7 Tdo 1373/2008
Datum rozhodnutí: 03.12.2008
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.




7 Tdo 1373/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. prosince 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného MUDr. M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 9 To 172/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 94/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2008, sp. zn. 90 T 94/2006, byl obviněný MUDr. M. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody. Tímto rozsudkem byl spoluobviněný MUDr. J. F., nar. 19. 11. 1949, podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek uvedený v rozsudku.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání státní zástupce v neprospěch obou obviněných, v případě obviněného MUDr. M. K. proti výroku o trestu, a obviněný MUDr. M. K. proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 9 To 172/2008, podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce a obviněného MUDr. M. K. jako nedůvodná zamítl.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítal, že jednání, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje znaky trestného činu. Uvedl, že aniž by chtěl zpochybňovat hodnotící závěry soudu prvního stupně, je nucen poukázat na některé podstatné okolnosti, které soudy obou stupňů žádným způsobem nezohlednily, což podle něj mělo za následek nesprávné právní posouzení skutku, v němž byl shledán trestný čin podvodu. Obviněný nesouhlasil se závěrem soudů, že škoda, která vznikla zdravotním pojišťovnám, byla způsobena trestným činem, a že se tohoto trestného činu dopustil on. Zdůraznil, že v rámci trestního řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování, byli mj. vyslechnuti lékaři, kteří vesměs uváděli, že jim není v podrobnostech znám postup vykazování lékařských výkonů z pohledu fungování příslušného počítačového systému, prostřednictvím kterého k evidenci a vykazování lékařské péče docházelo, přičemž dodávali, že s ohledem na své vzdělání, profesní zaměření a praktické dovednosti této administrativní části nevěnovali takovou pozornost. Zejména neměli žádného důvodu tuto otázku blíže zkoumat, zpravidla i z toho důvodu, že tuto nemohli či neuměli posoudit z hlediska její správnosti. Obviněný uvedl, že však v jeho případě soud učinil závěry, že se nesprávného vykazování lékařské péče dopouštěl úmyslně. V této souvislosti zdůraznil, že takovému závěru nesvědčí obsah provedených důkazů. Z hlediska své odbornosti byl vybaven prakticky stejnými znalostmi předmětného počítačového systému jako ostatní kolegové lékaři. Jeho stěžejní pozornost vždy směřoval ke kvalitě samotné lékařské péče, nikoli k jejímu administrativnímu zpracování, které by mělo zůstat podle obviněného z pohledu povolání lékaře otázkou marginální, tedy na okraji zájmu toho kterého lékaře. Obviněný poukazoval, že se vědomě nesprávného vykazování lékařské péče nedopouštěl a tato skutečnost měla být předmětem řádného posouzení ze všech hledisek, přičemž neměl a nemá žádného důkazního prostředku, kterým by toto tvrzení mohl prokázat, čímž se podle jeho názoru ocitl v rovině bezbrannosti. V tomto směru vyjádřil své přesvědčení, že to ani nebylo jeho povinností, nýbrž orgánů činných v trestním řízení, aby jeho obhajobu vyvrátily, k čemuž podle něj nedošlo. Důkazní situace zůstala podle obviněného na úrovni, kdy nelze vyslovit spolehlivý závěr o tom, že by v souvislosti s vykazováním lékařských výkonů docházelo k páchání trestné činnosti. Uzavřel, že k pochybení docházelo nikoli úmyslně, nýbrž z příčin, které je možno posoudit jako nedbalostní a zopakoval, že se trestného činu podvodu nedopustil.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 9 To 172/2008, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Stání zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný sice uplatnil námitku týkající se zpochybnění úmyslného zavinění ve vztahu k jednání popsanému ve výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle státní zástupkyně však způsob odůvodnění této námitky vychází z jiných skutkových zjištění, než byla ta, na jejichž podkladě oba soudy uzavřely, že i tato podmínka pro vyvození jeho trestní odpovědnosti ve smyslu přisouzené právní kvalifikace jeho jednání byla splněna. Obviněný se podle ní odchýlil od rozhodných skutkových zjištění a podle použitého způsobu odůvodnění dovolání se zaměřil pouze na prosazení své obhajoby v uvedeném směru, aniž by namítl a odpovídajícím způsobem také argumentoval, že mezi skutkovými zjištěními, týkajícími se jeho psychického vztahu k podstatným složkám přisouzeného trestného činu a právním závěrem o jeho úmyslném zavinění, lze shledávat extrémní a z hlediska výroku o jeho vině zcela neudržitelný rozpor. V tomto směru však konstatovala, že ve věci opatřená skutková zjištění se nacházejí v jednotě se způsobem jejich právního posouzení. Obviněným uplatněné námitky tedy podle státní zástupkyně vybočují z mezí dovolacího přezkumu a z rozhodnutí obou soudů vyplývá, že obviněný jednal zcela evidentně při plném povědomí nepravdivosti jím vykazovaných údajů a tím i ve zcela čitelném záměru obohatit na neoprávněně vyplacených úhradách za zdravotní péči své zaměstnavatelské zdravotnické zařízení, ačkoliv věděl, že rozsah takto uplatněných nároků není podložen skutečným rozsahem poskytnuté lékařské péče [§ 4 písm. a) tr. zák.].

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud shledal, že uplatněné dovolací námitky směřují z části do oblasti skutkových závěrů. Obviněný totiž zjevně soudům obou stupňů vytýká vadná skutková zjištění (argumentoval mj. tím, že soudy nezohlednily některé podstatné okolnosti případu; konstatoval obsah výpovědí vyslechnutých lékařů a srovnával jejich postavení se svým; namítal, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nedošlo k vyvrácení jeho obhajoby). Rovněž námitka, že důkazní situace zůstala na úrovni, z níž nelze podle názoru obviněného vyslovit spolehlivý závěr o tom, že by v souvislosti s vykazováním lékařských výkonů docházelo k páchání trestné činnosti, není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť ji obviněný ve skutečnosti nezakládá na soudy zjištěném skutkovém stavu, ale v podstatě na tom, že považuje dokazování za neúplné a soudy měly jinak hodnotit provedené důkazy.

Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Takovými námitkami však deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. tr.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podřadit námitku, ve které obviněný pouze v obecné rovině uvedl, že jednání, které je popsáno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje znaky trestného činu. Konkrétně pak obviněný brojil proti subjektivní stránce trestného činu podvodu s tím, že s ohledem na obsah trestního spisu setrvává na svém stanovisku, že k pochybení docházelo nikoli úmyslně, nýbrž z příčin, které je možno posoudit jako nedbalostní. Obviněný uzavřel, že se trestného činu nedopustil. Stejnou námitku uplatnil obviněný již v rámci řízení u odvolacího soudu a byla podstatou celé jeho obhajoby. Je zřejmé, že obviněný v dovolání uplatněnou námitkou v podstatě opakovaně namítá, že jeho vina nebyla prokázána.

Nejvyšší soud se námitkou ohledně absence subjektivní stránky uvedeného trestného činu zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou. Při rozhodování vyšel ze skutkového stavu věci, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, a posoudil, zda popsané jednání obviněného naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. včetně znaků kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu, jak to obviněný obecně namítal.

Trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, resp. škodu ve výši odpovídající znakům kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu (v tomto případě značnou škodu).

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem § 4 písm. a) tr. zák., nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn § 4 písm. b) tr. zák.. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

Nejvyšší soud se s námitkou absence subjektivní stránky neztotožnil. Ze samotné skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný se trestného činu dopustil tím, že v období nejméně od 31. 1. 2004 do 4. 2. 2005 v B. na ulici D. v nemocničním zařízení D., spol. s r. o., jako lékař určený pro styk se zdravotními pojišťovnami, který zpracovával a vystavoval průvodní listy disket dávek, které byly podkladem pro vystavení faktur za lékařskou péči po dobu hospitalizace pacientů v této nemocnici, uplatnil u zdravotních pojišťoven faktury (uvedené ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně), ačkoli věděl, že hospitalizační individuální účty všech (ve výroku) uvedených pacientů s datem počátku a ukončení hospitalizace uvedené v nárokovaných dávkách jsou nepravdivé, neboť hospitalizace nebyla provedena a všichni uvedení pacienti se zákroku operace karpálního tunelu podrobili jen ambulantně a byli ihned propuštěni do domácího ošetřování, přičemž byla zdravotním pojišťovnám tímto jednáním způsobena škoda ve výši uvedené ve skutkové větě. Nejvyšší soud konstatuje, že z této skutkové věty zavinění ve formě úmyslu nepochybně vyplývá, když obviněný uplatňoval úhradu zdravotní péče jako hospitalizační, ačkoli věděl o nepravdivosti dokladů potvrzujících poskytnutí této péče, která ve skutečnosti byla ambulantní. Z těchto skutkových zjištění soudu prvního stupně, která byla potvrzena i soudem odvolacím, závěr o tom, že obviněný takto jednal v přímém úmyslu, spolehlivě vyplývá. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu tak nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to jak namítá obviněný, pro nedostatek subjektivní stránky spočívající v úmyslném zavinění.

Také z obsahu spisu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu náležitě zabývaly a obhajoba obviněného ohledně jeho neviny byla důkazy provedenými v průběhu trestního řízení zcela vyvrácena. Z obsahu spisu je totiž nepochybné, že obviněný MUDr. M. K. byl určen jako lékař pro styk se zdravotními pojišťovnami. Byl to obviněný, kdo pravidelně a po dobu již několika roků připravoval podklady, na jejichž základě byly vystavovány faktury jednotlivým zdravotním pojišťovnám. Z obsahu spisu dále vyplývá, že obviněný MUDr. M. K. dobře znal mechanismus zápisů pacientů a lékařských výkonů do počítačového programu používaného nemocnicí D. a věděl (viz č. l. 574) o postupu o mechanismu, který musí být užit v případě, že byla pacientovi v nemocnici provedena operace karpálního tunelu, aniž by byl tento pacient současně hospitalizován. S problematikou zápisů právě u těchto operací byl seznámen. Jeho úkolem bylo mj. zpracovávat podklady pro fakturaci zdravotním pojišťovnám a tedy v případě výše uvedených operací vykazovat výkony, které skutečně byly provedeny. Při této činnosti zpracovával a kontroloval údaje vložené do počítače jednotlivými lékaři k jednotlivým pacientům k jejich kartám. Věděl, že zdravotním pojišťovnám lze vykazovat pouze skutečně provedené výkony. S ohledem na jeho pozici v nemocnici, jeho praxi se zpracováváním podkladů pro fakturaci a vědomost o tom, že již dlouhodobě je operace karpálního tunelu pouze výjimečně prováděna s hospitalizací pacienta, je zřejmé, že vědomě vykazoval vůči zdravotním pojišťovnám operaci karpálního tunelu jako úkon hospitalizační, ačkoli věděl, že hospitalizace provedena nebyla. Námitka obviněného, že k vykazování hospitalizací mohlo docházet nanejvýš z důvodu nedbalosti, nemůže obstát. Obviněnému totiž při zpracovávání podkladů pro fakturaci muselo být zřejmé, že počty hospitalizací v průvodních listech disket, tedy v položce, kde je u druhu dávky uveden typ 99 (hospitalizace), nesouhlasí se skutečným stavem a s tímto vědomím předával podklady pro vystavení faktur jednotlivým pojišťovnám. Možnost zjistit nesprávnost vykazovaných hospitalizací a jejich odstranění přitom vyplývá z výpovědi svědkyně P. V., jak ji soud prvního stupně podrobně uvádí na str. 10 11 rozsudku, obviněný to ani nepopírá a doznal, že právě jeho úkolem bylo fiktivně vykazované hospitalizace odstraňovat. Byl si tedy vědom, že uvedené operace karpálního tunelu byly prováděny ambulantně, přesto je vykazoval jako hospitalizační. Tímto jeho trestním jednáním došlo ke vzniku škody v uvedeném rozsahu na straně jedné a k obohacení nemocnice D. na straně druhé. Námitka obviněného ohledně absence zavinění je tedy zjevně neopodstatněná a jednání, které je popsáno ve výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně vykazuje všechny znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Ani v případě, že by soudy obou stupňů nevyhodnotily obhajobu obviněného jako vyvrácenou provedenými důkazy, nebylo by možné dojít k závěru, že se jedná pouze o nedbalost a nikoli úmysl. Obviněný si totiž byl plně vědom skutečnosti, že původně jsou i ambulantně prováděné operace karpálního tunelu vedeny, ať již v písemné nebo elektronické podobě, vesměs jako hospitalizační. Jeho úkolem bylo uvádět tyto, pro vnitřní potřebu nemocnice účelové údaje, do souladu se skutečností tak, aby nebyly jako nepravdivé také vykazovány pojišťovnám. Byl si tedy vědom, že bez jeho zásahu a kontroly, budou pro účely úhrady ze strany pojišťovny neoprávněně uplatňovány úhrady za hospitalizace. Pokud by přesto tuto kontrolu neprováděl musel by být srozuměn s tím, že od zdravotní pojišťovny mohou být tyto neoprávněné úhrady požadovány a s tímto by byl srozuměn. Jednal by tak nadále úmyslně, byť ne v úmyslu přímém, ale v úmyslu nepřímém /§ 4 písm. b) tr. zák./. I v takovém případě by však byla subjektivní stránka trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. naplněna a tato změna formy úmyslného zavinění by zejména s ohledem na uložený trest, nijak nezměnila postavení obviněného.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, Nejvyšší soud shledal, že soudy dospěly ke správnému závěru o naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť obviněný ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného MUDr. M. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když námitku, kterou bylo možno pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, shledal zjevně neopodstatněnou.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. prosince 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš