavě v podstatě v tom, že obvinění jako jednatelé obchodní společnosti NC Group CZ, s.r.o., se sídlem Jihlava, Antonínův Důl 285, v období od 30. 6. 2010 do 30. 10. 2010 objednali a odebrali zboží či služby minimálně u sedmnácti společností specifikovaných ve výroku, ačkoli věděli, že nebudou schopni ve lhůtě splatnosti ani později dostát závazkům z důvodu nedostatku finančních prostředků společnosti, navíc dne 11. 10. 2010 převedli své obchodní podíly a veškerý majetek společnosti na osobu bezdomovce M. B. a svým jednáním způsobili sedmnácti poškozeným celkovou škodu ve výši 2 153 384 Kč. Okresní soud v Jihlavě ve výroku o vině uvedl, že obvinění nejpozději k datu 30. 6. 2010 museli být srozuměni s tím, že obchodní společnost NC Group CZ, s.r.o., splňuje podmínky insolvence podle zákona č. 182/2006 Sb. a že mají konat dle tohoto zákona, což neučinili.

O odvoláních, která podali oba obvinění proti všem výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněných proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 7 To 261/2016. Z podnětu odvolání obviněných byl rozsudek Okresního soudu v Jihlavě podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně obou obviněných zrušen ve výroku učiněném podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že oběma obviněným byla podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradili škodu, kterou způsobili trestným činem. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obvinění podali prostřednictvím společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Tento rozsudek napadli proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázali na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkli rozpor výroku o vině se zásadou subsidiarity trestního práva. Uvedli, že skutek neměl být posouzen jako trestný čin také pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a následkem, dále vzhledem k nedostatečnému objasnění stavu hospodaření společnosti a konečně i s ohledem na řádné předání společnosti M. B. Poukázali na to, že jsou oba v insolvenci, a namítli, že poškození tudíž měli být s nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Obvinění se dovoláním domáhali toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označila dovolání za zjevně neopodstatněná. Navrhla, aby dovolání obou obviněných byla podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta. Vyjádření neobsahovalo žádnou podstatnou argumentaci nad rámec odůvodnění rozsudků obou soudů, takže nebylo třeba předkládat ho obhájci k případné replice.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.

Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že soudy považovaly jednání obviněných za jednání, jímž obvinění zamlčeli podstatné skutečnosti .

Právní posouzení skutku, tak jak byl zjištěn soudy, je jasně v souladu se zákonem. Z hlediska otázky, zda ze strany obviněných šlo o trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zák. (nehledě na přísnější právní kvalifikaci), není podstatné, zda obchodní společnost, za kterou jednali, splňovala v kritickou dobu podmínky insolvence podle zákona č. 182/2006 Sb. V tomto směru je rozhodné zjištění, že společnost neměla dostatek prostředků na to, aby mohla uhradit cenu objednávaného a odebíraného zboží, resp. služeb, a zjištění, že obviněným byl tento stav znám a že ho zatajili před obchodními partnery, u kterých objednávali a odebírali zboží, resp. služby, a kteří plnili objednávky obviněných v očekávání, že jim za dodané zboží, resp. služby, bude řádně zaplaceno. Obvinění bez poskytnutí protihodnoty dosáhli u obchodních partnerů plnění ve prospěch společnosti, za kterou jednali, právě tím, že před nimi zatajili skutečný stav hospodaření své společnosti jako stav, který neumožňoval úhradu odebraného zboží, resp. služeb. V tom spočívá příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a vzniklým následkem v podobě škody na straně dodavatelů zboží, resp. služeb.

Pro závěr, že společnost, za kterou jednali obvinění, neměla dostatek prostředků na úhradu objednávaného a odebíraného zboží, resp. služeb, bylo hospodaření této společnosti objasněno dostatečně. Společnost v kritickou dobu měla nedostatek peněžních prostředků, její činnost byla utlumována, téměř všichni její zaměstnanci byli propuštěni, obvinění nadále pokračovali v objednávání a odebírání zboží, resp. služeb, a nakonec se zbavili svých obchodních podílů a funkce jednatelů jejich formálním převedením na evidentně nastrčenou osobu. M. B. byl zapsán do obchodního rejstříku jako jediný společník a jednatel společnosti za okolností, kdy podpisem listin, připravených a předložených obviněnými, vyhověl naléhání P. J., v jehož ubytovně bydlel a pro něhož za to bezplatně konal různé drobné práce. M. B. se o věc nijak blíže nezajímal, předložené listiny podepsal bez skutečné znalosti jejich obsahu a bez reálné představy, o co jde a k čemu podpis předložených listin směřuje, a očividně sehrál úlohu tzv. bílého koně. Uvedená změna v osobě společníka a jednatele není okolností, která by měla vliv na právní kvalifikaci jednání obviněných ve vztahu k poškozeným subjektům. V podstatě šlo o snahu obviněných zbavit se závazků jejich převedením na neznalou osobu, ale tím nebyla nijak dotčena protiprávnost jejich předchozího jednání vůči poškozeným.

Výrok o vině obviněných není v žádném rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, které vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a její pojetí jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Obvinění jako jednatelé obchodní společnosti NC Group CZ, s.r.o., za tuto společnost objednávali a odebírali zboží a služby v situaci, kdy bylo evidentní, že společnost nemá žádný reálný zdroj, z něhož by za ně mohla zaplatit, a kdy její činnost nebyla nijak rozvíjena, ale naopak utlumována. Posuzované jednání obviněných bylo po celou rozhodnou dobu, tj. od počátku, provázeno jejich vědomím a srozuměním s tím, že obchodní partneři nedostanou za zboží, resp. služby, zaplaceno a že jim tím bude způsobena škoda. Ze strany obviněných tedy šlo o jednání, které bylo neseno podvodným úmyslem a které proto nabylo povahy vyloženě kriminálního činu, na který nelze adekvátně reagovat jinak než uplatněním prostředků trestní represe.

Evidentně bez opodstatnění jsou námitky obviněných proti výroku o náhradě škody. Namítaná insolvence není důvodem, který by z hlediska zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, v adhezním řízení bránil soudu uložit obviněným povinnost k náhradě škody výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. (k tomu viz Šámal a kol., Trestní řád II, Komentář, 7.vydání, Nakladatelství C.H.Beck 2013, str. 2853-2854).

Výrok o vině obviněných zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a navazující výrok o náhradě škody jsou ve shodě se zákonem. Napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byly výrok o vině a výrok o náhradě škody ponechány beze změny, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. března 2017

JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu