7 Tdo 137/2007
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 137/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. února 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. F., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 6 To 69/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 3/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák., spáchaných ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to byl odsouzen podle § 219 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 roků, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Těchto trestných činů se dopustil tím, že (stručně uvedeno) společně s odděleně stíhaným T. M., případně s další dosud neustanovenou osobou, na základě jejich předchozí vzájemné dohody, že pod pohrůžkou užití k tomu účelu opatřených nezjištěných střelných zbraní donutí majitelku domu k vydání finanční hotovosti z trezoru, dne 21. 7. 2005 kolem 02:00 hod., vnikli po rozbití skleněné výplně okna krumpáčem do rodinného domu majitelky A. Z. v M., a poté co byli vyrušeni přítelem majitelky domu R. M., který vůči nim na obranu použil svoji plynovou pistoli zn. Kurie a revolver zn. Kora, na jmenovaného v úmyslu ho usmrtit, obviněný a T. M. opakovaně vystřelili ze střelné zbraně typu samopal ráže 7,62 mm a nezjištěné zbraně ráže 6 mm, zasáhli jej do břicha, podbříšku a pravého stehna a způsobili mu v rozsudku konkrétně neuvedená zranění, v důsledku kterých na následky vykrvácení na místě zemřel, následně z místa činu uprchli.

Vrchní soud jako soud odvolací takto rozhodl poté, co v celém rozsahu zrušil z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d) a f) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 46 T 3/2006.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že pokud nebylo s náležitou jistotou zjištěno, kdo z pachatelů na místě činu použil zbraň typu samopal a kdo nezjištěnou zbraň ráže 6 mm, nelze jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., když pachatel s nezjištěnou zbraní ráže 6 mm nenaplnil subjektivní stránku tohoto trestného činu. Jeho jednání, že proto může být pouze trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák., když spočívalo v jediném obranném výstřelu z nezjištěné zbraně ráže 6 mm a nesměřovalo bezprostředně k úmyslnému usmrcení R. M. Jedná se proto u něj pouze o nedbalostní zavinění smrti poškozeného za současného užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek vrchního soudu zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. jej sám rozsudkem uznal vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. a uložil mu přiměřený úhrnný trest.

Nejvyšší státní zástupkyně se do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání k věci nevyjádřila.

S námitkami obviněného M. F. se ale Nejvyšší soud neztotožnil. Především on sám se staví do pozice střelce jediného obranného výstřelu z nezjištěné pistole, ač v průběhu celého trestního stíhání k průběhu jednání na místě činu vůbec nic neuvedl a buď odmítl vypovídat nebo zcela trestné jednání popíral. Je výhradně jeho věcí a právem obviněného, zvolit i takovýto přístup k celé věci, nicméně jeho současné tvrzení v dovolání nemá oporu v žádném z provedených důkazů, tj. ani v jeho výpovědi. Pokud obviněný M. F. zvolil uvedený způsob obhajoby a zbavil se tak polehčujících okolností upřímné lítosti a napomáhání orgánům činným v trestním řízení při objasňování trestné činnosti jeho a dalšího spolupachatele v domnění, že se tak zcela vyhne trestní odpovědnosti, nutno říct, že se zásadně zmýlil. Soudem provedené důkazy jej totiž spolehlivě usvědčují a mezi těmito důkazy, skutkovými závěry soudů a jejich právním posouzením odvolacím soudem, neshledal Nejvyšší soud žádný rozpor. To platí i pro případ, že by to byl právě M. F., kdo střílel z nezjištěné zbraně ráže 6 mm a nikoli ze zbraně typu samopal.

V řízení o dovolání je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů v původním řízení a posuzuje je pouze z hlediska správnosti v dovolání namítaného právního posouzení skutku nebo tzv. jiného hmotně právního posouzení. Z tohoto pohledu je proto podstatné zjištění soudu, že jak M. F., tak i další pachatel opakovaně vystřelili ze střelných zbraní uvedených v napadeném rozsudku, a to v úmyslu poškozeného usmrtit. Namítá-li obviněný M. F., že pachatel s nezjištěnou zbraní ráže 6 mm nenaplnil subjektivní stránku trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák., tj. v podstatě, že on ze samopalu nestřílel, vypořádal se s touto námitkou již odvolací soud. S ohledem na místo nálezu střely z této nezjištěné zbraně dospěl k závěru, že osoba z jejíž zbraně střela pochází, se nutně musela pohybovat ve směru od vchodu v přízemí do prvního poschodí domu, a to stejně jako další pachatel, který ke střelbě použil zbraň hromadně účinnou. Proto i M. F. musel střílet do míst, kde se v té době nacházel poškozený. Pokud tedy odvolací soud za situace, kdy M. F. i další pachatel postupovali směrem k poškozenému a na místo, kde se poškozený nacházel, současně zahájili střelbu, dospěl vrchní soud k správnému závěru, že oba jednali společně jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák., že se nejedná o exces jednoho z pachatelů. Pokud pak na základě místa nálezu nábojnic, vstřelů nebo zástřelů a z toho vyplývajícího pohybu M. F. a dalšího spolupachatele směrem k poškozenému, dospěl vrchní soud k závěru o jejich cíleném záměru poškozeného zlikvidovat, tj. společném přímém úmyslu jej usmrtit, Nejvyšší soud považuje tento závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. u M. F. za zcela správný. Oba pachatelé, kteří si již předem opatřili k provedení činu střelné zbraně a měli je v době spáchání u sebe právě proto, aby je mohli v případě potřeby použít, o čemž svědčí jejich okamžité a rozhodné jednání na místě činu, tak realizovali společný úmysl a společný cíl usmrtit poškozeného. K naplnění pojmu spolupachatelství stačí i jen částečné přispění jednoho ze spolupachatelů k trestné činnosti a podstatné je, že je jejich jednání vedeno stejným úmyslem, jako v případě M. F. a dalšího pachatele. Oba jednali s cílem poškozeného usmrtit, oba jednali s vědomím jaké zbraně k tomu používají a oba tak společně jako spolupachatelé odpovídají i za způsobený následek, a to bez ohledu na to, kterou konkrétní střelou a z které zbraně k usmrcení poškozeného došlo.

Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitce M. F., že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a rozsudek vrchního soudu tak nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání proto bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když jeho zjevná neopodstatněnost vyplývá ze skutečnosti, že naplnění subjektivní stránky spolehlivě vyplývá ze soudem zjištěných skutkových okolností a odvolací soud se již s obdobnou námitkou podrobně zabýval na základě odvolání M. F., přičemž v odůvodnění rozsudku se s ní podrobně a přesvědčivě vypořádal.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš