7 Tdo 1376/2016
Datum rozhodnutí: 01.02.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 1376/2016-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 1. února 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 14 To 39/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 105/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 3 T 105/2015, byl obviněný J. P. uznán vinným zločinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku. Byl odsouzen za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 1. 2015, č. j. 4 T 295/2014-23, jenž nabyl právní moci dne 25. 2. 2015, a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 2. 2015, č. j. 4 T 7/2015-71, jenž nabyl právní moci dne 18. 6. 2015, podle § 276 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 30 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 2. 2015, č. j. 4 T 7/2015-71, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný se trestných činů dopustil tím, že dne 14. 12. 2014 v době od 20:06 hodin do 23:24 hodin v katastru obce S. u B. část B., okr. T., vytvořil otvor v drátěném oplocení pozemku manipulačního skladu dřeva společnosti Panství Bechyně SE, vnikl na pozemek, zde u koncového stožáru nad železniční tratí na nákladišti přestřihl měděný trolejový drát o průřezu 100 mm 2 , který nebyl pod napětím, v důsledku čehož došlo k prověšení trakčního vedení v délce 250 m a následně, v místě napojení trakčního vedení z nákladiště na hlavní trať T. B., došlo téhož dne ve 23:18 hodin při průjezdu vlaku ke zkratu a výpadku napájení hlavní trati z trakční měnírny M., dále na nákladišti přestřihl na více místech měděný trolejový drát trakčního vedení (o průřezu 100 mm 2 ) a 139 m tohoto drátu odcizil, tím učinil trakční vedení nákladiště nezpůsobilým k provozu, tímto jednáním způsobil státní organizaci Správa železniční dopravní cesty (dále jen SŽDC) škodu na odcizeném trakčním vedení ve výši nejméně 48 517,38 Kč a škodu poškozením ve výši nejméně 45 735,50 Kč, společnosti panství Bechyně SE škodu poškozením oplocení ve výši nejméně 200 Kč, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl za takový čin v posledních třech letech potrestán rozsudkem Okresního soudu Praha východ ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 2 T 11/2005, pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona k podmíněnému trestu odnětí svobody, který byl později změněn na trest nepodmíněný a který vykonal dne 27. 1. 2014.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 14 To 39/2016, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že při nezměněných výrocích napadeného rozsudku obviněného podle § 56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku pro výkon souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody zařadil do věznice s dozorem.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřuje v tom, že se ani nalézací soud ani soud odvolací náležitě nevypořádaly s provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a tvrzeními obviněného. Obviněný má za to, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy jsou značné rozpory a že skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy. Skutková zjištění podle něj neodpovídají provedenému dokazování. Podle obviněného na základě důkazů bylo prokázáno pouze to, že došlo k odcizení trakčního vedení na nákladišti v S. u B. Z provedeného dokazování však nevyplývá, že by se tohoto jednání měl dopustit právě on. Soudy podle obviněného rozhodovaly pouze na základě úvah, spekulací a domněnek, nikoli na základě důkazů. Postupovaly také v rozporu se zásadou, že souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny obviněného musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně vylučuje možnosti jakéhokoli jiného závěru . Obviněný dále namítal, že soudy se nezabývaly technickými otázkami souvisejícími se železnicí a trakčním vedením, zejména zda je možné stržení trakčního vedení předmětným kamenem s provázkem, zda je možné, aby po zkratu a pádu troleje vlak na hlavní trati opět po krátké chvilce pokračoval v jízdě, do jaké míry mohlo stržení trakčního vedení na nákladišti ovlivnit zkrat a pád troleje na hlavní železniční trati. Pokud jde o kámen s provázkem, nalezený na místě činu, soudy učinily závěr, že tímto kamenem mohlo dojít ke stržení trakčního vedení a následně k jeho odstřižení a odcizení. Podle obviněného však tento závěr učinily pouze na základě toho, že tento způsob krádeže (tzv. stahování) je soudům znám z obdobných trestních věcí a více se tím nezabývaly. Nezkoumaly, zda bylo možno dopustit se daného jednání právě tímto kamenem, nezkoumaly jeho velikost, hmotnost, délku provázku, sílu provázku, možnost a způsob provedení atp. Pouhý výskyt provázku s kamenem na místě činu nezakládá podle něj žádnou skutečnost. Na kameni bylo sice nalezeno jeho DNA, což však podle obviněného opět neprokazuje, že se dopustil žalovaného jednání. Pouze to prokazuje to, že měl někdy provázek s kamenem v ruce. Obviněný v této souvislosti opět poukázal na konstantní judikaturu týkající se nepřímých důkazů s tím, že v jeho případě nebyla vyvrácena reálná možnost, že pachatelem mohl být někdo jiný než on. V další části dovolání se obviněný obsáhle zabýval technickými otázkami, kterými se měly podle něj soudy zabývat. Uvedl, že mezi místem, kde mělo dojít na hlavní trati ke zkratu a místem odcizení trakčního vedení je cca 500 m s 15 stožáry. U 6. stožáru je umístěn tzv. odpojovač sloužící k oddělení části, která je pod proudem (hlavní trať) a části bez proudu (nákladiště). K odcizení vedení došlo u koncového stožáru. Odpojovač podle obviněného slouží k tomu, aby případná porucha jednoho vedení zamezila poškození druhého úseku. Z provedeného dokazování však nevyplývá, že mělo dojít ke stržení nebo k výpadku na odpojovači (poškozený se o odpojovači podle obviněného vůbec v materiálech nezmiňuje), přitom je obviněný přesvědčen, že nemohlo technicky dojít k prověšení vedení po celé délce 500 m a má za to, že zkrat na hlavní trati nemusel být způsoben čímkoli na nákladišti, ale mohl být způsoben jinou okolností. Obviněný poukázal na to, že u odvolacího řízení požadoval doložení revizní zprávy SŽDC o stavu trati a nákladiště. Podle obviněného není totiž předmětné nákladiště dlouhodobě používáno, jeho technický stav je špatný a neudržovaný. Podle poškozeného je vedení na nákladišti opraveno pouze provizorně a je stále prověšené a podle obviněného je tedy otázkou, zda prověšení vedení v době spáchání činu souviselo s poruchou na hlavní trati, když současné prověšení ničemu nevadí. Podle obviněného nemá odcizení trakčního vedení na nákladišti žádnou příčinnou souvislost se způsobeným zkratem na hlavní železniční trati. Obviněný navrhoval, aby tyto otázky byly zkoumány odbornou osobou, znalcem, a to buď formou znaleckého posudku, nebo odborného vyjádření. Soudy tomuto návrhu nevyhověly a vyžádaly si pouze vyjádření poškozeného, když jeho vyjádření ze dne 17. 3. 2016 nemá povahu odborného vyjádření a podle obviněného není objektivní. S řešením této otázky souvisí podle obviněného také otázka naplnění skutkové podstaty zločinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení, když nákladiště má podle obviněného povahu vlečky, neslouží k uspokojování obecných přepravních služeb a nebyla prokázána příčinná souvislost mezi předmětným poškozením v nákladišti a zkratem na hlavní trati. Soudy svá rozhodnutí opírají o důkaz, že na místě činu se nacházelo vozidlo obviněného, které však nebylo policií nijak zajištěno ani nijak zachyceno, že by se na místě činu nacházelo. Pokud se na místě činu měly najít stopy po pneumatikách, měly soudy zkoumat, zda se mohlo jednat právě o jeho vozidlo, ale tyto skutečnosti prověřovány nebyly. Odvolací soud v této souvislosti k jeho stížnosti podané na GIBS konstatoval, že nebyly policejním orgánem vyčerpány veškeré nabízející se možnosti. Oba soudy z tohoto důkazu vycházejí, ačkoli jde podle obviněného o důkaz pochybný. Z vyjádření jednatelky společnosti Panství Bechyně vyplývá, že kamerový záznam nezaznamenal u vstupní brány pohyb jiných osob nebo vozidla až do příjezdu policie. Soudy tyto skutečnosti svědčící v jeho prospěch nevzaly v úvahu. Obviněný trvá na tom, že nebylo prokázáno, že by se dopustil žalovaného jednání, když provedené důkazy jeho vinu neprokazují. Soudy při svých závěrech vyšly z nedostatečně zjištěných okolností a z jeho trestní minulosti. Zdůraznil, že se již 10 let nedopustil majetkové trestné činnosti, a když trestnou činnost páchal, vždy se k ní doznal, proč by se tedy nedoznal i k této. On ji ovšem nespáchal. Navíc se dopouštěl trestné činnosti na autech, v oblasti železnic se nikdy nepohyboval a soudy v jeho případě porušily zásadu in dubio pro reo.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám jej zprostil obžaloby, nebo aby přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se ohledem na obsah dovolání a rozhodnutí soudů k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na obdobných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek odvolání (č. l. 168 a 175 a násl. tr. spisu). Shodnými námitkami obviněného se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud II. stupně, který také doplnil dokazování o důkazy v rozsahu uvedeném na str. 9 rozsudku, které potvrdily správnost rozhodnutí soudu I. stupně o vině. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, a to ani v té části, ve které namítá, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi poškozením trakčního vedení na nákladišti a zkratem na hlavní železniční trati. Také tuto námitku totiž postavil pouze na popření skutkového zjištění uvedeného ve výroku o vině (viz nebyla prokázána příčinná souvislost ), podle kterého na nákladišti přestřihl měděný trolejový drát, v důsledku čehož došlo k prověšení trakčního vedení v délce 250 m a následně, v místě napojení trakčního vedení z nákladiště na hlavní trať T. B., došlo téhož dne ve 23:18 hodin při průjezdu vlaku ke zkratu a výpadku napájení hlavní trati z trakční měnírny M. Tuto změnu skutkových zjištění, resp. pochybnosti, které obviněný shledává v tom, že zkrat na hlavní železniční trati nemusel být způsoben čímkoliv na nákladišti a tedy ani přestřižením trolejového drátu, by měl podle něj odstranit znalecký posudek nebo odborné vyjádření z oboru elektrického trakčního vedení, když soudem opatřené vyjádření poškozené SŽDC považuje za nedostatečné a neobjektivní. Obviněný tak vedle neprokázání spáchání činu, považuje také v tomto směru soudem zjištěný skutkový stav za neprokázaný dosud provedenými důkazy, domáhá se doplnění dokazování opatřením znaleckého posudku nebo alespoň odborného vyjádření, a pokud tyto důkazy potvrdí jeho tvrzení o neexistenci souvislosti mezi přestřižením trolejového drátu na překladišti a zkratem a výpadkem napájení na hlavní trati, bude vzhledem k této změně skutkových zjištění nesprávné i právní posouzení skutku, protože samotné nákladiště není obecně prospěšným zařízením. Takovéto námitky, kterými se obviněný snaží zvrátit skutková zjištění dalším doplňováním dokazování, a na jejich případné změně pak zakládá tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku, ale uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají a dovolací soud, který není dalším odvolacím soudem, jak se obviněný zjevně mylně domnívá, posuzuje správnost právního posouzení skutku zjištěného soudy a nikoliv skutku, jak si jej představuje obviněný. Přitom soudům vytýká také nevyžádání revizní zprávy SŽDC o stavu trakčního vedení na překladišti, což by ale bylo zjevně nadbytečné, když současně v rozporu s tím v dovolání namítá, že zkrat na hlavní trati nemusel být způsoben čímkoliv na nákladišti, ale mohl být způsoben jinou okolností, tedy bez ohledu na stav nebo přestřižení trakčního vedení na překladišti.

Podstatou dovolání obviněného je, že se trestné činnosti nedopustil a ani mu nebyla provedenými důkazy vina prokázána. Má za to, že k jeho odsouzení došlo na základě neúplného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů nalézacím soudem, se kterým se odvolací soud podle obviněného nesprávně ztotožnil. Obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů v celém rozsahu výroku o vině s tím, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, přičemž sám také v dovolání podrobně rozebírá důkazní situaci, důkazy podrobně sám hodnotí a vyvozuje z nich své vlastní závěry. V dovolání sice obecně v souladu s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž ale pouze odcitoval zákonné znění tohoto dovolacího důvodu. Jeho konkrétní námitky ale neodpovídají uvedenému dovolacímu důvodu, když jsou založeny výhradně na tvrzeních zpochybňujících nikoliv hmotněprávní posouzení soudy zjištěného skutku, ale procesní postup soudů při dokazování a hodnocení důkazů. Obviněný v dovolání opakovaně nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje, kterou měly podle něj také soudy shledat jako správnou. Z provedených důkazů poukazuje na ty, které podle něj svědčí o jeho nevině a právě těmto měly podle něj soudy uvěřit. Naopak ty důkazy, které svědčí o jeho vině, sám hodnotí zcela izolovaně a považuje je za neprokazující jeho vinu. Nesouhlasí s tím, jaké důkazy shledaly soudy věrohodnými a staly se proto podkladem pro jejich rozhodnutí. Obviněný také namítá, že byla jeho vina postavena pouze na nepřímých důkazech a soudy porušily v jeho případě zásadu in dubio pro reo. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek, tak zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.

Pokud obviněný namítá, že všechny důkazy ve věci provedené byly pouze nepřímé, Nejvyšší soud uvádí, že trestně právní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak mnohdy, zejména u poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé. (Srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba. V daném případě se podle přesvědčení Nejvyššího soudu o takovýto souhrn nepřímých důkazů jedná.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. V tomto případě obviněného J. P. ale nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal extrémní rozpor. Je zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (vědomy si skutečnosti, že se jedná o důkazy nepřímé) a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Jak ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným v odvolání také odvolací soud, který se se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem ztotožnil, dokazování doplnil a dostatečně podrobně své rozhodnutí odůvodnil. Skutečnost, že pachatelem byl právě obviněný J. P., byla prokázána především zjištěním DNA obviněného na kameni omotaném provázkem, který byl zajištěn na místě činu. Kámen s provázkem na místě činu prokazuje nejen účel a mechanismus jeho použití u dané trestné činnosti (viz podrobně str. 6 rozhodnutí soudu I. stupně), ale také skutečnost, že to byl právě obviněný, kdo s ním musel manipulovat. Skutečnost, že v blízkosti místa činu se v předmětnou dobu nacházelo vozidlo, jež užíval obviněný, rovněž nasvědčuje přítomnosti obviněného J. P. v S. u B. v době spáchání trestné činnosti. Tato skutečnost vyplývá z úředního záznamu policejního orgánu (č. l. 53 a násl. tr. spisu) ze dne 15. 12. 2014, tedy bezprostředně po spáchání trestné činnosti (důkaz proveden v hlavním líčení dne 2. 12. 2015, č. l. 143 tr. spisu). O tom, že se na místě činu toto vozidlo nacházelo (jak vyplývá z úředního záznamu policejního orgánu) neměl soud důvod pochybovat. Dalším důkazem nasvědčujícím tomu, že pachatelem uvedené trestné činnosti je právě obviněný J. P., je úřední záznam o silniční kontrole dne 11. 12. 2014 (v době bezprostředně předcházející spáchání trestných činů) a fotografie k ní (č. l. 71 a násl. tr. spisu, provedeno u hlavního líčení dne 2. 12. 2015, č. l. 143 tr. spisu), při níž bylo nalezeno v autě obviněného nářadí, které typově odpovídá mechanismu, jakým byla trestná činnost spáchána (viz protokol o ohledání místa činu, fotografická dokumentace, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie, č. l. 23 a násl. tr. spisu). Oba soudy ve věci činné se také dostatečně zabývaly technickými otázkami uvedené trestné činnosti, a to zejména ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Podrobně se zabývaly zejména existencí příčinné souvislosti mezi krádeží, resp. poškozením trakčního vedení na nákladišti a výpadkem napájení na hlavní trati, tedy poruchou obecně prospěšného zařízení. K návrhu obhajoby odvolací soud v tomto směru doplnil dokazování o zprávu SŽDC, jejíž součástí je protokol sepsaný při poruše trakčního vedení, vyhotovený vedoucím pracovní čety. O odbornosti a objektivitě zpracovatele zprávy neměl soud důvod pochybovat (v podrobnostech str. 14 a 15 rozhodnutí odvolacího soudu). Jednáním obviněného tak byly naplněny všechny znaky skutkových podstat žalovaných trestných činů.

Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek nepozbylo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Ze souhrnu všech řádně provedených a zhodnocených důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněného. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. soudy oprávněně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou.

S ohledem na námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch , neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.

V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.

Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu podle § 265b tr. ř. Protože ve věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného J. P., tedy jeho posouzení jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v důsledku toho k jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud uvádí, že tento způsob rozhodnutí o dovolání v žádném případě neznamená, že by se Nejvyšší soud věcí odmítl meritorně zabývat, neboť dovolání považoval za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby bylo zachováno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se proto zabývá i procesními námitkami obviněných, kterými napadají proces dokazování a skutková zjištění soudů, byť tyto námitky přímo důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Pokud mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je shledán namítaný extrémní rozpor, jsou pak napadená rozhodnutí na podkladě uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem zrušena. V opačném případě je dovolání odmítáno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. února 2017


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu