7 Tdo 1371/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: čl. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 1371/2015-31

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 20. ledna 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Bc. M. V. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 55 To 88/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 144/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 6 T 144/2011, byl obviněný Bc. M. V. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Podle § 24 odst. 1 tr. zákona bylo upuštěno od potrestání.

Obviněný se trestného činu dopustil tím, že poté, co M. D., jako příslušník policie České republiky v Liberci, v průběhu měsíce ledna 2009 jako vedoucí Územního odboru vnější služby Liberec, uložil svému bývalému podřízenému, tehdy ve funkci vedoucího Dopravního inspektorátu, aby zajistil, že přestupce M. S., náměstek hejtmana Libereckého kraje pro resort dopravy, který dne 31. 12. 2008 v A., při jízdě svým vozidlem překročil nejvyšší povolenou rychlost o 49 km/h a dopustil se tak přestupku, o čemž M. S. M. D. prostřednictvím SMS okamžitě po zadržení informoval, nebude projednáván ve správním řízení, a obviněný na základě tohoto pokynu instruoval své podřízené, aby zápis o přestupku skartovali a nechali přestupce z místa přestupku odjet, vše s cílem umožnit M. S., aby se vyhnul postihu ve správním řízení, ačkoli oba věděli, že M. S. se přestupku dopustil, záznam z měření je způsobilý pro identifikaci přestupce a že M. D. není k takovému pokynu vůči obviněnému oprávněn, a dále obviněný instruoval své podřízené, kteří se na měření rychlosti podíleli, aby o tom mlčeli, přičemž jednali v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 55 To 88/2015, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítá, že v rámci řízení u nalézacího soudu, u hlavního líčení nebyl ve smyslu § 214 tr. ř. jako obviněný vyzván předsedou senátu k tomu, aby se vyjádřil ke každému provedenému důkazu zvlášť a jeho vyjádření mohlo být zapsáno do protokolu o hlavním líčení. Má za to, že mu tímto způsobem bylo znemožněno ovlivnit úvahu soudu při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Podle jeho názoru soud musí vyzvat po provedení každého důkazu všechny obviněné, jestli se chtějí vyjádřit k provedenému důkazu, o čemž má být učiněn záznam v protokolu o hlavním líčení. Skutečnost, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všem důkazům, považuje obviněný za porušení nejen § 214 tr. ř., ale i za popření zásad spravedlivého procesu podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 odst. 2 Ústavy ČR. Jde tak podle něj o podstatnou vadu řízení. Obviněný navrhl provedení důkazu protokolem o hlavním líčení ze dne 19. 11. 2014. Má za to, že skutková zjištění soudu znamenala popření zásad spravedlivého procesu, a je povinností Nejvyššího soudu přihlížet k takovým vadám, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že lze souhlasit s tím, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohl být dán i v případě takových procesních vad, které by měly za následek porušení zásad spravedlivého procesu. V trestní věci obviněného ale takové porušení zásad spravedlivého procesu neshledal. Z protokolu o předmětném hlavním líčení ze dne 19. 11. 2014 vyplývá, že zde byl po celou dobu osobně přítomen jak obviněný tak jeho obhájce JUDr. M. Strnad, přičemž oba se k provedeným důkazům vyjadřovali a pokládali otázky. Podle názoru státního zástupce nic nenasvědčuje tomu, že by byl obviněný soudem nějak krácen na svém právu vyjádřit se k provedeným důkazům. Ačkoliv protokol neobsahuje výslovná poučení obviněného podle § 214 tr. ř., je zřejmé, že obviněný si byl tohoto svého práva vědom, v průběhu řízení je aktivně využíval a celé řízení mělo kontradiktorní charakter. Pokud měl obviněný za to, že kontradiktornost řízení byla tvrzeným způsobem porušena, měli on i jeho obhájce dostatečný prostor k tomu, aby takové námitky uplatnili ve svých závěrečných řečech nebo odvolání. Ani v závěrečných řečech, ani v následném odvolání ze dne 14. 12. 2014 tak však neučinili. V této souvislosti státní zástupce poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 195/07. Podle jeho názoru obviněný své právo vyjadřovat se k důkazům naplnil, když je využíval a tedy o něm zjevně věděl. Z hlediska spravedlivého procesu tím podle státního zástupce pozbývá významu otázka, jak a kým byl s tímto svým právem formálně seznámen. Podle státního zástupce nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu a nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím ani dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g) § 265b odst. 1 tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové nebo procesní.

S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že čistě procesní námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně obviněný sám vědom, když v dovolání poukázal na povinnost Nejvyššího soudu při výkladu tohoto důvodu dovolání přihlížet i k vadám, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. V tomto směru ale Nejvyšší soud upozorňuje, že jeho praxe je již dlouhodobě v souladu s rozhodnutími Ústavního soudu.

Spravedlivý proces, jak je vymezen v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, musí mít v trestním řízení kontradiktorní povahu, což se projevuje mimo jiné součinností procesních stran při dokazování. V souvislosti s projednávanou věcí tak jde zejména o možnost obviněného seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a možnost vyjádřit se k nim. Případný deficit kontradiktornosti se považuje za závažné zkrácení práva obhajoby.

Obviněný ve svém dovolání především namítá porušení ustanovení § 214 tr. ř. Jeho prostřednictvím se realizuje v hlavním líčení právo obviněného na vlastní obhajobu ( čl. 38 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 13, § 33 odst. 1 věta první tr. ř.), které zde spočívá v tom, že obžalovaný může vyjádřit vlastní stanovisko ke všem provedeným důkazům a ke každému z nich, a ovlivnit tak úvahy soudu při jejich hodnocení, a to bez ohledu na skutečnost, zda důkaz svědčí v jeho prospěch či neprospěch. Vyjádření obviněného může směřovat jak ke způsobu obstarání a provedení důkazu, tak i k jeho vlastnímu obsahu anebo též ke způsobu hodnocení důkazu, popřípadě může být spojeno rovněž s návrhem na opatření a provedení dalších důkazů. Protože obviněný není povinen vypovídat a ani ho k tomu nelze nutit, nemusí se rovněž vůbec vyjadřovat k důkazům prováděným v hlavním líčení nebo k některému z nich, aniž by to pro něj mohlo mít negativní důsledky. Soud je povinen dotázat se obviněného po provedení každého důkazu, zda se chce k němu vyjádřit, i když se případně k předešlému důkazu nevyjádřil. Obviněný je oprávněn (a musí mu k tomu být dána možnost), aby se vyjádřil ke všem důkazům prováděným u hlavního líčení, o které se soud opíral při rozhodování (§ 220 odst. 2). Nedodržení uvedených směrnic by mohlo znamenat takové porušení práva na obhajobu, které by mělo charakter podstatné vady řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., protože jde o ústavně zaručené právo obžalovaného. Vyjádření obviněného ke každému provedenému důkazu se vždy zapíše do protokolu o hlavním líčení. Nevyjádří-li se obžalovaný, poznamená se i tato skutečnost do protokolu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 2686 s.).

Aplikujeme-li tyto zásady na uvedený případ, je z obsahu trestního spisu zřejmé, že obecné soudy (resp. soud I. stupně) postupovaly v souladu s výše uvedenými ústavními principy spravedlivého procesu. Především je nutno zdůraznit, že v trestní věci obviněného vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 144/2011, bylo konáno hlavní líčení v celé řadě termínů, když se jednalo, až do vyloučení věci spoluobviněných k samostatnému projednání a rozhodnutí v hlavním líčení dne 19. 11. 2014, o řízení i proti dalším obviněným, jejichž trestná činnost byla podstatně rozsáhlejší (posledně např. č. l. 1179 a násl. tr. spisu, č. l. 1254 a násl. tr. spisu, č. l. 1316 a násl. tr. spisu). Hlavních líčení se osobně účastnil obviněný i jeho tehdejší obhájce JUDr. M. Strnad, případně se o své vůli k hlavnímu líčení nedostavili (viz. č. l. 1273a tr. spisu) nebo se po přerušení hlavního líčení téhož dne již do jednací síně nedostavili (viz č. l. 1179 p. v., nebo č. l. 1186 tr. spisu). Z obsahu protokolů o hlavním líčení vyplývá, že se v průběhu provádění dokazování oba k důkazům vyjadřovali, a kladli svědkům otázky, na které svědci odpovídali. Také v případě (v dovolání namítaného) hlavního líčení konaného dne 19. 11. 2014 (č. l. 1316 a násl. tr. spisu) byl po celou dobu osobně přítomen obviněný i jeho obhájce. V jeho průběhu byly prováděny důkazy výslechem svědků J. S., M. Š. a B. Z. K výpovědi svědka J. S. se obviněný ani jeho obhájce nevyjádřili a neměli žádných otázek, což je zaznamenáno v protokolu (č. l. 1316 p. v. tr. spisu). Svědkovi M. Š. položil obhájce obviněného JUDr. M. Strnad tři otázky a obviněný sám poté uvedenému svědkovi položil šest otázek. Všechny tyto otázky byly soudem připuštěny a svědek na ně odpověděl. Obviněný tomuto svědkovi položil další dvě otázky poté, co svědek již odpovídal na otázky spoluobviněného M. D. Soud tyto otázky připustil a svědek také na ně odpověděl. K výpovědi svědka B. Z. se obviněný nevyjádřil, ani tomuto svědkovi nepoložil otázku, což bylo soudem zaprotokolováno (č. l. 1319 tr. spisu). Jak obhájce obviněného, tak i samotný obviněný, přednesli po skončení dokazování závěrečnou řeč. Obviněný se v této řeči výslovně vyjádřil k výpovědím svědků M. S., P. S. a M. Š.

Podstatou ustanovení § 214 tr. ř. je zabezpečení, aby měl obviněný možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, což se v uvedeném případě také zcela evidentně stalo. Ačkoli nebyl obviněný v průběhu hlavního líčení po provedení každého důkazu výslovně dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, bylo mu fakticky toto právo umožněno, on i jeho obhájce ho také aktivně využili a soud jejich vyjádření zaprotokoloval. Nejvyšší soud (stejně jako státní zástupce ve vyjádření k dovolání) poukazuje na, v tomto směru přiléhavé, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 195/07, řešící obdobnou věc, v níž Ústavní soud připomněl, že každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou a poukázal na to, že byla-li skutečně kontradiktornost řízení stěžovateli tvrzeným způsobem porušena, měli k nápravě takového stavu dostatek procesních prostředků a příležitostí, např. v závěrečných řečech v hlavním líčení, případně ve svých odvoláních . Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci je zřejmé, že obviněnému byla v hlavním líčení poskytnuta možnost odpovídajícím způsobem hájit svá práva, čehož obviněný i jeho obhájce evidentně využili. Jakékoliv tomu odpovídající námitky obviněný ani jeho obhájce, jak z trestního spisu vyplývá, během řízení neuplatnili.

Lze uzavřít, že nalézací soud v namítaném směru postupoval v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a poskytl obviněnému možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva. Trestní řízení ve věci obviněného tak neztratilo charakter spravedlivého procesu. Na tom by nic neměnilo ani případné dílčí porušení ustanovení § 214 tr. ř., protože spravedlivost procesu se posuzuje v jeho celku.

Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle § 265b tr. ř. Pokud nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného Bc. M. V. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu